Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Odsouzený k věčnosti - 15. kapitola

21.03.2012 (07:15) • zuzka88, Kim • FanFiction na pokračování • komentováno 17× • zobrazeno 3729×

15. kapitola

„Bello, co to děláš?“ Edwardův zaražený hlas mě praštil do uší. S vytřeštěnýma očima a červenou tváří od ponížení, že mě nachytal při činu, jsem vyskočila na nohy.

„Ty jsi James McMahon!“

Zírala jsem na něj s dokořán otevřenýma očima a snažila se tu informaci vstřebat.

„Ano, jsem,“ řekl a já byla šokovaná ještě víc. On to ani nezapíral. Na rovinu přiznal, že mi lhal. Kolikrát jsem mu vykládala o tom, jak miluju sloupky Jamese McMahona? A kolikrát mi na to řekl, že je to super, protože on je James McMahon?

„Ty jsi mi lhal!“ obvinila jsem ho. Opravdu jsem o něm nic nevěděla a teď se to prokázalo tím nejhorším způsobem. „Jak jsi mi mohl tak dlouho lhát? Proč jsi mi to neřekl?“
„Nelhal jsem.“ Teď zapíral. Jak jinak by se to dalo nazvat? „Jen jsem ti neřekl pravdu. Nikdo neví, že jsem to já. Je to jen pseudonym, jen jméno.“
„Jen jméno? Zasloužila jsem si to vědět. Já jsem ti dala všechno a ty se mi ani nesvěříš s něčím tak důležitým!“
„Řekl bych ti to,“ bránil se.
„A kdy? Za rok, za pět nebo snad deset?“ Skoro jsem na něj křičela. „Tvůj život je plný tajemství, míst, kam mě nechceš pustit a já už jsem z toho unavená. Pokud mi nevěříš, nemá cenu v tom dál pokračovat. Nebaví mě být tou, co nic neví. Musíš se rozmyslet, co vlastně chceš. Otevřený vztah se mnou, nebo hromadu tajemství beze mě.“

Otočila jsem se na patě a šla ke dveřím. Do očí se mi začaly hrnout slzy a já je chtěla zadržet, aspoň než se dostanu ven.

„Bello!“ volal za mnou Edward. Nereagovala jsem. Popadla jsem kabát a otevřela dveře. Jeho prsty mi obmotaly zápěstí. „Nemůžeš takhle odejít.“
„Ne, Edwarde. Musím teď být sama, dál o tebe.“ Vytrhla jsem se mu a už sbíhala schody.

Slzy se mi vylily na tváře, ještě než jsem se dostala dolů. Vyšla jsem do mrazivého večera a přemýšlela co dál. Jak je to dlouho, co jsem se těšila na večer ve dvou? Stačilo pár minut, aby se všechno zničilo. Úplně. Vášeň, která nás oba spalovala cestou k němu, zmizela a místo ní se objevila zoufalost, rezignace, smutek. Další várka pláče.

Vyndala jsem z tašky mobil a našla požadovanou položku v kontaktech. Chvíli trvalo, než se ozvalo cvaknutí a volaný hovor přijal.

„Bello?“
„Ahoj, nebudím tě?“ optala jsem se obavami.
„Ne, co se děje?“ ptala se Angela.
„Já…“ Hlas mi malinko zabublal. Vzlykla jsem. „Asi jsem se rozešla s Edwardem.“
„Cože?“
„Já nevíím,“ zakvílela jsem.
„Kde jsi teď?“ zeptala se rázně. Nadiktovala jsem jí adresu a děkovala bohu za tak skvělou kamarádku. Co bych si bez ní počala.

Asi za půl hodiny, kterou jsem strávila střídavě pláčem, a klepáním kosy, se u chodníku objevilo auto. Nastoupila jsem a ve vyhřátém prostoru se znovu otřásla.

„Děkuju,“ pípla jsem.
„Nemáš zač. Jak ti je?“ Pokrčila jsem rameny a otřela si mokré tváře, což asi mluvilo za vše. „Pojedeme k nám. Všechno mi povíš.“ Přikývla jsem. Neměla jsem sílu jí odporovat.

ȣȣȣȣȣ

Ležela jsem v posteli Angelina hostinského pokoje a zírala do stropu. Nemohla jsem usnout. Po příjezdu mi kamarádka napustila horkou vanu, abych se konečně zahřála, pak mi připravila jídlo a nakonec horkou čokoládu, u které jsme probíraly můj zatracený milostný život. Který stojí, stál a bude vždycky stát za starou belu.

Podle Angely jsem jednala správně. Neměl mi lhát. Pokud tvrdil, že mě miluje, měl mi říct pravdu, protože lidi, co sdílejí city, sdílejí i své životy a to jsme my dva rozhodně nedělali. Já jo, on ne. Znovu, asi posté, jsem se jí vybrečela na rameni. Chvíli jsem litovala, chvíli nadávala na celý svět. V jednu jsme se rozloučily a šly spát. Od té doby, tedy dvě hodiny, jen ležím a nutím víčka, aby byla zavřená a mozek, aby konečně vypnul, ale neposlouchal mě ani jeden.

Kdykoliv jsem zavřela oči, mozek mi vyčaroval obraz Edwarda, tak věrný, že jsem měla pocit, že stojí přede mnou. A to jsem nechtěla. Nechtěla jsem na něj myslet, protože to znamenalo jen další smutek. Takže jsem je zase otevírala a tak pořád dokola. Zapeklitá situace.

Převracela jsem se z boku na záda a zase na druhý bok a pokaždé hlasitě vzdychla.

Ale nakonec jsem přece jen usnula, nejspíš vyčerpáním. Asi se mi nic nezdálo, za což jsem byla vděčná, nepotřebuju si to všechno připomínat i ve spánku.

Vzbudily mě tlumené hlasy. Někdo se s někým kdesi v domě bavil. Otočila jsem se, abych se podívala na hodiny. Jedenáct! Vystřelila jsem do sedu a nevěděla, co dřív. Do háje, tohle mi Emilka neodpustí. Byla jsem si jistá, že ji moje trable s klukama za mák nezajímají. Ach jo, ach jo, ach jo.

Snažila jsem se co nejrychleji obléct, což se mi moc nedařilo, spíš jsem se do látky víc zamotávala a drahocenný čas jsem trávila rozmotáváním.

Boty jsem si obouvala za pochodu. Proletěla jsem chodbou a vlítla do kuchyně.

„Proč jsi mě nevzbudila?“ zeptala jsem se Angely bez pozdravu. „Přijdu pozdě do práce.“
„Nevzbudila jsem tě proto, že ses potřebovala pořádně vyspat. Včera to byla dlouhá noc,“ vysvětlovala.
„Jasně, to řeknu vrchní. Dlouhá noc, to určitě zabere.“ Zlobila jsem se na ni. Vím, že neprávem, chtěla mi jen pomoct, ale…
„Kdybys mě radši nechala domluvit. No tak se zastav,“ křikla, když jsem si vzala tašku a chystala se odejít. „Do práce dneska nemusíš. Volala jsem do nemocnice, že jsi nemocná. Máš se brzo uzdravit.“
„Tys jim lhala?“ Normálně by mi to nevadilo, ale vzhledem k tomu včerejšku mi to bylo trochu proti srsti.
„Nelhala, řekla jsem jim jen, že ti není dobře, což je pravda a oni si to vyložili po svém. Myslím, že ti den volna a klidu prospěje.“ Utřela Hope, které jsem si zatím ani nevšimla, pusinku a odnesla do dřezu špinavou misku.
„Děkuju,“ řekla jsem jen.
„Nemáš zač,“ mrkla na mě. „Tak se koukej zase svlíknout, zasloužíš si den v posteli. Jdi do pokoje a já ti donesu snídani.“
„Nepotřebuju být v posteli,“ bránila jsem se a sundala si bundu.
„Ale jo, problémy s klukama se řeší v posteli, tak šup.“
„Tak fajn,“ ustoupila jsem. „Ale tuhle princeznu si beru s sebou.“

A tak jsem se celý den povalovala s Hope a Angelou. Angela mi podstrojovala samé laskominy, koukaly jsme se na pohádky, a když šla malá po obědě spát, pustily jsme si pořádný holčičí slaďák, při kterém nezůstalo oko suché.

Natáhla jsem se pro kabelku, abych v ní našla kapesníčky, ale do ruky mi padnul telefon. Nějak jsem na něj úplně zapomněla.

18 zmeškaných hovorů, 4 zprávy…

Šestnáctkrát mi volal Edward, dvakrát Adam, dvě zprávy od Edwarda, jedna od Adama a jedna od táty.

Otevřela jsem smsku od táty, ptal se jak se mám, co v práci a tak, odpověď jsem odložila na později, protože kdybych mu odpovídala teď, asi by to nebylo zrovna pozitivní. Adam se ptal co mi je, prý tam má nějakou nezkušenou holku, která neumí vzít do ruky injekční stříkačku. Musela jsem se zasmát. No a pak zprávy od Edwarda.

Bello, ozvi se, prosím. Musím vědět, že jsi v pořádku. Miluju tě.

Zase jsem ti volal. Nestalo se ti něco? Musím s tebou mluvit. Miluju tě.

„Co píše?“ zeptala se Angela. Strčila jsem jí telefon do ruky, aby si to mohla přečíst sama. „Má o tebe starost.“
„To je super,“ zavrčela jsem.
„No tak, Bello. Sice chápu tvé jednání, ale vypadá to, že by to chtěl urovnat. Měla by sis s ním promluvit, vyslechnout ho. Myslím, že si to zasloužíte oba dva.“ Proč je tak Angela tak rozumná.
„Mám?“
„Jo.“
„Ach jo.“
„Nemusíš dneska, nech si to trochu uzrát v hlavě.“

No jo, tak to nechám uzrát.

ȣȣȣȣȣ

Mám, nemám, mám, nemám. Přešlapovala jsem sem a tam před Edwardovým domem a odhodlávala se zazvonit.

V hlavně mi to uzrálo opravdu hodně rychle. Hned další den ráno jsem se za ním vypravila. Naštěstí to vycházelo na volný den, takže jsem nemusela řešit, co s prací.

Tak nějak jsem usoudila, že Edward si zaslouží šanci, aby mi to vysvětlil. Nebylo to zase tak kvůli němu, ale kvůli tomu, že jsem ho pořád milovala a tak nějak jsem se ho nechtěla vzdát.

Zazvonila jsem. Prostě jsem stiskla zvonek a ani to nebolelo.

„Kdo je?“
„Bella.“ Nic neřekl a rovnou mě pustil nahoru. Čekal u otevřených dveří. Vypadalo to, že se mu ulevilo, když jsem před ním konečně stanula.

„Volal jsem ti a psal.“
„Neměla jsem mobil po ruce a taky jsem potřebovala chvíli přemýšlet.“ Přešlápla jsem z nohy na nohu a ruce si vrazila do kapes.
„Jsem moc rád, že jsi přišla. Pojď dál.“ Ustoupil, abych mohla vejít.

Dávala jsem si dobrý pozor, abychom se vůbec nedotkli, protože kdyby se to stalo, tak bych mu podlehla, aniž by řekl slovo a to jsem právě teď vůbec nepotřebovala. Musela jsem zůstat soustředěná, protože tohle bylo hodně důležité.

Opět jsem se ocitla v jeho obýváku. Laptop byl tentokrát zavřený. Možná pro jistotu, kdo ví, co všechno ještě skrývá.

„Posaď se. Dáš si kafe nebo čaj.“
„Ne, díky,“ zavrtěla jsem odmítavě hlavou a sedla si na gauč. Edward si mě chvíli měřil pohledem a pak se usadil do křesla, abychom byli čelem k sobě.
„Chtěl by ti to všechno vysvětlit, Bello. Já tě miluju. Nechci o tebe přijít svou vlastní vinou.“ Natáhl ke mně ruku, aby mě pohladil po tváři, ale ucukla jsem. Musím zůstat soustředěná.
„Poslouchám,“ řekla jsem prostě.

Edward mi povídal o tom, jak se dostal k psaní, že to pro něj byla možnost jak vyjádřit své myšlenky a pocity. A tak si řekl, že by to mohl zkusit vydávat. Novinám se jeho tvorba líbila a už to jelo. Nechtěl psát pod vlastním jménem a tak vznikl James McMahon. Jeho pseudonym, který nemá jiný účel, než zastřešovat vydané sloupky.

Když u mě viděl své sloupky, byl potěšený mým zájmem, ale zatím jsme se tolik neznali. Dobře, to bych možná dokázala. Prý mi to chtěl říct ten nepovedený večer. Věděl, že to pochopím a třeba se mi to i bude líbit, ale já byla rychlejší.

Tvářil se u toho tak… měla jsem chuť ho obejmout a začít utěšovat. Bylo vidět, jak toho všeho lituje.

Upřímně. Proč bych se měla zlobit kvůli tomu, že mi neřekl o své práci. Není to nic životně důležitého nebo zásadního. Teď už to vím a je to. Ale co všechno ještě nevím? Kolik věcí čeká, aby na mě mohly vyskočit ze zálohy?

„Je ještě něco, co bych měla vědět, Edwarde? Vždyť já o tobě nic nevím. Máš nějaké koníčky, co tvoje rodina…“
„Bello, řeknu ti všechno, slibuju. Jen tě prosím, abys mi odpustila. Nebudu ti lhát, slibuju.“ Vzal mě za ruce a já si povzdychla. „Prosím. Miluju tě, bez tebe to nejde.“ Jsem slaboch.
„Já tě taky miluju,“ špitla jsem a zničehonic jsem byla uvězněná v jeho náruči.

Nosem jsem se dotýkala jeho krku a vdechovala tu jeho jedinečnou vůni. Zbožňovala jsem ji. Přejela jsem mu rukou zezadu po krku až do vlasů a zase zpět. Moment, co to bylo? Odtáhla jsem se, abych se mohla pořádně podívat.

Na krku měl skvrnu velkou asi jako mince. Byla podivně šedivá, hrbolatá.

„Edwarde, co je to?“ Opatrně jsem po ní přejela prstem. Edward stáhl mou ruku a místo přikryl svou dlaní.
„Ehm, to nic, mám ekzém. Teď se to trochu zhoršuje, pak si to namažu.“

Chtěla jsem něco říct, ale přerušil mě polibkem, možná to byl záměr, možná ne, ale rozhodně mi to nevadilo. Připadalo mi to jako celou věčnost, co jsem ho líbala naposledy.

Byla jsem prostě šťastná.

Bella a Edward jsou zase spolu a v klidu, ale na jak dlouho?

Děkujeme za komentáře a doufáme, že i tahle kapitola stojí za jeden takový.:-) 

14. kapitola Ȣ Kim ȢȢ zuzka88 Ȣ 16. kapitola 

Autor: zuzka88 (Shrnutí povídek), Kim, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Odsouzený k věčnosti - 15. kapitola: