Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Odsouzený k věčnosti - 18. kapitola - Konec

09.04.2012 (18:45) • Kim, zuzka88 • FanFiction na pokračování • komentováno 21× • zobrazeno 5464×

18. kapitola

Dny ubíhaly…

Ode dne, kdy jsem se o Edwardovi dozvěděla pravdu, uběhl týden… dva týdny… a já se více méně nacházela v tom samém stavu. Přes den v práci jsem se pokoušela udržet si klidnou tvář, ale podle Adamových pohledů, kterými mě častoval, mi to nešlo. Mně ale především šlo to, aby si toho nevšimli ostatní a jelikož nikdo nic neříkal, tak mi to předstírání asi vyšlo. Jenže to jak jsem se chovala v nemocnici, se nedalo vůbec srovnávat s tím, co se dělo u mě doma. Jen co jsem za sebou zaklapla dveře od bytu, naplno jsem se rozbrečela.

 Proč jsem vůbec brečela? Kvůli tomu, že mi Edward lhal? Kvůli tomu, že byl Edward upír – mýtická bytost, o které jsem donedávna byla přesvědčená, že neexistuje? Nebo snad kvůli tomu, že byl pryč? Že jsem ho od sebe odehnala a teď jsem byla sama? Nevěděla jsem správnou odpověď…

Několikrát jsem se přistihla, jak nepřítomně zírám na telefon a přemýšlím o tom, jestli bych mu neměla zavolat. Sevřelo se mi srdce, když jsem si vybavila jeho hlas, ty zelené oči, rty, jenže tyhle příjemné vzpomínky okamžitě vytěsnily ty špatné. Starý George měnící se mi před očima v Edwarda… mého Edwarda. A přesně tohle mi stačilo k tomu, abych nutkání ozvat se Edwardovi na nějaký čas pohřbila hodně hluboko.

Pak přišly Vánoce. Svátky, na které jsem se po celý rok těšila, bych teď nejradši vymazala. Zapomněla na ně. Měla jsem pro sebe a Edwarda tolik plánů a ty všechny šly s jednou vyřčenou pravdou do kytek. Proto jsem se celé Vánoce rozhodla ignorovat. Žádný stromeček, žádné cukroví, prostě jsem dělala, že se mě to netýká.

Adam mi několikrát nabízel, že na svátky můžu být s ním a Mary, ale copak vám by se chtělo dělat páté kolo u vozu? Proto jsem jen s díky odmítla. To samé jsem udělala i s tátovou nabídkou. Tomu jsem nakukala, že jsem už domluvená s přáteli. Bylo mi ze sebe špatně, že jsem mu musela lhát. Od jisté doby jsem měla ke lži neuvěřitelnou averzi, ale říct pravdu jsem mu nemohla. A abych se při štědrovečerní večeři přetvařovala, to bylo prakticky nemožné. Už teď jsem měla v očích slzy. Další lež na sebe nenechala čekat – máma. Do telefonu neustále brebentila, jak nám s Edwardem přeje to a to a tamto a tamto a já jí to jako ta největší husa odkývala. Ani jí jsem nechtěla říct, co se stalo.

Musela jsem se s tím poprat sama, a že to teda byl boj…

Nakonec jsem se přece jen překonala. Na Štědrý den jsem se sbalila a vyrazila tam, kde jsem se cítila nejlíp. Nemocnice. Možná jsem na tom byla špatně, ale byli tu lidé, kteří na tom byli podstatně hůř. Udělala jsem dobře. Ty nadšené tvářičky dětí při rozbalování dárků byly přesně to pravé, co jsem potřebovala.

***

„Co děláš dneska večer, Bello?“ vybafnul na mě Adam, když si mě odchytil na chodbě, kterou jsem si to mířila do šatny, abych se mohla převléct a jít domů, kde jsem měla naplánované bezúčelné koukání do zdi spojené s utápěním se v žalu.

Zastavila jsem a pohlédla do jeho tváře, na které nechyběl jeho typicky přátelský úšklebek. Na chvíli jsem dělala, že hořečnatě nad jeho otázkou přemýšlím.

„Dneska? Já nevím,“ pokrčila jsem rameny a znovu se rozešla, „ původně jsem chtěla jet zachraňovat velryby, proč?“  Uchechtla jsem se a mrkla na Adama.

„Vtipný,“ utrousil Adam sarkasticky, „napadlo mě, jestli bychom třeba nezašli do kina. Dlouho jsme spolu nikde nebyli, tak si myslím, že bychom to měli napravit. Co na to říkáš?“

Zadržela jsem dech a zastavila uprostřed pohybu. Vydechla jsem a nejistě se otočila k Adamovi, který trpělivě vyčkával na mou odpověď. Já ji ale nevěděla. Představila jsem si nás dva, jak sedíme na vypolstrovaných sedačkách v promítací místnosti a zatímco Adam upřeně pozoruje plátno, na kterém běží film, a celkově si to užívá, já nepřítomně zírám před sebe, zhluboka oddechuju, prsty zarývám do opěrky a ze všech sil se snažím potlačit tvář Edwarda měnícího se mi před očima. Ne, to by nešlo.

„Adame,“ začala jsem opatrně a nervózně přešlápla z jedné nohy ne druhou. Nechtělo se mi ho odmítat. „Ráda bych s tebou někam šla, ale…“ Smutně jsem si povzdechla. „Dneska bych nebyla nejlepší společnice.“ Sklopila jsem rychle oči k zemi, nepotřebovala jsem vidět ten lítostivý pohled, který mi daroval na můj vkus až moc často. Adam by se na mě ani nemusel zlobit, že jsem ho odmítla, přece jen jsem mu udělala laskavost. Místo toho, aby promarnil večer s kamarádkou, která by byla stejně duchem nepřítomná, jsem mu dala možnost, být s Mary. Podvědomě jsem tušila, že to tak dopadne.

Sebrala jsem odvahu a zvedla hlavu. Jak jsem říkala – lítost.

„Bells…“

„Ne,“ zastavila jsem ho dřív, než mi stihl začít promlouvat do duše. „Adame, nic neříkej, nic nechci slyšet.“ Promnula jsem si kořen nosu. „Jsem hrozně utahaná, moc jsem toho nenaspala a Emilka mě dneska taky zrovna dvakrát nešetřila,“ zamumlala jsem unaveně.

„Mám o tebe strach,“ zamračil se Adam. Pak přistoupil o krok blíž a položil mi ruku na pravé rameno. Setřásla jsem ji.

„Nemusíš,“ hlesla jsem, „jsem v pořádku. Vážně,“ dodala jsem ihned, když jsem uviděla, jak Adam nesouhlasně zavrtěl hlavou. Bylo jasné, že mi nevěří ani slovo, já sama jsem si nevěřila. Ale copak jsem mu jen tak mohla říct, že mě každou noc pronásledují noční můry, ve kterých se Edward dokola a dokola mění ve starce, který se mi pak s neskrývanou radostí zakusuje do krku a vysává ze mě životně důležitou tekutinu? Už takhle to bylo absurdní. Stačilo, že sama sobě jsem si připadala jako blázen. „Dneska nechci nic jiného, než zalézt do postele a… spát.“ Při posledním slově se mi sevřel žaludek. „Zajdeme do toho kina někdy jindy, ano?“ Doufala jsem, že ho tím uklidním.

„Dobrá, ale kdyby něco, tak víš, že na mě se můžeš vždycky obrátit.“ Významně se na mě podíval. Pochopila jsem, co mi tím chtěl říct a ano, věděla jsem to, ale už tak jsem se ho naotravovala až až. Musela jsem se s tím poprat sama. Tohle se týkalo jen mě a Edwarda… Edwarda, o kterém jsem neměla žádné zprávy. Zatřepala jsem hlavou. Nechtěla jsem na něj myslet. Ne teď.

„Vím,“ řekla jsem klidným hlasem a nechala se obejmout.

***

Metro.  Hnusné a přeplněné metro. Nesnášela jsem ho, ale nedalo se nic dělat. Stála jsem přilepená na dveřích a očima skenovala špinavou podlahu. Nad ničím jsem nepřemýšlela, prostě jsem jen apaticky zírala na jedno místo a poslouchala, kdy se ozve název mé zastávky.

Najednou sebou metro cuklo a kluk vedle mě mi šlápl na nohu. Probralo mě to. Sykla jsem bolestí a zabodla do toho blbečka zlostný pohled. Ten ovšem dělal, že se nic nestalo a ve svých sluchátkách si dál poslouchal hudbu, která byla slyšet na pět metrů daleko. Zahučela jsem na jeho adresu něco ne moc slušného a odvrátila se od něho.

Zrakem jsem přelítla cestující naproti mně, když se mi zastavilo srdce. Ztuhla jsem, na čele mi vyskočil studený pot a před očima se mi dělaly mžitky. Na sedadle kousek ode mě seděl muž a četl si knížku. Na tom by nebylo nic neobvyklého, kdyby mi tolik nepřipomínal George. Bello, vzpamatuj se! Žádný George neexistuje a ani neexistoval, smiř se s tím.

Cítila jsem, jak se mě zmocňuje panika. Celá jsem se roztřásla a nemohla jsem dýchat, potřebovala jsem ven. Okamžitě. Jenže jsme byli v podzemí a já nemohla vystoupit. Trhla jsem hlavou do strany v domnění, že když se zaměřím na něco jiného, uleví se mi. Hloupost! Do zorného pole se pro tentokrát dostala žena, stejného věku. S rozšířenýma očima jsem jí zírala do tváře. Bylo mi špatně, tak špatně. Na jednou jsem se přistihla, jak rozmýšlím nad tím, zda jsou to normální lidé. Co když patří k Edwardovi? Co když si jen vyhlíží další oběť, která jim poslouží k tomu, aby dostali zpátky svou mladou podobu? Udělalo se mi špatně z představy, že takových bytostí je na světě více. A ten pocit se zhoršil, když mi došlo, že s jednou takovou jsem trávila den co den. Mohla jsem to být já… Mohla jsem se stát další obětí na jeho seznamu.

 A co když…

Zničehonic jsem zvedla ruce do výšky očí a začala jsem si je ze všech světových stran prohlížet. Hledala jsem nějaký náznak, že se měním. Co když mě nějak nakazil a já se co nevidět přeměním na stařenu. Budu taky zabíjet? Prudce jsem se otočila ke dveřím. V odrazu okénka jsem uviděla svou tvář. Nic. Nikde žádné vrásky ani nic podobného. Ulevilo se mi.

Seber se, jinak se brzo zblázníš!

Dvakrát jsem se pořádně nadechla a vydechla. Pomohlo to.  

Zbytek cesty uběhl rychle a já už se blížila k domu, kde jsme bydlela. Zabalená v kabátu až po uši jsem zvedla hlavu a koukla do okna nacházející ve třetím patře. Už jsem se viděla ve vaně horké vody a následně zabalená v přikrývce v posteli. Jenže radost z toho, jaký kousek mě dělí od tepla domova, zmizela jak pára nad hrncem, když jsem se znovu zadívala před sebe.

Zamrzla jsem uprostřed pohybu a vyděšeně zírala na osobu postávající před vchodovými dveřmi. Ačkoliv jsem dotyčnému neviděla do tváře, mé zběsile bijící srdce mi jasně dávalo najevo, kdo to je. Stála jsem na místě a nevěděla, co dělat. Měla jsem se otočit na patě a zmizet? Měla jsem najít dávno ztracenou odvahu a pokračovat v cestě? Než jsem stihla chytit tu správnou možnost, zpozoroval mě. Bylo pozdě. I kdybych chtěla utéct, neměla bych šanci. Jediná má naděje byli sousedé. Doufala jsem, že kdyby se na mě vrhl, někdo by to viděl…

Se zrakem upřeným do jeho tváře, která mi dál zůstávala skryta ve stínu, jsem se k němu krůček po krůčku přibližovala. Křečovitě jsem držela uši kabelky na svém rameni a sotva dýchala. Pak se náhle pohnul on. Hrklo ve mně a zůstala jsem stát. Vyčkávala jsem, co se bude dít.

„Bello,“ vyslovil mé jméno a vstoupil do světla lampy. Na jeho právě bezchybné tváři se zračil smutek. Oči se mi zalily slzami. Hlavou jsem kroutila ze strany na stranu. Chtěla jsem, aby odešel. Začala jsem couvat. Klopýtala jsem dozadu, dokud jsem nezakopla o obrubník chodníku a nesvalila se na zem. Zacítila jsem palčivou bolest na dlani pravé ruky. Musela jsem se odřít. A to znamenalo jediné – krev. „Jsi zraněná,“ poznamenal Edward provinile. Za celou dobu se nehnul z místa.

„Neubližuj mi,“ hlesla jsem plačtivě a přitiskla si zraněnou ruku k hrudníku.

„Nechci ti ublížit. Nikdy jsem nechtěl,“ zašeptal a v tu chvíli se posunul mým směrem. Ani jsem nedutala. Se srdcem v krku jsem sledovala, jak se ke mně přibližuje. Dělil nás pouhý metr, když před sebe natáhl ruku. Ignorovala jsem jeho gesto pomoci a vyškrábala se na nohy. Povzdechl si. „Jsi v pořádku?“ Hlavou kývl k mé ruce.

„Jsem,“ pípla jsem a nespouštěla z něj oči. Zůstávala jsem ve střehu. Sice mi sám řekl, že mi nechce ublížit, ale jistota byla jistota. „Musím jít,“ hlesla jsem a obloukem ho obešla.

„Bello, počkej.“ Naléhavosti v jeho hlase se nedalo odporovat. Zavřela jsem oči, abych zabránila slzám uniknout ven. Nechtěla jsem, aby mě takhle Edward viděl. Musela jsem mu dokázat, jak jsem nad věcí.

„Běž pryč, Edwarde. Nech mě být,“ šeptla jsem zády k němu. Hřbetem ruky jsem setřela uniklou slzu a trhaně se nadechla.

„Nechám.“ Bolestivě jsem se kousla do rtu, abych zadržela vzlyky. „Přišel jsem se jen rozloučit.“ Prudce jsem otevřela oči a ohlédla se po něm. Edward jednou přikývl, jakoby mě chtěl ujistit, že to co před chvílí řekl je pravda. „Nechci ti to dělat ještě těžší, než už to je… Proto odjíždím.“ Byla to jako ráno přímo do žaludku. Čekala jsem, kdy se v jeho tváři mihne náznak úsměvu, že je to jen vtip. Že to nemyslí vážně. Proč mi z očí tekly slzy? Proč jsem se cítila, jakoby mě někdo trhal na kousky, které následně zapálil. Proč? Nechtěla jsem to snad já, aby mě nechal na pokoji? Tak sakra proč to všechno?! „Jo,“ usmál se hořce Edward, „zmizím odtud. Pojedu někam do Evropy a nechám tě konečně žít. Pokazil jsem to, vím to, ale přesto doufám, že mi někdy odpustíš.“

Už dávno jsem se na něj nedívala. Neměla jsem sílu vidět to utrpení, které měl v očích. Stála jsem před ním se skloněnou hlavou a zavřenými očima neschopná slova. Věděla jsem, že čeká, jestli něco řeknu. Věděla jsem to, a přesto nic neudělala. Mlčela jsem a nehty si zarývala do dlaní. Bolelo to, ale ta bolest nebyla ani z poloviny taková, jakou jsem cítila v hrudníku.

„Ještě než odejdu, chci, abys věděla, že ničeho nelituju.“ Rozlepila jsem víčka a pomalu k němu zvedla zrak. „Za celou svou existenci jsem se životem jen protloukal, ale teprve až s tebou jsem poznal, co znamená opravdu žít. Děkuju.“ Jeden pohled stačil k tomu, abych poznala, že je konec. Všechno, co jsme spolu prožili, bylo v nenávratnu. A mohla jsem za to jen já. „Sbohem, Bello.“

Jedno slovo.

Otevřít pusu a říct to jediné slovo, které by ho zastavilo.

Nešlo to.

Se slzami v očích jsem sledovala, jak mi věnoval poslední posmutnělý úsměv a otočil se. Srdce mi pukalo. Tohle jsem nemohla zvládnout. Nadechla jsem se a… vydechla. Beze slov a nějaké další reakce jsem se dívala na Edwardova vzdalující se záda.

Miluju tě, dolehlo k mým uším, ale zda to byla skutečnost nebo jen pouhý výplod mé fantazie, jsem se mohla už jen domnívat, protože Edward už byl definitivně pryč.

S Edwardem odešla podstatná část mého já. Sesunula jsem se na studený chodník a rozbrečela se. Nebyl důvod to v sobě dusit. Ruce jsem si tiskla na místo, kde jsem ještě před pár vteřinami měla srdce. Místo něj tam teď byla obrovská díra. Najdu ještě někdy způsob, jak ji zacelit?

Sedět zhroucená na zemi jsem vydržela až do doby, než přišel slejvák. Nechala jsem dešťové kapky, aby se mi vsakovaly do všech vrstev oblečení a následně zaútočily na rozpálenou kůži. Promočená až na kost jsem zoufale hleděla na místo, kde před nějakou dobou stál Edward a loučil se se mnou. Tajně jsem doufala, že se za pomoci deště rozteču a nezůstane po mně nic víc než velká kaluž, která se další den vypaří a docela zmizí ze světa. Přesně to jsem chtěla i já. Zmizet.

Když se tak ale nestalo a já byla zmrzlá do morku kostí, musela jsem se chtě nechtě zvednout. Nepřemýšlela jsem, co dělám a jak to dělám. Z nenadání jsem ale byla u sebe doma a i v mokrém oblečení ležela v obýváku na gauči. Stulila jsem se do klubíčka a zírala před sebe.  

Jestli jsem si myslela, že už to nemůže být horší, tak jsem se šeredně spletla. Přemohl mě spánek a já dokola a dokola prožívala tu chvíli venku. Edward mi říkal, že odchází, abych mohla v klidu žít a já ho opakovaně, aniž bych se ho pokusila zastavit, nechávala odejít. Střídavě jsem se probouzela a znovu upadala do spánku.

 „Sbohem, Bello,“ řekl Edward a otočil se k odchodu.

„Nechoď,“ vyhrkla jsem a rozešla se k němu. „Zůstaň tu se mnou. Já bez tebe nemůžu být.“ Vrhla jsem se mu kolem krku a zmáčela mu bundu slzami. Edward mi dlaněmi přejížděl po zádech a šeptal slova útěchy.

Zůstal. Neodešel. 

Trhla jsem sebou a posadila se. Venku už bylo světlo. Zhluboka jsem oddechovala. Z očí se mi ihned vyvalily slzy, když mi došlo, že to byl jen sen. Zajela jsem si prsty do vlasů a měla chuť si je všechny vyrvat. Brečela jsem a nadávala si. Proč jsem jen mlčela?

Zaposlouchala jsem se do bytu. Ticho. Byla jsem sama. Úplně sama. Takhle to mělo skončit? Měla jsem zůstat opuštěná?

V hlavě mi zněly jedny z Edwardových posledních slov. „Za celou svou existenci jsem se životem jen protloukal, ale teprve až s tebou jsem poznal, co znamená opravdu žít.“ Mluvil o sobě, ale mně až teď došlo, že já prožívala to samé. Dokud jsem nestřetla Edwarda, nežila jsem. Ale já přece chtěla žít! Copak jsem ho nejprve potřebovala ztratit, abych si uvědomila, jak ho miluju a že život bez něj nemá cenu? Co na tom záleželo, kdo doopravdy je. Láska nezná rozdílu.

Musela jsem ho zastavit dřív, než bude pozdě. Vyskočila jsem na nohy a vrhla se k telefonu. Hloupost! Praštila jsem se sluchátkem zpátky na místo a raději se vrhla ke klíčům na stolu vedle gauče. Přitiskla jsem si je k tělu a usmála se. Byla jsem ráda, že jsem mu je nevrátila.

Neobtěžovala jsem se s převlékáním. Nebyl čas.

U Edwardova domu jsem byla v rekordním čase. Rozrazila jsem dveře. Brala jsem schody po dvou, dokud jsem se neocitla před dveřmi jeho bytu. Zatím jsem nechala klíče v kapse. Doufala jsem, že je uvnitř a sám mi otevře. Nepřemýšlela jsem nad tím, co mu řeknu a už netrpělivě zvonila. Vyčkávala jsem.

Vteřinu… Pět… Půl minuty… Minutu… Dvě…

Nic. 

Začalo mi docházet, co to znamená, ale přesto jsem se držela té malé naděje, která mi zbyla. Možná tam ještě je. Možná mě jen neslyšel.

Odemkla jsem a vešla do bytu. Přišla jsem pozdě. Na nic jiného jsem nemyslela, když jsem spatřila vyklizený byt. Žádné věci, žádný nábytek, nic, co by naznačovalo, že tu někdo ještě před pár hodinami bydlel. Tohle nemohl být konec.

Utřela jsem slzy a vytáhla mobil. Roztřesenými prsty jsem namačkala Edwardovo číslo a modlila se, abych na druhém konci zaslechla jeho hlas. Hlas jsem opravdu zaslechla, ale Edwardův to nebyl.

Volaný účastník je momentálně nedostupný…  Típla jsem to. Pokud mi do této chvíle byl Edward vzdálený, tak v tento moment byl už tisíce mil daleko. Tolik jsem se snažila a k čemu mi to všechno bylo?! Sesunula jsem se podél zdi na zem a rukama objala kolena. Nebrečela jsem. Jen jsem se dívala na holé zdi. Existoval vůbec? Byl nějaký Edward? Nebylo to všechno jen v mé hlavě?

Zavřela jsem oči. Nechtěla jsem přemýšlet, nechtěla jsem nic. Najednou mi na mysl vyskočila jedna jediná myšlenka.

Evropa.

Byla to jako rána z čistého nebe. Srdce se mi rozbušilo dvakrát rychleji. Věděla jsem, co musím udělat. A musela jsem to udělat ihned.

***

„Nemůžu uvěřit tomu, že mě tu necháváš samotného. Co si bez tebe počnu, kamarádko?“ smutnil Adam, když jsem dávala své věci do papírové krabice. Pobaveně jsem nad tím zakroutila hlavou a dala se do vyprazdňování druhého šuplíku. „Co když mi sem dají to dřevo, co jsem tu už jednou místo tebe měl?“ zhrozil se. „Nechceš si tu výpověď ještě rozmyslet? Bez tebe to tu můžu rovnou zabalit.“

„Přestaň si vymýšlet,“ zasmála jsem se a naposledy zkontrolovala, jestli jsem ve stole nic nenechala. Měla jsem sbaleno. „Když poprosíš Emilku a uděláš na ni psí oči, třeba se smiluje a dá ti sem Mary. To už zní líp, ne?“ nadhodila jsem s nevinným úsměvem.

„Budeš mi chybět,“ pronesl Adam bez špetky humoru. Nechala jsem krabici krabicí a došla za ním. „Nám všem.“ Musela jsem zamrkat, abych zahnala slzy, co se mi natlačily do očí. Smutně jsem se usmála a objala ho.

„Taky mi budeš chybět, Adame,“ zašeptala jsem a povzdechla jsem si. Za tu dobu, co jsem v nemocnici pracovala, mi ze všech lidí Adam přirostl k srdci nejvíc. Brala jsem ho jako staršího bratra. Bylo mi líto, že jsme se museli rozloučit, ale pokud jsem chtěla být opravdu šťastná, byly práce, přátelé a rodina jedny z věcí, kterých jsem se musela vzdát. „Ale neloučíme se přece navždy. Určitě se ještě uvidíme. Slibuju.“

Ano… Přesto, že jsem opouštěla Seattle a měla namířeno do Evropy, kde jsme měla v plánu najít Edwarda, věděla jsem, že se sem vrátím. Jednou určitě. Přece jen jsem tu nechávala Angelu s Jacobem a malou Hope, Adama s Mary a stejně tak tu byl i táta a moje ztřeštěná matka. 

„To si piš, že se ještě uvidíme,“ zmáčknul mě Adam. Pak si mě od sebe na délku paží odtáhl. „Neznám pravý důvod tvého odchodu.“ Nadechovala jsem se k odpovědi. „Ne, tomu, že chceš cestovat, nevěřím,“ zatřásl hlavou a starostlivě se na mě podíval. Jo, cestovat. Přesně to jsem vyprávěla každému, ale kdybych řekla, že chci najít upíra, do kterého jsem bláznivě zamilovaná, vysmáli by se mi. Nevinně jsem pokrčila rameny. „Ale ať už je to cokoliv… hodně štěstí.“

Letadlo do Paříže, kde jsem se svým pátráním chtěla začít, mi letělo v osm večer. Do té doby jsem stihla zařídit vše potřebné ohledně bytu, který jsem se rozhodla pronajmout a ještě jednou obvolat milující osoby, které mi budou v Evropě chybět. Měla jsem smutnit, že tu všechno nechávám, ale upřímně… já se těšila. Sice jsem neměla jistotu, že Edwarda na tak velkém místě najdu, ale uvnitř mě jsem cítila, že to tak bude. Ať si říká, kdo chce, co chce, ale já a Edward jsme si souzeni.

„Prosíme cestující do Paříže…“

Bylo to tady. Byl můj čas. Ještě jsem mohla couvnout a všechno si to rozmyslet, ale to jsem v plánu neměla. Zhluboka jsem nadechla. Postavila jsem se na nohy a udělala první krok vpřed. Krok s jediným cílem.

Cílem najít Edwarda a zůstat s ním do konce života.

Konec

Ano, opravdu je to konec povídky. Jsme si vědomy toho, že některým z vás se toto zakončení nemusí líbit, ale udělaly jsme to schválně. Chceme to nechat jen a jen na vás, jaký konec si pro Bellu a Edwarda vyberete. Zda ten šťastný, že se v Evropě opravdu setkali a zůstali spolu nebo ten opačný. :)

A ještě než se nadobro rozloučíme, tak vám musíme poděkovat. Vážíme si všech komentářů, které jste nám pod jednotlivými kapitolami nechávali. Moc to pro nás znamená.

Děkujeme, děkujeme, děkujeme... :)

Autor: Kim (Shrnutí povídek), zuzka88, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Odsouzený k věčnosti - 18. kapitola - Konec: