Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Oheň a led - 16. kapitola

16.07.2010 (19:00) • zuzka88 • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 8852×

16. kapitola

Isabella

„Bells, letím, uvidíme se ve škole,“ volala na mě El.
„Počkej, já jdu přece taky.“ Seběhla jsem schody a obouvala si boty. Nějak jsem nechápala, jak mohla zapomenout, že s nimi taky jedu do školy. Sice se po včerejšku trochu bojím setkání s Edwardem, nevím, jak se mám chovat. To rande bylo úžasné, ale to bylo včera, dnes je dnes.

„Ty máš ještě čas. Ed přijede až za chvilku. Já jedu dneska s Alicí. Chtěla jsem vám dopřát trochu soukromí,“ řekla s pousmáním.
„To nemyslíš vážně, to mi přeci nemůžeš udělat.“
„Ale Bell, v klidu. Vždyť to včera bylo fajn, teda aspoň podle toho, co jsi povídala. Takže žádný strachy, teď už to bude jenom lepší. První rande jsou nejhorší, pak už to jde samo.“
„Jenže já nevím, co mu mám říkat. El, pojeď s námi, prosím,“ škemrala jsem.
„Ne, Alice už je tady. Tak papa,“ zapěla a vymázla ze dveří.

Tohle je k vzteku.

Někdo zaklepal na dveře. Ještě celá naštvaná jsem je otevřela. Myslela jsem, že je to El a třeba si to rozmyslela, i když mi nedošlo, že ona by asi neklepala.

„Takže sis to…“ Začala jsem zostra a po úvodních slovech hned skončila, protože přede mnou nestála El, ale Edward.
„Jej, promiň, to nebylo na tebe,“ omluvila jsem se a celá zrudla.
„To jsem rád. Už jsem se bál, že mě nerada vidíš, protože já jsem se na tebe moc těšil,“ obdařil mě neodolatelným úsměvem a já zčervenala ještě víc, do toho mi málem zdrhlo srdce, no prostě blázen.

Ale co mu na to mám říct? Mysli Bello, co třeba něco jako taky tě ráda vidím?

„Hmm, já… já,“ neřekla jsem nic kloudného. Edward se culil, a pak mě chytil za ruku.
„Měli bychom jet,“ vysvobodil mě z rozpaků. Obutá už jsem byla, takže už jen vzít bundu, venku se dost ochladilo, a tradá.

V autě bylo ticho. Mluv, Bello, mluv, říkala jsem si celou cestu, ale nemohla jsem ze sebe dostat ani slovo. Byla jsem z něho strašně nervózní. Proč nemůžu být jako El, přátelská, ukecaná. Ta by určitě nemlčela.

Před školou mi pomohl z auta a chtěl mě zase chytit za paži, ale uhnula jsem. Mělo to být jen jedno rande, nic víc, tohle zachází moc daleko.

Nechápavě se na mě podíval. Pokusila jsem se o úsměv, jako že je všechno v pořádku. Společně jsme se vydali ke škole. Doprovodil mě ke třídě, ale tentokrát hned odešel, žádné pohlazení nic.

---

Na obědě na mě zase čekalo místo vedle Edwarda. Trochu roztřesená jsem si tam sedla a doufala, že když je u stolu tolik lidí, budu ušetřena konverzace.

Mé přání se sice splnilo, ale bylo mi to k prdu, protože po cestě na další hodinu se mě Edward zeptal na otázku, na kterou jsem neměla odpověď.

„Bello, udělal jsem něco špatně? Myslel jsem, že se ti včerejšek líbil.“ Musím říct, že mě tím zaskočil, i když se to dalo čekat vzhledem k mému chování.
„Ty… já…“ Jak mu mám říct, že on je dokonalý a já se pro něj nehodím. Že můžu za smrt vlastní matky a bojím se, že můžu něco způsobit i jemu.
„Ty za nic nemůžeš, to já,“ vzdychla jsem s očima zavrtanýma do podlahy.
„Tak co kdybychom se šli dneska projít? Odpoledne by nemuselo pršet,“ navrhnul.
„Edwarde, to nejde, já nemůžu.“ Strašně ráda bych šla, ale není to možné. Bylo mi do pláče.
„Tak zítra, jestli už dnes něco máš,“ zkusil to znovu.
„Nemůžu ani zítra. Edwarde, bude lepší, když už se nebudeme scházet. Bylo to pěkný, ale nejde to. Věř mi, že to tak bude lepší,“ oznámila jsem mu a rychle odešla, abych se nemusela dívat na jeho obličej plný bolesti.

Jsi hrozná Bello. Mrcha. Potvora. Dáváš mu naději a přitom víš, že to nejde.

Chtělo se mi brečet. Cítila jsem slzy v očích a snažila se je mrkáním zahnat. Můžeš si za to sama.

Edward vešel do třídy, mě naprosto ignoroval, ale jeho tvář mluvila sama za sebe. Jeho zlaté oči, jindy hřejivé, plné smíchu, jakoby ochladly a byly plné smutku. A za tohle jsem mohla jen já. Nedokázala jsem se na něj dívat.

Odsunula jsem se na kraj lavice, ruce semknula v pěst a doufala, že už bude konec hodiny. Strašně jsem toužila po tom, dotknout se osoby vedle sebe, utěšit ho, říct mu, že s ním půjdu klidně na kraj světa, ale nemohla jsem. Bylo to v jeho zájmu.

Elizabeth

Po škole jsem čekala u Edova auta. Chtěla jsem ho jen pozdravit, a pak jet zase s Alicí, abych hrdličkám dala volnost. Ale když se ze školy Ed vyloudal, hned jsem si to rozmyslela. Tvářil se, jako by mu umřelo štěně. Takhle jsem ho ještě neviděla.

Za ním se šourala Bella, ale nezastavila se u auta. Šla dál. Zmateně jsem koukala z jednoho na druhého. Něco mi uniká, ale co?

Včera to vypadalo tak nadějně, tak co se za těch pár hodin mohlo krucinál pokazit.

„Sedej,“ nařídila jsem Edwardovi. Jako mátoha si sedl za volant a rozjel se. Navigovala jsem ho na to místo v lese, kde jsme spolu tenkrát byli.

Zastavil a stále seděl s rukama na volantu a hleděl upřeně před sebe.

„Tak co se stalo?“
„Nechce mě,“ zašeptal.
„Co to meleš. Tys ji včera neviděl. Byla tak šťastná, když přišla domů. A to díky tobě,“ opáčila jsem.
„Dneska mi dala jasně najevo, že to nic nebylo. Chtěl jsem ji vzít ven, ale řekla, že bude lepší, když se nebudeme scházet. El, já ji vůbec nerozumím,“ zaskuhral a podíval se na mě.
„Ale no tak. Však nebude tak zle. Já s ní promluvím,“ navrhla jsem.
„Ne, to nemá cenu, pokud sama nechce. Nechci ji nutit.“
„Ale já ji k ničemu nutit nebudu, jen jí otevřu oči. Přece si nenechá ujít nejlepšího kluka v okolí. To by byla úplně blbá,“ rozmáchla jsem rukama.
„Já nejsem kluk, jsem upír,“ odporoval mi.
„A to, že jsi upír, znamená, že jsi holka, či co?“ zeptala jsem se pobaveně.
„Ne, ale… možná má pravdu. Bude pro ni lepší, když se ode mě bude držet dál. Nejsem pro ni dobrý,“ zavrtěl hlavou.
„Máš pravdu, ty pro ni nejsi dobrý, ty jsi pro ni nejlepší. Jen ty z ní můžeš udělat tu holku, kterou byla dřív. Jen ty,“ řekla jsem s naprostou jistotou.

Edward se jen zašklebil a odvezl mě domů.

---

„Co si jako myslíš, že děláš?“ vyjela jsem na sestru hned, co se za mnou zavřely dveře pokoje.
„Co jako?“ nechápala.
„No přeci Eda. Proč to děláš, Bello. Včera mi tu vykládáš, jak to bylo úžasné, že on je úžasný a teď se dozvídám, že jsi mu dala najevo, ať se k tobě už nepřibližuje,“ křičela jsem, teda skoro.
„El, uklidni se,“ mírnila mě.
„Uklidni se? Opravdu se mám uklidnit? Tak mi laskavě vysvětli, proč se chováš jako husa. Ed se kvůli tomu trápí, copak to nevidíš?“ Přece je to moje sestra, nemůže být tak hloupá.
„El.“
„Nemluv na mě tímhle tónem,“ vykvikla jsem. „Nejsem malé dítě ani nic podobného. Chci slyšet vysvětlení.“
„Dobře. Prostě vím, že nejsem nic pro Edwarda. Vždyť se na něj podívej. Je úžasný, dokonalý a já jsem jen obyčejná holka, která…“ odmlčela se. Jsem si jistá, že chtěla něco říct, ale rozmyslela si to.
„Která co? Která ho miluje?“
„Ano, vlastně ne,“ opravila se.
„Tak co? Já jsem z toho vážně jelen,“ kroutila jsem hlavou ze strany na stranu, jako bych si to tam tím pohybem mohla nějak srovnat a pochopit.
„Líbí se mi, ale nemůžeme být spolu. To je celé. Je lepší, když se bude chvíli trápit teď, než aby pak… to je jedno. Tímto končí tahle debata,“ uzavřela téma. Ona možná skončila, ale já ještě zdaleka ne.

„Fajn, tak teď ti zase řeknu něco já. A dobře mě poslouchej. Ed je nejlepší kluk jakého jsem kdy poznala. A mám tu smůlu, že mě nemiluje a já jeho taky ne. Ale do tebe je blázen. Ty jsi ta, kterou chce, pro kterou by udělal všechno na světě. Bello, neblbni. Zajdi za ním, promluv si s ním. Vím, že tě něco žere a to tě ničí, ničí to tvůj vztah k němu. Zkus na to zapomenout a žít. Žij, dokud můžeš. Tohle je jedinečná příležitost. Jsem si jistá, že lepšího jen tak nenajdeš. Tak se seber a dělej něco.“
„Ale já nemůžu…“ zašeptala a vypadalo to, že se rozbrečí.
„Žádný nemůžu, ty musíš. A už nechci slyšet žádné námitky.“ Vzala jsem telefon a vytočila známé číslo.

Isabella

Koukala jsem na ni s otevřenou pusou. Takhle ráznou jsem ji dlouho neviděla.

„Ahoj, neruším,“ říkala do telefonu. Netušila jsem, komu volá a osobu na druhé straně jsem neslyšela.
„Potřebovala bych laskavost…“ Protočila oči.
„Jo, jasně. Já zapomněla,“ usmála se.
„Tak za deset minut, jo. Díky,“ řekla a zavěsila.

„No, máme spoustu práce. Pojď sem,“ mávla na mě a ze skříně začala vytahovat oblečení. Nakonec mi podala džíny a delší azurově modré tričko.
„Víc toho nenaděláme. Můžeš si vzít tenisky,“ přejela mě zkoumavým pohledem. „To půjde.“

Vůbec jsem ji nerozuměla. Proč se mám převlíkat? Koho volala? Ale byla v ráži, tak jsem si jí nedovolila odporovat. Oblékla jsem se, ona ke mně hned přiskočila a prohrábla mi vlasy hřebenem, štípla mě na tvářích, prý pro barvu, rty přejela leskem a řasy maskarou.

Odtáhla mě dolů a strkala mi pod nos boty.

„Tati, zajedeme si na chvíli ke Cullenům. Do devíti jsme doma, jo?“ zeptala se otce, který sledoval jako vždy televizi. Říkala ke Cullenům? To si dělá legraci.
„Dobře, ale ani o minutu dýl. Zítra musíte do školy. A jak se tam dostanete? Už je večer,“ staral se.
„Někdo pro nás přijede.“ Hned co to dořekla, zatroubilo venku auto.

„Já nikam nejedu,“ bránila jsem se.
„Ale jdeš, a nemel. Pa tati,“ zamávala na otce a už jsme byly do auta.

„Ahoj, Bello,“ zubila se na mě Alice.
„No tak, sedej,“ strčila do mě El. Povzdechla jsem si a usadila se na zadní sedadlo. Zajímalo by mě, co si El myslí, že dělá. To mám jako nakráčet k Edwardovi a říct mu… co mu mám vlastně říct?

Holky cestou vesele štěbetaly a mě si nevšímaly. Mně to šrotovalo v hlavě, ale na nic normálního jsem nepřišla. Tohle bude oříšek.

„Bello, vystupujeme,“ oznámila mi Alice a vytrhla mě tak z přemýšlení.
„Co mám dělat,“ vzdychla jsem nešťastně.
„Co bys chtěla dělat? Jdi za bráchou a promluv s ním. Od odpoledne s ním není k vydržení.“

Vstoupily jsme do toho krásného domu. Nikde nikdo nebyl. El s Alicí si sedly na gauč a já nerozhodně postávala u dveří.

„No tak, Bello. Je nahoře, druhé dveře zprava,“ řekla Alice a povzbudivě se na mě usmála.

Přešlápla jsem z nohy na nohu. Já tam nemůžu jít, co mu řeknu, panikařila jsem v duchu.

„Mám ti snad pomoc,“ zeptala se výhružně El a ruce si opřela o boky.
„Ne, dobrý,“ špitla jsem a co noha nohu mine, vyšla schody.

Takže, Bella to trochu po..., ale snad jí to odpustíte. Pevně věřím, že se pokusí napravit, co se dá.:)

Jinak komentů nějak ubývá, není to o moc, vlastně si nemám na co stěžovat, někdo jich nemám tolik vůbec, ale nechali jste mě namlsat a já chci víc.:) Tak s tím prosím něco udělejte.;) 

15. kapitola     SHRNUTÍ     17. kapitola

Autor: zuzka88 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Oheň a led - 16. kapitola: