Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Odsouzený k věčnosti - 4. kapitola

12.12.2011 (07:30) • Kim, zuzka88 • FanFiction na pokračování • komentováno 17× • zobrazeno 4336×

„Ťuk, ťuk, jdu se podívat na toho nejodvážnějšího kluka na světě.“ Zlehka jsem zaklepala na dveře nemocničního pokoje a zvědavě nakoukla dovnitř.

David ležel na lůžku a zpod té bílé deky mu vykukoval jen malý nosánek a dvě čokoládová očka. Vyděšeně se díval kolem sebe, a když se jeho pohled zastavil na mně, zavrtal se ještě hlouběji do postele.

Ten malý klučina mi připomněl mě, když mi bylo osm let, taky jsem musela do nemocnice kvůli zánětu slepého střeva. Pamatuju si, že jsem strašně brečela a říkala si, že do té budovy plné zlých lidí už nikdy nevlezu. Stačilo pár let, můj oblíbený seriál nemocnice Chicago Hope a já ihned věděla, čím chci v budoucnu být. Nakonec se mi to povedlo a jsem tady.

„Nemusíš se mě bát, broučku,“ promluvila jsem tiše a mile se na něj usmála. Pomaličku, tak abych ho zbytečně víc neděsila, jsem k němu přišla blíž a posadila se na vedlejší postel.

„Já už nechci znovu na operaci,“ zamumlal slabým, rozklepaným hláskem a v pěstičkách žmoulal cíp povlečení. Kdybych neseděla tak blízko, asi bych ho vůbec neslyšela.

„Neboj se, na žádnou už nepůjdeš. Paní doktorka ti bříško uzdravila. Než se naděješ, znovu budeš moct dělat všechno, na co si jen vzpomeneš.“ Přesedla jsem si na kraj jeho postele a jemně ho pohladila po černých vláskách.

„Vážně?“ zeptal se hlasem plným radosti. Přikývla jsem. Na znamení, že opravdu říkám pravdu, jsem si oblízla dva prsty a zvedla je do vzduchu. „Třeba hrát fotbal?“

„Jasně,“ zasmála jsem se, „ale nejdřív musíš počkat, až tě přestane bříško bolet, ano?“ tloukla jsem mu do hlavy a David mi horlivě přikyvoval. Potěšeně si promnul ruce.

„Maminka říkala, že tam budu mít jizvu,“ řekl zamračeně a nadzvedl peřinu, aby se opravdu ujistil, že to co říkala jeho matka je pravda.

„Ale jen maličkou,“ usmála jsem se a mezi palcem a ukazováčkem jsem nechala malou škvírku.

„Maminko, paní sestřička říká, že zase budu hrát fotbal,“ vyhrkl a díval se ke dveřím. Taky jsem se tam podívala a spatřila tu mladou paní, která Davida přinesla k nám do ordinace.

„Tak Davide, dávej na sebe pozor a doufám, že až budeš mít nějaký ten fotbalový zápas, tak mě pozveš,“ zašklebila jsem se na něj a ve dveřích mu ještě naposledy zamávala.

Když už jsem byla v nemocnici, zaskočila jsem na rychlou návštěvu za Mary. Samozřejmě jsem nejdřív pořádně obhlídla terén, jestli se náhodou někde poblíž nepohybuje Emilka. To by mi ještě scházelo. Určitě by mě s radostí zaúkolovala a na nějaké rande bych mohla zapomenout.

Skutečnost byla taková, že na Adama a prostě všechno, co mě dneska čeká, jsem myslela už od rána. Pan doktor se mi líbí a já se nemohl dočkat, až s ním budu i jinde než v ordinaci, kde si toho stejně moc neřekneme.

Kolem čtvrté se za mnou konečně zaklaply dveře od bytu. Byla jsem promrzlá skrz na skrz a rozhodovala se, jestli si tu zimní bundu nemám nechat i tady. První, co jsem udělala, bylo, že jsem zkontrolovala hodiny v obýváku. Spočítala jsem si, že mi na přípravu ještě zbývají tři hodiny a jelikož z vlastní zkušenosti vím, jak se ten čas vleče, když se pokaždé na něco těším, nebylo kam spěchat.

Nejdřív jsem se na hodinku naložila do vany plné horké vody a pak přišlo na řadu zkrášlování. Pro jistotu jsem si dvakrát umyla vlasy, oholila nohy, taky dvakrát a vyčistila zuby.

Celá vyblýskaná a zabalená v županu jsem se posadila před zrcadlo a po hodně dlouhé době se snažila přijít na kouzlo šminek. Jo, už je to nějaký ten pátek, kdy jsem se naposledy malovala, a myslím, že dnešek je vhodný k tomu, abych opět začala. Zjistila jsem, že tohle umění se opravdu nezapomíná a spokojená sama se sebou jsem přešla k poslednímu bodu – oblečení.

Ze šuplíku jsem vyhrabala zcela nové a ještě nepoužité krajkové prádlo. Jistě, že jsem nepočítala s tím, že by to s Adamem zašlo bůhví jak daleko, ale sexy jsem se snad cítit mohla i tak, no ne?

Zrovna když jsem se chystala rozebrat obsah mého šatníku, se mi v kabelce rozeřval mobil.

„Ahoj, mami,“ zahulákala jsem do telefonu a ze skříně vytáhla černou, dlouhou sukni. „Co potřebuješ?“ Ruku s tím kusem oblečení jsem zvedla do výše oči a zamyšleně si ji měřila ze všech stran. Zavrtěla jsem hlavou a hodila ji za sebe na postel.

„Potřebuju slyšet svou krásnou dceru, která už na svou úžasnou matku nejspíš dávno zapomněla,“ stěžovala si.

„Nezapomněla,“ ujišťovala jsem ji se známkou pobavení, „ty víš, že nezapomněla. Mluvily jsme spolu před čtyřmi dny.“ Z poličky jsem vytáhla další sukni, akorát o podstatný kus kratší. Telefon jsem si u ucha přidržovala ramenem a pokoušela se do té titěrnosti nacpat.

„Ano, před čtyřmi dny. Ale za tu dobu se stalo dost věcí. To tě nenapadlo, že bych chtěla vědět, jak se máš a jestli je všechno v pořádku?“ Protočila jsem jen oči a zkoumala svůj odraz v zrcadle. „Bello, posloucháš mě?“

„Ne,“ zafuněla jsem nahlas nad svým vzhledem a rychle to ze sebe začala svlékat.

„Ne?“ ozvala se zaraženě máma ve sluchátku. Při tom zkoumání sama sebe jsem na ni dočista zapomněla.

„To nebylo na tebe. Omlouvám se, mami,“ hlesla jsem provinile. „Já jsem ti už chtěla několikrát zavolat, tátovi taky, ale pokaždé mi do toho něco vlezlo,“ prosila jsem o odpuštění a nejspíš se mi to i podařilo, protože se v telefonu ozvalo už veselejší no dobře.

„Do háje,“ zaklela jsem potichu, když se mi nohy zamotaly do té věci a já musela balancovat jen na jedné, abych se nesvalila na zem.

„Bello, děje se něco? Jsi v pořádku?“

„Mami, já teď nemám moc času ti tu všechno vyprávět,“ zamračila jsem se. „Já totiž… už jsem na dnešek domluvená s pár lidmi z nemocnice. Půjdeme si někam sednout, abychom se lépe poznali…“ Zase tolik jsem nelhala. Jsem domluvená s Adamem, který je z nemocnice, sednout si za účelem poznání taky půjdeme, takže…  „Za chvíli už budu muset jít. Zavolám ti zítra, ano?“

„Dobře, zlato. Tak se hezky bavte.“

„Děkuju. Měj se hezky a pozdravuj Philla. Mám tě ráda, mami.“ Sotva jsem zavěsila, ozval se zvonek.

Vytřeštila jsem oči, když jsem se podívala na hodiny, které ukazovaly přesně sedm hodin. Jestli jsem do téhle doby byla jen nervózní, tak teď jsem byla na pokraji zhroucení. Nikdy jsem se takhle nechovala, tak proč teď? Zrychleně jsem dýchala a srdce mi začalo sprintovat jako o život. Byla jsem tak vyvedená z míry z té jeho dochvilnosti, že jsem jen stála na místě stále ve spodním prádle a nebyla schopna se přinutit k nějaké činnosti.

Až když se o mou pozornost znovu přihlásit zvonek u dveří, vzpamatovala jsem se. „Moment!“ křikla jsem na toho netrpělivého před mým bytem.

Spěšně jsem z ramínka sebrala kalhoty, které jsme koupily spolu s Angelou a ve kterých mám ten hezký zadek. To je taky jediné, co dnes budu moct Adamovi ukázat. Z druhého ramínka jsem zase sundala fialovou halenku a hodila ji na sebe. Vlasy jsem si ještě dvakrát přejela hřeben a pak už jen s nervozitou jako celý Seattle otevírala.

„Ahoj,“ pozdravila jsem Adama a zkoumavým pohledem ho sjela od hlavy až k patě. Věděla jsem, že v doktorském plášti mu to nesmírně sluší, ale to bylo nic oproti tomu, jak vypadal teď. Tmavé rifle, bílá košile a černé sako jeho krásu posouvaly o několik pozic výš. Musela jsem se hodně přemáhat, abych si nepovzdechla na hlas.

„Ahoj, Bello, “ usmál se na mě ozbrojujícím úsměvem. „Vypadáš nádherně.“

„Děkuju.“ Automaticky jsem si zastrčila pramen vlasů za ucho. „Tobě to taky moc sluší.“ Oplatila jsem mu poklonu.

„Ehm,“ Adam si nervózně odkašlal a přešlápl z jedné nohy na druhou, „já… nevěděl jsem, jaké květiny máš nejradši, tak se předem omlouvám, jestli jsem se netrefil do tvého vkusu.“ Zpoza zad vytáhl velkou kyticí bílých růží. Překvapeně jsem se na něj podívala a s neskrývanou radostí si ji od něj převzala.

„Děkuju,“ dala jsem mu malou, děkovnou pusu na tvář, „trefil jsi to úplně skvěle. Miluju růže.“ Přivoněla jsem si k nim a slastně se usmála. „Jen je skočím dát do vázy a můžeme vyrazit. Zatím pojď dovnitř, ať zbytečně nestojíš na chodbě.“

Kvapně jsem našla vázu, do ní umístila kytku a hned se vracela k čekajícímu Adamovi.

„Tak,“ vydechla jsem spokojeně, když jsem se vrátila k Adamovi. „Kam razíme?“ zeptala jsem se zvědavě, zatímco jsem si obouvala kozačky a navlíkala bundu. Místo odpovědi na mě Adam jen spiklenecky zamrkal.

Po patnácti minutách strávených v autě, jsme parkovali před příjemně vyhlížející restaurací, na jejíž střeše červeně svítila obrovská písmena tvořící název La Rosa.

Interiér restaurace byl zařízen v italském stylu. Zdi byly vymalované pískovou barvou, která ladila s ubrusy na stolech. Z reproduktorů se linula italská vášnivá hudba vytvářející atmosféru pravých Benátek. Celá restaurace byla provoněná vůní pizzy a sušených rajčat.

„Je to tu moc krásné,“ uznala jsem obdivně. Adam mi galantně odsunul židli, abych se mohla posadit. Jak je vidět, gentlemani ještě nevymřeli. Dobře sis vybrala, Bello.

„Jsem rád, že se ti tu líbí.“ Sledovala jsem ho, jak obchází stůl a sedá si naproti mně. „Tahle restaurace patří mému kamarádovi. Před dvěma lety jsme spolu navštívili Benátky. Jack se nechal okouzlit jejich stylem a ihned ho musel přenést sem do Ameriky.“

Netrvalo dlouho a u našeho stolu se objevil číšník. Adam si objednal kuřecí závitky a já dala přednost tortelinám. Přece jen jsme byli v italské restauraci, tak proč toho nevyužít.

Adam se ukázal jako skvělý společník. Přišlo mi, jako bychom se znali celé roky. Žádné trapné chvilky, kdy by bylo ticho, protože jsme nevěděli, o čem se spolu bavit. Naopak, s ním jsem se mohla bavit úplně o všem.

Zrovna mi Adam vyprávěl, jak se dostal k práci s dětmi, když se můj zrak odtrhl od mého společníka a přeskočil na muže, který stál u baru a od našeho číšníka si právě přebíral papírovou krabici, do které se dává pizza. Nejdřív mi to nepřišlo zvláštní, ale když jsem se lépe zadívala na profil jeho tváře, došlo mi, že ho znám.

Rychle jsem mrkla na Adama, který něco stále vyprávěl, odložila příbor a celou vrchní polovinou těla se natočila směrem od stolu, abych lépe viděla a mohla se ujistit, že je to opravdu on. Jenže… pozdě. U baru nikdo nestál a nikde poblíž jsem ho taky neviděla. Ještě jednou, pro jistotu, jsem hodila pohledem k pultu a s nepořízenou se obrátila zase na Adama.

„Už vnímáš?“ zeptal se a pobaveně zakroutil hlavou.

„Promiň,“ pípla jsem zahanbeně, „jen mi přišlo, že jsem zahlédla někoho známého. No to je jedno.“ Mávla jsem nad tím rukou, ale musela jsem se strašně přemáhat, abych se neotočila. „O čem jsme to mluvili?“ Nevinně jsem se na něj usmála a znovu se dala do jídla.

„Ptala ses mě, jak jsem se dostal k pediatrii a teď se ptám já tebe, jak ses dostala k myšlence, že chceš být zdravotní sestřička.“ Napil se vody a zvědavě se na mě podíval.

Trapná chvilka byla za námi a my se opět zabrali do rozebírání našich životů. Pověděla jsem mu, jak velký vliv na mě měl oblíbený seriál a nejlepší kamarádka, která mě v tom podporovala. Pak se debata přesunula k našim rodinám, následně na naši milovanou vrchní Emilku a bylo o zábavu postaráno.

Ačkoli jsem se snažila Adama vnímat všema deseti, pořád mi myšlenky ubíhaly k tomu známému neznámému. Kdo je to? A je jen náhoda, že jsme se za posledních pár dní už tolikrát viděli?

„Nevěděl jsem, že jsi dřív dělala na patologii,“ zasmál se nahlas Adam a mě tak probral ze snění, když jsem se nenápadně ohlížela přes rameno. Zmateně jsem se na něj podívala a čekala, zda mi tu poznámku vysvětlí. „Ten dort jsi už líp rozpitvat nemohla.“ Chechtal se dál. „Nechutná ti?“

Zděšeně jsem se podívala do svého talíře a uviděla čokoládový dort rozdrobený na malé kousíčky. „Ne, je to moc dobré.“ Zavrtěla jsem hlavou, a abych potvrdila svá slova, jsem to cosi nabrala na vidličku a strčila do pusy.

„Nějak ten čas letí,“ oznámil smutně Adam při pohledu na své náramkové hodinky. „Asi bychom měli jet, jinak nám Emilka dá co proto, jestli zítra přijdeme pozdě.“ Zašklebil se na mě a já mu to s radostí vrátila.

„Vydržíš ještě chvilku? Jen si odskočím.“ Zastavil mě, když jsem se vydala k východu.

„Jasně, já zatím počkám venku.“ Ukázala jsem směrem k oknu.

Před vchodem jsem si navlékla bundu a vešla do té kosy. Zachvěla jsem se zimou a podívala se na temné nebe. Vsadím se, že to nebude trvat dlouho a celý Seattle obdrží sněhovou nadílku. Rukama jsem si objala hrudník a intenzivním třením se snažila zahřát. Ještě chviličku jsem přešlapovala z jednoho místa na druhé, abych neumrzla, když jsem zaslechla zaskřípání otevírajících se dveří. V domnění, že je to Adam, jsem se potěšeně otočila, ale hned na to mi zamrzl úsměv na rtech.

Tohle nebyl ten, na kterého jsem čekala.

Přede mnou stál ten mladík, který mě pozoroval v kavárně s Angelou, kterého jsem zahlédla před nemocnicí a ten, jehož jsem před hodinou viděla uvnitř restaurace. Na rozdíl od předchozích situací, kdy jsem ho viděla zdálky, jsem si ho teď mohla prohlédnout zblízka.

Možná jsem se měla bát, každopádně se mi to snažilo naznačit mé rychle uhánějící srdce, ale něco mi říkalo, že on mi nechce ublížit.

Automaticky jsem očima začala bloudit po jeho těle. Muselo mu být o trochu víc než mně a takhle zblízka vypadal jako všichni ostatní kluci s hezkou tvářičkou a zelenýma očima. Ale přesto všechno mi přišel… neobyčejný.

„Půjdeme?“ Najednou mi na rameni přistála čísi ruka a já leknutím nadskočila. Pohled jsem přesunula na Adama, který si mě starostlivě měřil.

„Prosím, už jsem celá zmrzlá.“ Zahákla jsme se do Adama a rychle ho tahala k autu. Neohlížela jsem se, nějak jsem podvědomě tušila, že už tam dávno nestojí.

„Bells,“ ozval se mi vedle ucha Adamův hlas a na své ruce jsem ucítila teplý dotyk. Odlepila jsem víčka od sebe a zamžourala před sebe. Žádné vrčení motoru jsem neslyšela, takže to znamenalo, že už jsme před mým domem. Když viděl, že jsem vzhůru, vyskočil z auta a otevřel mi dveře.

Adam mě doprovodil k domovním dveřím a počkal, až odemknu. Bylo to tady. Rande bylo u konce a na řadu mělo přijít loučení. Nervozitou mě brnělo celé tělo. Se skousnutým rtem jsem se otočila a pohlédla do Adamovy tváře, která byla tak blízko. Očima jsem sjela na jeho rty a s nadějí sledovala, jak se začal sklánět.

3. kapitola - 5. kapitola

Moc bychom Vám chtěly poděkovat za komentáře, které nám tu necháváte.

A pokud si i teď najdete chvilku a nacvakáte pár větiček, budeme jedině rády. :)

Autor: Kim (Shrnutí povídek), zuzka88, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Odsouzený k věčnosti - 4. kapitola: