Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Odsouzený k věčnosti - 10. kapitola

12.02.2012 (17:15) • Kim, zuzka88 • FanFiction na pokračování • komentováno 16× • zobrazeno 4025×

Zjistila jsem, že pokud ještě někdy půjdu do kina, tak jedině sama nebo jen s Angelou, jelikož za celý večer po boku Edwarda jsem z filmu neměla absolutně nic. Nebyla jsem schopná vnímat běhající obrázky na plátně. Místo toho jsem se plně soustředila na ten příjemně chladivý dotek na mé dlani, a když k tomu Edward přidal jemné kroužení palcem, myslela jsem, že blahem přímo omdlím.

Když jsem zrovna necivěla na propletené prsty, zkoumala jsem jeho dokonalý obličej. Stále jsem nemohla pochopit, čím jsem si ho zasloužila. Spokojeně jsem si povzdechla a tím upoutala Edwardovu pozornost. Když si všiml, jak na něm visím očima, nahnul se ke mně v domnění, že mu chci něco říct. Do nosu mě uhodila jeho vůně a srdce mi okamžitě začalo bít jako splašené.

Byl tak blízko. Stačil by nepatrný pohyb vpřed a konečně bych se dozvěděla, jestli ty sladce vyhlížející rty tak opravdu chutnají. Jenže jsem byla srab a neudělala to. Jako největší zbabělec jsem stydlivě sklopila hlavu a zajela níž do sedačky. Tohle se opakovalo několikrát. Přesto mě to neodradilo od toho, abych to zopakovala.

„Bell?“ zašeptal někdo blízko mě, až mou tvář ovál sladký dech. Zhluboka jsem se nadechla a rty se mi automaticky zkřivily do potěšeného úsměvu. Omámeně jsem odtrhla zrak od našich rukou a líně natočila hlavu k Edwardovi. Když jsem spatřila jeho výraz, nabrala jsem okamžitě barvu přezrálých malin. S pozvednutým obočím si mě prohlížel a nezapomněl se u toho pobaveně usmívat. „Půjdeme?“ zeptal se a zlehka mi stiskl ruku.

Zmateně jsem zamrkala, narovnala se na sedadle a rozhlédla se po celém sále. Teprve teď jsem si všimla, že na plátně běhají závěrečné titulky, světla plně svítí a celá místnost je už z poloviny vyprázdněná.

Nervózně jsem si odkašlala a volnou rukou se podrbala na zátylku. „Jo,“ pípla jsem, a aniž bych se Edwarda pustila, postavila jsem se na ztuhlé nohy. Sklepala jsem ze sebe popcorn a natáhla se pro kabát.  Doslova jsem vyvalila oči, když jsem uviděla, jaký svinčík tam po mně zůstal. Nenápadně jsem zašilhala k jiným křeslům, ale největší prase v řadě jsem byla zaručeně já. Jak jinak.

Edward úspěšně předstíral, že si toho nevšiml a vyvedl mě ven ze sálu. Kráčeli jsme ruku v ruce po chodníku směrem k Edwardovu zaparkovanému autu. Ani jeden z nás nemluvil. Edward vypadal zamyšleně a já se dívala na procházející kolem nás. Nešlo si nevšimnout, jak mi cizí ženy okukují přítele. Bože, na co to myslím? Vždyť on není… Nebo je? Zklidni hormony, Swanová. Že jste spolu byli jednou v kině, neznamená, že spolu chodíte. Ne, ani to, že tě drží za ruku, nic neznamená, takže koukej zchladnout.

Přestože jsem nevěděla, jak na tom po dnešku s Edwardem jsme, jsem se k němu víc přitiskla. Zpod řas jsem na něj mrkla, abych věděla, jak se na to tváří. Když se na mě něžně usmál a políbil do vlasů, byla jsem štěstím bez sebe. Byl to můj přítel, ať si říká kdo chce, co chce.

Edward zaparkoval před mým domem na můj vkus až moc brzo. Vypnul motor, zhasnul světla a obešel auto, aby mi mohl jako správný gentleman otevřít dveře. S obočím až někde ve vlasech jsem přijala jeho nataženou ruku a vystoupila. Pak mě Edward dovedl před vchodové dveře a já se na něj s očekáváním otočila.

Srdce mi vyletělo až někam do krku a dlaně se začaly potit, když jsem si vzpomněla, že takhle nějak podobně probíhal konec mého rande nerande s Adamem. Prosím, jestli ty tam nahoře jsi žena, nedovol, aby se náš polibek na rozloučenou změnil ve fiasko, prosila jsem a nenápadně zabloudila očima k potemnělé obloze. Musela jsem se ušklíbnout nad tím, jak moc sem si byla jistá, že mě Edward políbí.

„Tak,“ vydechl Edward nervózně.

„Tak,“ zopakovala jsem po něm a netrpělivě se zhoupla na špičkách. Nechala jsem se lapit jeho pronikavě zelenýma očima. Připadala jsem si jako Edwardova loutka. Stačilo by, aby řekl slovo a udělala bych úplně všechno.

„Děkuju za krásný večer, Bello,“ řekl Edward jemně a přistoupil ke mně blíž. Jednou rukou mě objal kolem pasu a palcem druhé mi přejel po hořících tvářích. Očima jsem okamžitě sjela na jeho rty, které v tuto chvíli až moc mluvily. V duchu jsem ho prosila, ať mě přestane trápit a konečně to udělá. Po ničem jiném jsem netoužila.

Ani jsem nedýchala, když se Edwardův obličej začal přibližovat. Vyhoupla jsem se na špičky a prsty mu zajela do hebkých vlasů, aby mi už nemohl utéct. Naklonila jsem hlavu na stranu a zavřela oči.

Celé tělo se mi toužebně roztřáslo, když mi tvář ovanul jeho studený dech. Nepodívala jsem se, věděla jsem, že nás dělí pouhé milimetry. Zhluboka jsem se nadechla a následně nahlas nedočkavě zavzdychala.

V ten moment jsem na spodním rtu ucítila hebký dotek. Pousmála jsem se a na další reakci z Edwardovy strany jsem nečekala. Zapřela jsem se a přitáhla si Edwarda k sobě. Štěstím jsem se mohla rozplynout. Naše rty byly jako opačné strany magnetů, které se přitahují a odmítají se oddělit. Bylo mi jedno, že se mi nedostávalo vzduchu. Byl by hřích, kdybych tento dokonalý okamžik přerušila jen kvůli takové prkotině jako je vzduch. Mávla jsem nad tím rukou a prohloubila náš polibek.

Teď už to nebylo žádné nevinné a něžné oťukávání. Nadvládu přebrala vášeň a chtíč. Chtěla jsem víc. Potřebovala jsem víc a možná bych to i dostala, kdyby to Edward neukončil. Nespokojeně jsem zamručela.

„Dobrou noc,“ zašeptal Edward něžně a ještě jednou mě krátce políbil. „Zítra ti zavolám.“ Nebyla jsem schopná zformulovat jakoukoliv smysluplnou větu, a proto jsem jen několikrát přikývla. Edward mi na rozloučenou věnoval okouzlující úsměv a vydal se k autu.

Počkala jsem, až zmizí, a pak jsem se s hlavou v oblacích opřela se o omítku. Byla jsem zamilovaná, a to až po kořínky vlasů.

***

Chybíš mi. E

Smutně a zároveň potěšeně jsem si povzdechla. Zprávu od Edwarda, kterou mi poslal brzo ráno, jsem si za dnešek četla nejmíň stokrát, a přesto mi z toho pokaždé radostí poskočilo srdce. Ihned jsem to zavolala Angele, a když jsem jí oznámila, že mu taky napíšu, zarazila mě se slovy, že mám s odezvou počkat. Prý tak budu vypadat nedostižně a tím ho akorát popoženu k dalšímu kroku. Měla pravdu. Netrvalo to dlouho a mobil zavibroval.

Jaké máš plány na dnešní večer? E

Culila jsem se na display jako měsíček na hnoji a nadšeně se zatočila na židli.

„Swanová.“ Hlas ostrý jako břitva se rozlehl prázdnou čekárnou. Leknutím jsem nadskočila a vytřeštila oči na pomalovanou kartu, která mi ležela přímo pod nosem a kterou jsem právě přepisovala. Jen tak tak jsem ji stihla schovat pod štus papírů povalujících se mi na stole. Rychle jsem si urovnala svůj obleček, a když se dveře rozletěly dokořán, vyskočila jsem na nohy a málem i zasalutovala.

Na prahu se objevila Emilka a zabodla do mě ledový pohled, který mě strašil i ve snech.

„Dobrý den,“ hlesla jsem. Nehýbala jsem se, nedýchala… Jen jsem čekala. Paní vrchní zrakem přejela celou místnost a pak se vrátila zpátky ke mně. Tohle nevypadá dobře.

„Co děláte, Swanová?“ zeptala se přísně a popostrčila si brýle na nose.

„Nic,“ vyhrkla jsem bez zbytečného přemýšlení a ihned zalitovala. Blbá, Bella, blbá. Teď tě tu seřve, že se akorát flákáš. To sis něco nemohla vymyslet, proboha? „Já… Já…“ začala jsem koktat a zmateně se rozhlédla po něčem, co by mě zachránilo.

„Skvěle, tak pojďte se mnou. Mám pro vás práci.“ Doprčic! Na jazyku mě svědila poznámka o tom, že zrovna mám pauzu, ale copak jsem to mohla říct? Jo, byla jsem z ní podělaná až za ušima a nestyděla jsem se za to.

Krátkým mávnutím ruky mi naznačila, ať ji následuju, a v tu ránu byla zase pryč. Naštvaně jsem si dupla, ale přesto jsem se se sklopenou hlavou vydala za ní jako ovce na porážku.

Naštěstí po mně nechtěla nic, co by vyžadovalo obzvlášť moc práce a přemýšlení. Toho by se u mě ani dneska nedočkala. Celý den jsem byla myšlenkami zcela jinde… u Edwarda. Čehož si samozřejmě opět všimnul Adam a neopomněl mi to dát sežrat. Pokaždé, když jsem se ho zeptala, co mi říkal, začal se mi smát, že se chovám jako střelená třináctka. Na oplátku jsem po něm hodila stetoskop a upozornila ho, že s ním až do konce života nepromluvím. Byla jsem si jistá, že kdyby Edwarda viděl, chápal by mě. Nebylo možné, aby se nikomu nelíbil.

Dokumenty, se kterými mě Emilka poslala, jsem poslušně odnesla a při zpáteční cestě jsem to vzala přes druhé patro. Pomalu jsem procházela chodbou a obezřetně pozorovala pacienty čekající na vyzvání sestry. Já ale hledala jednoho jediného. Svitla mi malá naděje, když můj zrak upoutal shrbený stařík na úplném konci, který si četl noviny.

Přidala jsem do kroku a už se ho chystala oslovit, když ke mně zvedl oči a já si musela zklamaně povzdechnout. Nebyl to on. Kdoví proč jsem měla tak zvláštní pocit, který mi říkal, že něco není v pořádku. Začínala jsem se o něj bát. Třeba se mu něco stalo. Houby, Bello. George se určitě uzdravil a teď si užívá života, snažila jsem se přesvědčit, ale marně. Stále ve mně hlodal červíček.

Oddělení jsem pro jistotu prošla dvakrát a ani poté jsem ho nenašla. Zkontrolovala jsem hodinky – byl čas se vrátit do ordinace.

„Swanová!“ Ztuhla jsem a zoufale se za tím zavoláním ohlédla. „Blbečku,“ utrousila jsem podrážděně a pokračovala dál v chůzi.

„No ták.“ Adam mě dohonil a čapnul za loket, abych mu nemohla utéct. Neochotně jsem zastavila a založila si ruce na prsou. „Ty se na mě pořád zlobíš?“ optal se se smíchem doktor, kterému by jistojistě slušela má podrážka obtisknutá na čele.

„Jo,“ odsekla jsem. „Místo toho, aby ses radoval se mnou, tak mi to akorát kazíš.“ Zamračila jsem se na něj, velkým obloukem ho obešla a vydala jsem se ke schodům. Adam mě doběhl a znovu zarazil.

„Bello, vždyť mě znáš. Jen si z tebe dělám legraci.“ Rozhodil rukama a zasmál se.

„Jsem ráda, že se tak královsky bavíš, protože já ne.“

„Já jsem rád, že ti to s tím chlápkem vyšlo, kamarádko. Určitě musí být vyjímečnej, když jsi z něho tak mimo… Omlouvám se.“ Dlaň si přitiskl na ústa a provinile se na mě zašklebil. Vzal mě kolem ramen. „Tak co, kdy máte další rande?“ vyzvídal zaujatě.

Urychleně jsem zalovila v kapse, vytáhla mobil a nacvakala jednoslovnou odpověď. Adam mě v tichosti pozoroval. Vrátila jsem telefon zpátky a významně se na svého kamaráda podívala.

„Dneska.“ Vyplázla jsem na něj jazyk a rozeběhla se po schodech dolů.

***

„Bell, ty mě vůbec neposloucháš,“ vytýkal mi Edward naoko rozzlobeně. Seděl na gauči a já měla hlavu položenou na jeho nohách. Celou dobu si pohrával s mými vlasy a něco mi vyprávěl, ale jak si správně všiml - neposlouchala jsem ho.

Dlaní jsem si přejela po obličeji a omluvně se na něj usmála. Vymotala jsem jeho ruku z mých vlasů a políbila ho do dlaně.

„Jestli jsi unavená, tak já tě uložím do postele a pojedu domů.“ V tu ránu jsem se vymrštila do sedu a polekaně se na něj podívala. Nechtěla jsem, aby odešel.

„Nejsem unavená,“ ujišťovala jsem ho rychle, a když se začal zvedat, zatlačila jsem ho zpátky na místo, a abych měla úplnou jistotu, že mi neuteče, sedla jsem si na něj obkročmo. „Vážně,“ zdůraznila jsem a políbila ho. „Omlouvám se, že jsem tě neposlouchala. Nad něčím jsem přemýšlela.“ Rozpačitě jsem si hrála s límečkem jeho košile.

„Pověz mi o tom.“

„Ne,“ zamítla jsem to. „Není to nic důležitého.“

„Prosím,“ zašeptal Edward a rty se mi otřel o ucho. Zachvěla jsem se. Jak mu teď mám něco říct, když jsem přišla o řeč? Adam měl přece jen pravdu. Jsem z něho mimo. „Já čekám…“

„Jde o jednoho starého pána v nemocnici,“ začala jsem a pohlédla Edwardovi do očí. Povzbudivě se na mě usmál a pohladil mě jemně po vlasech.

„Je nemocný?“

„Jo, teda nevím.“ Odmlčela jsem se. Nevěděla jsem jistě, jestli Georgovi něco je, ale na druhou stranu proč by jinak chodil do nemocnice? Musel být nemocný. Tahle myšlenky mi na radosti moc nepřidaly, naopak jsem se o něj vážně začínala bát. „Jo, je nemocný, ale nejhorší je, že jsem ho v nemocnici už nějaký čas neviděla. Mám strach, že se mu něco stalo,“ svěřila jsem se Edwardovi se svými obavami a čekala jsem se, kdy se mi vysměje do tváře. Nic takového se ale nestalo. Cítila jsem, jak se neklidně zavrtěl a obočí se mu stáhlo k sobě.

„Vídáš ho tam často?“ zeptal se mě vážným tónem.

„Ze začátku, co jsem do nemocnice nastoupila, docela jo, ale jak jsem říkala, teď už moc ne. Co když…“ Vyděšeně jsem se podívala do Edwardovy tváře a raději nedokončila to, co jsem si myslela.

„Nemyslím si. To by ses určitě už dozvěděla. “ Rukama mi přejížděl po zádech a mě to krásně uklidňovalo. Hlavu jsem si položila na Edwardovo rameno a zavřela oči. „Třeba je teď zdravý a proto jsi ho tam neviděla.“ Jo, přesně to jsem si taky myslela, možná má Edward pravdu a já se strachuju zbytečně. „Nemysli na to, nemysli na něj.“

„Tobě se to řekne. Ty ho neznáš.“ Odlepila jsem se od něj a zamračila se na něj. „Je to moc milý pán a já nechci, aby se mu něco stalo. Zeptám se holek, třeba budou něco vědět a možná budou mít i jeho číslo. Zavolám mu, abych si byla stoprocentně jistá.“ Edward prudce vydechl a zamručel. Nechápavě jsem se na něj koukala.

„Řekl bych, že se o něj až moc zajímáš. Nech to být,“ přemlouval mě Edward a já stále nechápala proč. Štvalo mě to.

„Nenechám,“ prskla jsem. Už jsem se chtěla zvednout a uraženě si sednout dál, ale pevným stiskem mě držel za stehna a já se nemohla hnout.

„V tom případě asi budu muset začít žárlit,“ pronesl Edward zamyšleně a začal mi tvář zasypávat motýlími polibky. Ta tam byla ta zlost. Na něj se nadalo zlobit.

„To bys měl, protože staříci mě děsně přitahují. Co s takovými zajíčky jako jsi ty?“ Vzdychla jsem a zavrátila hlavu dozadu, a tak Edwardovi nabídla svůj krk. Nezahálel a každé místo důkladně prozkoumal svými ústy.

„Jen počkej,“ zavrčel a než jsem se nadála, ležela jsem na zádech uvězněná pod Edwardovým tělem. Rukama mi zajel pod tričko a já zalapala po dechu. „Ještě se budeš divit, co dokážu.“ Kdyby na mě neležel a nejezdil rukama po mém těle, vysmála bych se mu do obličeje a setřela ho, ale teď jsem s ním měla jiné plány.

„Edwarde,“ dostala jsem ze sebe stěží jeho jméno. Chtěla jsem pokračovat, ale umlčely mě ty sladké rty, kterých jsem se nemohla nabažit.

„Ano?“ zamručel mi do úst.

„Chci tě.“

9. kapitola - 11. kapitola

Děkujeme za komentáře u minulé kapitoly. Je fajn vědět, že jsou tu někteří, kteří povídku čtou a líbí se jim. Proto doufáme, že i tentokrát nám zanecháte pár povzbuzujících slov. Budeme vám moc vděčné. :)

Autor: Kim (Shrnutí povídek), zuzka88, v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Odsouzený k věčnosti - 10. kapitola: