Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Oheň a led - 19. kapitola

23.07.2010 (07:15) • zuzka88 • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 7149×

19. kapitola

Za oknem se míhala krajina zahalená tmou. Seděla jsem zabořená do pohodlné sedačky, hlavu opřenou a opěrku a nezúčastněně jsem ji sledovala.

Miluju tě. Ta slova mi probíhala hlavou sem a tam. Překvapila mě. I když jsem ho taky milovala a hodně, tohle jsem zatím nečekala. Nebyla jsem na ta slova připravená a už vůbec jsem nevěděla, co na to říct. Ano, vím, většinou se říká já tebe taky nebo prostě jen miluju tě, ale mně to v tuhle chvíli nešlo z pusy.

„Bello,“ vyrušil mě z přemýšlení hlas vedle mě. Otočila jsem k němu hlavu. Tvářil se starostlivě a bylo to kvůli mně a mé reakci. Prostě jsem se ho okamžitě pustila, jakoby pálil a začala mluvit, jako by se nic nestalo a žádná slova nebyla vyřčena.
„Je všechno v pořádku? Jsi zamlklá,“ konstatoval.
„Je mi fajn.“
„Řekl jsem něco špatně?“ zajímal se a dokonce zastavil u krajnice.

Znovu jsem se podívala z okýnka.
„Ne, tys nic neudělal. To já…“
„Bells, co se děje? Já tě opravdu miluju,“ vyznal se mi znovu. Zavřela jsem oči. Jak krásně to z jeho úst znělo. Tak jednoduše a prostě. Ale když… tato slova udělají věc definitivní. Do teď to bylo volné. Dalo se z toho vycouvat, ale nyní dostává náš vztah jasné obrysy a mě to z nepochopitelného důvodu, teda pro ostatní nepochopitelného, děsí.

A když to řeknu já, i když je to pravda, nebude cesty zpět.

„Edwarde,“ vydechla jsem. Proč je všechno tak těžké.
„Radši nic neříkej,“ přerušil mě. „Nechci, abys cítila povinnost říkat něco, čím si nejsi jistá.“ Nastartoval a znovu jsme vyjeli.

Jsi zlá, Bello, nadávala jsem si v duchu. On je tak milý a snaží se ti splnit, co ti na očích vidí a ty mu ani nedokážeš říct, co k němu cítíš.

Zbytek cesty bylo v autě absolutní ticho. Edward zastavil u nás před domem, otevřel mi dveře a doprovodil ke vchodu. Tam jsme se zastavili.

Co říct po tom, co už bylo řečeno. Zvedla jsem k němu oči. Napadlo mě, jestli mě znovu políbí, ale po tom, co jsem mu řekla, nebo spíš neřekla asi těžko. Vypadal smutně a mně to bylo všechno líto.

Zvedl paži a jemně mě pohladil po tváři, pak seběhl schody a odcházel.

Při pohledu na jeho vzdalující se záda, jsem měla pocit, jako by mě opouštěl. Jako by to bylo dnes naposledy, co se vidíme a to mě nějakým způsobem přimělo říct nahlas to, co jsem už dlouho cítila.

„Miluju tě.“ Spíš jsem to zašeptala, než řekla, ale i tak se otočil. Jeho výraz byl nevěřícný, ale na nic nečekal, rychlým krokem se ke mně vrátil, pevně mě objal, přitiskl k sobě a políbil.

Elizabeth

Ed a Bella, Bella a Ed. Nerozdělitelná dvojice. Všichni, tím myslím sebe a Cullenovi, z nich máme srandu, protože se od sebe nehnou ani na krok. Jakoby k sobě byli připoutaní.

Na jednu stranu mi to přišlo hezké. Přála jsem jim jejich štěstí a radovala se z jejich vztahu, který se tak těžce budoval. Bella teď byla jako vyměněná. Zdálo se, že všechna její trápení jsou v tahu, ale dobře jsem věděla, že je jen otázka času, než se znovu něco vynoří.

Ale na stranu druhou jsem jim záviděla. Záviděla jsem jim, že mají jeden druhého. Že se mají o koho opřít, na koho spolehnout. Jak mi Bella i Ed nejedenkrát řekli, jsou tu i pro mě, ale přesto to není totéž. Když jsem s nimi, připadám si občas jako třetí kolo u vozu, takže v jejich společnosti moc často nepobývám. Jen když je každý sám. S Edem si toho mám hodně co říct, pořád se mě vyptává na mé známosti. S Bell probíráme kluky, Eda a prostě všechno. Pak je to fajn. Ale stejně se nic z toho nevyrovná tomu mít někoho, koho milujete a on vás.

Je to vážně paradox. Já, holka, která s klukama nikdy neměla sebemenší problém. Vždycky jich měla k dispozici víc než dost, nemám přítele a občas se cítím trochu osamělá.

Sem tam se scházím s Jakobem, ale není to nic víc než kamarádství, nebo možná spíš únik samotě.

Nechtěla jsem ho využívat, nebo tak, ale bylo to lepší, než sedět doma na zadku. Občas mě pozval na rande nějaký spolužák, ale nějak to nejiskřilo, takže nic víc než kino z toho nebylo.

Zapeklitá situace. I když… zamilovaná vlastně jsem, jenže je to láska naprosto zbytečná a úplně mimo. Jak může člověk pořád milovat osobu, kterou už pár let neviděl, nikdy neuvidí, a ani když viděl, nevěděla ta osoba, že ji ten člověk miluje. Rozumíte tomu? Já skoro ne. Asi bych potřebovala psychologa.

Zima byla v plném proudu. Konec listopadu si nezadal s lednem. Všude bylo plno sněhu, mráz zaháněl obyvatelé Forks do teplých domovů, děti stavěly sněhuláky a bruslily na zamrzlé řece.

Tohle bylo poprvé, co jsem viděla naživo sníh. Ve Phoenixu jsme neměli tušení, co je to pravá zima a sníh jsem znala jen z televize.

První den, co sněžilo, jsem běhala po zahradě a chytala vločky jako malá holka, Bella mě s radostí následovala a Ed nás pozoroval pobaveným pohledem. On to nechápal, protože to znal, ale pro nás to bylo nové a nádherné. Byla to snad první věc, co se mi na počasí ve Forks líbilo. Bílé vločky se nám zachytávaly ve vlasech, padaly na rukavice a než stihly roztát, studovaly jsme jejich tvar.

Když napadlo několik čísel, musely jsme postavit sněhuláka, to je samozřejmost. Místo nosu jsme mu strčily mrkev a jako oči a pusa posloužily kousky uhlí, kterého jsme měli plný sklep. Na hlavu starý hrnec a hotovo. Sněhulák dostal jméno Bruno, a protože zima byla opravdu tuhá, strážil náš dům pěkně dlouho. Když bylo třeba, trochu jsme ho upravily a on tam stál vesele dál.

Bylo to super, válet se ve sněhu, dělat andělíčky a všelijaký blbosti. Zase jsem si připadala jako malá culíkatá holka.

Protože jsem do takového mrazivého počasí neměla vybavení, vytáhla mě a Bellu Alice na nákupy, abychom doplnily mezery v šatníku. Nějaká ta bunda, svetr, šála, čepice, rukavice a hlavně teplé botky.

Domů jsme přinesly hromadu tašek. Asi budeme muset rozšířit skříně, protože teď praskaly ve švech. Musím říct tátovi, jestli by se na to nepodíval.

A proč ne hned, čím dřív, tím líp.

Seběhla jsem schody a našla tátu v jeho oblíbené pozici. Rozvaleného na pohovce před televizí. V ruce měl plechovku s pivem a zaujatě sledoval baseballový zápas.

„Tatí,“ zapěla jsem, abych si získala jeho pozornost.
„No?“ zamručel otráveně, ale to mě neodradilo. Sedla jsem si na stolek, zamezila mu tak pohled na televizi a dálkovým ovladačem ztlumila zvuk.
„El,“ vzdychnul
„To chvilku počká,“ mávla jsem rukou.
„Tak co chceš?“ zeptal se rezignovaně a dokonce se posadil.
„Potřebovala bych malou laskavost,“ začala jsem váhavě.
„Tak to vybal, El. Mám tě přečtenou,“ usmál se.
„Mám malou skříň.“
„Dobře, něco s tím uděláme. Je to všechno?“ ptal se netrpělivě, protože se bál, aby neuteklo něco důležitého ze zápasu. A vida, když nemá čas, tak všechno půjde.
„Ne, je to vše. Díky.“ Do ruky jsem mu vrazila ovladač a chtěla vypochodovat z pokoje.

„El,“ zarazil mě ve dveřích.
„Ano?“
„Všimnul jsem si, že chodíš ven s Jakobem. Je to hodný kluk,“ řekl, jako by mi ho chtěl dohodit nebo tak něco.
„Jo, párkrát jsme si vyšli. Chceš hlášení?“ zvedla jsem obočí a čekala. Přeci se mnou nebude probírat můj milostný, spíš nemilostný, život.
„To samozřejmě nechci. Jen jsem rád, že sis našla takovýho kluka. Jakob je hodný, znám ho od dětství,“ pokračoval ve chvále, ale byl vedle jak ta jedle.
„Tati, my spolu nechodíme. Byli jsme párkrát venku, ale to je všechno. Je to fajn kluk, ale tím to hasne. Nic mezi námi není,“ uvedla jsem věci na pravou míru.
„Ale to je škoda, El. Myslím, že by se k tobě hodil. Zklidnil by tě.“
„Tak to pěkně děkuju. Já si naopak myslím, že jsem klidná až až. A mezi mnou a Jakem nikdy nebude nic víc než přátelství, tak se s tím smiř. Končím tenhle rozhovor, protože je to divný, nemyslíš?“ zarazila jsem to šílenství.
„Jo,“ zasmál se. „Máš pravdu. Poslední po čem toužím, je vědět podrobnosti z milostného života mé dcery.“ Celý se oklepal a to mě rozesmálo. „Mimochodem, kde je Bella?“
„Jsi si jistý, že to chceš vědět?“ zeptala jsem se s úšklebkem, ze kterého si jako správný policista odvodil, která bije.
„Přesně tak, šerife,“ odsouhlasila jsem mu jeho domněnku.
„Můžeš mi aspoň říct, v kolik se vrátí?“
„Brzo, však ji znáš.“ Vycouvala jsem ze dveří a pádila do pokoje, aby se náš rozhovor ještě nerozvinul, i takhle to stačilo.

Isabella

Tiskla jsem se na Edwarda, jak nejvíc to šlo. Byli jsme v pěkném klubu v Port Angels. Já o to moc nestála, ale El s Edwardem mě přemluvili. El se chtěla pobavit a Cullenovi chtěli jít s ní, tak mě přesvědčili.

Nakonec to bylo fajn. Líbilo se mi to hlavně proto, že mě Edward nepustil z náruče ani na pět minut. Tančili jsme jen spolu a nejvíc na ploužáky, kterých hrál místní DJ požehnaně.

Edward mě při tanci hladil po zádech, po vlasech, sem tam mě líbnul a já si připadala jako v nebi. Když jsme zrovna seděli, držel mě aspoň za ruku a proplétal naše prsty.

„Nechtěli byste si to nechat na jindy?“ řekla El.
„A víš, že nechtěli?“ opáčil Edward a dál mi tiskl ruku.
„Ok, jsem tu navíc, ale co takhle taneček? Bella to tu těch pět minut vydrží. Že jo, ségra?“ ptala se mě.
„Jo, to zvládnu,“ svolila jsem. Edwardovi se moc nechtělo, ale nevím, proč bych si ho měla celý večer uzurpovat. „Jen běž,“ postrčila jsem ho. Dal mi poslední pusu a už natahoval ruku k El, aby ji odvedl na parket.

„Tak co, Bello, jak se ti tu líbí?“ zeptal se mě Emmett, který tu seděl taky sám, jelikož Rose se právě o něčem živě dohadovala s Alicí a Jasperem.
„Jo, je to dobrý.“
„Všiml jsem si,“ mrkl na mě. Nechápala jsem, co tím myslí.
„Prosím?“
„No, ty a brácha. Ste jasný. Hele, nevim, jak je na tom, ale kdyby zapomněl, tady máš.“ Posunul po stole dlaň až k mé ruce. Tu nadzvedl a něco pod ni vsunul. Podívala jsem se, co to je a zrudla jak rajče.

Na stole ležel stříbrný čtvercový balíček s nápisem. Hned jsem věděla, o co se jedná. Pohoršeně jsem se na něj podívala. Co si to o nás myslí.

„No co,“ bránil se. „Ochrana je důležitá. Copak vás to ve Phoenixu neučili?“ Na to jsem neměla co říct, tak jsem se raději odebrala na toaletu.

Když jsem se vrátila, byli u stolu úplně všichni.

„Kdepak ses toulala?“ ptal se Edward a stáhl mě k sobě na klín.
„Musela jsem si odskočit.“ Políbil mě. Zavřela jsem oči a naplno si to užívala.

Jen okrajově jsem zaznamenala, že pro El přišel nějaký kluk. Když jsme se od sebe odtrhli, zadívala jsem se na parket, kde se má sestra vlnila s vysokým černovlasým, docela hezkým klukem.

„Mám pocit, že ji zanedbávám,“ přiznala jsem.
„Určitě ne, ona si vystačí,“ uklidňoval mě.
„Já nevím. Já mám tebe,“ usmála jsem se na něj a krátce ho líbla, „a ona nikoho. Taky bych jí přála, aby se taky zamilovala, ale jakoby se tomu bránila.“
„Jen ji nech. Ona si poradí, je to tvrdá holka,“ ohodnotil moji sestru a pak změnil téma. „Mimochodem, omlouvám se za Emma, je to vůl.“ Připomněl mi incident s ne zrovna vhodným dárečkem. Znovu jsem nabrala barvu vařeného raka.
„To je v pohodě,“ mávla jsem nad tím rukou, ale v duchu jsem nad tím uvažovala. Je pravda, že spolu nejsme tak dlouho, já vlastně nemám ani tušení, kdy přijde vhodná chvíle na první sex. Stále si říkám, že je času dost, ale pak se mě Edward dotkne a já toužím potom, aby nikdy neskončil a pokračoval dál. Stydím se s tím někomu svěřit. El by mi určitě řekla, ať jdu do toho a Edwardovi jsem to říct nemohla. Myslím, že bych se v rozpacích utopila. Zatím to nechám tak, jak to je. Však ono se to nějak vyvrbí, aspoň doufám.

Začali hrát další z milionu ploužáků a Edward mě vtáhl do davu. Přimáčkl mě na sebe. Hlavu jsem si položila na jeho hruď, ruce mu omotala kolem krku a zavřela oči. Mírně jsme se točili do kolečka, byl to jen nepatrný pohyb, ale přesto jsem plně vnímala tření našich těl. Naskakovala mi z toho husí kůže. Vdechovala jsem jeho vůni a zase si přála, aby mě takhle držel navždy. Povzdechla jsem si, jsem beznadějný případ.

Tak a je to. Z Belly a Edwarda je oficiálně pár. Pokud to vyjde tak, jak si představuju, dozvíte se v příštím, jubilejním dvacátém, dílu tajemství Belly, tak se těšte, i když kdo ví, jak to nakonec dopadne.;)

18. kapitola     SHRNUTÍ     20. kapitola

Autor: zuzka88 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Oheň a led - 19. kapitola: