Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Oheň a led - 15. kapitola

13.07.2010 (21:45) • zuzka88 • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 7266×

15. kapitola

Edward

Ano! Ona řekla ano. Byl jsem tak šťastný.

Hned jsem se s ní domluvil. Co kdyby si to náhodou rozmyslela. Zítra jdeme do kina a pak na večeři. Večeře je sice trošku problém, ale co bych pro ni neudělal.

Musím vybrat nějaký film. Přemýšlel jsem, co by se jí mohlo líbit, ale nic mě nenapadlo. Kdo ví, třeba má ráda romantiku nebo naopak napětí. Budu se muset poradit s El. Škoda, že je Alice vytáhla na nákupy, hned bych jí zavolal. Jenže to by pak Bella věděla, že si nevím rady, a to jsem nechtěl.

Podíval jsem se na hodinky, osm pryč, to by mohly být brzo doma.

A měl jsem pravdu, asi za deset minut jsem uslyšel přijíždět auto a veselé myšlenky Alice.

Edwarde, volala mě beze slov. Neodpovídal jsem, když bude chtít, najde si mě sama. A taky že jo. Pár sekund na to už strkala hlavu do mých dveří.

„Jsem tak ráda, že jste s Bellou konečně spolu,“ rozplývala se.
„Ale my nejsme spolu. Máš nějaké špatné informace,“ mírnil jsem ji, ale v duchu si přál, aby měla pravdu.
„No, tak ještě nejste, ale pevně věřím, že budete,“ smála se.
„Ty jsi něco viděla?“ zeptal jsem se a snažil se působit klidně, ale uvnitř mě všechno vřelo a já si přál vědět, jak bude vypadat moje budoucnost, zda bude s Bells nebo bez ní.
„Ne, ale jsem holka, tvoje sestra a její kamarádka. Myslím, že za ta léta mám trochu praxe,“ zašklebila se a dloubla mě do boku.
„Takže nic nevíš,“ vzdychnul jsem zklamaně.
„Ježiši brácho, hlavu vzhůru. Ještě jste neměli ani jedno rande, tak jak mám vědět, co bude. Ale jako sestra říkám, že to má velké šance,“ mrkla na mě a odešla za Jasperem. V myšlenkách si představovala, jak mu ukáže všechno, co si dnes koupila.
„Mimochodem,“ řekla cestou k sobě, „Bella má na zítra opravdu krásný model, tak ne, že půjdeš jak trhan.“ Pak za ní klaply dveře a já se raději věnoval svým myšlenkám, protože ty jejich byly mládeži nepřístupné.

Musel jsem se usmát. Jak trhan. Věděl jsem, že Alice by něco takového nedovolila. Určitě už pro mě měla něco vybraného, jak ji znám.

Rychle jsem zavolal El. Dostal jsem od ní sprda, že jsem jí neřekl, že jdu ven s Bellou, pak mi poradila s filmem a se slovy, že musí končit, zavěsila.

Lehl jsem si na pohovku, pustil jsem si přehrávač a s oblíbenou knihou trávil další z bezesných nocí.

---

„Ahoj Edwarde,“ pozdravila mě ráno Bella a já málem roztál blahem. To bylo poprvé, co mi řekla jménem. Z jejích úst znělo úplně jinak, než od ostatních. Mohl bych ho poslouchat pořád dokola.

Pak bylo ticho, ale dnes mi to nevadilo. Užíval jsem si její přítomnost. Rovnoměrně jsem dýchal a vstřebával do sebe její omamnou, lákavou, i když ne už tolik, vůni.

Opět jsem ji doprovodil na hodinu a před tím než odešla, znovu neodolal, lehce se jí dotknul a odešel.

„Vyzvednu tě v pět,“ řekl jsem jí, když jsme se loučili před jejich domem.
„Dobře. Tak zatím.“
„Ahoj,“ rozloučil jsem se.

El nás pozorovala s pobaveným úsměvem, pak se postavila přímo přede mě a spustila.

„Buď na moji sestřičku hodný. Jestli jí nějak ublížíš, máš se na co těšit, chlapečku,“ šermovala mi prstem před nosem. „Vím, kde bydlíš, a najdu si tě, rozumíš?“ zvedla obočí, aby dodala svým slovům důraz.
„Ano, madam,“ zasalutoval jsem. „Žádný strach. Nemohl bych jí nic udělat,“ pokrčil jsem rameny. „Prostě by to nešlo.“ Na to mi na ní moc záleží, pomyslel jsem si v duchu.
„Dobře. Ale nezapomeň, sleduju tě.“ Udělala pohyb rukou, a pak mi dala pusu na tvář. „Měj se.“

Ona je vážně střelená. Ale uvědomil jsem si, že proto ji mám rád. Kdyby byla jiná, nebyla by to El. El, moje nejlepší kamarádka.

Isabella

„Jestli se ještě jednou pohneš, tak tě k tý židli připoutám,“ vyhrožovala mi El.
„Ale mě už to nebaví. Mohla bys toho nechat,“ vztekala jsem se. Řekla bych, že už minimálně hodinu sedím na židli u nás v pokoji a El na mě patlá různá malovátka a češe mi vlasy. Zadek mě bolel a nevěděla jsem, jak si sednout.
„Copak chceš, aby se tě Ed lekl, až tě uvidí?“ Hm, to asi nechci, ale stejně, co zmůže make-up. Budu vypadat pořád stejně.
„Vidíš, nechceš,“ vyložila si moje mlčení po svém. „Tak toho nech a vydrž ještě chvilku. Čas se nám krátí, je skoro půl páté. Musím si pospíšit. Doufám, že to stihnu,“ lamentovala a znovu přes můj obličej přejela nějakým štětcem.

„Hotovo,“ oznámila po dalších deseti minutách. „Teď se musíš oblíknout, ale opatrně, ať si nezničíš vlasy, dalo mi to práci.“

Koukla jsem na sebe do zrcadla a musela se dívat déle než jindy, protože to, co jsem viděla, bylo jiné než jindy. Dívala se na mě dívka s tmavými vlnitými vlasy. Každý pramínek byl umě naaranžován a celkový efekt byl dokonalý. Na tváři jsem měla jemný make-up, který zvýrazňoval mé hnědé oči. Musím přiznat, že se to El opravdu povedlo.

„Hele, budeš tam stát dlouho?“ vyrušila mě sestra. „Už není čas, dělej trochu.“
„Děkuju, je to perfektní.“ Nevím proč, ale byla jsem najednou dojatá. Tohle by měly dělat sestry spolu, ne? Malovat se, oblékat, povídat si o klucích, probírat rande. Konečně jsem měla sestru, se kterou jsem měla možnost všechno tohle zažít.

„Bells,“ řekla otráveným hlasem. Otočila jsem se na ni a objala ji.
„No tak, Bello,“ snažila se znít nad věcí, ale hlas se jí trochu zachvěl a maličko víc mě stiskla.
„Žádný nářky. Víš, jak bys potom vypadala? Pojď se obléct, Ed tu bude za chvilku.“

Dotáhla mě k posteli, na které bylo rozložené oblečení. Tmavé úzké džíny a modrý top přestřižený pod prsy a dolů rozšířený. Na prsech byl zdobený drobnými kamínky, které tvořily složité obrazce. Alice mi původně chtěla koupit šaty, ale ty jsem rázně zamítla. Jdeme do kina a ne na bál. Na tomhle jsme se shodly všechny, jen já bych nemusela mít tak odhalená ramena, ale holky nebraly moje námitky v potaz, takže vuala.

Další věc, ve které jsem se musela podřídit, byly boty. K tomuhle outfitu si přeci nemůžu obout tenisky. Jak bych vypadala, šílela Alice a cpala mi lodičky ve stejné barvě jako tričko. Nakonec jsme je taky koupily. V kině se naštěstí sedí a Alici jsem udělala radost. Doma jsem se v nich párkrát pod dohledem El prošla. Trochu mě navedla, jak mám pohybovat nohama, abych nevypadala, že mám v kalhotách a nakonec mě pochválila slovy, že přeci jen budu její sestra.

Úderem páté se ozval zvonek. Je přesný.

El se na mě povzbudivě usmála a rošťácky mrkla. Zhluboka jsem se nadechla a vyšla ven.

Málem jsem sebou při pohledu na něj sekla. Byl nádherný, dokonalý. V tmavomodré košili a černých kalhotech mu to moc slušelo.

„Ahoj, vypadáš skvěle,“ pochválil mě a podal mi květ slunečnice. Moje nejoblíbenější. Jak to mohl vědět?

„Ukaž, dám ti to do vázy,“ vzala mi ji z rukou sestra. „Jste dokonale sladění,“ mrkla. „Užijte si to.“ Vystrčila mě ze dveří a zavřela.

Trochu nervózně jsem se podívala na Edwarda.

„Můžeme?“
„Jasně.“ Hlavně klid Bello. O nic nejde. Je to jen rande. První a poslední. Dýchej, říkala jsem si v duchu, ale moc se mi to nedařilo. Žaludek se mi svíral a dlaně potily.

Edward mi otevřel dveře a pomohl mi nastoupit, pak nastartoval a vyjeli jsme směr Port Angeles.

„Měla pravdu, jsme trochu jak dvojčata,“ zasmál se Edward. „Vybral jsem nějakou komedii, doufám, že je máš ráda.“

Jeho bezstarostný tón mi vykouzlil úsměv na tváři a trochu mi pomohl se uvolnit. Podívala jsem se na něj.
„Jo, mám je ráda,“ odpověděla jsem, ale nějak jsem nevěděla jak dál. Rozhlížela jsem se kolem a přemýšlela o čem mluvit. Pohled mi utkvěl na knížce položené na palubní desce.

Vzala jsem ji do ruky a projela zažloutlé stránky.

„Máš rád Shakespeara?“
„Moc. Nejradši mám jeho tragédie. Jsou tak realistické, i když někdy přehnané, ale k té době to patřilo. Co čteš ty?“ zajímal se. A tím odstartoval rozhovor, který trval celou cestu a i potom, co jsme si sedli na červené sedačky kina.

Mluvili jsme o knihách, hudbě, trochu i umění. Edward měl o všem přehled a mluvil velice zasvěceně. Četl všechno, co jsem zmínila a občas jsme se i trochu škorpili kvůli názorům na nějaká díla. Veškeré rozpaky tak byly zapomenuty a já se s ním dobře bavila. Bylo to příjemné.

V sále se setmělo a začal film, teda spíš spousta reklam, a až pak film.

Smáli jsme se hned při úvodu. Byla to komedie, jak má být. Nevím, kolik času uběhlo od začátku, ale na ruce, kterou jsem měla volně položenou na opěrce, jsem ucítila studený dotyk. Sjela jsem k tomu místu očima a zahlédla Edwardovy prsty přejíždějící po mém zápěstí.

Mohla bych svou paži stáhnout, ale nechtěla jsem. Edwardovo hlazení se mi líbilo, jemně mě rozechvívalo. Když zjistil, že nakladu žádný odpor, zaklesl naše prsty do sebe a stiskl mi ruku. Pak si jen tak pohrával s mými prsty a já díky tomu z filmu už nic neměla. Nedokázala jsem se soustředit. Vnímala jsem pouze ta místa, kde se mě dotknul.

Najednou se rozsvítilo. Zmateně jsem se kolem sebe rozhlédla. To už byly titulky? V sále jsme zbyli jediní, takže asi jo.

„Možná bychom měli jít,“ culil se na mě Edward. Stáhla jsem ruku k sobě a po jeho vzoru se zvedla.

Jen, co jsme vyšli před kino, chytil mě Edward zase za ruku a odmítl pustit. Nebránila jsem se.

„Tak na co máš chuť? Itálie, Čína, Mexiko, nebo něco domácího?“ vyptával se.
„Já vlastně ani nevím. Kam chceš ty?“ Trochu tajemně se pousmál a vydali jsme se někam po ztemnělé ulici.

Restaurace, kterou Edward vybral, byla taková milá, útulná a přesto elegantní.

Přidržel mi židli, pak jsme si objednali a pokračovali v hovoru tam, kde jsme před tím skončili.

„Nechápu, co vidíš na Titaniku,“ rozhazoval rukama.
„Co by, je to tak smutné. Oni se milují a osud jim nedopřeje zůstat spolu. Je škoda, když láska končí tak tragicky. A vůbec, celé je to tragédie, tolik lidských životů tam bylo zmařeno. A myslím, že člověk si občas rád popláče,“ přiznala jsem se.
„Ty u toho brečíš,“ zasmál se. Tohle jsem mu neměla říkat.
„Ano.“
„Mně to přijde hloupé. Jen proto, že se chtěl někdo vytáhnout, skončí všichni v oceánu. Těch, co se zachrání je minimum. Ale to je život. A jaký je tvůj život?“ zeptal se. O mém životě jsem opravdu mluvit nechtěla.
„Nic zajímavého. Co ty? Tolik sourozenců. Určitě se s nimi nenudíš, obzvlášť se Emmettem,“ řekla jsem a stočila tak téma na něj.
„To máš pravdu. Mít tolik sourozenců je někdy výhoda a jindy pěkná otrava. Ale jsem rád, že je mám. Neumím si představit být jedináček. I když jsme adoptovaní, jsme rodina. Podporujeme jeden druhého, pomáháme si,“ vykládal a já mu záviděla. Taky bych chtěla rodinu. Vím, mám otce a sestru, ale chtěla bych mít oba rodiče a žít normálním životem. Nikdy jsem neviděla rodiče pohromadě. Nejdřív jsme bydlely s mámou a teď s tátou. Pokaždé někdo do toho obrazu dokonalé rodiny chyběl. Povzdechla jsem si.

„Co se děje?“ zajímal se.
„Nic, jen tak přemýšlím. Máš štěstí, že je všechny máš.“
„Ale ty máš El a tátu. El je fajn.“
„Jo, to je. Poslední dobou se hodně změnila. Myslím, že na tom máš svůj díl. Je skoro jako předtím,“ řekla jsem.
„Myslíš před Joshem?“ zeptal se.
„Ty o něm víš? Ona ti o něm řekla?“ vykulila jsem oči. El o Joshovi nemluvila, nikdy.
„Ano, řekla mi všechno,“ přiznal.
„A co? Povídej?“ vybízela jsem ho.
„Myslím, že by ti to měla říct sama. Já na to nemám právo.“

Chtěla jsem to ještě zkusit, ale přinesli nám jídlo.

Zabodla jsem vidličku do salátu a ochutnala. Bylo to výborné. Edward svoje těstoviny trochu rozrýpal a dal si do pusy asi dvě sousta. Rychle žvýkal a polkl.

„Nechutná ti?“
„Ne, je to dobré, jen nějak nemám hlad,“ odpověděl a vidličku odložil. Nemám hlad… viděla jsem ho vůbec někdy jíst? Ano, jedl náš narozeninový dort, ale třeba ve škole se v jídle jen tak prohraboval, ale nesnědl ani sousto. Divné.

„Děkuju za pěkný večer,“ řekla jsem, když zastavil u nás před domem.
„To já děkuju tobě, moc jsem si to užil. Doufám, že to brzy zopakujeme.“ Upřel na mě své zlaté oči, jakoby mi chtěl do hlavy udělat dvě díry. Rozbušilo se mi srdce. Najednou pohled odtrhl a vystoupil. Obešel auto a otevřel mi dveře. Ještě trochu zmámená, jsem vystoupila.

Edward mě opět chytil za ruku a šel se mnou pomalu ke dveřím. Na verandě jsme se zastavili a dívali se jeden na druhého.

Pak se sklonil a mně se zatmělo před očima. On mě políbí. Ale nestalo se tak. Svými rty přejel po mé lícní kosti tam a zpět. Motýli mi létali v břiše a já nedokázala myslet. Tam, kde se jeho rty dotkly mé tváře zůstala žhavá stopa. Poodstoupil ode mě. Usmál se na mě svým neodolatelným úsměvem a odešel.

Zůstala jsem tam stát, dokud neodjel. Pak jsem totálně mimo otevřela dveře a vešla. Hned v chodbě na mě skočila El. Pusu měla roztaženou od ucha k uchu.

Rychle jsem pozdravila tátu, který se díval na baseball. Jen něco zamumlal a hned nadával rozhodčímu v televizi.

El mě čapla za ruku a odtáhla k nám do pokoje. Postrčila mě, abych si sedla na postel a ona si vlezla vedle. A pak nedočkavě vyhrkla.

„No tak povídej.“

Tak jak se Vám líbilo rande Edwarda a Belly? Splnilo Vaše očekávání?

14. kapitola     SHRNUTÍ     16. kapitola

Autor: zuzka88 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Oheň a led - 15. kapitola: