Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Oheň nebo led - 16. kapitola + epilog

16.11.2011 (11:30) • zuzka88 • FanFiction na pokračování • komentováno 21× • zobrazeno 3772×

16. kapitola

„Je bez tebe smutná, nešťastná. I já,“ zašeptala jsem.
„Liv, já…“ Objal mě. Pevně mě k sobě přitiskl. Jako otec dceru. Byla jsem jeho dcera, ať se dělo cokoliv.

„Asi bychom si měli promluvit,“ navrhl a lehce se ode mě odtáhl.
„Jistě.“ Byla jsem trochu nesvá a nervózní z toho rozhovoru. Nikdy jsme toho spolu moc nenamluvili.

Posadili jsme se naproti sobě do křesel. Táta viditelně zaváhal a pak mě vzal za ruku.

„Vím, že jsem nebyl příkladným otcem a moc mě to mrzí.“ Hlavu měl sklopenou. Díval se na naše spojené dlaně. „Když jsem tě viděl poprvé, měl jsem pocit, že už mě nic lepšího nemůže potkat. Byla jsi to, co vzešlo z lásky mezi mnou a tvou matkou. Byla jsi to nejlepší z nás obou. Jenže,“ zaváhal a podíval se mi do očí, „nebyl jsem tu pro tebe. Strávil jsem veškerý čas tvého dětství a dospívání tady. Nebyl jsem tam, když si řekla první slovo, nebyl jsem tam, když si udělala první krok. Nepatřil jsem do tvého života. Edward ti byl lepší otcem, než jsem kdy mohl být já.“
„Ale…“
„Nezasloužila sis trpět jako tvá máma, bylo pro tebe lepší, držet se ode mě dál. Netrávit život čekáním na to, kdy se zase objevím. Jednou bych se nemusel objevit vůbec. Chtěl jsem tě toho ušetřit.“ Opět sklopil pohled.

Jeho slova mě bolela. Vše, co jsem si myslela od doby, kdy jsem si začala uvědomovat jeho nezájem, zmizelo. To, co mi řekl… Všechno bylo najednou jinak.

Ten tlak v očích… První slza mi stekla po tváři.

„Myslela jsem, že mě nemáš rád,“ přiznala jsem.
„Jsi moje holčička, jak bych tě mohl nemít rád.“ Přitáhl si mě na klín a objal mě. Takhle to dělala i máma.
„Slib mi, že se se mnou vrátíš domů,“ žádala jsem.
„To nepůjde. Musím tu zůstat, abyste byly v bezpečí.“
„Ale proč tu musíš být? Proč jsi tady, když chceš být s námi? Nerozumím tomu.“

Nezdálo se, že by o tom chtěl mluvit, ale já potřebovala znát odpovědi. Potřebovala jsem konečně vědět, o co tady jde. Potřebovala jsem, aby mi konečně někdo řekl pravdu. Aspoň jednou.

„Liv, to je… Stalo se to už dávno. Nevím, co ti máma o nás dvou říkala…“
„Nic moc,“ pokrčila jsem rameny. Máma o minulosti mluvila nerada a mě vlastně nikdy ani nenapadlo vyptávat se na to, jak to s tátou bylo. Jak se seznámili, zamilovali.

„Dobře, možná bys měla znát celý ten příběh,“ svolil.
„To bych opravdu měla.“

Během následující půlhodiny jsem se dozvěděla o tom, jak to kdysi bylo s mámou a tetou Bellou. Jak jim dal Aro na výběr mezi upírstvím a smrtí a jak tato volba dopadla. Táta mi vyprávěl o svém znovuzrození, o mámině strachu a následné velké lásce, ze které jsem se narodila. A řekl mi, jak Aro vyhrožoval zabitím tety a tak jí zachránil život a stal se Arovým sluhou. Konečně jsem to pochopila. A i když jsem z toho byla smutná, byla jsem na tátu hrdá. Zachránil Belle život, bez něj bych žádnou tetu neměla.

„Liv, musíš jet domů. Tam budeš v bezpečí. Postarají se o tebe,“ naléhal.
„Ne, zůstanu tady, dokud neodejdeš se mnou,“ stála jsem si na svém a postavila se.
„Poslouchej mě. Nemůžeš tady zůstat. To prostě nejde. Už jsem tě ohrozil dost!“
„Nikam nejedu.“
„Ale jedeš. Jsem tvůj otec, a když říkám, že pojedeš, tak pojedeš.“ Zamračila jsem se. Jestli myslí, že tímhle mě přinutí, tak je na omylu. Nemůžu ho tu nechat. Nemůžu ho znovu ztratit!

ȹȹȹ

Přednášku o tom, že bych se měla vrátit domů, dokud je to možné, jsem schytala i od Giulia, který se ode mě skoro nehnul. Byl něco jako moje osobní stráž, a když u mě náhodou nemohl být on, byl tu táta. Podezřívala jsem je, že to mají dohodnuté. Ale nevadilo mi to.

V těch dnech jsem se toho o tátovi dozvěděla tolik. Nebyli jsme ani chvíli potichu. Pořád jsme jen mluvili. I on se ptal na mě. Na všechno, co jsem za celý svůj krátký život prožila a co bych ještě zažít chtěla. Došlo také na kluky, z čehož jsem byla mírně v rozpacích.

„Jak jste na tom s Giuliem?“ zeptal se jako by nic. Zarazila jsem se. Kolik se toho o vztahu s klukem říká otci? Neměla jsem s tím žádné zkušenosti. Doma jsem s nikým nechodila, tak nebylo třeba nic říkat mamce ani nikomu jinému. Ale asi bych si neměla pouštět pusu na špacír. Stačí jen naznačit.
„Máme se rádi.“
„To jsem si všiml. Myslíš, že je to vážné?“ Bože, co na to mám odpovědět.
„Asi jo, miluju ho,“ odpověděla jsem upřímně.
„Toho jsem se bál,“ zašeptal. Bál? Myslela jsem, že má Giulia rád.
„Ale já… ty a Giulio…“
„Je to hodný kluk. Ale nechci, abys byla nucena žít tady. Tohle není místo pro tebe a on se odsud nedostane.“
„Ale vždyť žije v Anglii,“ namítla jsem.
„Ne navždy. Je tam jen do doby, než ho otec donutí se usadit. Pak se stane vládcem tady toho. Aro svoje děti nemá a do Giulia vkládá velké naděje.“

Zůstala jsem na něj zírat s otevřenou pusou. Tohle pro mě byla novinka. Giulio, vládce.

„Už od jeho dětství pro něj hledají nejvhodnější ženu.“
„Upírku?“ zeptala jsem se. Hlas mi přeskočil o oktávu výš.
„Ano.“

Já nebyla upírka, natož nejvhodnější. Pokud by byl někdo nejméně vhodný, tak právě já.

„Ale on mě miluje,“ bránila jsem nás chabě. Věděla jsem, že pokud si Aro něco zamane, bude mu jedno, jestli mě miluje. On dosáhne svého. Jeden takový příklad jsem měla doma.

Promnula jsem si ruce složené v klíně. Prsty jsem měla jako led. Bylo mi najednou tak úzko. Představa, že Giulia ztratím. Za jak dlouho to může být? Za týden, za rok? Kdy nastane doba, se bude muset usadit – jak říkal táta.

„Je mi to líto, Liv.“ Nebyla jsem schopná odpovědět. Jen jsem přikývla a nechala se obejmout.

ȹȹȹ

„Ještě spí?“ uslyšela jsem.
„Jo, měla těžkou noc,“ opověděl jiný hlas.
„Stalo se něco?“ Chvíli bylo ticho. „Tys jí to řekl?“
„Měla by to vědět,“ bránil se.
„Neměla. Já si zařídím život po svém. Otec mi do toho nemá co mluvit,“ stál se na svém ten první hlas.
„Giulio, je mi to líto, ale tvůj strýc s tebou má plány a není v tvé moci dělat něco jiného. Víš, jaký je Aro.“
„Neopustím ji,“ stál si na svém.
„Vážím si toho, ale je to nesplnitelný slib.“

Pak jsem znovu upadla do spánku. Pronásledovaly mě velmi nepříjemné sny. Giulio mě opouštěl kvůli krásné upírce. Upírce, které jsem nesahala ani po kotníky.

„Nebudu se zahazovat s takovou nulou,“ řekl opovržlivě a s oslnivým úsměvem té blondýny odcházel. Chtěla jsem na něho zavolat, zakřičet, zastavit ho, ale nešlo to. Moje tělo mě neposlouchalo. Pusa rezignovala a nohy odmítaly poslušnost. Mohla jsem jen sledovat, jak mizí v dáli. Už nikdy ho neuvidím, proběhlo mi hlavou.

S výkřikem jsem se posadila.

Na tváři se mi usadil lepkavý pot, zrychleně jsem dýchala. Ten pocit uvnitř mě… Samota, smutek, prázdno. Do očí mi vhrkly slzy.

Dveře se otevřely a dovnitř s úsměvem nakráčel Giulio. Jak mě uviděl, na tváři se mu usídlilo znepokojení.

„Co se děje? Jsi v pořádku?“ Objímal mě.
„Já… to nic, jen špatný sen.“ Nemohla jsem nahlas vyslovit, co se mi zdálo. Bála jsem se, že by se to pak mohlo stát.
„Už je to dobré.“ Hladil mě po zádech a občas líbnul do vlasů. Pomalu jsem se uklidňovala. Srdce se dostalo do normálního tempa. Odtáhla jsem se.

„Kolik je hodin?“
„Skoro poledne.“
„Tak pozdě?“ Nikdy jsem tak dlouho nespala.
„Josh říkal… Trvalo dlouho, než jsi usnula.“ Přikývla jsem. Oba jsme věděli, co tím myslí. „Olívie…“
„Ne,“ přerušila jsem ho. „Nemluv, prosím.“ Abych mu nedala vůbec šanci, políbila jsem ho.

ȹȹȹ

Nevěděla jsem, co bude dál. A raději o tom ani nepřemýšlela. Užívala jsem si každou minutu, která mi byla dopřána a víc neřešila.

Byl to skoro týden od doby, co jsem odmítla odejít domů. Za celou tu dobu se nic nestalo. Jako by na mě Aro zapomněl. Když jsem se o tom zmínila tátovi, nebyl tak optimistický jako já. Aro je nevyzpytatelný. A to, že je nyní klid znamená, že něco vymýšlí.

Při jeho slovech mi přeběhl mráz po zádech. Ale přesto jsem na odchod ani nepomyslela. Jak mi řekl Giulio, tímhle ničemu nepomůžu, ale můžu to přeci zkusit.

Nejhorší pro mě byl stesk po domově, po mámě, tetách, strýcích a skoro-prarodičích. Nikdy jsem netušila, že by mi mohli chybět až tak moc, ale nikdy jsem si taky nepředstavovala, že od nich budu tak dlouho pryč. A byla jsem si jistá, že jestli se domů vrátím, už mě nikdy nikam samotnou nepustí.

Když za mnou táta přišel, tvářil velmi znepokojeně. Došlo mi, že nepřišel za mnou, ale pro mě. Aro mě prý chce vidět.

Žaludek mi udělal kotrmelec. Období klidu právě skončilo.

Cestou do velkého sálu se k nám přidal Giulio. Jeho přítomnost mi trochu odlehčila. Chytil mě za ruku a lehce stiskl. Věnoval mi povzbudivý úsměv.

V sále to vypadalo jako kdykoliv předtím. Aro, jeho bratři a pár upírů postávajících bokem. Ani Aro se nezměnil. S neupřímným úsměvem vstal a šel nám vstříc.

„Vítám tě, Olívie. Už jsme se dlouho neviděli.“ Muže vedle mě ignoroval. Přikývla jsem. Nevěděla jsem, co mu říct. „Zdá se, že se ti dobře daří,“ podotkl a znělo to trochu vyčítavě. „Víš, přemýšlel jsem. Když už tu jsi s námi, nebudeme mrhat časem. Rád bych z tebe udělal stoprocentního upíra a přijal si tě do své gardy…“

Táta vedle mě sebou cuknul a zdálo se, že chce protestovat.

„Ale předtím uděláme pár testů. Jsi unikát, i když ne moc povedený, ale jsi. Jistě mě ráda doprovodíš do mé laboratoře.“ Natáhl ke mně ruku. Otřásla jsem se. Giuliův stisk zesílil. Táta zavrčel. A mně bylo na omdlení. I když jsem nevěděla, co jeho laboratoř představuje, určitě to nebude příjemné… Bála jsem se. Dlaně se mi zpotily a dýchala jsem přerývaně.

„Nikam nepůjde,“ zaburácel táta a zaujal útočný postoj.
„Nemyslím si, že je v tvé moci tomu zabránit,“ řekl Aro prostě. „Olívie, můžeme?“ Trhla jsem sebou a ustoupila. Jeho krvavý pohled byl plný touhy po krvi, mé.

„Jak říká Josh, nikam s tebou nepůjde,“ ozval se Giulio.
„Chlapče, měl by ses naučit poslouchat a taky trochu experimentovat, zatím jsi příliš…,“ mávnul rukou, „půjdeš s námi. Ukážu ti, jak se to dělá.“

Bylo mi na omdlení, celá tahle situace…

„Otče, tohle nemůžeš dovolit. Nemůžeš ho nechat takhle jednat. To už překračuje všechny meze.“

Marcus nejdřív tiše seděl a očima kmital mezi námi. Nevím, jak dlouho, ale připadalo mi to jako celá věčnost.

Pak vstal a přišel k nám.

„Odveďte ji odsud. Všichni jděte a už se sem nevracejte. Bude to tak nejlepší.“ Pohlédl na svého syna, mírně se usmál, i když z toho vyšel podivný škleb, a pak se vrátil na své místo, kde se posadil s nezaujatým až znuděným výrazem na kamenném obličeji.

„Marcusi!“
„Už to stačilo, bratře. Jsou volní, všichni.“

Zírala jsem na ně a nevěřila tomu, co se děje. Bylo to šílené. Než jsem se stihla vzpamatovat, šli jsme chodbou pryč. Já nešla, spíš letěla. Táta mě nadnášel a venku jsme byli velmi rychle.

Nasedli jsme do černého auta - táta za volant a já s Giuliem dozadu – a rychlostí blesku jsme uháněli pryč z toho města, pryč z Volterry.

Teprve, když kolem nás byly jen stromy, keře a vinice, něco se ve mně pohnulo, uvolnilo a já si uvědomila, co se stalo. Byli jsme volní. Táta se mnou jede domů. Všichni jedeme.

Po tvářích se mi rozkutálely slzy úlevy. Začala jsem vzlykat nahlas, nešlo přestat. Bylo to naprosto nekontrolovatelné. Ani jsem si neuvědomovala, v jakém napětí jsem tam celou dobu byla.

„Už je to dobré, Olívie, všechno je dobré. Jedeš domů.“ Pevně jsem se k Giuliovi přimknula a smáčela mu košili.

Je konec, jedeme domů!

ȹȹȹ

Autem jsme jeli až do Rakouska. Ve Vídni na letišti jsme si koupili tři letenky do Connecticutu – celou dobu jsem se bála, že se Giulio sebere a poletí do Anglie, držela jsem se ho jako klíště a nesmírně se mi ulevilo, když jsme nastoupili do letadla.

Byla jsem netrpělivá, nedočkavá. Za pár hodin uvidím mámu. Myslela jsem, že ten let nepřečkám, ale… Asi po půl hodině jsem usnula a vzbudily mě Giuliovy polibky těsně před přistáním.

Při vstupu do letištní haly jsem natahovala krk, jestli náhodou neuvidím povědomou tvář – táta volal Carlisleovi, že se vracíme, tak aby nás vyzvedli na letišti.

V duchu jsem spílala všem těm lidem, kteří se mi pletli do výhledu. Taky nemohli přijít jindy.

A pak jsem je uviděla. Mámu, Bellu a Edwarda. Stáli stranou ostatních, ale byli tam.

Poskočila jsem na místě a pak se rozběhla.

Mamka rozevřela náruč a já jí do ní skočila, jako když jsem byla malá.

„Holčičko moje,“ šeptala a nepřestávala mě k sobě tisknout. „Olívie. Jsi v pořádku? Nestalo se ti nic? Neudělali ti něco?“ starala se. Odtáhla mě na dálku paží a pečlivě si mě prohlížela, aby jí neunikla jediná změna. Rukama mi přitom přejížděla přes paže. A na tváři jí hrál dojatý úsměv. Věděla jsem, že kdyby mohla, plakala by.

„Jsem v pořádku,“ opověděla jsem. Měla jsem sevřené hrdlo a hrozilo, že propuknu v pláč. „Nic mi není.“ Ještě jednou mě objala a pak se zadívala za má záda. Věděla jsem, co ji tak zaujalo. „Je tu napořád,“ špitla jsem jí do ucha, „už nikdy neodejde.“

A pak se objímali. Dlouho se k sobě tiskli a nic, než ten druhý, pro ně neexistovalo.

„Olivko, ty jsi nám dala. Tebe někam pustit,“ povzdychla si Bella. Nebyla v tom výčitka, jen ulehčení. Objala jsem ji a pak jsem pokračovala k Edwardovi.
„Tak ráda vás vidím.“

Došlo mi, že je tam ještě jeden člověk. V tom návalu radosti jsem na něj skoro zapomněla.

„Ráda bych vám někoho představila,“ řekla jsem. Chytila jsem Giulia za ruku a přitáhla ho k sobě. „Tohle je Giulio, můj… ehm… potkala jsem ho v Anglii a…“ Bylo tak těžké to říct. „Je to můj přítel,“ vychrlila jsem ze sebe.
„Těší mě, Giulio, jsem Bella,“ usmála se na něj teta a potřásla mu rukou. Byla jsem jí vděčná za tu malou pomoc. „Hodně jsem o tobě slyšela,“ mrkla na něj.
„Doufám, že jen to dobré.“
„O tom nepochybuj.“
„Edward,“ podal mu Edward ruku.

Jako poslední zůstala mamka. Táta ji stále objímal kolem ramen, ale už nám věnovali plnou pozornost. Její reakce jsem se bála nejvíc a taky pro mě byla nejdůležitější.

„Tohle je moje máma,“ pípla jsem.
„Ráda vás poznávám. Děkuju, že jste se postaral o Olívii.“ A pak ho objala. Zůstala jsem na to koukat s otevřenou pusou, a kdyby mě nepostrčili, abych šla na parkoviště, stála bych tam ještě hodně dlouho.

Doma se vítání a představování opakovalo. Esmé plakala bez slz, Carlisle mě objal a stejně tak holky. Od kluků se mi dostalo hrdinského poplácání po rameni. Prý jsem machr. Vyváznout Arovi a ještě si přivést tátu a chlapa. Nekomentovala jsem to. Ať si myslí, co chtějí. Za to všechno jsem vděčila Giuliovi, tomu nejlepšímu klukovi na světě.

Byla jsem tak šťastná, že jsem doma, mezi svými, a ještě šťastnější, že je se mnou Giulio.

Epilog

Usadila jsem Sophii do kočárku a na rameno hodila zabalenou tašku.

Neměla jsem z toho dobrý pocit. Bylo to poprvé, co jsem měla trávit noc bez své dcery. Byla už dost velká a Brigitte se o ni dobře postará, však má nemalé zkušenosti. Ale prostě… Byla to moje holčička.

S Giuliem jsme to včera probírali dlouho do noci. No, ne, že bychom jen mluvili…

Plánovali jsme večer ve dvou. Zajet do Londýna na večeři, možná zajít do divadla. Zpočátku se mi to zdálo jako dobrý nápad, ale to jen netušila, jak to pro mě bude těžké.

Brázdila jsem s kočárkem ulice, zdravila sousedy. Annie mi mávala z výlohy bistra. Danny – pětiletý chlapeček od sousedů - přišel pozdravit Sophii, kterou si prý vezme za ženu, až vyroste. Nejdřív jsem se tomu smála, ale když s ním Giulio mluvil naprosto vážně, že mu Sophii dá, humor mě přešel.

Podívala jsem se do kočárku na naši půlroční dceru a povzdechla si. Ten čas tak letěl. Nebylo to tak dlouho, co se narodila. Byla tak malinká.

„Tak už jste tady,“ usmála se Brigitte a zavolala dovnitř na Toma, svého muže.
„Jo, tady má všechno potřebné. Je tam i náhradní dudlík,“ podávala jsem jí tašku.
„Dobře,“ přikývla a vmanévrovala kočárkem do úzké chodby.
„Kdyby se něco dělo, tak zavolej, kdykoliv.“
„Neboj se, to zvládneme.“ Vyndala Sophii a dala jí pusu. „Že to s tetou zvládneš. Máma má zbytečný obavy.“
„Když…“
„Já vím, já vím. Měla bys už jít, aby ses stihla připravit.“
„Měj se, zlatíčko.“ Políbila jsem svou holčičku na čelo. „Děkuju,“ řekl jsem Brigitte.

S těžkým srdce jsem se vydala na cestu domů.

ȹȹȹ

V Londýně jsme bydleli v tom samém hotelu jako tenkrát. Nastala jen jedna změna, měli jsme jeden pokoj.

Zašli jsme do divadla na balet, pak na úžasnou romantickou večeři při svíčkách v jedné z nejdražších restaurací v Londýně a pak jsme se v hotelu dlouho a pomalu milovali.

Po dlouhé době jsme byli úplně sami. Nehrozilo, že se malá probudí. Mohli jsme si dělat, co jsme chtěli.

Občas mi myšlenky sice utekly k Brigitte a Sophii, ale uklidňovalo mě, že nevolá, takže by mělo být vše v pořádku.

„Miluju tě, strašně moc,“ zašeptal Giulio do mých vlasů. Potěšeně jsem se usmála.
„Já tebe víc.“

Konec

A je tu definitivní konec. Snad se Vám závěr líbil a i tak celá povídka.

Chtěla bych moc poděkovat všem, kteří povídku četli a tento díl bych ráda věnovala těm, kdo mi zanechávali krásné komentáře, jsou to: Lenka326, Semiska, Evík, Kim, MaiQa, Jula, Shindeen, Scherry, NoemiVolturyCullen, incompertus, zuzinecckaa, čiči, viki, Hejly, Annelly, katie, Bára a Anulinek00. Vám všem bych chtěla moc a moc poděkovat za podporu a motivaci. Takže ještě jednou jedno velké díky.

Tímto se s Vámi loučím a snad se zase potkáme u nějaké další povídky. :)

15. kapitola ɷ SHRNUTÍ

Autor: zuzka88 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Oheň nebo led - 16. kapitola + epilog: