Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Oheň a led - 30. kapitola

17.08.2010 (14:45) • zuzka88 • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 6490×

30. kapitola

Elizabeth

Když Ed odnesl rozrušenou Bellu, otřela jsem si tváře, po kterých se mi rozkutálelo pár zbloudilý slz. Bolelo mě ji takhle vidět. Jasný, dalo se čekat, že tak zareaguje, ale i tak. Jenže já nemohla dělat nic jiného. Věčný život? Po tom vážně netoužím, takže bude lepší udělat to takhle. Jsem si jistá, že Bella nakonec zapomene a bude žít šťastně po Edově boku.

„El, rozmyslela sis to dobře?“ zeptala se mě Alice.
„Jo, nechci být jako vy. Takový život by pro mě neměl žádnou cenu.“
„Je to tvoje rozhodnutí, takže jestli to tak chceš, nebudeme ti bránit. Ale pečlivě to zvaž, abys nelitovala,“ nabádal mě Carlisle.
„Jsem pevně rozhodnutá,“ zopakovala jsem. „Mohla bych být prosím sama?“
„Jistě,“ přikývla Esmé chápavě, ale viděla jsem, že by tu se mnou nejradši zůstala a přesvědčovala mě, stejně jako Emm, Jasper a Alice. Ale nikdo neřekl ani slovo a všichni odešli.

Hned jak se místnost vyprázdnila, povolila stavidla a já se rozbrečela. Ne proto, že bych litovala svého rozhodnutí, to ne. Možná jsem se trochu bála, kdoví, co mě pak čeká. Myslím, že je přirozené mít strach. Brečela jsem proto, že jsem zklamala Bellu, možná i Cullenovi, brečela jsem pro tátu, který se nikdy nic nedozví. Jakoupak asi historku si Cullenovi vymyslí? Autonehoda? Pád ze skály? Možná to bude historka z nekonající se dovolené. Je tolik možností.

Bella mi tohle neodpustí. Tolik věřila, že udělám to samé co ona. Viděla jsem její nadšení, ale já nemohla. Prostě to nejde.

Třeba se nakonec shledám s Joshem. Po dvou letech budu zase s ním. Tahle myšlenka mi vlévala odvahu do žil. Pokud tam bude on, tak se nebojím ničeho a přijmu svůj osud.

Bella bude šťastná s Edem tady a já s Joshem tam.

Vím, že ji tu můžu nechat. Bude v dobrých rukou, nic se jí nestane, vím, že na ni dají všichni, především Ed, pozor.

Jak mě asi zítra Volturiovi zabijí? Brr, je divné přemýšlet o vlastní smrti, ale já už nemám moc dalších témat. Jsou to upíři tak ze mě asi vysají krev, nebo mi zlomí vaz? Opět je tu nepřeberné množství způsobů. Ani nevím, jak bych si vybrala. Asi něco bezbolestného, ale pochybuju, že se mě bude někdo ptát.

Někdo zaklepal na dveře.

„Dále,“ pípla jsem a otřela si oči. Do pokoje vstoupila Rose. Tiše zavřela dveře a sedla si na volnou půlku postele.
„Promiň, nechtěla jsem tě rušit,“ spustila.
„To nic. Cos potřebovala?“
„Chtěla jsem ti jen říct, že tě chápu. Kdybych byla v tvé situaci, zvolila bych si stejně,“ řekla tiše. Trochu mě překvapilo, že upírka by jí být nechtěla. Asi si všimla mého výrazu a pokračovala.
„Víš, já nejsem spokojená se svým životem. Myslím tímhle životem. Můj lidský život byl dokonalý, idylický, aspoň to jsem si myslela. Nakonec mě můj vlastní snoubenec znásilnil a skoro zabil.“ Zalapala jsem po dechu. To je hrozný. „Vrátila jsem mu to, zabila jsem ho. Zasloužil si to. Ale to je jedno. Carlisle mě přeměnil, aniž by mi dal na výběr a já bych si tohle nevybrala. Je to sice život, ale já si svůj život představuju jinak. Vždycky jsem chtěla kupu dětí a pak vnoučata. Tady v tom životě jsem sama,“ povzdechla si.
„Ale vždyť máš Emmetta,“ namítla jsem. Ti dva se milují, to mi nikdo nevymluví.
„Ano, teď ano, a hned je to trochu lepší, ale stejně… Pořád jsme mladí a na střední, občas na vysoké škole. Je to pořád to stejné, nic se nemění, unavuje mě to.“

Nějak jsem nevěděla, co jí na to mám říct, jestli mám vůbec něco říct.

„Jen jsem chtěla, abys to věděla. Nechám tě tu. Nechceš něco donést?“ zeptala se, ještě než odešla.
„Ne, díky, asi zkusím spát.“
„Věř, že bych byla ráda, aby se to dalo vyřešit jinak,“ zašeptala.

Dveře se s lehkým ťuknutím zavřely a v celém domě se rozhostilo ticho.

Isabella

Zamžourala jsem okolo sebe. Víčka jsem měla podivně těžká, jako by na nich bylo závaží. Přejela jsem si rukou po tváři. Hlava mě bolela, trochu jsem zaskuhrala.

„Lásko,“ oslovil mě něžný hlas. Otevřela jsem oči a podívala se na osobu vedle sebe.
„Jak ses vyspala?“
„Nic moc,“ přiznala jsem. Měla jsem sny, ale už si nevybavím jaké. Že by v nich byla El? Ano, byla tam.
„Zdálo se mi o El. Chtěla udělat takovou pitomost.“ Edward se zatvářil zkroušeně a chladnou rukou mě pohladil po tváři.

„Nebyl to sen, že ne? Ona se opravdu nechá zabít,“ vydechla jsem zděšeně. Znovu jsem měla oči plné slz.
„Ne,“ zaskuhrala jsem. Edward se po mně natáhl a přitáhl k sobě do náruče.
„Proč mi to chce udělat?“
„Já nevím, Bell. Já nevím.“ Taky jsem to nevěděla, ale pak mě napadla jedna věc.
„Co kdybys s ní promluvil?“ navrhla jsem a doufala, že svolí.
„Nevím, jestli to bude něco platné.“
„Ale mohl bys to aspoň zkusit, prosím.“ Popotáhla jsem nosem. „Já se zatím obleču.“
„Dobře.“ Krátce mě políbil a odešel.

V koupelně jsem se podívala do zrcadla a to byla chyba. Víčka jsem měla dvakrát taková, co normálně, byla lehce červená, oči jsem měla rudé, stejně tak nos. Byla jsem bledá a rozcuchaná.

Snažila jsem se dát trochu dohromady. Věřila jsem, že Edward El domluví a ona si to rozmyslí, ale když jsem sešla dolů, věděla jsem, že se nic nezměnilo.

Esmé s Alicí seděly na gauči a snažily se zadržovat vzlyky, Emmett s Jasperem se tvářili jako na pohřbu a Edward, jen co mě zahlédl, ke mně vykročil s vážnou tváří plnou omluv.

Sedla jsem se na schod a opřela se o zábradlí. Tohle není možné, to se neděje, běželo mi hlavou. Edward si chtěl sednout vedle mě, ale zavrtěla jsem hlavou. Nic neříkal a šel si sednout do křesla, odkud mě bedlivě pozoroval.

Zavřela jsem oči a snažila se představit si, co nás dnes čeká. Ale když jsem si představila, jak se třeba ten obrovský upír řítí na mou sestru, aby to s ní skoncoval, trhla jsem sebou a začala zase brečet.

„Bell,“ ozval se vedle mě tichý hlas. Poznala jsem El. Najednou mnou projela vlna vzteku. Takový jsem měla jen jednou, když zemřela mamka a já si to dávala za vinu. Tenkrát jsem měla vztek na sebe, dnes to bylo na El.

Elizabeth

Bella konečně otevřela oči. Bolelo mě vidět ji tam tak zhroucenou. Věděla jsem, že je to moje vina. Dokonce za mnou poslala Eda, který se všemožně i nemožně snažil, aby mě odradil od mého šíleného nápadu. Ale i on to měl marné. Měla jsem ho ráda, byl to kamarád, ale to nestačilo.

Bella mě probodla pohledem. Cítila jsem, jak se mi do těla zarývají drobné jehličky její zlosti.  Možná to tak bude lepší. Když bude naštvaná, tak by se s tím mohla lépe srovnat.

„O co ti jde?“ vykřikla, až se po nás všichni ohlédli.
„Bells, já…“
„Neříkej mi Bells, už nikdy,“ procedila mezi zuby.
„Bello, já jen… já,“ začala jsem, ale nenechala mě domluvit.
„Ty co? Ty toužíš po pozornosti ostatních, a takhle ji chceš získat? Jsi sobecká. Nechápu, jak jsem si mohla myslet, že by ses mohla změnit. Jsi pořád stejná. Na nikom ti nezáleží. Nedokážeš mít někoho ráda,“ chrlila na mě. Náš rozhovor přilákal i zbytek rodiny a všichni teď stáli kolem nás.
„Ale já tě mám ráda,“ řekla jsem. Ale Bella mávla rukou, jako by to smetla se stolu.
„Lžeš, pořád jen lžeš.“ Copak ona to nechápe, vážně nerozumí tomu, co chci udělat. „Ale já už ti na to neskočím. Dělej si, co chceš. Nech se klidně vysát, mně je to všechno jedno. Ty už dávno nejsi moje sestra. Ta umřela spolu s Joshem.“ Okolí jen lapalo po dechu. Já byla schopná pouze zírat. Bella vydupala schody a práskla za sebou dveřmi.

Ed se na mě omluvně podíval, pohladil mě po ruce a zmizel za ní.

Teď jsem to byla já, kdo si sedl na schody a rozbrečel se.

„El, ona to tak nemyslela, je jen nešťastná,“ chlácholila mě Alice, posadila se vedle mě a objala mě okolo ramen.

Vím, že to tak nemyslela. Ale co když měla pravdu. Jsem sobec? Po Joshově smrti jsem byla, ale teď? Myslela jsem, že se vracím zpět. Zlepšil se vztah s Bellou a všechno. Ale možná to bylo jen moje mínění, přemítala jsem. Zavrtěla jsem hlavou. Nevěděla jsem.

„El, zlatíčko, nedáš si něco k jídlu,“ nabídla mi Esmé a starostlivě mě sledovala. Hlad jsem sice neměla, ale určitě jí tím udělám radost.
„Dám si ráda,“ pokusila jsem se usmát, ale vyšel z toho spíš škleb.
„Dobře, hned ti něco udělám. Počkej minutku,“ usmála se a odběhla.

„Skočíme si s Jasperem na lov, v poledne jsme zpět,“ řekla Alice a ruku v ruce s Jazzem vyšli ven.

Carlisle situaci nijak nekomentoval a odporoučel se do své pracovny a v obýváku jsme zbyli jen já, Emm a Rose.

„Tak co budeme dělat?“ zeptal se Emm. Pokrčila jsem rameny. Bylo mi to jedno. Tohle je posledních pár hodiny mého života. Myslela jsem, že ho strávím s Bellou, ale plány se mění.
„No tak, El, co bys chtěla dělat? Pro dnešek jsem tvůj otrok,“ mrknul na mě Emmett. Dělal všechno pro to, aby mi zvednul náladu. Bylo to od něj hezké, ale stejně to moc nefungovalo.

Nakonec jsme si sedli a povídali si. Vyprávěla jsem jim o našem dětství. Mém a Belly. Co všechno jsme jako malé holky prováděly. Jak nás mamka za trest zavírala každou do jiné místnosti, abychom k sobě neměly přístup, ale hned jak jsme se k sobě dostaly, vyvedly jsme něco znovu.

Vzpomínky mě totálně pohltily, až jsem měla pocit, že jsem znovu malá holka, která právě něco provedla. Dost jsme se nasmáli, bylo to fajn, myslet konečně na něco jiného. Jenže čas je neúprosný, a když to člověk nechce, tak i neskutečně rychlý.

Alice s Jasperem se vrátili z lovu a přidali se k nám. Ale čím víc se přibližoval čas jejich příchodu, tím se napětí v místnosti zvyšovalo. Mluvili jsme míň a míň, až nakonec hovor utichl úplně.

A je to tady, pomyslela jsem si.

Isabella

Zabouchla jsem dveře a zůstala stát uprostřed pokoje. Hned na to někdo vešel.

„Bello.“
„Co chceš?“ vyštěkla jsem. Vím, že on za nic nemohl, ale já se chtěla hádat. Potřebovala jsem se hádat, jinak bych to asi nepřežila.
„Vím, že tě to bolí. Že nechceš, aby to El udělala. Chápu to,“ řekl klidně.
„Ty mě chápeš? No tak to je super, tím se všechno vyřeší. Nic nechápeš, nevíš jaký to je, žít s někým jako je ona.“ Ani její jméno jsem nemohla vyslovit. „A když už se zdá, že je všechno zase normální, udělá tohle. To nemůžeš chápat. Ty máš idylickou rodinku. Žijete si úžasným životem. Nic vám nechybí. Nechápeš to,“ zopakovala jsem.
„Bello,“ povzdechl si.
„Víš co? Nezajímá mě nic z toho, co chceš říct. Je mi to fuk. Všechno mi je fuk,“ oznámila jsem mu a zapadla do koupelny.

Posadila jsem se na kraj vany a svěsila hlavu. Tohle jsem trochu přehnala. Proč jsem křičela na Edwarda? On za nic nemůže. Jen se mi snaží pomoc. Chce mi být oporou a já ho akorát odháním.

A to, co jsem řekla El… Nikdy jsem si nic takového nemyslela, ale slova ze mě létala úplně sama. Vždyť to není pravda, mám ji ráda, nechci, aby mě opustila. Po hraně vany jsem sjela k zemi a začala plakat. Bude to stejné jako s mamkou? Bude hádka posledním rozhovorem mezi mnou a El? Nechtěla jsem to tak, ale bylo pozdě. A opět jsem za to mohla já. Já vyvolala tu nesmyslnou hádku. Já, jen já.

Rozbrečela jsem se ještě víc, ani jsem se nesnažila vzlyky tlumit. Draly se mi z hrdla ven a já je nemohla zastavit.

Sevřely mě chladné ruce. Edward. Musela jsem se mu omluvit.

„Ed…“
„Pššt, to je dobrý,“ konejšil mě a přitiskl si moji mokrou tvář na prsa. Schovala jsem se v jeho náruči, aby na mě nikdo nemohl. U něj jsem se cítila bezpečně.

Když jsem se konečně vybrečela, zůstala jsem sedět. Nemohla jsem se pohnout, prostě nic. Nevím, jak dlouho to trvalo, než se Edward ozval. Ale přišlo mi to až moc brzo.

„Lásko, musíme jít.“

S touhle kapitolkou nejsem spokojená. Plánovala jsem, že se stane spousta věcí a nakonec to dopadlo takhle. Nějak jsem ze sebe nedokázala dostat nic jiného. Jelikož je to jublejní kapitola měla být výjimečná. Ale nic. Prostě jsem se zasekla a jak jsem měla všechno pěkně rozplánovaný, začalo se to motat víc a víc, až jsem do toho byla zamotaná celá. Nezbývá, než to rozmotat a konečně nějak vyřešit situaci. Slibuju, že se pokusím v příštím díle.

Tak mějte prosím trpělivost a snad Vás ty moje řečičky nenudily.

Děkuju za komentáře, jsem z nich nadšená a snad mi napíšete další. Děkuju:)

29. kapitola     SHRNUTÍ     31. kapitola

Autor: zuzka88 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Oheň a led - 30. kapitola: