Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Oh My God - Tak tohle bys nevymyslel 4. kapitola

26.09.2010 (19:53) • Darkness • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1397×

„Odvážnej… to se mi líbí!“ pronesla trošku hrozivě, přesto něžně a vycítil jsem, že se pod šátkem usmála. Zhypnotizovaně jsem udělal ještě krok. Ona se usmála ještě víc a lehce ke mně natáhla ruku, za kterou jsem ji automaticky chytl.

„Jsi vážně zvláštní, Edwarde. Každý by utíkal, snažil by si zachránit krk, kdyby mě viděl takhle…“ zkoumala smutně naše spojené ruce.

„Nemám, proč utíkat. Cítím, že mi neublížíš, a i kdyby, já nemám co ztratit,“ řekl jsem bezmyšlenkovitě a ona vyvalila oči.

„Jo, Edwarde, seš divnej,“ kývla hlavou a Emmett vybuchl smíchy.

„Supr, Edo. Pozná to na tobě i holka, která tě vidí poprvé v životě. Měl by si s tím něco dělat, brácho,“ zaperlil a já se zarazil.

„Tak moment! Jak to, že znáš moje jméno?!“ díval jsem se na ni podezřívavě.

„No… Já sem Alex. A Emmette, jestli mu eště jednou řekneš Edo, tak tě trefím,“ otočila se, chytla mě za ruku, cukla mnou a pak mě pustila a vydala se zpátky k domu.

„Emmette?“ křikla ještě přes rameno, když jsem se za ní vydal. „To, že ho vidím poprvé v životě, si řek ty!“

Doběhl jsem ji až u dveří a chtěl se jí dotknout, ale ona mě zarazila.

„Moment, teď musíš počkat. Potřebuju volný ruce a možnost volnýho pohybu, nechci, aby se ti něco stalo,“ vysvětlila mi s úsměvem.

„Co by se mi mohlo stát?“ zajímal jsem se.

„Brzo pochopíš. Tady nejsi v Americe,“ pohladila mě po tváři. Drkla do mě, já o krok ustoupil a ona otevřela dveře. V tom okamžiku se mi něco s vrčením, ale opravdu děsivým (až mi tuhla moje, poctivě ukradená krev v žilách – nebo v útrobách?), opřelo o hruď. V rychlosti jsem zaměřil pohled o pár centimetrů níž. V tu chvíli jsem vyvalil oči. Puma! A černá! A nevoní mi! Tady něco nehraje…

„Mazlíku, ne! Nech ho!“ vykřikla Lex s děsem a přiskočila k nám.

„V pořádku, Mazlíku. To je kamarád. Neublíží mi. Nech ho,“ opakovala znovu. Ta puma zastříhala ušima, její děsivé vrčení přešlo v něco mezi hravým vrčením a předením, zavrtěla ocasem, zamňoukala, olízla mi tvář a vběhla do domu.

„Líbíš se jí,“ pronesla Lex s pohledem upřeným za ní.

„Cože?“ vyhrkl jsem.

„Ke komukoliv jinýmu by se takhle nechovala. Kdybych ji zarazila a nebyl si to ty, ale někdo jinej, varovně by zavrčela a měla se furt na pozoru, aby mě bránila. Trvá dlouho, než si někdo získá její důvěru. Ale ty…“ vysvětlila mi lhostejně.

„Nějak nevím, jestli mě to má štvát, nebo mám mít radost…“ snažil jsem se jí zvednout náladu a povedlo se mi to. Rozesmála se.

„Rozhodně mít radost. Obvykle pak stačí jeden neuváženej pohyb a během mžiku fajčíš,“ pokrčila rameny a poplácala mě po zádech.

„Tak to bylo přesně to, co jsem potřeboval slyšet,“ pokýval jsem ironicky hlavou a ona se znovu rozesmála.

„To jsem ráda, že jsi rád,“

„Jak je vlastně možné, že je ta puma…“

„Mazlík!“ skočila mi do řeči.

„Mazlík černej? Vždyť…“

„Ta Mazlík. Černá!“ opravila mě znovu.

„Mazlík černá? Vždyť je to nemožné. Puma je jeden z druhů, u kterejch se nevyskytuje černej jedinec…“ chrlil jsem na ni.

„Mluvíš o pozemskejch pumách. Já nikdy netvrdila, že bys pumu jako je Mazlík, potkal někde na zeměkouli,“ vysvětlila mi a pak se otočila čelem k příjezdové cestě, na které stále čekala má rodina.

„Tak dete? Já bych nerada, abyste mi tam vystáli důlky. Kdo na tom má potom dělat smyky?“ zakřičela a chtěla vejít do domu.

„Čauky Carlisle! Ahojky, Cullenovi. Kde je Edísek?“ ozvalo se zničehonic a já myslel, že to se mnou sekne.

„Edísek?“ zopakovala Lex ohromeně s pohledem upřeným na mně.

„Tanya!“ zašeptal jsem, jako by to vše vysvětlovalo. Ona ale stejně pochopila.

„Jak moc se jí chceš zbavit?“ zeptala se mě zadumaně.

„Snažim se o to od té doby, co jsem s Carlislem…“ nestihl jsem to ani doříct a už se její rty tiskly na ty mé. Ani jsem si nevšiml, kdy si sundala šátek. Rychle jsem se do polibku vložil a náležitě si to užíval. Jen tak, z povzdálí, jsem slyšel Rosino vzteklé vrčení a Emmettovo: „Zdá se, že už se kamaráděj…“

Najednou mi její rty zmizely a když jsem vzápětí otevřel oči, Lex už měla šátek na obličeji a prala se s Tanyou. Teda prala… Lex stála na místě a vyjeveně zírala, maximálně občas něco vykryla a Tanya jí před obličejem máchala rukama jako správná barbína. Kdybych se o Alex nebál a nestyděl se za tu hysterku, tak bych se asi smíchy neudržel na nohou.

„A dost!“ řekla nevzrušeně, přesto důrazně Lex, udělala dva pohyby a Tanya ležela pod ní přilincovaná k zemi.

Potom Alex udělala pár kroků, opřela se o mě, obmotala kolem sebe moje ruce a podívala se mi dětským nevinným pohledem do očí.

„Možná by neměla provokovat někoho s asi 20 černejma páskama z různejch bojovejch umění, nejlepšího střelce planety, nejsilnějšího a nejobávanějšího bojovníka se zbraněmi na blízko a vlastně nejnebezpečnější osobu světa pozemského, nadpozemského i podpozemského…“ uvedla to v otázku.

„Ne, to neměla. Ale asi nechápu to slovíčko podpozemského?“ vyhrkl jsem bezmyšlenkovitě.

„Nejsem si jistá, jestli je dobré ti to vysvětlovat. Nemusel bys to unést…“ odpověděla bez rozmýšlení.

„Jsem silnej. A před chvílí mě to taky nijak neporazilo…“ snažil jsem se ji přesvědčit. Prokoukla to. Smutně se usmála, položila mi ruku na tvář a palcem mi přejížděla po stínu pod okem.

„Já věřim tomu, že jsi silnej. Ale to, cos viděl před chvilkou… to je jenom slaboučkej odvar. Pravda je daleko těžší, složitější, nebezpečnější a taky neuvěřitelnější, než si vůbec dokážeš představit…“ povzdechla si.

„Myslíš, že s mou podstatou je ještě něco neuvěřitelného?“ ptal jsem se skepticky.

„Věřil jsi někdy na jednorožce, Shreka nebo Gandalfa?“ zeptala se mě naprosto mimo téma.

„Ne,“ uchechtl jsem se, „ale proč to sem pleteš, to teda vůbec nechápu.“

„Vidíš, směješ se,“ sklopila hlavu. „A moje podstata je ještě daleko absurdnější.“

Nenechala se vyvést z míry tím, že k nám přistoupila má rodina ani tím, že se Tanya konečně zvedla ze země. Podívala se mi bojovně do očí.

„Já nestojim o to, aby se mi chlap vysmál do ksichtu!“

„Já se ti nechci vysmívat! Jenom mě rozhodilo, jak si úplně klidně zmínila Shreka…“ zamotával jsem se do toho víc a víc, ale ona to pochopila.

„Věř, že bys radši potkal jeho než mě. Jdeme?“ vyzvala mě a vešla do domu. Následoval jsem ji a má rodina šla za mnou. Ve vstupní hale, ze které bylo vidět i do obýváku, mužská pubertální část mé rodiny, včetně mě, vydechla obdivem.

„Co se…“ pootočila se Lex, ale byla přerušená kuckáním, dávením a prskáním. Netušil jsem, odkud to vycházelo, ale ona se bez zaváhaní otočila, přiskočila k jedněm dveřím, otevřela je a tím se nám naskytl pohled na kluka, držícího v ruce jablko a prskajícího kolem sebe kousky bílé hmoty, a Toma, který se zrovna chystal praštit ho do zad.

„Nežer to, vole, je to umělý!“ pronesla Alex bez špetky zájmu. Pak zabouchla a otočila se k nám.

Pohled Alex

„Co vás tak ohromilo? Předpokládám, že vy máte sídlo daleko honosnější a luxusnější. Vy na to máte, já hold neš***m milionáře, abych mohla mít každej měsíc nový vybavení,“ zaironizovala jsem. Ed se mi podíval do očí. Musela jsem uznat, že je fakt pěknej… a to tělo… líbá skvěle… neucukávám… a přijel kvůli mně… za hřích by určitě stál.

„Nemáme dům o moc jinačí, než je tenhle, ale musim uznat, promiň Esmé, že tady se mi líbí víc. Je to útulnější, domáčtější. Tady to není tak přecitlivělý na pořádek jako u nás. Doma si smítko prachu nestačí ani sednout a už ho jedna z nich žene hadrem. Občas se bojím i na něco sáhnout, aby tam nezůstala šmouha a pak v lepším případě nehnali mě hadrem, v horším případě části mého těla zapalovačem. Asi je to kvůli Carlisleovi, aby se doma cejtil stejně sterilně jako v práci…“ rozvášnil se Ed.

„Jo, to máš pravdu. Tady se uklízí jenom výjimečně a to tim způsobem, že se všechno zakope pod postel, gauč, za skříň a tak,“ rozesmála jsem se.

„A to ti to jako nevadí?“ zeptala se s ohrnutým nosem ta blondýna, ta… Rosalie, alespoň podle Eda.

„Já si zvykla. Nejsem služka a chtít po chlapovi úklid? To se dřív dočkám důchodu,“ pokrčila jsem rameny, když se najednou objevil Alex. Vzhledem k jeho 210 centimetrům, s nimiž byl o hlavu vyšší než Ed, a postavou stejnou jako Tom, před ním ucouvli i ti nejodvážnější z nich. Obmotal mi ruce kolem pasu a líbnul mě do vlasů.

„Brouku? Ty nestárneš!“ vybuchl smíchy, pak přejel pohledem tu jejich rodinku a rychle své ruce sáhnul.

„Fíha!“ zahvízdal uznale, když sjel Esmé tak důkladným pohledem, až začal Carlisle vztekle vrčet. Potom Alex loktem drknul do Edwarda, který stál poblíž a podíval se na něj.

„Mít takovouhle maminku, tak si dělám brášky sám…“ pronesl uznale, líbnul mě na čelo, Edwarda přátelsky plácnul po rameni a vyběhl z domu. Jeho hřmotný smích jsem slyšela, dokud nezašel za roh ulice.

Najde se někde, koho to ještě stále baví? Jenom nechci zbytečně zaměstnávat adminy, kteří by místo tohohle mohli zveřejnit spoustu skvělých povídek, zatímco takhle se zdržují tímhle tím.

3. kapitola Œ Shrnutí Œ 5. kapitola

Autor: Darkness (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Oh My God - Tak tohle bys nevymyslel 4. kapitola: