Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Oheň a led - 22. kapitola

31.07.2010 (18:00) • zuzka88 • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 7689×

22. kapitola

Isabella

„Bello, lásko, probuď se.“ Slyšela jsem známý hlas. Zněl naléhavě, tak jsem udělala, o co mě žádal. Zamžourala jsem kolem sebe. Stále jsme byli v autě.
„Co se stalo?“
„Asi se ti něco zdálo, křičela jsi. Jsi v pořádku?“ staral se. Ano, ta nehoda. Jen sen, dobrý, ulevilo se mi, ale pocit, že se něco přihodilo, přetrvával. Začala mě bolet hlava.
„Jo, jen jsem unavená,“ odpověděla jsem.
„Vezmu tě domů.“ V rameni mě bodlo a já sebou cukla. Sáhla jsem si na něj rukou. Nic s ním nebylo, ale podivně v něm brnělo. Možná jsem ho nějak přeležela nebo tak, i když jsem vlastně seděla.

Celý dům byl ponořený do tmy. Táta byl asi ještě v práci a El na rande, tak jsem vzala Edwarda dovnitř, nechtěla jsem být sama. Měla jsem strach, nevím z čeho, ale byl tam.

Posadili jsme se na pohovku, opřela jsem se o Edwardovu hruď a snažila se podle jeho pokynů usnout, ale nešlo to. Začala mě trochu bolet ruka. Mnula jsem si to místo, ale nepomáhalo to. Připadala jsem si trochu jako by mě přejel parní válec. Tak nějak mě bolelo všechno, i když ne přímo bolelo, bylo to mrazení, brnění, nevím, jak to popsat.

Zvedla jsem se a vzala si něco na hlavu.

„Bell, je ti něco?“
„Já… to nic.“ Jak mu mám říct, že jsem paranoidní, nic se neděje a já přitom vím, že se něco zlého stalo. Byla mi zima. Otřásla jsem se. Edward si mě starostlivě prohlížel a pak mě zabalil do deky a tu třel dlaněmi, aby mě trochu zahřál, i když s jeho studenýma rukama to šlo ztěžka, ale jeho náruče bych se nevzdala, ani kdybych měla zmrznout.

V předsíni bouchly dveře.

„Holky? Je někdo doma,“ ozval se táta.
„Tady jsem, tati,“ zavolala jsem a spořádaně se posadila na druhou stranu gauče, než byl Edward.

Táta rozsvítil lustr a při pohledu na Edwarda se zarazil.

„Ahoj,“ usmála jsem se.
„Dobrý den, pane,“ pozdravil Edward jako vždycky.
„Nazdar,“ oplatil mu ne zrovna přívětivě otec, ale s Edwardem to nic neudělalo a stále se usmíval a vypadal uvolněně.
„Kde je El?“
„V kině s Jacobem,“ odpověděla jsem a byla zvědavá na tátovu reakci.
„Skvělé, to jsem rád,“ převezl mě na plné čáře. Myslela jsem, že se bude vztekat, tak jako to dělal, když jsem byla s Edwardem, ale nic. „Je ti něco?“ Paží máchl k mé ruce, kterou jsem si stále na jednom a tom samém místě mnula.
„Nic, dobrý.“

V tu chvíli se rozdrnčel telefon.
„Swanovi,“ ohlásil se táta.
„Panebože,“ zalapal po dechu. Edward se vedle mě napjal a stiskl mi ruku, docela silně, že mě to až zabolelo.
„Hned tam jedu,“ křikl do sluchátka a zavěsil. Byl bílý jak křída. Vyděsila jsem se ještě víc, než jsem byla.

„Tati,“ oslovila jsem ho, když stál asi půl minuty bez pohnutí mezi dveřmi. Nic, žádná reakce. Vstala jsem a přešla k němu.

„Tati, co se stalo?“ Hlas se mi třásl.
„Bells,“ zašeptal. „Musím do nemocnice.“
„Do nemocnice, proč?“ nechápala jsem, ale z tónu, kterým to řekl, se mi udělalo špatně. Takhle nějak vypadalo, když nás oznámili, že je v nemocnici mamka.
„Co se stalo?“ zakřičela jsem, protože už jsem to nemohla vydržet.
„El měla nehodu.“

Elizabeth

„Ahoj Jakeu,“ pozdravila jsem ho, když jsem vylezla před barák. Byla zima jak na Sibiři, takže jsem se víc zachumlala do teplé bundy.
„Čau krásko,“ oplatil mi. Jeho oslovení se mi nelíbilo. Neříkám, že jsem ošklivá, ale nemáme spolu takový vztah, aby mi tak mohl říkat. Ale neřekla jsem ani slovo, proč se hned hádat.
„Motorka?“ podivila jsem se, když jsem uviděla stroj stát na silnici před domem. Byla zima, tak jsem myslela, že se dopravíme nějak jinak. Vlastně, abych se přiznala, nepřemýšlela jsem nad tím vůbec, ale motorka do mrazu? Navíc silnice zde byly prohrnuté jen ty hlavní. Je pravda, že do Port Angels asi nepojedeme nějakými lesními cestičkami.
„Myslel jsem, že se ti líbí.“ Hm a je jasný, odkud vítr vane. Chtěl na mě udělat dojem, opět.
„Jo, to jo,“ přitakala jsem a dál to raději nerozmazávala.

Do kina jsme se dostali poměrně brzy. Stejně jako jsem se nezaobírala tím, jak se dostaneme do Port Angels, nepomyslela jsem ani, na jaký film půjdeme. Avšak Jake to měl asi promyšlené, protože se ani nezastavil a už kupoval lístky.

Jak jsem záhy zjistila, bylo to na romantickou komedii. Dva se setkají, nesnášejí se, milují se, rozcházejí se, udobřují se a konec. Přesně typ filmu, který nemusím a obzvlášť ne na rande. Čekala bych, že jako kluk bude mít lepší vkus.

Byla jsem z toho otrávená víc než předtím a nemohl za to jen ten film, který mi na náladě zrovna moc nepřidal. Jedním z důvodů byla Jakeova ruka, která se zhruba v polovině filmu přesunula na mé rameno. Zvedla jsem ji a položila tam, kam patří, ale v zápětí byla na mém stehně. To už jsem pěnila a měla sto chutí mu jednu natáhnout. Co na mě má co chmatat. Copak jsem nedala dostatečně najevo, že o to nestojím.

Proč jsem sem jen lezla! Teď jsem mohla být doma v klidu a ne s tímhle malým otravným klukem. Proč mi dřív takový nepřišel?

Film skončil a to pro mě bylo znamení rychle se zvednout a vzdálit se tak z Jakeova dosahu.

„El, počkej, kam pospícháš,“ volal za mnou, ale já se zastavila až u pokladen. Je to za mnou a teď rychle domů.
„Film už skončil, tak bych ráda jela,“ prozradila jsem, jak si představuju zbytek odpoledne nebo spíš podvečera. Už se stmívalo, světla na ulicích svítila a jako bezpečné přístavy se rozsvěcovaly i okna v domech.
„Myslel jsem, že si zajdeme na něco k jídlu. Jsem s tebou moc rád.“ Celý zrudnul a sklopil pohled. Je to od něho opravdu milé, ale asi si budeme muset něco ujasnit.
„Podívej, Jakeu, aby bylo mezi námi jasno. Není to nic proti tobě, ale já tě beru jen jako kamaráda. Nemám zájem o vztah s tebou. Vím, zní to pěkně hnusně, ale nechci ti lhát. Cítila jsem se s tebou fajn, ale nic víc to nebylo. Chyba není v tobě, spíš ve mně,“ vysvětlila jsem mu stav věcí. Chudák, vypadal trochu přepadle, tohle asi nečekal. Ale já už nemohla čekat. Je lepší, když to ví.
„Mohli bychom jet?“ požádala jsem ho, když hodnou chvíli nic neříkal.
„Jo, to můžem,“ přikývnul. „Jen aby sis nemyslela. Zas tak moc jsem o tebe nestál,“ řekl hrdinsky. V duchu jsem se usmála, opravdu je to ještě kluk.
„Jasný, chápu.“

Mlčky jsme došli k motorce a stejně mlčky se vydali na cestu. Jeli jsme stejnou cestou jako sem, ale najednou Jacob odbočil. Byla už tma, světlo motorky osvětlovalo jen malý prostor před námi. Byli jsme někde v lese.

„Co to děláš?“ zakřičela jsem.
„Jedeme zkratkou. Za chvilku jsme ve Forks. Buď v klidu,“ zařval nazpátek. Vítr mu rval slova od úst, ale i tak jsem mu rozuměla. Mám být v klidu. Hm, ale to by musel jet normálně po silnici. Jenže jsem nemohla nic dělat, takže jsem se jen držela. To vše do doby, než se motorka zakymácela. Vytřeštila jsem oči, ale stejně viděla jen sníh a kmeny stromů okolo nás. Znovu to zakymácení. Jake sjel z cesty, asi vinou ledu. Jenže pak se před námi objevila mohutná kláda. Zakřičela jsem, ale bylo to pozdě. Motorka do ní narazila a vymrštila nás do vzduchu. Jakea jsem se byla nucená pustit. Proletěla jsem nějakým křovím, pak náraz na zem a kutálela jsem se dál. Nakonec jsem zastavila o něco hodně tvrdého, snad kámen.

Nedaleko jsem slyšela zurčení potůčku. Bylo docela blízko. Byla mi zima. Hrozná zima. Bolela mě celá pravá stana těla. Chtěla jsem se vzepřít na rukou, zvednout se a jít se podívat, kde je Jake, ale když jsem pohnula s rukou, musela jsem znovu vykřiknout, tentokrát bolestí. Zhroutila jsem se zpět na zem. Mžourala jsem očima okolo sebe, ale neviděla nic než tmu. Nakonec se tma ještě prohloubila a já už neslyšela ani ten potok.

Isabella

„Ne, to není možné. Ona… ona je na rande. Je v kině. Museli se splést,“ mlela jsem páté přes deváté a z očí se mi valily proudy slz. Tohle nemůže být pravda, nemůže ztratit i ji.
„Je to tak. Bello, uklidni se. Já tam teď pojedu, zjistím, co se stalo a jak na tom a zavolám ti. Zůstaň doma, rozumíš?“ přikazoval. Ale já ho skoro nevnímala.
„Postarám se o ni,“ řekl Edward.
„Fajn, zavolám hned, jak budu něco vědět. Budu to dobrý, holčičko.“ Rychle mě objal a dal pusu na čelo. Pak jsem slyšela odjíždět jeho auto a bylo ticho.

El. Sestra je v nemocnici, měla nehodu. A zase kvůli mně. Kdybych ji nenutila do toho rande, nic by se nestalo, zůstala by doma a byla v bezpečí. Stalo se to znovu. A zase je to moje chyba.

Podlomila se mi kolena.

„Bello.“ Edward mě chytil a odnesl na pohovku.
„El, ne,“ štkala jsem. „Proč ona?“
„To bude v pořádku, určitě to nic nebude, uvidíš,“ tišil mě.
„Já za to můžu, stalo se to kvůli mně,“ zaklokotala jsem a popotáhla nosem.
„To není pravda, jak bys za to mohla moct ty, když jsi s ní ani nebyla. Nehody se stávají, nemohla jsi to nijak ovlivnit.“
„Udělala jsem to zase. Co když kvůli mně umře?“ Podívala jsem se na něj a čekala odpověď.
„Bell, o čem to mluvíš? Jak to myslíš, zase? A určitě neumře,“ přesvědčoval mě.
„Jak to můžeš vědět?“
„Víš co, zavolám Carlisleovi, ano?“ Jen jsem kývla hlavou a dál se utápěla v slzách.

„Carlisle,“ řekl do telefonu.
„Ano, vím to. Charlie tam za chvilku bude. Jak je na tom?“ zeptal se a pak chvíli poslouchal, jeho obličej se zachmuřil. To není dobré znamení.
„Dobře. Ne, zůstanu tu s Bellou… Zatím nashle.“

„Tak?“
„Bello, určitě to bude dobré,“ chlácholil mě, ale neříkal úplnou pravdu.
„Co jí je?“
„Je podchlazená, má vymknuté rameno, zlomenou ruku, nějaké pohmožděniny a tržné rány. Ještě nedodělali kompletní vyšetření. Budeme muset chvíli počkat. Měla štěstí, že měla helmu,“ podal hlášení. Rozvzlykala jsem se ještě víc.
„A Jacob?“ Nic neřekl a jen zakroutil hlavou. Opět moje chyba. Kdybych nepřemluvila sestru, aby mu zavolala, tak by nikam nešel. Je to stejné jako s maminkou, tedy skoro. Ten pocit viny byl hrozný.

„Lásko, neplač. Uvidíš, že se uzdraví.“ Edward mě k sobě tisknul a pokoušel se uklidnit.
„Já ho zabila,“ špitla jsem.
„Nikoho jsi nezabila,“ oponoval mi.
„Ne, je to jako s mámou,“ odporovala jsem mu.
„Řekneš mi, co se tenkrát stalo?“ požádal mě. Proč ne, teď už je to stejně jedno.

Stále jsem si třela tu ruku. El má pravděpodobně zlomenou právě tuhle.

„Byly prázdniny, máma chodila normálně do práce a my s El jsme se měly starat o domácnost, nakupování, úklid a tak podobně. Jenže El nebyla skoro doma, jak u ní bývalo zvykem, takže jsem všechno obstarávala já. Ten den chtěla maminka vařit naše oblíbené jídlo. Chtěla dělat lasagne a já měla jediný úkol, koupit na to věci. Jenže jsem se tenkrát nějak zapomněla a nekoupila jsem nic. Máma přijela utahaná z práce, a když zjistila, že nic nemáme, zlobila se, posílala mě do obchodu, ale já měla všeho po krk, proč jsem všechno měla dělat já? Pohádaly jsme se a ona do toho obchodu jela sama, ale už se nevrátila,“ vzlykla jsem. „Ani jsem jí nemohla říct, že ji mám ráda. Byla jsem na ni naštvaná a hnusná a ani jsem neměla příležitost se jí omluvit.“ Slzy mi tekly po tvářích a dělaly mi mokré flíčky na tričku.

„Bell, ona ví, že jsi ji měla ráda. Určitě. Teď na tebe kouká z nebe a chce, abys byla šťastná.“
„Jak můžu být šťastná, když můžu za její smrt,“ nechápala jsem. „A teď se to stalo znova. To já přemluvila El, aby šla na to rande, ona jít nechtěla. A kvůli mně je Jake mrtvý a sestra v nemocnici,“ zopakovala jsem, jakoby před tím neslyšel.

„Jenže obojí byla nehoda. Nehody se dějí každý den a věř mi, že ty za to neneseš žádnou zodpovědnost.
„Ale…“
„Žádné ale. Bells, ty jsi ten nejhodnější a nejčistší člověk, jakého jsem kdy potkal, a věř, že už jsem měl tu čest s hodně lidmi. Jsi nesobecká, štědrá, laskavá a pro všechny by ses rozkrájela. Ty nejsi schopná někomu ublížit a neneseš zodpovědnost za to, co se stalo své matce nebo Jacobovi s El. Chápeš?“ To co říkal, znělo hezky, ale pořád ve mně hlodal červík pochybností a viny.
„No tak Bello. Nemůžeš za to. Prostě se to stalo, ale bez tvého přičinění,“ přesvědčoval mě a docela se mu to začalo dařit.
„Ví to El?“
„Co?“
„Že se obviňuješ ze smrti matky,“ objasnil.
„Ne, jsi první, komu jsem to řekla.“ Znovu jsem popotáhla.
„Pojď ke mně.“ Přitáhl si mě na klín a choval jako dítě. Připomnělo mi to tu chvíli o našich narozeninách u nich v zahradě. I tenkrát jsem se mu vyplakala. Co bych si bez svého Edwarda počala.

„Chtěla bych ji vidět.“
„Máš tu počkat, až zavolá táta.“ Jen, co to dořekl se rozdrnčel telefon. Běžela jsem k němu, div jsem se nepřizabila.
„Tati,“ vyhrkla jsem do sluchátka.
„Bell.“
„Jak je jí? Je v pořádku?“ starala jsem se o sestřin zdravotní stav.
„Je stabilizovaná. Zatím se neprobrala. Ale bude v pořádku.“ Místností se ozvalo zadunění, to jak mi spadl obrovský balvan ze srdce.
„Přijedu za tebou,“ rozhodla jsem se.
„Ne Bell, zůstaň doma, vyspi se a přijeď ráno. Já tu s ní zůstanu, a kdyby něco, zavolám ti,“ zhatil moje plány.
„Ale já ji musím vidět,“ stála jsem si na svém.
„Bello, dneska tu nebudeš nic platná. El je stejně v bezvědomí a nevěděla by o tobě. Zůstaň doma. Ať tě Edward pohlídá, ale slušně prosím,“ dodal jako správný otec. Věděla jsem, že ho Edward slyší a taky jsem věděla, že jemu nemám šanci utéct. Rezignovaně jsem si povzdychla.
„Dobře, ale hned ráno přijedu. Kdyby se něco dělo, zavolej.“
„Neboj se. Všechno bude v pořádku. Mám tě rád. Ahoj,“ loučil se.
„Já tebe taky.“ Zavěsila jsem a s podmračeným výrazem se vrátila k Edwardovi.

„Má pravdu,“ souhlasil s otcem.
„Hmm.“
„Bell, jdi se umýt a spát. Jsi unavená, potřebuješ si odpočinout,“ navrhnul.
„Zůstaneš tu prosím se mnou?“
„Jistě, vždyť tě mám pohlídat,“ usmál se. Když chce, má to mít.
„Fajn, tak dobrou a ne, abys mi lezl do pokoje,“ zavrčela jsem.
„Přece by ses nezlobila. Víš, že jsem to tak nemyslel,“ pokoušel se to vyžehlit.
„A jak jsi to myslel?“ zeptala jsem se ironicky.
„Jsi tak roztomilá, když se zlobíš,“ zašeptal mi do ouška. Jak mě ovanul jeho studený dech, zachvěla jsem se, ale ne zimou.
„Tím to chceš napravit?“ vydechla jsem. Neodpověděl a jen mě políbil.

Nakonec jsem si zalezla do postele, kterou okupoval Edward. Zachumlal mě do přikrývky a já se uvelebila v jeho pažích.

Po hodinách přemlouvání sama sebe jsem konečně usnula, ale stále jsem myslela na El.

A je to venku! Snad jsem nezklamala Vaše očekávání. Vím, jak dlouho jste čekali na odhalení onoho "tajemství", tak doufám, že jsem to vymyslela aspoň trochu podle Vašich představ a není to úplná blbost.

Jake byl jen taková "pomůcka", abych se dostala, kam jsem potřebovala, tak Vás to snad moc nezklamalo, protože ten je nenávratně pryč.

Takže, jak zní Váš orterl? Prosím o komenty, protože jich nějak ubývá. Nevím, jestli se povídka přestává líbit nebo čím by to mohlo být. Aspoň smajla, prosím, ať vidím, že máte zájem.:)

21. kapitola     SHRNUTÍ     23. kapitola

Autor: zuzka88 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Oheň a led - 22. kapitola: