Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Oheň a led - 13. kapitola

08.07.2010 (21:45) • zuzka88 • FanFiction na pokračování • komentováno 2× • zobrazeno 8093×

13. kapitola

Elizabeth

A tak se nějak stalo, že se z nás s Bellou staly zase sestry a to v pravém smyslu tohoto slova.

Ten den jsme si hodně povídaly, o všem a vlastně i o ničem. Probíraly jsme různé holčičí věci, mluvily o mých návštěvách v klubu, někdy se mi staly opravdu šílené věci, a tak různě. Dostaly jsme se i k tomu, jak jsem se poznala s Edem. Bella se o něm moc bavit nechtěla, spíš to jen poslouchala, přikyvovala a občas se usmála.

Usnuly jsme někdy k ránu v mé posteli a stejně tak se i probudily.

„Mně se ještě nechce,“ skuhrala jsem.
„Bee, tak vstávej,“ tahala mě Bell z postele. „Teda El, promiň.“ Přešla jsem to bez komentáře a konečně se vyhrabala ven.

„Jak to uděláme s Edem,“ napadlo mě. „Mám mu říct, že to víš?
„Ne, mohli byste ještě chvíli předvádět to, co doteď? Ještě nevím, co bych mu řekla,“ požádala mě.
„Jak chceš. Možná je teď na čase popíchnout zase trochu jeho,“ ušklíbla jsem se.

---

„Bell, odvoz je tu,“ zavolala jsem nahoru, když se venku ozval klakson. Vyšla jsem ven a pozdravila se s Edem.
„Ahoj, jak se máš?“ řekl a pohodlně se opíral o kapotu auta. Jakmile zahlédl Bellu, odlepil se od něj a dal mi pusu. V duchu jsem se culila.

Bella si vedle nás odkašlala.

„Ahoj,“ pozdravil ji, jakoby si jí prve nevšiml.
„Ahoj,“ oplatila mu to Bella a sedla si do auta. Ed na mě hodil pohled typu, je to zbytečné a nasedl taky.

„Mohli bychom odpoledne ven? Měli bychom si promluvit,“ šeptnul Ed, když jsme zaparkovali před školou.
„Jasně. Hodíme Bellu domů a pak někam zajedeme.“

Isabella

Nechtělo se mi moc věřit, že měl Jasper pravdu, ale nakonec se ukázalo, že se nemýlil.

Viděla jsem, jak se Edward vrhá na El pokaždé, když mě zmerčí v okolí. Předtím si od ní drží odstup a chová se k ní jako přítel.

Chtěla jsem vyzkoušet Jasperovu druhou teorii a to, že se Edwardovi líbím. Občas jsem hodila očkem po některém spolužákovi, ne, že by mě zajímali. Edward se na mě pak mračil jako deset čertů.

Největší vtip byl, když se u nás zastavil vrátit El CD a ona nebyla doma. Dal mi to a hned by jel, jenže s ním byla Alice a ta si chtěla popovídat. Edward jí nedovolil jít dál, než na verandu. On stál celou dobu u schodů, jakoby chtěl hned utéct.

Ale ať už se usmíval, mračil se, nebo dělal cokoliv jiného, byl neuvěřitelně krásný. Při pohledu na něj se mi podlamovala kolena a bušilo srdce.

El se vrátila ze svého flámu a všechno se tak provalilo. Evidentně nebyli moc sladěni. Pak to takhle dopadá, ale jednu výhodu to mělo. Získala jsem zpátky sestru, která mi tak chyběla a dovoluji si říct, že teď je to definitivní.

Probudila jsem se s El v její posteli. Ležela jsem hlavou na polštáři a El byla zkroucená uprostřed a hlavu měla položenou na mém břiše.

Vstala jsem a šla se připravit do školy. Když jsem budila El, bránila se jako divá, ale sebrala jsem jí peřinu, a tak měla smůlu. Omylem jsem jí řekla Bee. Snažila se tvářit, že si ničeho nevšimla, ale v očích se jí objevil náznak smutku.

„Jak to uděláme s Edem. Mám mu říct, že to víš?“ zeptala se mě El, když se vyvalila z koupelny. Při představě, že by se Edward dozvěděl, že už všechno vím, úplně všechno, mě zamrazilo. Neuměla jsem si představit, co bych měla v jeho přítomnosti dělat.
„Ne, mohli byste ještě chvíli předvádět to, co doteď? Ještě nevím, co bych mu řekla.“
„Jak chceš. Možná je teď na čase popíchnout zase trochu jeho,“ napadlo El. Možná to nebyl tak špatný nápad. Uvidíme, jak to půjde.

„Bell, odvoz je tu,“ zakřičela El. Popadla jsem batoh a vydala se za nimi.

A Edward to udělal zase. Jen co mě spatřil, dal jí polibek, po kterém jsem tajně toužila.

Přišlo mi, že už to trvá nějak dlouho, tak jsem si trošku odkašlala, jako že mě škrábe v krku. Edward se od El odtáhl, zaměřil svůj pohled na mě a pozdravil.
„Ahoj.“
„Ahoj,“ řekla jsem mu na oplátku.

„Mohli bychom odpoledne ven? Měli bychom si promluvit,“ zašeptal Edward El, když zastavil před školou. Vystoupila jsem, abych to nemusela poslouchat. Ať už je to jakkoliv, nemusím být u všeho, že.

---

Na obědě jsem seděla jako vždy se sestrou a Cullenovými. Nejblíže k nám byl Eric s Benem, tak jsem se na ně přes rameno otočila a jen je pozorovala. Edward mi do tváře neviděl, takže jsem vlastně nemusela nic předstírat. Oni si mě nevšímali. Nikdo si mě tu nevšímal. Tou oblíbenou a obletovanou byla moje sestřička.

Naproti mně se ozvalo něco jako zavrčení. Rychle jsem se otočila, očekávajíc nějaké zaběhlé zvíře, ale nic tam nebylo, teda, seděl tam Edward a vraždil pohledem.

Podívala jsem se na El, a ona na mě mrkla.

Naše společná hodina s Edwardem proběhla ve znamení ticha, takže jako vždycky.

Mlčky jsme pak došli na parkoviště, kde nás čekala El. Jen co mě vyložili, zmizeli někam pryč.

Jsou to přátelé Bello, jen přátelé, opakovala jsem si pořád dokola, aby mě přešla ta potřeba do něčeho praštit.

Elizabeth

Ed na Bellu žárlil, a to stačilo pouhé nevinné otočení se na kluky. Dobře jsem se tím bavila. Vím, že to vůči kamarádovi nebylo fér, ale nemohla jsem si pomoct.

Po škole mě zavezl někam do lesa a šli jsme se projít. Byla jsem zvědavá, o čem se mnou chce mluvit. Takže jsem nevydržela dlouho mlčet, ne, že jindy by mně to šlo.

„Tak co? O čem chceš mluvit?“
„O Belle,“ odpověděl. Ano, jak jinak. Moje sestřička. Edwardova tajná láska. Naše věčné téma. „Myslím, že je na čase skončit s tím.“
„S čím?“ nechápala jsem.
„S tím divadlem. S tím předstíráním. Mám toho už po krk a stejně je to k ničemu,“ řekl zoufale.
„Tak ti dík,“ zamračila jsem se. Prý toho má už po krk. Mohl by mít daleko horší holku.
„Takhle jsem to nemyslel,“ povzdychl si. „Já jen, že ona o mě evidentně nestojí. Je na čase zastavit to, dokud to jde.“
„Proč si myslíš, že nemá zájem? No tak Ede. Jsi snad nějaká bábovka? Vzmuž se,“ drcla jsem do něj a musela si pak promnout ruku, abych zjistila, jestli je celá. Tohle opravdu nebylo normální.

„Au,“ řekla jsem. „Můžeš mi konečně říct, co to znamená?“ zeptala jsem se, a změnila tak téma, i když ne zcela úmyslně. Ale Ed se poslední dobou choval trochu jako fňukna, a kdo to má pořád poslouchat. A jeho tajemství byla věc, o které jsem se toužila konečně dozvědět. Už jsem si párkrát málem přivodila úraz, tak by mě sakra zajímalo, proč.

„Co co znamená?“ hrál si na nechápavého.
„Ty to moc dobře víš. Koukej mi říct, co jsi zač. Je mi totiž jasný, že to není jen tak. Už jsem ti jednou řekla, čeho všeho jsem si všimla. Navíc jsem si o tebe málem udělala něco s rukou. Jak je to možný?“
„El, proč to nenecháš být? Není to jedno?“ snažil se mě odradit.
„Ne, není to jedno. Už toho mám dost, Ede. Ty o mně víš všechno. Pomáhám ti s Bellou, a co z toho mám? Jen tvoje kecy o tom, jak o tebe nestojí. Kdybys byl pořádnej chlap, tak to na ni vybalíš a hned bys věděl, na čem jsi. Ale to ty ne.“ Všechno, co jsem měla na jazyku, ze mě vyletělo jako pták z hnízda.
„Máš pravdu, kdybych byl chlap, možná bych to udělal. Ale já nejsem. Nejsem chlap, jsem monstrum. Obyčejný zvíře, který ubližuje lidem.“ Skoro mi ta slova zakřičel do tváře.

Nechápala jsem, jak to myslí. O jakém monstru a zvířeti to mluví. Vždyť to nedává smysl.

„Co to znamená? Nejsem zrovna génius a teď mi to moc nepálí, tak bych prosila bližší vysvětlení.“
„El,“ zakroutil hlavou a vypadalo to, že nemá v úmyslu pokračovat.
„Hele, když už jsi to nakousl, tak to taky dokonči. Už se známe nějakej ten pátek, takže já tě prosím, řekni mi pravdu,“ řekla jsem vyrovnaným hlasem. I když uvnitř mě všechno vřelo zvědavostí a možná taky trochu obavou, protože slova jako monstrum a zvíře nezní zrovna nejmileji.

Ed vypadal poněkud zkroušeně, ale upřený pohled mých očí vykonal své a on rezignoval.
„Dobře, ale varoval jsem tě. Věř mi, že se ti to nebude líbit. Ještě si to můžeš rozmyslet,“ navrhl.
„Jestli si myslíš, že mě ty tvoje řeči odradí, tak se pleteš. Chci vědět, co s tebou je. A prosím hned,“ usmála jsem se na něj.
„Nechceš si na to radši sednout?“ ukazoval na kámen poblíž.
„Chceš mi snad říct, že jsi nájemný vrah a já jsem tvá příští oběť?“ smála jsem se. Ed se zasmušil ještě víc a docela jsem se lekla, jestli jsem se přece jen netrefila.

Sedla jsem si na ten šutr. Myslela jsem, že si sedne vedle, ale zůstal stát na tom samém místě a přecházel sem a tam.

Začala jsem být netrpělivá. Nemám na to celý den. Prsty jsem si klepala do kolene a upřeně pozorovala svého společníka.
„Ede, tak co bude? Řekni mi to a je to. Budeme to mít za sebou a oba budeme spokojení. Ty, že už mi to víckrát říkat nemusíš a já, protože se konečně dozvím velké tajemství Edwarda Cullena.“
„No jo,“ zavrčel. „El, poslouchej mě a nepřerušuj mě, dokud neskončím. Nechci, aby sis dělala předčasný úsudky o situaci,“ nabádal mě.
„Dobře, slibuju, ale už prosím mluv. Jsem napnutá jak kšandy.“ To bude něco velkého, myslela jsem si. Jinak by s tím tolik nenadělal.

„El, určitě sis všimla, že jsme jiný. Bledí, tvrdí.“
„Máte stejné oči,“ skočila jsem mu neslušně do řeči.
„Neříkalas, že budeš ticho? Chceš to slyšet nebo ne?“ zvýšil hlas.
„Pardon, omlouvám se, už se to nestane. Pokračuj prosím.“
„Takže jsme bledí, tvrdí, studení, máme stejné oči, aniž bychom byli sourozenci. Navíc jsme i silní a rychlí. Rychlejší než kdejaký člověk, rychlejší než auto. Rychlejší než cokoliv, co tě napadne. To všechno má jen jeden důvod, jsme…upíři.“ Namáhavě polkl a mně spadla brada. Co to povídá, není sjetej? Myslet si o sobě, že je upír. No teda.
„Asi si říkáš, že jsou to blbosti a tohle není možné, ale bohužel je. Dívej se.“ Vzal do ruky kamínek a sevřel dlaň. Pak ji zase rozevřel a já viděla jen jemný píseček, co z něho zbyl. Tak on to myslí vážně?! Ona je to pravda?!

Kulila jsem na něj oči, jako bych čekala, že vykoukám nějakou změnu, ale nic se nestalo. Pořád tam stál ten Edward, kterého jsem znala a měla ráda. Byl to pořád on.

„Je to tak, jsme upíři. Ale než utečeš, měla bys vědět, že se živíme zvířecí krví. Nezabíjíme lidi. Snažíme se mezi ně zapadnout, splynout, i když to příliš nejde,“ povzdechl si. „Tak a teď to všechno víš.“

Páni! Pořád jsem na něj zírala jako puk a nedokázala normálně uvažovat.

„Tak jak?“ vyrušil mě z mého překvapení.

„Wau.“ To bylo jediné, co mě v tu chvíli napadlo.
„Ty mi na to řekneš wau? Neměla bys spíš křičet a utíkat?“
„Wau,“ řekla jsem znovu. Nějak jsem nedokázala právě zjištěné informace vstřebat. Nedávalo to smysl.

Kdyby se mě někdo zeptal, jak si představuju upíra, řekla bych ulízané vlasy, smrtelně bílá pleť, dlouhý černý plášť, doma rakev a samozřejmě špičáky. Ed splňoval jen tu bledou pleť. Ať jsem na něj koukala, jak chtěla, nedokázala jsem v něm vidět vraždící stvoření.

Upíral na mě ty své zlaté oči plné strachu, a to bylo v tu chvíli asi jediné, co jsem dokázala vnímat.

Postavila jsem se.

„Takže útěk,“ zašeptal.
„Vždyť se nekrmíte lidskou krví. Sám jsi to řekl, tak proč bych měla utíkat. Navíc, kdybys mi chtěl něco udělat, jako třeba vycucnout ze mě tu červenou šťávu, měl jsi dost příležitostí.“
„Ty se tím bavíš?“ divil se.
„Ede, je to tak neuvěřitelné, že nevím, jak se mám chovat. Musím to nejdřív pochopit. Jak je to vůbec možné? Jak se to stalo?“

A tak mi převyprávěl celý ten příběh, od Carlisla až po dnešek. Měla jsem taky spoustu otázek, protože jak už jsem říkala, nejsem žádný génius a chvíli mi trvá, než to všechno poberu.

Odjížděli jsme za tmy. Věděla jsem, že doma bude blázinec, protože jsem nikomu nedala vědět, kde budu, ale bylo mi to nějak fuk. Tohle za to stálo.

Jen mám teď takový malý problém, chci, aby moje sestra chodila s upírem?

Moc dlouho jsem nad tím neuvažovala a odpověď byla jasná. Pokud je jako Ed, tak určitě. Protože Edward je jedinečný a úžasný, bez ohledu na to, jestli je člověk, upír nebo třeba Červená Karkulka.

Tak ať se to konečně pohne, řekla jsem si, a když jsem vystupovala, zavolala jsem ještě na Eda.

„Mimochodem, Bella už všechno ví.“ Vyvalil na mě kukadla a já se začala smát. Jen ať s tím chlapeček, upírek, něco udělá. Už je opravdu na čase.

Tak a El už všechno ví. Líbilo?:)

12. kapitola     SHRNUTÍ     14. kapitola

Autor: zuzka88 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Oheň a led - 13. kapitola: