Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Odrazit se ode dna - 2. kapitola

14.02.2014 (17:30) • Dlwnek • FanFiction na pokračování • komentováno 5× • zobrazeno 1836×

Byla to ona, stále stejně bledá a o něco méně, ale stále nezdravě hubená s kaštanově hnědými vlasy dorostlými až po ramena. Její drobné tělo se třáslo a ústy se snažila nabrat do plic co nejvíce kyslíku, jako by byla po orientačním běhu. Evidentně s ní bylo něco v nepořádku. Šel jsem tedy k ní, přičemž ticho v její mysli na mě dotíralo více než jakkoliv hlasité myšlenky.

„Jste v pořádku?“ zeptal jsem se a naklonil se k ní. Pomalu zvedla hlavu a její dýchavičnost postupně odeznívala.

„U-už je to dobré,“ řekla tiše a napila se vody ze skleněné lahve. Poté se na mě podívala znovu. „Vy jste ten americký doktor z Polska,“ řekla s mírně omámeným výrazem. „Doktor…“

„Cullen.“

„Jistě.“

„Vy jste Isabella Swanová,“ řekl jsem s mírným úsměvem a přisedl si k ní na plot parku.

Zasmála se jemným smíchem. „No vidíte. Já si vaše jméno nepamatuji, přestože jste byl jedním ze dvou lékařů, se kterými jsem v poválečném táboře měla tu čest. A já pro vás byla jedna z tisíce a pamatujete si mě. Zvláštní.“

„Stává se vám to často?“ zeptal jsem se.

„Myslíte zapomínání jmen?“

„Ne, ta dýchavičnost,“ řekl jsem s úsměvem.

„Ach, jistě,“ řekla a trochu se začervenala. „Stává se mi to už půl roku, ale teď už je to opravdu hrozné. Mám pocit, jako kdybych mohla vdechovat všechen kyslík světa, ale stejně k mým plícím nedojde. Občas se mi přitom zatmívá před očima.“

„Bývala jste vždycky tak bledá?“ ptal jsem se dál.

„Dříve ne… Proč?“

„Slečno Swanová, máte nejspíš anémii velmi pokročilého stádia.“

„To je zlé?“

„Teď už ne,“ usmál jsem se. „Moje ordinace je jeden blok odsud. Vyšetřím vás.“

V očích se jí najednou zaleskl tak silný strach, až jsem si pomyslel, jestli neviděla vraha.

„Jste v pořádku?“ zeptal jsem se opatrně.

„Jistě, jistě. Pojďme, ať už to mám za sebou a nezdržuji vás.“

V ordinaci jsem ji usadil do odebíracího křesla. Byla stále nějak vyděšená a nervózně se rozhlížela po místnosti. Co bych jen dal za to, kdybych jí mohl vidět do hlavy…

„Chvíli počkejte,“ řekl jsem a šel do vedlejší místnosti, kde sídlila sestra Ellie. Byla už dávno doma, tudíž jsem musel odebrat Isabelle Swanové krev sám. Vzal jsem jehlu a náplasti s dezinfekcí.

Když jsem se vrátil, její pohled zamrzl na injekci v mé dlani. V očích se jí zračil strach ze smrti a tváře zbledly do barvy křídy.

„J-já jsem si to rozmyslela, pane Cullene,“ vypískla a vystřelila z křesla ke dveřím.

„Počkejte!“ vykřikl jsem a stačil ji chytit za paži dříve, než se dotkla kliky dveří. Bože, byla tak hubená, že jsem obmotal kolem její paže celou dlaň.

„P-pusťte mě!“ křičela v záchvěvu paniky. V tom všem lomozu jsem slyšel bít její srdce. Mlátilo sebou o stěny její hrudi jako srdce kolibříka. Pak se náhle rozkašlala. Začala se prudce nadechovat a tváře jí z bílé přešly do modré. Cítil jsem, jak se jí podlamují nohy. Automaticky jsem ji podepřel a posadil, tentokrát na vyšetřovací lůžko, ne na odběrovou židli. Klekl jsem si před ni a svíral její paže, aby náhodou neomdlela. Její tělo se celé napjalo v záchvatu dýchavičnosti, který trval necelou minutu. Poté její tváře opět změnily barvu z modré na bledou. Nyní jen seděla a zhluboka dýchala. Celá se třásla.

„Slečno Swanová,“ řekl jsem potichu. „Já vám musím odebrat krev, abych mohl zjistit původ vaší nemoci. Je to jen jedna ampulka krve. Slibuji, že se vám nic nestane. Potom vám můžu pomoct, ale teď, bez vzorku vaší krve, jsem bezradný.“

„Ne, ne, ne, ne, ne, to nepůjde,“ řekla tiše a hlas se jí zlomil.

„Proč?“ dorážel jsem jemně a snížil svůj hlas na její hlasitost. Téměř jsem šeptal.

„Kvůli tomuhle,“ ukázala mi s největším ponížením malé číslo vytetované na levé ruce, jako by to byla značka té největší hanby. 051071. „V koncentračním táboře nám říkali, že nás dávají k doktorovi, který nás vyléčí, který nám pomůže. Že nám bude líp. Ale jen nás přivázal do křesla, jako je tamto, a píchal do nás všechny možné jehly,“ řekla tiše, téměř šeptem a se slzami v očích pohodila k odběrovému křeslu. „Poté nás zavřeli do cely, každého zvlášť. Mřížemi nás chodili pozorovat jako pokusné králíky. Byla jsem tam zavřená tři dny. Po celou tu dobu jsem jenom zvracela a nebyla schopná pít ani jíst. Ne že by mě jídlem a vodu zrovna zahrnovali… Potom mě vrátili zpět do tábora, kde mě zachránil jeden starý vězeň. Myslím, že dříve býval doktor. Neustále mi dával vodu, ať piju. A pak, asi o týden později, mě tam odvlekli znova. Zase do mě píchali injekce a poté opět zavřeli do cely. Tehdy jsem už cítila, že umírám. Tohle měl být můj konec. Jen jsem ležela na špinavé zemi a nebyla schopná vnímat čas. Tehdy jsem zaslechla, jak se dva bachaři baví před mou celou. Mluvili o tom, že oni už přicházejí a že velení tábora dostalo za úkol všechny vězně ještě před jejich příjezdem zlikvidovat. Mluvili o tom, že nás naženou do podzemí a zavřou přívod vzduchu. Pět tisíc vězňů. Takhle mělo zemřít pět tisíc vězňů před příjezdem osvobozeneckých armád. Mluvili o tom, co s těmi, kteří nemůžou chodit. Shodli se na jednoduchém zastřelení. Nevím, proč zrovna mě střelili do nohy. Proč ne do hlavy? Tak bych alespoň zemřela hned. Idioti. Ani neuměli pořádně mířit. Ležela jsem tam několik úmorných hodin, napůl mrtvá, napůl v mdlobách. Ostatní pokusní vězni to nepřežili. Zbytek vězňů do podzemí nahnat nestihli. Během osvobození tábora už jsem byla v bezvědomí, už jsem čekala na smrt. Pak jsem se ale z nějakého důvodu probrala. Viděla jsem před sebou vojenské boty špinavé od prachu, kterým byla posypaná pouze příjezdová cesta. Moc dobře jsem si ten šedý prach pamatovala. Při příchodu do tábora jsem od něj měla celý obličej, protože mě někdo srazil k zemi. Můj otec mi tehdy pomohl na nohy. To bylo naposledy, co jsem ho viděla. Pak ho někam odvedli. Podle prachu na botách toho muže jsem tedy poznala, že přišel zvenčí. Pak se ke mně sklonil tak, že jsem mu viděla do obličeje. Promluvil. Nerozuměla jsem mu. Bylo to asi rusky. Poté promluvil německy. Říkal, že nás přišli osvobodit, že za chvíli skončí válka a že Hitler bude za chvíli dopaden. Já nemohla udělat víc, než nechat oči stále otevřené a snažit se zůstat při vědomí. Pak mě vzal do náruče a naložil na jeden z vozů. Poté už jsem se ocitla v táboře pro osvobozené, kde mi ihned pomohli. Dozvěděla jsem se, že na mně prováděli pokusy s malárií. Jednoduše mě nakazili. Po osvobození jsem ale byla v táboře vyléčená. A pár dnů nato jsem se setkala s vámi,“ usmála se skrze slzy, „a poprvé po těch letech uslyšela někoho promluvit anglicky. Po tom všem, po té bolestné cestě, kterou jsem málem nepřežila, jsem zaslechla promluvit vás. Mluvil jste jako lidi, se kterými jsem vyrůstala, jako člověk, který nepatří do této bolestmi a boji zmítané Evropy.“

Chvíli jsem nevěděl, co mám říct. Stále, po celou tu dobu, jsem svíral její paže a ona seděla na vyšetřovacím lůžku v ordinaci a vyprávěla mi o nejhorším období svého života. A já, pitomý sebestředný a cynický upír, se k ní choval jako k otravnému hmyzu. A přitom to byla tak křehká dívka s osudem těžkým, jako smrt. A přeci ho unesla. Smrti se vyhnula. Přesunul jsem své ruce z jejích paží do jejích dlaní a jemně je sevřel. Vypadala, že jí ani nevadí můj chlad.

„Já… asi nejsem schopen pochopit, čím jste si prošla, slečno Swanová, ale chápu, že vám to dalo mnoho úsilí. A proč tuto vaši statečnost teď zahodit, abyste se udusila při nějaké hloupé nemoci? Věřte mi, že vám pomůžu, jak nejlépe umím. Nic vám do krve nevpustím, jen potřebuju její vzorek. Tak mě prosím nechte, abych vám ho odebral.“

Isabella Swanová se podívala na své ruce, které jsem jemně svíral ve svých. Opatrně se nadechla a poté vydechla. „Dobrá tedy,“ svolila, „ale ne na té židli,“ špitla a ukázala pohledem na křeslo za mnou.

„Samozřejmě.“

Tak jsem tedy odebral jednu jedinou ampulku z levé paže, kterou měla zjizvenou od nacistických surových a nemilosrdných jehel, těsně nad číslem 051071. Celé její tělo bylo napjaté jako pružina, dokud jsem jehlu z její paže nevytáhl a ranku nezalepil náplastí.

„Tak. Zítra vám dám vědět o výsledcích a můžeme začít s léčbou,“ řekl jsem odlehčeně. „Můžu vás teď pozvat na večeři?“ zeptal jsem se a usmál se na ni úsměvem, o kterém jsem věděl, že v myslích žen vyvolává divoké myšlenky. Její oči zazářily.

„Moc ráda. To je poprvé, co mě někdo pozval na večeři,“ usmála se a tváře jí opět zčervenaly.

„Tak to aby to bylo nezapomenutelné,“ mrkl jsem na ni.

Pozval jsem ji do jednoho z lepších podniků v Seattlu. Během čekání na její jídlo jsem objednal dvě sklenice vína.

„Jak se vlastně jmenujete křestním jménem?“ zeptala se se zájmem.

„Edward,“ odpověděl jsem.

„Edward… Vadilo by vám, kdybychom si tykali?“ zeptala se s polovinou sklenice vypitou.

„Vůbec ne, Isabello,“ usmál jsem se.

„Bella. Jenom Bella,“ opravila mě důrazně.

„Bello… Můžu se tě na něco zeptat?“

„Jistě,“ souhlasila a při tom točila se sklenicí.

„Jak ses dostala, jako Američanka, do koncentračního tábora ve středu Evropy?“

Bellin výraz se začal měnit z uvolněného na jakousi ledovou masku.

„Promiň, pokud je to pro tebe těžké o tom mluvit. Nemusíš se přemáhat,“ začal jsem hned omluvně couvat. Opravdu jsem nechtěl ještě víc rozdmýchávat její křehké city poté, co mi v ordinaci vyprávěla o pokusech, které prováděli nacisté na jejím těle.

Bella dopila sklenici vína. „Ne, to je v pořádku. Nemám problém o tom mluvit,“ řekla vyrovnaně a s nádechem začala. „Můj otec byl původem Čech. Narodil se a vyrůstal v jedné malé vesničce poblíž Brna. Miloval to tam. Nedaleko byl malý zámeček bývalé šlechty, kde v jezeře plavaly labutě, kam rád chodil a snil o tom, že bude cestovat po světě. Cizina ho vždy lákala. Do Ameriky přijel po první světové válce za prací. Usadil se v Arizoně. Na to, že byla poválečná chudoba, se otci docela dařilo. Byl zručný řemeslník a po pár letech se mu podařilo zřídit si firmu. Dal si tady i své nové příjmení, podle toho jezera s labutěmi u něj doma – Swan. Tak pojmenoval i svou malou firmu. Krátce poté se oženil s mou matkou a já se narodila rok nato. Dařilo se nám moc dobře. Otci se podařilo udržet firmu dokonce i během krize.

Poté ale přišly nepokoje v Československu s Němci. Matka s otcem spolu dlouhé noci hovořili a hovořili. Roku 1938, kdy mi bylo osm let, byla podepsána Mnichovská dohoda, čímž vše vyvrcholilo. Otec tehdy přišel za mnou a řekl: Bello, můj domov mě teď potřebuje. Mnoho lidí z něj utíká, ale já se vracím zpět. Co bych to byl za muže, kdybych nechal ty nacisty rozebírat mou zem kousek po kousku a díval se na to odsud z Arizony?

Původně měl odjet jen otec. Matka ale musela odjet s ním. A já musela odjet s matkou. Byli jsme opravdu úžasná rodina. Nemohli jsme být jeden bez druhého. Otec si to nepřál, ale já s matkou ano. Ale bylo mi jen deset. Co jsem mohla o světě tam v Evropě vědět? Co o něm mohla vědět matka?

Zanechali jsme všechno v mém dosavadním domově a odcestovali do Brna. Bylo to pro mě hodně těžké. Česky jsem moc neuměla, mluvila jsem směšně a svým vrstevníkům jsem byla jen pro smích. Ale alespoň jsem konečně uviděla to jezírko, o kterém otec vždy mluvil. Labutě tam opravdu byly a celé to tam vypadalo jako z pohádky. Dokud zámeček neobsadili němečtí vojáci. Jezírko zničili a přistavili všude kolem tanky. Nevím, jestli to byla politická situace nebo to jezírko, co přinutilo otce veřejně vystupovat proti nacistům a zastávat se židů. Řekla bych, že to bylo to jezírko. Zničili totiž to, co bylo pro něj v Americe nejjasnější vzpomínka na domov a doma styčný bod.

Samozřejmě že stačilo pár měsíců a všichni tři jsme nasedli na vlak a byli nuceni odjet do koncentráku.

Můj otec ti musí připadat jako ten největší idiot, že tímto způsobem odsoudil celou svou rodinu k zdlouhavé a drsné smrti, ale on nebyl. Říkal, že už nevidí důstojnější způsob, jak ubránit čest své země, než přijet až z Ameriky a říct to nacistům do očí.

Matka s ním souhlasila a já neznala jiný názor než ten, ve kterém jsem byla vychována. Na podzim roku 1942, když jsem měla čtrnáct, nás tam donutili odjet. Otce jsem viděla naposledy u vchodu do tábora, když mě zvedl ze země a zachránil před ušlapáním. Česky mi řekl, že mě má moc rád a že je mu tohle všechno líto. To bylo naposledy, co jsem ho viděla. Odvedli ho pryč. Alespoň mě nechali s matkou. Zemřela nadcházející zimu. Umrzla.“ Poslední dvě věty Bella zašeptala. Pokračovala ale stále stejně vyrovnaným hlasem, kterým začala své vyprávění. „Ani nevím, proč jsem přijela zrovna sem. Zpět do Arizony jsem nechtěla, stejně jako židé už nechtějí zůstávat v Evropě. Doma by mi všechno připomínalo rodinu a já bych nemohla začít od začátku. Tak jsem tady, kde nic nevypadá jako arizonská poušť a v jednom kuse prší,“ zasmála se. „Našla jsem si práci jako prodavačka v obchodě jednoho polského žida, který prodává turistické potřeby.

Ale dost o mně. Jak ses dostal odsud do polského tábora pro osvobozené vězně?“ zeptala se mě nečekaně.

„Já? Ehm… Můj život není nic moc záživného…,“ vykoktal jsem. Potom, co mi Bella povyprávěla upřímně a bez lhaní celý její těžký život, nechtěl jsem jí teď lhát přímo do očí naší historkou o adoptované rodině. Měl jsem chuť jí teď na místě říct o sobě naprosto všechno. Od mé proměny v upíra až po zabíjení vrahů.

„A čí snad je? Myslíš, že můj byl záživný? A neříkej mi, že není zajímavý život doktora!“

„Zatím jsem jen medik,“ ohradil jsem se.

„Kde ses narodil?“ zeptala se dychtivě, jako by mou poznámku neslyšela.

„V Chicagu.“

„A co tvoji rodiče?“

„Můj otec byl právník, ale moc blízcí jsme si nebyli. Matka byla v domácnosti. Oba zemřeli, když mi bylo třináct. V děcáku jsem pobyl sotva měsíc a hned si mě adoptovali Carlisle a Esme, to jsou mí nynější rodiče. Adoptovali ještě další čtyři mé nevlastní sourozence. Všichni teď studujeme. A do Polska jsem se dostal spolu s Carlislem, který je také doktor. Ta ordinace, ve které jsme byli, je jeho. Jakmile složím zkoušky, budu ordinovat spolu s ním. Praxe už jsem si užil dost na to, abych mohl začít pracovat.“

„Páni. Tvých rodičů je mi líto,“ řekla lítostivě.

„Už si na ně stejně moc nevzpomínám. A Carlisle a Esme jsou vážně úžasní.“

„A co tvoji sourozenci?“

„Jednou tě s nimi seznámím,“ usmál jsem se.

„Hm. Kolik ti je?“ vyslýchala dál.

„Dvacet čtyři. Proč?“

„Vypadáš mnohem mladší. Řekla bych, že jsi stejně starý jako já.“

„To zas nepřeháněj,“ zasmál jsem se. Přišel číšník a položil před ni objednané jídlo.

„Nepřeháním,“ trvala si na svém a prohlížela si mě rentgenovýma očima.

„Jez. Jsi hubená.“

„Už jsem přibrala.“

„Vážila jsi pětatřicet kilo. Kolik vážíš teď?“

„Pětačtyřicet,“ řekla hrdě a pustila se do velkého kusu masa s bramborami a barevnou oblohou.

„Měla bys mít minimálně padesát. Ještě máš co dělat. Sestavím ti jídelníček.“

„Ach, pane Cullene, co jen bych bez vás dělala? Měl byste mě doprovodit domů, abych se náhodou cestou nerozsypala,“ zasténala s plnou pusou zeleného salátu.

„Jez!“ zavelel jsem a protočil oči v sloup.

Domů jsem ji stejně doprovodil. Bydlela v tom nejmenším a nejlevnějším bytě, jaký jsem kdy viděl. Jen místnost s rezavou postelí, stůl jedna židle, křeslo, skříň, rádio, kuchyňský kout a koupelna. Vypadalo by to jako vojenský pokoj v kasárnách nebo vězeňská cela, kdyby se Bella s tak silnou vervou proti tomuto vzezření nerozhodla bojovat. Zdi byly posety nejrůznějšími fotografiemi a obrazy z bleších trhů, postel měla pestrobarevné povlečení s několika polštáři, podlahu pokrývaly nejméně tři různé koberce a na stole ležely vyrovnané hromady knih.

„Já vím, není to nic moc,“ řekla omluvně s rudými tvářemi, když otevřela čtyři zámky na dveřích. „Jestli to v kariéře prodavačky dotáhnu daleko, možná si z celoživotních úspor koupím i byt se dvěma pokoji,“ povzdechla si. „Dáš si čaj?“ zeptala se mile a pohlédla na mě zpod dlouhých černých řas, které rámovaly její nádherné oči.

„Ne, děkuji. Už bych tě neměl zdržovat,“ řekl jsem s úsměvem.

„Zdržovat? Od čeho? To spíš já bych ti měla poděkovat. Za vyšetření, večeři a společnost. Zatím tu nemám žádné přátele a bylo moc hezké s někým strávit večer.“

„Nemáš vůbec zač,“ usmál jsem se, okouzlen jejím hypnotizujícím pohledem. Uvědomovala si vůbec, jak nádherná je? „Nechtěla bys někam zajít třeba v neděli?“ zeptal jsem se v naprostém zajetí jejího pohledu.

Bella mlčela.

„Promiň, pokud jsem moc vlezlý. Jistěže…“

„Půjdu moc ráda, Edwarde. Děkuju za pozvání,“ přerušila svým hlasem hladkým jako samet mé koktání. Mohl jsem se své vlastní rozpačitosti ušetřit, kdybych jí jen viděl do hlavy…

„Tak co v jedenáct na tom místě u Green Lake parku, kde jsme se sešli dneska?“ usmál jsem se.

„Tak v neděli v jedenáct. Budu se těšit,“ řekla a oplatila mi úsměv.

„Přinesu tvoje krevní testy. Hlavně se do té doby opatruj, Bello.“

„Jistě, jistě. Dobrou noc.“ Protočila oči s domněním, že své upozornění myslím jako sarkastickou narážku. Já to ale myslel smrtelně vážně. Tohle křehké děvče mi tolik přirostlo k srdci, že jsem po jediném dni s ní byl rozdrcen jen při představě, že by se jí něco stalo.

Autor: Dlwnek (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Odrazit se ode dna - 2. kapitola: