Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Oheň a led - 32. kapitola

25.08.2010 (14:45) • zuzka88 • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 7052×

32. kapitola

Elizabeth

Za asistence mých dvou pomocníků jsem přešla tu nepatrnou vzdálenost k Arovi. Slyšela jsem, jak Edward něco říká, Arovi se pohybovaly rty, takže mu odpovídal, ale slova jsem nevnímala. Hučelo mi v uších. O tomhle okamžiku jsem mnohokrát přemýšlela. Jak to asi bude vypadat, co budu dělat, co budu cítit.

Teď jsem to věděla. Vypadalo to úplně normálně, prostě jsem šla k odpornýmu chlapovi. Nedělala jsem nic - co jsem taky mohla - a necítila jsem už vůbec nic. Byla jsem zvláštně otupělá, a možná to tak bylo lepší.

Zastavila jsem se před Arem a čekala, co se bude dít. Asi mě někam odvede a já už nikoho z lidí za sebou neuvidím. Jenže on mě neodvedl. Přistoupil ke mně blíž a nakláněl se ke mně. Za normálních okolností bych ustoupila, ale teď jsem to neudělala a to hned ze dvou důvodů. Neuměla jsem chodit s berlemi pozpátku a za druhé jsem byla ochromená a nevěděla, jak přimět tělo k pohybu.

Pravou rukou mi odhrnul vlasy na záda, naklonil mi hlavu ke straně a hluboce se nadechujíc, mi přejel nosem po straně krku.

On mě vysaje, blesklo mi hlavou. A přímo tady, přede všemi, před Bellou. Ale nezmohla jsem se na odpor.

Pak jsem jen cítila hroznou bolest, která pomalu ustupovala pocitu malátnosti. Tělo jsem měla jako z gumy a já se neudržela na nohou. To bylo poslední, co jsem zaznamenala. Pak byla jen tma.

Ta však netrvala věčně a místo ní mě obklopilo jasné světlo, musela jsem si zakrýt oči, abych si zvykla.

Rozhlédla jsem se kolem, všude jen bílé světlo. Žádné věci, žádní lidé. A já si myslela, že budu po smrti s Joshem. Ale co mám teď dělat?

Při té myšlence se přede mnou objevila kovaná vrata. Plynule se otevřela, jakoby mě vyzývala, ať vejdu. A tak jsem šla.

Isabella

Najednou se rozletěly dveře, možná šel někdo ven. Hned na to se ozvalo vrčení a pár překvapených vydechnutí. Ale bylo mi to jedno. Nic už nemělo smysl. Jakoby vše okolo bylo za skleněnou zdí. Byla jsem uvnitř jakési bubliny. Jen já a El. Nic jiného se k nám nedostalo.

Truchlila jsem pro mrtvou sestru a najednou nedokázala pochopit, co se stalo a proč se to stalo.

Nad Eliným tělem se objevila bledá ruka. Možná Carlisle, to je fuk. Dala jsem El pusu na čelo a pak mě oslnilo jasné světlo.

Slunce tady ve Forks? Ale nebylo to slunce, ta zář vycházela zpod ruky, která ležela přesně v místech, kde bylo Elino srdce. Vyrazilo mi to dech a přinutilo vzhlédnout.

To co jsem před sebou viděla, mě dorazilo. Dneska už toho bylo nějak moc. Hádka s El, Volturiovi, smrt El a teď… Josh.

Párkrát jsem zamrkala, abych se ujistila, že to není přelud. Ale zůstal, nikam nezmizel.

Němě jsem na něj zírala. Krvavě rudé oči upíral do Elina nehybného mrtvolně bílého obličeje, který při bližším pohledu zas tak bílý nebyl.

Tváře jí začaly pomalu růžovět a její pokožka byla na dotek teplá a pak se jí zachvěla víčka. Nevěřícně jsem přeskakovala pohledem mezi El a Joshem.

Josh stále sledoval El, a ta po chvilce otevřela oči a zírala přímo na něj.

„Opravdu se to stalo,“ zašeptala.
„Bee,“ řekl Josh tak tiše, že jsem ho skoro neslyšela. Hlavu měl sklopenou a díval se na Eliny nohy.
„El,“ zvolala jsem. „El,“ vykřikla jsem a sevřela ji v pevném objetí. Panebože, ona žije! Znovu jsem brečela, ale tentokrát to nebyly slzy smutku, ale štěstí.

„Bell, dusíš mě,“ hekala.
„Promiň.“
„Co se stalo? Jak to, že tu jste všichni. Umřela jsem jen já a on,“ ukázala prstem na Joshe, který teď postával dál od nás u okna.
„El, ty žiješ,“ houkla jsem jí radostně do ucha, až se odtáhla a promnula si ho.
„To je blbost. Spíš vás všechny zabili taky. Co by tu jinak dělal Josh. No tak, Joshi, řekni něco,“ vyzvala ho, ale odpověděl jí Carlisle.

„Ne, El, ty opravdu žiješ. Nevím, jak se to stalo, ale tady tan mladík tě, ehm… oživil?“ Konec věty vytáhl do otázky. Josh přikývl.

Radost z toho, že El žije, ustoupila nepatrně do pozadí a místo ní se objevila nechápavost nad nastalou situací.

Josh je tady, evidentně je z něj upír a zachránil El…

Elizabeth

Než jsem však stihla vstoupit, něco mě táhlo zpátky. Neměla jsem sílu tomu vzdorovat. Měla jsem pocit, jako že někam padám. Pak jsem se cítila jinak. Trochu mě bolel kotník, vůbec to nebylo příjemné.

Otevřela jsem oči. Nade mnou se skláněla postava. Byl to Josh. Takže jsem se s ním přece shledala. Hlavu měl sklopenou, ale i tak jsem ho poznala.

„Opravdu se to stalo,“ řekla jsem spíš pro sebe.
„Bee,“ oslovil mě Josh tak, jak to dělal dřív.
„El, El,“ zavolal na mě dívčí hlas. Bella!? Objala mě a skoro mi vyrazila dech.
„Bell, dusíš mě,“ napomenula jsem ji. Co se to tu děje? Proč je tu ona? Proč jsou tu všichni Cullenovi? Ale já jsem u Cullenových v domě. Takhle vypadá nebe? Jako luxusní vila?

Josh se postavil a poodešel.
„Promiň,“ omluvila se sestra.
„Co se stalo? Jak to, že tu jste všichni. Umřela jsem jen já a on,“ žádala jsem vysvětlení celé situace. Že by Volturiovi lhali a nakonec zabili celou rodinu. Měla jsem tolik otázek.
„El, ty žiješ,“ křikla Bella tak, že jsem málem ohluchla.
„To je blbost. Spíš vás všechny zabili taky. Co by tu jinak dělal Josh. No tak, Joshi, řekni něco.“

Odpovědi se mi nakonec dostalo od Carlisla. „Ne, El, ty opravdu žiješ. Nevím, jak se to stalo, ale tady tan mladík tě, ehm… oživil?“

Jo, tak to určitě. Jak by mě mohl mrtvý kluk oživit. To oni jsou mrtví, jen si to nechtějí přiznat. Ale Josh kývnul, otočil se a podíval se mi přímo do tváře.

Zadržela jsem dech. Jeho oči. Nebyly šedé, jako jsem si je pamatovala. Byly rudé, rudé jako u Ara a jeho společníků. To není možné. On ne, on není takový. Josh je mrtvý, stejně tak já a tohle se mi jen zdá.

„Bee,“ zašeptal zlomeným hlasem a udělal krok ke mně. Vyšplhala jsem se do sedu a chtěla se postavit. Se zlomeným kotníkem to šlo ztuha.

Já mám zlomený kotník? A bolí to. Já vážně nejsem mrtvá.

Emmett si všiml mého zápasení a pomohl mi. Pak mě podepíral, abych nespadla.

„Bee, jsi živá, mají pravdu.“ Jeho hlas, byl to jeho hlas. Nádherný, možná ještě krásnější, než dřív. Bolestně jsem přivřela oči. Ne, Josh je mrtvý, ať už je tohle kdokoliv, je to jen kopie, nic jiného.

„Nepřibližuj se ke mně,“ vyhrkla jsem, když udělal další krok. „Já tě neznám. Nech mě na pokoji.“ V jeho krvavých očích se objevila bolest. Jaká bolest. Ne! Jsou to oči zabijáků.

„Emmette, prosím, odnes mě pryč. Prosím,“ šeptla jsem bezmocně. Emmett nezavázal, vzal mě do náruče a za doprovodu Rosalie a Esmé mě odnesl do mého pokoje. Dalo by se říct, že jsem odsud Alice a Jaspera vyštvala.

Emmett mě položil na postel.

„Nepotřebuješ něco?“ starala se Esmé. „Nebolí tě nic?“
„Ne, jen ta noha, ale to i předtím.“ Šáhla jsem si na krk, kde by měly být dvě malé dírky, ale nahmatala jsem jen neporušenou kůži.

„Ukaž,“ přistoupila ke mně Rosalie. Chvíli můj krk studovala, přejížděla po něm studenými prsty a pak pokrčila rameny.
„Nikde nic. Jakoby se to, co jsme před chvílí dole viděli, nestalo.“

„Ty ho znáš?“ zeptal se Emmett. Věděla jsem o kom je řeč, ale nechtělo se mi o tom mluvit. „Myslím toho… upíra,“ upřesnil, když jsem nic neříkala. Ani tak jsem to neměla v plánu. On pro mě neexistuje.

„Lásko, co kdybyste šli s Esmé připravit El něco k jídlu,“ navrhla Rose. Esmé přikývla a už byla na cestě ke dveřím. Emm váhal, ale přísnému pohledu Esmé se neodvážil vzdorovat. Ještě jednou mě sjel zkoumavým pohledem a pak odešel.

„Díky.“
„Nemáš zač. Takže, kdo je to?“ vyzvídala. Protočila jsem oči. To jsem si pomohla.
„Já o tom nechci mluvit,“ odsekla jsem.
„El, říká ti Bee a ty se tváříš, jako… já nevím. Prostě ublíženě. Nikomu to neřeknu, slibuju.“
„To to tady můžu klidně rozhlásit, stejně všichni všechno slyší,“ vztekala jsem se.
„A stejně se to nakonec dozvíme. Třeba ti pomůže se z toho vypovídat.“ Když jsem mlčela, zvedla se.
„Kdyby sis to rozmyslela, stačí zavolat.“

Otevírala dveře, když jsem změnila názor. Možná má pravdu. Tohle bylo na mě už opravdu moc.

„Rose,“ pípla jsem. Okamžitě se otočila. „Máš chvíli čas?“ Mírně jsem se usmála.
„To víš, že jo,“ mrkla na mě. Zavřela dveře a vrátila se ke mně na postel.

Zhluboka jsem se nadechla. Tak ať to máme za sebou.

„Ten kluk, jmenuje se Josh, jak už jsi asi pochopila.“ Mluvila jsem, co nejtišeji jsem dovedla, aby to slyšelo pokud možno co nejmíň upířích uší. „Znám ho, znala jsem ho,“ opravila jsem se, „už od mala. Hrál si se mnou a Bellou každou volnou chvíli. Je o trochu starší, ale to mu nevadilo. Byl něco jako náš starší brácha. A já se do něj zamilovala.“ To slovo jsem vyslovila obzvlášť tiše. „Ale neřekla jsem mu to. Nikomu. Byl starší a byl to kamarád… No, to je jedno. A on měl pak nehodu a umřel.“ To už jsem začala plakat. Slzy mi tekly po tvářích při té vzpomínce. „Byla to pro mě hrozná rána, celou mě to změnilo. Proto jsem se stala El. Bylo mi tak líp. No, pak umřela mamka a my se s Bells přestěhovaly sem. Potkaly jsme vás a já v sobě začala objevovat svoje staré já. Opět jsem si začala rozumět se sestrou. Prostě zase jsem začínala být tou starou Bee. A pak se stala ta věc s Volturiovými a on se tady objeví jakoby nic, je upír a ještě k tomu pije lidskou krev,“ zakončila jsem své vyprávění. Stále jsem brečela, ale už to nebylo pro jeho smrt, ale proto, že je upír. Připadala jsem si podvedená. Celou dobu pro něj truchlím a on si někde běhá a loví lidi. Otřásla jsem se.
„Takže jsi na něj naštvaná?“
„Taky. Jak mi to mohl udělat. Jak nám to mohl udělat. Bellu to tenkrát taky dost zasáhlo. My ho jak blbky oplakáváme a on si dál žije,“ prskla jsem.
„El, třeba za tebou nemohl přijít,“ řekla Rose.
„Ty ho omlouváš?“ vyjela jsem na ni.
„Ne, to rozhodně ne, ale možná bys s ním měla promluvit,“ navrhla.
„Ne, v žádném případě. Už ho nechci nikdy vidět!“ A myslela jsem to smrtelně vážně.

Isabella

El odešla s Emmettem, Rose a Esmé nahoru. Josh se za ní díval a vypadal smutně.

„Joshi,“ vydechla jsem. Pořád jsem nemohla uvěřit, že je to on. Můj nejlepší kamarád.
„Bell,“ usmál se na mě. Chtěla jsem jít k němu a obejmout ho, ale Edward mě chytil za ruku a odmítl pustit.
„Neublížím jí,“ řekl Josh mírně uraženě.
„Edwarde, prosím,“ úpěnlivě jsem se mu podívala do tváře. Jasně jsem mu na očích viděla, že se o mě bojí, ale nebyl důvod. Tohle byl Josh, právě zachránil život El.

Edward vzdychnul. Měla jsem vyhráno. Vytáhla jsem se na špičky a krátce ho líbla.
„Děkuju.“

Opatrně jsem přešla k Joshovi, on mi šel naproti. Zastavili jsme se asi na krok od sebe. Usmála jsem se, což bylo asi znamení, na které čekal a vzal mě do náruče.

„Tolik jsi mi chyběla. Obě jste mi chyběly.“
„Ty nám taky. Kde jsi byl? Co se stalo? Myslely jsme, že jsi umřel,“ zamračila jsem se. Tohle bylo… divné. Sahat na někoho, o kom jste si mysleli, že zemřel.
„Je to složité. Nemohl jsem nikomu nic říct. Nechtěl jsem vám ublížit. Moc mě to mrzí,“ omlouval se.
„Jsem tak ráda, že tě vidím,“ řekla jsem mu na to a obličej zavrtala do jeho hrudi. Krásně voněl. Ne tak jako Edward, ale ta vůně se mi líbila. Nevím, čím to bylo, ale i přesto, že měl červené oči, jako Volturiovi, jsem z něho neměla strach. Věřila jsem mu, znala jsem ho.

Jeho rty se dotkly mého temene. Někdo za námi temně zavrčel.
„Ty moje malá Bell. Vyrostla jsi, víš to?“
„Všimla jsem si. Zato ty ses skoro nezměnil,“ dloubla jsem do něj tak, jak jsem to mívala ve zvyku a málem si zlomila prst. Musím si teď dávat bacha, když je jako kus kamene.
„Pojď se posadit. Musíš mi všechno říct,“ vybízela jsem ho a za ruku táhla k pohovce.

Sedla jsem si vedle něho. Edward zabral místo vedle mě a ochranářsky, možná trochu majetnicky, mě vzal za ruku. Pousmála jsem si. Že by žárlil? Ostatní si sedli do křesel a Carlisle zůstal stát.
„Tak začněme od začátku. Co se stalo, když jsi měl tu nehodu?“ začala jsem.
„Tenkrát jsem jel ze školy. Volal mi Patric, pamatuješ na něj, chodil se mnou do ročníku.“
„Jo, byl na pohřbu maminky,“ řekla jsem.
„Renée zemřela?“ vyvalil oči.
„Ano, ale k tomu se dostaneme. Co bylo dál?“ utnula jsem ho. Už jsem se s tím smířila, ale stále bylo těžké o tom mluvit.
„Volal mi Patric a mně vypadl mobil z ruky. Jel jsem na rovné silnici, aut bylo málo, tak jsem se pro něj sehnul.“ Ušklíbl se. „To byla chyba. Jel jsem rychleji, než jsem myslel a k zatáčce se dostal dřív. Samozřejmě jsem nezatočil a nabral to přímo do skály. Pak nevím. Nic si nepamatuju. Jen mě všechno bolelo. Přál jsem si, aby už konečně přišla smrt a ta šílená bolest skončila. Bylo to trochu jako bych hořel. Myslel jsem, že hoří auto. Ale když jsem se probral, byl jsem na posteli. Skláněl se nade mnou jakýsi muž a řekl mi, že jsem upír, nevěřil jsem tomu, ale pak jsem zjistil, že měl pravdu. No a tak jsem se stal členem gardy Volturiových.“

Volturiových?!

Takže to všechno dobře dopadlo. El žije, Josh přišel.

Strašně se mi líbily Vaše reakce na minulý díl. Přesně tohle jsem očekávala a jsem ráda, že jste vyjádřili své názory.

Ráda bych Vám teď prozradila, jak jsem to měla původně naplánované a proč se v minulé kapitole stalo to, co se stalo.

Josh se měl objevit hned, jak přišli Volturiovi poprvé. Měl být součástí gardy. Cullenovi by dostali ten návrh, Bella by si vybrala stejně jako teď. No a El by byla lehce vykolejená z Joshe, stejně jako teď.:) Nakonec by se to nějak urovnalo a obě by si vybraly upírství. Ale vy jste mi to lehce překazili. Návrat Joshe měla být velká událost, překvapení. Taky jsem si na to na konci 28. kapitoly nachystala půdu. Ale většina z váš to uhodla, nebo si to aspoň myslela. A tak jsem si řekla, že to udělám jinak. A Joshe tam nedala. No a pak se stalo to, co se stalo. Mírně jsem se do toho zamotala a nevěděla,  jak tam toho Joshe dostat. A pak mě napadla tahle šílenost. Zabiju El a on ji zachrání. (Taky jsem si pohrávala s myšlenkou, že by nakonec umřela Bella a Edward se dal dohromady s El, samozřejmě po nějaké době, ale bála jsem se, že bych přišla o čtenáře. Možná to napíšu jako jednorázovku.) A tak jsme se dostali sem. Na místo, kde jsme měli být už asi před třemi kapitolami.:)

Doufám, že jste s vývojem spokojení a zanecháte mi komentář. Díky:)

V případě, že by se tohle řešení někumu nelíbílo, nabízím jiné v podobě dvoudílné jednorázovky Oheň a led - coby kdyby, která pro jednu ze sester neskočí moc dobře.

31. kapitola     SHRNUTÍ     33. kapitola

Autor: zuzka88 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Oheň a led - 32. kapitola: