Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Oh My God - Tak tohle bys nevymyslel 3. kapitola

13.09.2010 (09:45) • Darkness • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1526×

„Pochybuji, že to i jenom částečně vyjde, ale proč ti neudělat radost? Alespoň se podíváme někam, kde jsme ještě nebyli. Zavolám na letiště. Švihej.“ Lípla jsem mu pusu jak malá holka, zavýskla jsem, vyskočila na nohy, lípla mu ještě jednu na tvář a vylítla schody k němu do pokoje, abych mu mohla zabalit. Poslední, co mě na schodech zastihlo, byl Edwardův smích a „jak málo stačí k dětskému štěstí“.

Pohled Edwarda

Slyšel jsem, jak nahoře kmitá Alice kolem kufrů a tašek. Musel jsem nad ní zavrtět hlavou. To shánění mi holku ji jednou zničí.

Zničehonic se uchichtla a já se usmál. Úsměv mi však brzy zmrzl na rtech, když mi začal zvonit telefon a já na displeji zahlédl neznámé číslo. Povzdechl jsem si a zvedl to.

„Cullen!“

„Edíčku! Nechceš jít dneska do kina? Dávají pěknej filmíček…“ cvrlikala podle ní svůdně Jessica a já potichu zakňučel. Během okamžiku mi však hlavou bleskl nápad. Začal jsem si hrát.

„Víš, Jess, já bych strašně moc rád,“ použil jsem svůdný hlas a zaslechl jsem, jak začala lapat po dechu. Když jsem zvedl hlavu a zahlídl jsem Alicin okouzlený pohled, napadlo mě, jestli jsem to nepřehnal… Alice se zničehonic probrala a začala se smát. Došlo mi, že asi měla o Jess vizi. Nějak mimo téma jsem si uvědomil, že přesto, že si to dokážu představit, nechci vědět, co na druhém konci drátu asi dělá. Vzhledem k tomu, že mobil jí zabírá jen jednu ruku… Zavrtěl jsem hlavou, abych tyhle myšlenky vyhnal z hlavy

„Jenže já musím kvůli Alici dneska odjet,“ pokračoval jsem, abych se zbavil těch blbejch myšlenek.

„A kdy?“ zeptala se smutně, avšak já se škodolibě usmál.

„Dnes večer.“

„To by jsme stihli! Ten film končí v 8, v 10 jsi doma.“ Hlavou mi blesklo, že má nějaký divný počty. Nebo že by se kvůli tomu obešla bez večeře? To se mi nějak nezdá.

„Jenže nám to letadlo odlétá v 9, víš,“ řekl jsem hraným smutným hlasem.

„Tak půjdeme na večeři. To stíháš!“ žadonila zadýchaně a já uvažoval, s kým se vsadila a o co. Měl jsem za to, že tohle mají v oblibě kluci…

„Já bych to vážně nestihl. Je mi to líto, Jess. Snad někdy jindy…“ řekl jsem lítostivě, ale v duchu jsem si radostně a hlavně škodolibě mnul ruce.

„Slibuješ?“ skoro vzlykala.

„Udělám, co bude v mých silách,“ usmál jsem se a pro Alicin upíří sluch zašeptal: „Ale tohle v mých silách není!“

„Určitě?“ vyjekla s nadějí.

„Určitě,“ přitakal jsem.

„Tak… to je skvělý. Díky, Edí!“ vyjekla znovu a položila to.

„To se nedělá, takhle omamovat spolužačky,“ přerušila ticho Alice s přísným výrazem, který narušovaly její cukající koutky a rozchechtané myšlenky.

Sklopil jsem kajícně hlavu jako neposlušný prvňáček a potichu pronesl: „Promiň, mamí, já už to nikdy neudělám. Mám se jí omluvit?“

Alice se rozesmála a skočila mi na klín, aby mě objala. Chvíli jsme se objímali a smáli se jako největší blázni, dokud se neozvalo rozpačité odkašlání. Odtáhl jsem od sebe Alici a pak ji vedle sebe posadil na sedačku. Al se mi stulila k boku a pro větší pohodlí si obtočila mojí ruku kolem pasu.

„Nějakej problém?“ prskla pohrdavě po naší rodině, stojící s kajícně sklopenou hlavou v řadě před námi. Slyšel jsem Jasperovy myšlenky, ve kterých si konečně přiznal Alicinu pravdu, že to opravdu přehánějí.

„Chtěli jsme se vám, a hlavně tobě, Edwarde, omluvit. Vážně to přeháníme, ale nikdy jsi nic neřekl, takže nám to nedošlo. Proto… promiň, i když víme, že nás to neomlouvá a omluvit se to nedá,“ omlouval celou rodinu Carlisle.

„Jo, jasně,“ odfrkla si pohrdavě Alice. „Zavolej na to letiště. Dojdu dobalit.“

Když se zvedla, vzal jsem telefon a začal to vyřizovat. Vzhledem k tomu, že mi to zvedla nějaká dívka, měli jsme 7 letenek skoro okamžitě.

Pohled Alice

Dobalila jsem poslední věci a všech 7 kufrů snesla pod schody.

„Ede? Mohl bys odnést kufry do auta? Jsou tady pod schody. Přeci jenom, ty jsi expert na tuhle stranu balení,“ řekla jsem mu a on se smíchem vyskočil na nohy. Když však pohlédl na kufry, zarazil se v polovině kroku s vykulenýma očima a jednou nohou ve vzduchu.

„Jenom 7 kufrů?“ zeptal se nevěřícně a já ho přestávala chápat.

„No jasně, 4 moje a 3 tvoje. Osobní věci jsem ti nebalila, to by sis asi chtěl sbalit sám. Ale nejdřív to, prosím, nalož do auta,“ objasnila jsem mu.

„Jasně,“ sebral do jedné ruky mé kufry, do druhé své a seběhl do garáže. Šla jsem za ním a když jsem k němu dorazila, dával do kufru poslední tašku.

„Až si zabalej, mohli bychom jet. Radši čekat na letišti, než tvrdnout tady s nima,“ smlouvala jsem s ním.

„Tam ale taky budeš sedět s nima…“

„No jo, ale tam je spousta lidí, obchodů a prostoru…“ zadívala jsem se na něj prosebně. Podezřívavě přimhouřil oči a vysokým hlasem vyjekl: „Obchody?!“

„Budu v klidu. Vážně,“ uklidnila jsem ho a on jen lhostejně pokrčil rameny.

„Dojdu si zabalit ten zbytek. Jdeš se mnou?“ zeptal se mě už za pochodu.

„Fakt můžu? Nebudeš balit nic…“

„Ne. A i kdybych balil nejnovějšího playboje nebo něco, co já vim, tak to stejně hned uvidíš,“ vyplázl na mě jazyk a vyběhl schody.

„Ty já tě za ten piercing chytnu a…“

„A nasekám ti na holou! To známe, lidi toho nakecaj!“ smál se už ve svém pokoji, proto jsem za ním vyběhla a skočila po něm.

„Počkej! Já musím dobalit!“ smál se a jakmile se zvedl, naházel pár věcí do tašky. Chtěla jsem mu vybrat v šatně oblečení na cestu, ale on mě zarazil. Když jsem na něj pohlédla, měl na sobě černou košili a černé kalhoty a koukal na mě nevinným pohledem. Uznale jsem kývla a odtáhla ho k autu.

„Můžeme jet?“ křikl po cestě ještě na ostatní. Všichni jsme nasedli do aut a vyrazili. Cesta utekla v tichu, ale rychle. Dorazili jsme do letištní haly, nechali jsme odbavit zavazadla, prošli pár obchodů, čímž jsme zabili notnou dávku času a nakonec jsme se vydali s Edwardem pro letenky.

Pohled Edwarda

„Těšíš se?“ promluvil jsem jako první, když jsme procházeli davem a já si ji musel přitáhnou blíž, aby mi nikam nezmizela.

„Strašně! Ale neměla bych se ptát spíš já tebe?“ poskakovala energicky kolem mě a já se musel smát.

Došli jsme k frontám lidí, čekajících na letenky a zařadili se. Zaslechl jsem myšlenky dívky, vydávající letenky, proto jsem okamžitě přiskočil do druhé fronty s Alicí za zády. V tu chvíli jsem zaslechl myšlenky toho kluka a přeletěl zpátky.

„Co blbneš?“ zasyčela nechápavě Alice.

„Chtěl jsem se vyhnout týhle holce.“

„Tak proč ses sem vrátil?“

„Ten kluk,“ kývl jsem k druhému okýnku, „je teplej.“

Znovu ke mně dolehly jeho myšlenky a ve mně zatrnulo.

„Stejně se mu nevyhnu. Je to stevard. Támhle jen zaskakuje,“ zašeptal jsem a Alice se na mě zvědavě podívala.

„No a?“

„Letí náš let…“ dořekl jsem, co jsem chtěl a Alice mi stiskla ruku.

„Třeba se ho nějak zbavíme…“

„Pochybuju, ale doufám,“ usmál jsem se zoufale a začal se věnovat té holce, protože jsme přišli na řadu.

„Mám tu rezervaci na jméno Cullen,“ usmál jsme se nevědomky a dívka zalapala po dechu.

„Ten je božskej! Může někdo takhle nádhernej existovat? No musí, vždyť stojí přede mnou! Musim ho dostat. Dám mu číslo k letenkám. No jo, ale jak řikal to jméno?“ létaly jí myšlenky hlavou takovou rychlostí, že jsem je málem nestíhal. Solidárně jsme se rozhodl, že ji nebudu trápit.

„Myslím, že je to na mé jméno, to znamená Edward Cullen,“ zakřenil jsem se a té dívce vynechalo srdce pár úderů.

„Ten je tak sladkej!“ běhalo jí hlavou a přitom hledala ty letenky. Chtěla mi je podat, ale uvědomila si, že na něco zapomněla a nemohla si vybavit na co. Naposledy jsem jí pomohl.

„Potřebujete nějaké doklady?“ optal jsem se jí a už mi začínala lézt na nervy.

„Áh, jak mi nahrává! A nevědomky! Je tak slaďoučkej! Hned bych si ho namočila do kafe… A nejenom tam…“ zasnila se. A dost! Žaludek mám jenom jeden a ani ten už moc dlouho nevydrží. Chňapl jsme do jedné ruky letenky i s její vizitkou, kterou tam „nenápadně“ uklidila, hodil jí balíček peněz, do druhé ruky jsem čapl Alici, zacvrlikal: „Drobné si nechte!“ a utekl k rodině. Raději budu čelit Emmettovým nadrženým myšlenkám než jí.

Padl jsem na sedačku jako podťatej a s hlavou v dlaních rychle vydýchával ty náhlé kotrmelce mého žaludku.

„Edwarde, máme ještě trochu času a já nemám už moc velké zásoby…“ pronesla Alice a mávla rukou za sebe. Zaměřil jsem svůj pohled tím směrem a všiml si obchodu se spodním prádlem.

„To zvládneš sama, že jo? Můžu tu zůstat, že jo?“ kňučel jsem.

„Strašně ráda bych řekla, že ne, ale když vidim ty nažhavená prodavačky, který se třesou u dveří, aby po tobě skočily, hned jak se přiblížíš, tak tě tu nechám. Nemám zájem o znásilněnýho brášku s doexistenčním traumatem,“ drkla do mě a odběhla, takže neviděla můj škleb.

„Edwarde? My bychom se vážně chtěli omluvit,“ zanaříkala Esmé a smutně se sklopenou hlavou dělala důlek do podlahy špičkou boty. Vzhledem k tomu, že to byl nějakej mramor nebo co, první třída je přeci jen první třída, vysvětlovalo by se to docela těžko. Vyskočil jsem proto na nohy a objal jsem ji.

„Esmé, mně se za nic neomlouvejte, mně je jedno, co si o mně všichni myslíte. Já se nezlobim a ani jsem se nikdy nezlobil. To je věc Alice. Mně je to jedno.“

„Ale…“

„Žádný ale, Esmé. Je to tak, jak jsem řekl. Ano, jsem s Alicí. Kvůli tomu, aby nebyla úplně sama,“ odstoupil jsem od ní a sedl si. Přiběhla Alice.

„Za chvíli budeme nastupovat! A já to neprošla celý!“ panikařila.

„Nacpi to do batohu a projdeš to, až se vrátíme,“ protočil jsem oči a ona jen nevěřícně a ohromeně zavrtěla hlavou.

„Brácha, právě jsi mě přesvědčil, že máš mozek.“

Ohlásili náš let, proto jsem chňapl po svém a jejím batohu a svým krokem se vydal k letušce. Brzy mi však došlo, že mě rodina musí dobíhat, tak jsem zpomalil.

„Dobrý den, hezký…“ pronesla a zarazila se letuška, když pozvedla hlavu a zmerčila mě.

„Kdybyste cokoliv potřeboval, stačí říct. Ráda splním každé vaše přání,“ vycenila zuby, stáhla si tričko nebo co to měla a pořádně se ke mně vyprsila. Slyšel jsem, jak za mnou holky začaly vrčet. Jojo, bráněj si mě. Jsem… jejich. Usmál jsem se tomu, což letušce způsobilo srdeční kolaps, vzal si palubní lístky a zapadl do tunelu.

„Na jeho místě bych něco potřeboval hodně brzy,“ tlemil se Emmett, čímž mě vyloženě naštval.

„A já vim co. Studenou sprchu, aby si nám snad neshořel samou touhou!“ prskl jsem a všichni kolem nás kromě Emmetta samotného se rozesmáli.

V letadle jsme se svalili na sedačky. Naštěstí byly do kruhu, takže jsme seděli všichni pohromadě. O mě se z jedné strany opírala Esmé a z druhé Alice. Vedle ní pak seděl Jazz a naproti mně zbytek.

Alice začala něco brebentit o tý holce, co za ní letíme, což ovšem nabudilo Carlislea.

„Teď nám okamžitě řekneš všechno, co nevíme!“ vyjel na ni z ostra.

„Myslim, že máš smůlu, tatínku!“ odsekla mu výsměšně. „Ten let trvá jen 16 hodin.“

Emmett, Rose a Carlisle ji začali sjíždět naštvaným pohledem, což ji vůbec nevyvedlo z míry. Povídala mi něco dál a tlamička se jí celou cestu nezavřela a přestože by mi to mělo lézt na nervy, byl jsem rád, protože to odradilo toho stevarda. Na letušky to ale bohužel nezabralo. Co chvíli kolem nás chodili a vždy, když se podívali na mě, na chviličku se zarazily. Rosalii dokonce několikrát zcela vážně napadlo, že by mohla začít vybírat vstupné. To mě upřímně rozesmálo.

Pilot ohlásil přistání, proto jsme se připoutali. Během chvilky už jsme čekali na kufry a já šel pak s Emmem a Carlislem do půjčovny pro auta. Volvo neměli, tak jsem si vzal aspoň Aston Martina. Emmett Jeep a Carlisle Mercedes. Jak jinak.

Jel jsem celou dobu jako první, protože mě naváděla Alice. Během hodiny jsme stavěli na menším parkovišti. Vyskákali jsme z aut a Alice mě za ruku vytáhla do nějakýho menšího, ale prudkého kopce.

Zastavila se u jedné veliké honosné vily, před kterou klečel nějaký mladý kluk, přehrabujíc se v batohu. Jinak byla ulice liduprázdná. Zarazili jsme se na místě a jediná Alice vkročila přímo k němu.

„Promiň, ale mohu se tě na něco zeptat?“ zeptala se ho mile a on se rychle narovnal. Přestože stále klečel, všiml jsem si, že je jen zhruba o půl hlavy menší než ona. Rychle vyskočil na nohy a Alice před ním bojácně couvla. Nedivil jsem se jí. Byl vysoký jako já, plus minus, ale byl tak dvakrát já do šířky. Nebyl tlustej. To všechno byly svaly.

Kluk si oprášil kolena, palcem si odhrnul z očí vlasy a usmál se.

„Samozřejmě. Cokoliv chceš vědět,“ měl milý a veselý hlas. Na člověka je docela hezkej, musel jsem uznat i já.

„Bydlí tady někde hubená, hodně vysoká dívka a dlouhými hnědými vlasy?“ ptala se bojácně Alice.

„Jo bydlí. Alex!!!“ zařval mocným hlasem, až jsme všichni nadskočili. Pak si dřepl zpět k batohu a jen tak k Alici ucedil: „Mě se bát nemusíš.“

Z domu se vynořila vysoká hubená postava ve volných kapsáčích, obrovské černé mikině, s kapucí na hlavě, kulichem staženým do čela a přes pusu a nos vytaženým šátkem. Byly jí vidět jen oči. Vypadala jak kovboj nebo zloděj. Ten kluk si jí však nevšiml, což se mu stalo osudným. Přešla k němu a ze strany do něj drkla kolenem, až si kecnul na zadek.

„Co řveš, čéče,“ zeptala se ho kupodivu milým krásným hlasem. Kluk se vyškrábal na nohy a mávnul rukou k nám.

„Proboha, Tome, kohos to vojel tentokrát?“ zavyla zoufale a podívala se na něj.

„No dovol. Tyhle náhodou hledaj tebe!“ odsekl.

„Ale opravdu jenom náhodou! Co hledáš?“

„Gumy,“ řekl zamyšleně. Ona protočila oči a mrskla po něm krabičku.

„Nechals je na stole.“

„Bezva. Stejně musim zpátky,“ mávl rukou a vběhl do domu.

„Co potřebujete?“ otočila se k nám a přistoupila blíž. My se všichni ohlédli po Alici. Tohle jsme nedomysleli.

„Víš, já zjistil, že seš moje sestra…“ vypadlo s Emmetta.

„Sestra? Dyť táta krom matky nikoho nikdy neměl. A matka zdrhla těsně po mím narození,“ zamyslela se.

„Jo, a pak měla mě.“

„To je zvláštní… Mladší brácha má za sebou 18,“ povzdechla si.

„A kolik je tobě?“ vyletělo ze mě a holky na mě zasyčely.

„15, právě proto se tolik divim,“ vyšokovala nás. „Vy si vážně myslíte. Že jsem uplně blbá? A to jsem myslela, že je váš druh inteligentní. No zdá se, že nevim všechno. A vlastně, proč bych zrovna já měla vědět všechno, že jo? Co bych vlastně mohla čekat vod chlapa…“ plácla se do čela.

„Mrazí mě z ní…“ vyhrkla potichoučku Rose, avšak stejně jí to neuniklo.

„Vážně?!“ odpověděla mrazivě. Poté se nebezpečně uchechtla a ďábelsky ucedila: „Srdce, ruce, kosti zebou, daleko domů a jen mráz s tebou. Netuší, co je ještě čeká, když zhaslo slunce a tma je leká… U filmů se musíte naučit číst mezi řádky. Občas omylem narazí na pravdu. Je zvláštní, že jste si toho ještě nevšimli. Zrovna vy!“

„Ty o nás víš?“ zašeptala Rose.

„Já vim všechno. A co nevim, to se dovim!“ pokrčila rameny, ale zničehonic se s ní začalo něco dít. Oči se jí zatáhly krvavou červení a zorničky se jí stáhly. Měla je teď svislé, jako kočka nebo někteří draci. Šátek jí prorazily dlouhé špičáky, dosahující jí až zhruba do tři čtvrtě brady. Celá má rodina od ní odskočila dobrejch 100 metrů, jen já se k ní fascinovaně o krok přiblížil. Zorničky se jí trošku roztáhly, takže nevypadala tak hrozivě a zuby zas stáhly.

„Odvážnej… to se mi líbí!“ pronesla trošku hrozivě, přesto něžně a vycítil jsem, že se pod šátkem umála. Zhypnotizovaně jsem udělal ještě krok. Ona se usmála ještě víc a lehce ke mně natáhla ruku, za kterou jsem ji automaticky chytl.

Autor: Darkness (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Oh My God - Tak tohle bys nevymyslel 3. kapitola: