Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Oheň a led - 27. kapitola

11.08.2010 (10:15) • zuzka88 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 5777×

27. kapitola

Elizabeth

Všichni kmitali pohledy mezi Alicí a Edem. Oba se tvářili, jako by někdo umřel a ani jeden z nich se nehýbal.

Přeběhl mi mráz po zádech. Tohle není dobré.

„Tak řekne nám už někdo něco?“ rozčílil se Emm. Jasper vzal Alici ochranářsky kolem ramen a trochu jí je promnul. Bella se víc přitiskla k Edovi. Ten se tím probral a objal ji rukama v pase. Pak se zadíval na Alice a řekl.

„Já to udělám.“ Alici se docela ulevilo.
„Takže?“ pozvedl obočí Emmett, ale i on chápal, že se stalo něco vážného a veškerý jeho dosavadní humor byl ten tam.
„Jedou sem Volturiovi,“ řekl a celá rodina zalapala po dechu.

Vyměnila jsem si s Bellou nechápavé pohledy.

„Vol-co?“ osmělila jsem se. Vysvětlování se ujal Jasper.
„Volturiovi jsou něco jako královská rodina v našem světě. Jsou to vládci. Hlídají, aby byla dodržována pravidla.“
„Aha, takže ty Voltovi, přijedou na návštěvu?“ hádala jsem.
„Volturiovi,“ opravil mě Jasper automaticky a pak se podíval na Alice, která přece jen díky svému daru věděla víc. Ale místo ní se ozval Ed.

„Jedno z nejdůležitějších pravidel Volturiových je udržel naši existenci v tajnosti.“ Významně se podíval na mě a Bellu. Aha. Namáhavě jsem polkla.
„A co udělají, když to někdo zjistí?“ zeptala jsem se, ale podvědomě jsem to věděla.
„Zabijí toho člověka,“ potvrdil mi mou domněnku.
„Aha,“ bylo jediné, co jsem mohla říct. Dlaně se mi zpotily a žaludek stáhl úzkostí.

Bell se odlepila od Eda a sedla si vedle mě. Vzala mě za ruku a pevně ji stiskla. I jí bylo jasné, co to znamená.

„Ale jak to zjistili?“ ptala se Esmé.
„Nevím,“ odpověděla Alice. „Ale budeme se jich moct brzy zeptat.“ Po zádech mi přeběhl mráz.
„Jak brzy?“ zeptala se Bella. Ed se zachmuřil ještě víc a Alice si vzdychla.
„Do pěti dnů, vidění ještě je zatím nejasné. Ale chystají se sem.“
„Co budeme dělat?“ ozvala se Rose.
„Musíme je odsud dostat a někam schovat,“ vyložil nám Ed svou představu.
„Edwarde, nezapomínej na Demetriho,“ připomněl mu Carlisle.
„Kdo je Demetri?“
„Je to člen gardy Volturiových a výborný stopař, najde všechno, co si usmyslí,“ objasnil.
„Gardy?“ nechápala jsem. Gardy už jsou dávno pasé, teď jsou armády a podobně, ne?
„Volturiovi mají gardu, vojsko, které je chrání a bojuje za ně. Sami bratři se do bitev nepouští. Dále mají několik nejbližších upírů, kteří slouží k jejich ochraně. Mezi nimi je právě Demetri.“
„Mohli bychom to zkusit,“ namítl Ed. „Já je neslyším, co když je nebude moci vypátrat.“
„Edwarde, celý dům je nasáklý jejich vůní. On je najde,“ řekl Carlisle tónem, jako by mluvil s malým dítětem.
„Tak co budeme dělat?“ zoufal si Ed a úpěnlivě pozoroval Bellu.

„Alice, kdo přijde?“ otázal se Carlisle své dcery.
„Aro a jeho nejbližší.“
„Promluvím s ním. Nebudeme dělat nic unáhleného. Jsme s Arem přátelé, když mu vyložím situaci, jsem si jistý, že to pochopí.“
„A co když ne?“ křikl Ed. „Ne, to se nestane, to nedovolím,“ řekl, aniž by Carlisle řekl slovo. Aha, to jeho čtení myšlenek.

„Předpokládám, že dovolená se nekoná,“ promluvila jsem do tíživého ticha.

---

A tak jsme skutečně nikam nejeli. Cullenovi se po nekonečně dlouhé debatě rozhodli, že bude nejlepší, když zůstaneme všichni v domě a budeme jim čelit společně. Tím společně mysleli sebe, mě a Bellu chtěli někam zavřít, abychom byly v bezpečí, kdyby se to vymklo kontrole, s čímž nikdo z nich nepočítal. Carlisle si byl jistý, že to s Arem dohodne.

Pevně jsem věřila tomu, že má pravdu, protože jinak jsou tohle poslední dny našeho života. Jak nám bylo vysvětleno, Volturiovi jsou upíři, kteří se živí lidskou krví, takže naše vyhlídky na přežití… nic moc.

Alice stanovila přesný čas jejich příchodu. Ve čtvrtek odpoledne. Dnes je úterý, takže pozítří. Bála jsem se a jak. Tohle nebyla taková sranda, jako když mi Ed řekl, co jsou.

Pro tátu jsme byli na dovolené. Nemohli jsme mu říct, o co se jedná, to by situaci jen zhoršilo.

Řekla bych, že všichni v domě, ač to nepřiznali, měla obavy. Obavy z toho, co nás čeká. Vždyť i oni byli ohroženi. Oni nám to prozradili. Co udělají Volturiovi s nimi?

Rozhlédla jsem se po místnosti. Alice s Jasperem seděli vedle sebe na gauči a jen mlčeli, ale byli spolu. Rose seděla opřená o Emmettovi kolena a lakovala si nehty, on přepínal televizní kanály, ale stejně bych řekla, že nic z toho, co se v televizi dělo nevnímal. Esmé byla s Carlislem v pracovně a Bella právě odešla s Edem někam nahoru. Všichni tihle lidé, upíři, byli nevinní, oni za nic nemohli a teď jim, stejně jako nám hrozila smrt.

Chtělo se mi brečet. Tohle se nemělo stát. Sice tvrdili, že bude všechno v pořádku, ale cítila jsem, že si myslí něco jiného. A všichni se podle toho tak chovali, byli co nejvíc s těmi, co milují. Ale co já? Copak je tohle vážně můj konec a já se nikdy nedočkám toho, co poslední dobou tolik hledám?

Isabella

Nic horšího se stát nemohlo. Aspoň to tak vypadalo. Neuměla jsem si přestavit, co nás čeká. Není to nic dobrého, to vím, ale jak špatné to může být? Nikdo nic neříkal. V domě bylo poslední dobou skličující ticho. Opravdu nás zabijí, nebo to bude, jak říkal Carlisle a podaří se s nimi dohodnout?

Na tuhle otázku jsem neznala odpověď. Tak moc jsem se bála. O El, o Edwarda, všechny Cullenovi, kteří se stali mojí rodinou. Dokonce jsem se bála i o tátu. Co to s ním udělá, kdybychom se s El náhodou nevrátily? Nebyly jsme s ním ani rok a teď to má skončit?

El pořád seděla v obýváku a mlčela, vypadalo to, že nad něčím přemýšlí. Bojí se jako já? Nebo to bere s klidem sobě vlastním? Zatím jsem s ní nemluvila, neměla jsem odvahu. A hlavně jsem byla pořád s Edwardem. Měla jsem strach, že tyhle dny jsou poslední možností být spolu.

Stejně jako teď. Byl večer a já se chystala do postele. Spala jsem v Edwardově pokoji a El u Alice a Jaspera.

Strávila jsem v koupelně asi hodinu. Tohle je ta noc. Umyla jsem si vlasy, oholila nohy, použila tělové mléko s vanilkovou vůní, vlasy pečlivě vyfoukala a vzala si průhledné nic, které mi podstrčila Alice, která věděla o mém plánu.

Všechno jsem překontrolovala v zrcadle a vyšla do pokoje. Byl prázdný. Myslela jsem, že tam bude Edward. Posadila jsem se na postel a přemýšlela, jak si lehnout. Nakonec jsem si sedla doprostřed postele a na pokrčená kolena položila hlavu. Ze mě nikdy nebude svůdnice.

Edward nepřicházel, tak jsem si lehla a čekala dál. Pak jsem ucítila, jak mě někdo zvedá a přikrývá.

„Edwarde?“
„Ano, jsem to já. Spi dál.“ Spi? Já nespím, přece jsem na něj čekala. Zamžourala jsem na něj očima. Měl na sobě pouze volné tepláky, jinak nic. Jeho nahá hruď se v měsíčním světle matně leskla. Byl to krásný pohled. Ospalost byla ta tam.

Edward se natáhl vedle mě a vzal mě do náruče. Dal mi pusu na čelo a pohladil mě po tváři.
„Zase spi, nechtěl jsem tě vzbudit.“
„Edwarde,“ řekla jsem a podívala se mu do očí. Byly černé jako noc venku. To bylo dobré znamení. Natáhla jsem se a políbila ho. Reagoval okamžitě. Vytáhl mě na sebe a pohroužil se do polibku. Hladila jsem ho po ramenou a tváři. Pak se překulil na mě a své rty přesunul na můj krk. Já prsty objížděla svaly na jeho hrudi a zádech.

„Bello,“ šeptal mezi polibky. „Tohle bychom neměli.“ Zavrtěla jsem hlavou.
„Tohle musíme.“
„Vážně to chceš, nebo to je jen kvůli tomu, co se stane?“ Zpříma se mi zadíval do očí.
„Chci to, chci tebe,“ špitla jsem. Líbla jsem ho a pak dodala. „Miluju tě.“
„Já tebe taky,“ řekl a nechal mě na všechno zapomenout. Vylétli jsme spolu mezi hvězdy a byli jen my dva. Žádné nebezpečí nehrozilo. Nikdo a nic nám v tu chvíli nemohl ublížit.

Když jsem mu pak vyčerpaně ležela v náruči a snažila se chytit dech, rozptyloval mě neustálými dotyky a polibky. A já si uvědomila jednu věc. Nechci o to přijít. Tohle, to, co jsme spolu právě prožili, bylo něco neskutečného. Nemůžou nám to jen tak vzít. Nemůžou nás od sebe oddělit.

„Mám strach.“
„Lásko, nemusíš se ničeho bát, nic se ti nestane. Všechno se vyřeší a my spolu pojedeme na tu nejkrásnější dovolenou, jakou jsi kdy zažila,“ chlácholil mě.
„Edwarde, já vím, že to nebude tak snadné, jak říkáte. Bojím se, že se něco stane tobě, El. Nechci o tebe přijít,“ svěřila jsem se mu.
„Nedovolím, aby bylo komukoliv ublíženo. Slibuju.“ Otřel se svými ústy o má a já pak usnula. Nebyl to odpočinek i ve snech mě provázely obrazy upírů s velkými špičáky, kteří zabíjeli El a Edwarda. Snažila jsem se tomu zabránit, ale nemohla jsem. Nešlo mi pohnout se z místa. Takže jsem tu hrůzu mohla jen sledovat.

Několikrát za noc jsem se vzbudila s křikem. Edward byl vždycky u mě a to mně pomohlo upamatovat se, že to byl jen sen a Edward s El jsou naživu.

Přála jsem si, aby to celé bylo jen noční můra. Probudila bych se u sebe v posteli, pak by přišel Edward a něco bychom spolu podnikli, možná i s El, ale bohužel. Tohle byla realita.

Takže je to tak. Volturiovi přicházejí. Možná to vypadá hůř, než to nakonec bude, ale u psaní jsem poslouchala score z Remember me. Nevim jestli jste ho slyšeli, ale je lehce depresivní, takže to podle toho trochu vypadá.:) No uvidíme, co se z toho vyklube.;)

Moc a moc Vás prosím o komenty, kterých dílek po dílku ubývá. Čím to je? Děkuju:)

26. kapitola     SHRNUTÍ     28. kapitola

Autor: zuzka88 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Oheň a led - 27. kapitola: