Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Oheň a led - 26. kapitola

10.08.2010 (11:00) • zuzka88 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 6032×

26. kapitola

Elizabeth

A nový rok začal. Doufala jsem, že bude lepší, než ten předchozí, ale moc růžově to zatím nevypadalo.

Hned prvního ledna mě Bella začala otravovat, no, tenhle výraz bych použila já, ona by řekla, že o mě měla starost. Nelíbilo se jí, že jsem sama, takže se rozhodla vzít to do vlastních rukou. Tenkrát jsem úpěnlivě sháněla moji tichou milou sestru. Ta osoba, co tu byla místo ní, byla posedlá mým osobním životem. Domlouvala mi rande, normálně chodila ke spolužákům, o kterých věděla, že nikoho nemají a zařizovala mi schůzky, které dopadaly naprosto katastrofálně. Ale Bella si nedala říct. Myslela si, že pro mě dělá to nejlepší.

Trvalo to asi dva měsíce, než ji to jakžtakž přešlo. No přešlo, spíš jsem jí někdo promluvil do duše a já pak zažila tři dny mučivého ticha, než se konečně vrátilo všechno do normálu. Nemluvila dokonce ani s Edem.

S přicházejícím jarem mi stále víc chyběl někdo, s kým bych mohla trávit čas. Někdo, kdo by byl mojí druhou polovičkou, věděl, co chci, po čem toužím, aniž bych řekla slovo.

Ze země vykukovaly první hlavičky jarních květin a má touha po vztahu rostla. Snad jsem to ani nebyla já. Kdy já chtěla vztah? Většinou jsem toužila jen po povyražení, společnosti, ale po trvalém vztahu nikdy. Tedy nikdy od Joshovi smrti. Vůbec jsem si poslední dobou připadala znovu jako Bee. El se pomalu vytrácela. Nevím, jestli se mi to líbilo nebo ne. Nějak jsem si s tím nevěděla rady. V takovéhle situaci jsem nikdy nebyla.

No, ale když nejde Mohamed k hoře, musí hora k Mohamedovi, tak jsem si sama zařídila pár schůzek, prožila dvoutýdenní vztah, který skončil stejně rychle, jako začal a postupně mě opouštěla chuť někoho hledat, stejně je to zbytečné.

Alice mě chlácholila, že až to budu nejmíň čekat, přijde ten pravý a já to okamžitě poznám. Tak jsem se jí zeptala, jak to měla s Jasperem, jestli si on taky našel ji. Bohužel, Alice ho viděla ve své vizi. To mě se nikdy nestane, nemám žádné superschopnosti jako naši upíří přátelé. Možná, kdybych uměla něco tak úžasnýho, bylo by to jednodušší. A já bych na lásku nemusela čekat jako na smilování.

Jednou jsem se svou teorií svěřila Edovi, ale ten mi to začal hned vyvracet. Láska se nedá získat nějakými kouzly. Sama láska je kouzlo, které nás nečekaně překvapí a už nepustí. Nedá se nijak nalákat, sama přijde, až bude ten pravý čas.

Znělo to sice hezky, ale kdy ten čas nastane? Až budu stará?

Já vím, možná to přeháním, ale měla jsem pocit, jakoby se s přicházejícím jarem něco změnilo v ovzduší a každý v mém okolí se zamilovával. Všichni Cullenovi byli v páru, stejně jako moje sestra, chodby ve škole byly plné dvojic držících se za ruce a o přestávkách cukrujících nalepení na skříňku. Jako bych snad byla jediná sama nebo co. Zkrátka to bylo na prd.  

Isabella

Všechno bylo dokonalé. Byla jsem neuvěřitelně šťastná. Měla jsem všechno, po čem jsem kdy toužila. Nechybělo mi vůbec nic.

Edward byl to nejlepší, co mě kdy potkalo. Když jsem byla s ním, bylo všechno v pořádku, všechny starosti a problémy se rozplynuly. Moc ráda jsem s ním trávila čas, ale zároveň jsem měla výčitky svědomí vůči El, která… mi přišla osamocená. Pokoušela jsem se rozdělit čas mezi ní a Edwarda, ale šlo to těžko, takže jsem si stanovila cíl. Najít sestře kluka. Někoho jako byl můj Edward. Někoho stejně tak úžasného, ale pro ni.

Jenže bylo to marné. Nikdo El neoslovil natolik, aby jí stál za víc než jednu schůzku. El se vztekala, nelíbilo se jí, co dělám, ale já si nemohla pomoc, chtěla jsem, aby už byla taky tak šťastná a spokojená jako já.

Ale vše nebylo jen růžové. Měli jsme s Edwardem první skutečnou a velkou hádku. Shodou okolností to bylo kvůli El. Tedy ne přesně El, ale situace kolem El a mého chování.

Edwardovi se nelíbilo, jak se do toho pořád motám. Je to Elin život a ne můj, říkal. Měla bych se začít chovat pouze jako její sestra a ne matka, která organizuje její život. Ani se El prý nediví, že je kvůli tomu tak naštvaná. On by byl taky. Mám si uvědomit, že já nemůžu za to, co se El děje. Není to moje vina, nenesu za to žádnou zodpovědnost a mám to konečně nechat být a žít za sebe. Už má dost toho, jak neustále mluvím o El a jejích potenciálních nápadnících.

To všechno mi řekl a mě skoro nepustil ke slovu. Pár krát jsem se nadechla a zase vydechla. Začalo to ve mně vřít. On nemá nejmenší právo na to, říkat mi takové věci. Nic o nás neví. Naštvaně jsem se otočila a odkráčela z pokoje. Jelikož jsme byli u nás, zavřela jsem se do koupelny a čekala. Netrvalo to dlouho a slyšela jsem ho odjíždět.

Jen co dozněl zvuk motoru jeho auta, sjela jsem po dveřích na zem a rozbrečela se jako už dlouho ne. Bylo mi to všechno líto, ale bylo pozdě.

Pak jsem byla pár dní jako tělo bez duše, chvilku lítostivá, pak přesvědčená o své pravdě, následně ochotná přilézt za Edwardem třeba po kolenou a pak naštvaná na to, že měl asi pravdu.

Nakonec jsem uznala, že na tom něco bude. Možná se o El starám příliš, aniž bych měla. Je to mladá holka, já taky a přitom se chovám, jako její čtyřicetiletá matka, která má strach, aby její dcera nezůstala na ocet. Přesně tak to je. A tak jsem udělala dvě věci. Vyřídila jsem to s El. Omluvila jsem se jí za svoje chování a slíbila, že už to nechám jen na ní. A potom šla za Edwardem, abychom se udobřili. Což se po dlouhém omlouvání, z obou stran, povedlo.

Vzala jsem si to celé k srdci a jen mlčky sledovala, jak El randí a stále jí to nevychází. Když jsem byla s Edwardem, nepadlo o El a jejích vztazích ani slovo a hned byli všichni spokojenější.

A tak jsme došli až do dneška. Patnáctého května.

Teplých dnů tady ve Forks začíná přibývat. Slunce se objevuje spíše sporadicky, ale dalo by se říct, že pomalu přichází léto. Ve škole se začalo s písemkami a zkoušením a dny utíkaly neuvěřitelným tempem. Byla jsem buď doma, kde jsem se učila, nebo ve škole. Nic dalšího jsem nestíhala.

Nemohla jsem se dočkat, až budou uzavřené známky a nám nastane pohodička a začneme plánovat prázdniny.

Na ty jsem se moc těšila. Chtěli bychom s Edwardem někam jet, ale nevěděla jsem, jestli mě táta pustí a hlavně jsem nechtěla El nechávat doma samotnou. Vím, zase ty moje obavy.  Alice mi slíbila, že se o ni postarají, ale i tak jsem stále váhala.

Jenže jsem netušila, že to nakonec bude všechno úplně jinak.

---

Bylo nádherné odpoledne, písemky napsané, známky uzavřené, prostě naprostý klid. Byli jsme s Edwardem na louce. Díky tomu, že byla vysoko, na ni svítilo slunce a já se tak mohla kochat pohledem na Edwardovu zářící pokožku. Opatrně jsem se jí dotýkala, jako by to byl vzácný diamant a já se bála toho, že ho svou neopatrností rozbiju.

Hladila jsem tu jiskřící nádheru a nemohla uvěřit tomu, že se to opravdu děje. Ještě před rokem… před rokem bylo všechno jiné a nikdy, ani ve snu by mě tehdy nenapadlo, že se dostanu do Forks, zamiluju se do upíra a budu tu sedět se svým milovaným a dívat se, jak září na slunci. Tehdy jsem vlastně nad svou budoucností vůbec nepřemýšlela. Neplánovala jsem, brala jsem věci tak, jak přišly.

„Na co myslíš?“ vyrušil mě ze zadumání Edwardův nádherný hlas. Ozval se mi hned u ucha, až sem sebou leknutím trochu trhla.
„Jen tak,“ zamručela jsem a zavrtala se mu do náruče. „Jsem tak ráda, že tě mám.“
„Téda, čím jsem si to zasloužil,“ podivil se a tlumeně se zasmál.
„Jen tak,“ pokrčila jsem rameny.
„Taky jsem rád, že tě mám,“ řekl už vážně. „Jsi moje všechno. Můj život.“ Něco podobného řekl už podruhé a znovu jsem na to nebyla vůbec připravená a jeho slova mi vehnala slzy do očí. Snažila jsem se je mrkáním zahnat, ale místo toho jedna vyklouzla na mou tvář. Edward mi ji palcem setřel a já se rozechvěle usmála. Přerušila jsem tu nepatrnou vzdálenost mezi námi a přitiskla své rty na jeho.

„Přemýšlel jsem o těch prázdninách,“ řekl, když jsme se od sebe odtrhli.
„A co jsi vymyslel?“
„No, záleží, jestli bys chtěla teplo a moře nebo nějaké hory a spíš chladnější počasí,“ dal mi na výběr. Představila jsem si horké léto v Phoenixu. Čtyřicetistupňová vedra, tekoucí asfalt, vzduch tetelící se nad vozovkami. Pochybuju, že ve Forks přesáhnou teploty dvacet pět stupňů. Nebylo by špatný vyrazit někam za teplem, sluncem a mořem. V duchu jsem si kreslila obrázek sebe a Edwarda na pláži. Paráda.
„Radši bych moře,“ vyhrkla jsem, ale pak si uvědomila jednu věc. Kde je teplo a moře, je zákonitě slunce. To k tomu neodmyslitelně patřilo a taky spousta lidí, opalujících se na vyhřátém písku. A jak jsem mohla vidět právě teď, můj přítel svítí jako světluška. To není dobrý nápad.
„Nebo ne, pojedeme do hor,“ změnila jsem názor.
„Proč?“ zeptal se.
„Co proč?“
„Proč ta změna? Viděl jsem, jak jsi z moře nadšená,“ vysvětlil.
„To sice jo, ale zapomněl jsi na jednu drobnost.“ Vzala jsem ho za ruku a zakroutila s ní na slunci. Zablikala na nás a Edward se zasmál.
„S tím se počítá. Tak co moře nebo hory?“ dal mi znovu vybrat. Sice jsem neměla potuchy, jak to myslí, ale když se nebojí on.
„Moře.“
„Dobře, takže pojedeme k moři. Jen to budeme muset domluvit s tvým tátou,“ řekl a mě hned klesla nálada a obrázek, který jsem měla před očima - mě a Edwarda při západu slunce na horizontu – se pomalu rozplýval. Táta mě nikdy nepustí.
„To bude problém,“ povzdychla jsem si.
„Neboj, dobře to dopadne. Mám plán,“ zamrkal na mě a políbil do vlasů. V duchu jsem se pousmála. Jak chce přesvědčit mého tátu, aby svou nezletilou dceru postil s klukem někam pryč, netuším. Ale Edward vypadal, že si je naprosto jistý, takže jsem mu to nebrala.

A za dva dny bylo dohodnuto, že jedeme. Táta teda nevěděl celou pravdu. Moc se mi nelíbilo mu lhát, ale jinak to nešlo.

K tomu moři jsem měla jet já s Edwardem a Esmé s Carlislem, kteří na nás dohlédnou, abychom neprováděli nějaké nepřístojnosti. El měla naplánovaných čtrnáct dní s Alicí a ostatními někde ve vnitrozemí. Obě se těšily na nekonečné nákupy a užívání si.

Esmé s Carlislem s námi měli jet na letiště, ale letěli do Paříže, zato mi s Edwardem na nějaké místo, o kterém mi nechtěl říct. Prý to bude překvapení. Já jsem neustále otravovala s tím, že potřebuju vědět, co si mám zabalit a kdesi cosi, ale Edward jen kroutil hlavou a všechny moje starosti odmávl rukou. Alice mi prý se vším pomůže.

Zkoušela jsem to tedy na ní, ale marně, byla solidární s bratrem. Prý by ji zabil, kdyby mi řekla byť jen slovíčko a tak jsem se vzdala a jen se nehorázně těšila na čtrnáct dní jen v Edwardově společnosti.

Přemýšlela jsem, jestli dojde i na… Když budeme sami, nikým nerušeni. Jen při té představě se mi začala bouřit krev v žilách. Raději jsem na to nemyslela, aby Edward nezjistil, co si představuju, musela bych se pak do země propadnout.

A tak přišel den odjezdu. Den, na který jsem se těšila jako malá holka. Rozloučila jsem se s tátou a všichni jsme jeli k Cullenovým, odkud pak naše čtveřice měla zamířit na letiště. Ostatní letěli až další den.

Všichni jsme se objímali, loučili se a přáli si šťastnou cestu. El mě pořád nenápadně upozorňovala na to, co se tam nejspíš stane a ptala se, jestli mám ochranu a tak. Nejradši bych v tu chvíli strčila hlavu do písku, jako pštros, protože mi bylo jasné, že to všichni slyšeli. Byla jsem červená, jak rajče. Raději jsem jí popřála hezkou dovolenou a šla za Edwardem.

Právě jsme vycházeli ze dveří, když Alice ztuhla. Ostatní zkameněli spolu s ní a zřetelně jsem cítila, jak se Edward napjal. Jeho výraz zostražitěl a ztvrdnul.

„Ne,“ zašeptal. Všichni se podívali na něj a pak na Alici, která smutně kývla hlavou.  

 Takže jsem se posunuli trochu kupředu. Ale co se to stalo? Co myslíte?

25. kapitola     SHRNUTÍ     27. kapitola

Autor: zuzka88 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Oheň a led - 26. kapitola: