Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Odrazit se ode dna - 1. kapitola

17.01.2014 (16:00) • Dlwnek • FanFiction na pokračování • komentováno 17× • zobrazeno 2610×

Rok 1945, Polsko

V tu dobu jsem se nacházel v táboře pro lidi bez domova. Většina jeho obyvatel byli Židé, kteří přežili koncentrační tábory, ale kromě jejich holého a většinou nemocí zlomeného života jim nezbylo naprosto nic. Pracoval jsem tu spolu s Carlislem. On jako doktor, já, kvůli svému mladému vzezření, pouze jako student medicíny v posledním ročníku. Brali mě ale spíš jako doktora. Po pravdě sem brali kohokoliv, kdo měl jakékoliv zkušenosti se zdravotnictvím. Lidí v táboře bylo kolem pěti tisíc, sester asi tisíc, doktorů, včetně takových, jako jsem já, necelé dvě stovky.

Mnoho lidí tady umíralo proto, že se k nim doktor jednoduše nestihl dostat, nebo na nedostatek lékařských prostředků. Téměř každý pátý umřel na banální nemoci, jako je nachladnutí nebo obyčejná viróza. Brzké smrti zapříčinily silné podvýživy a oslabené imunity po nelidském životě v koncentračních táborech.

Aby tady člověk mohl pracovat, musel být cynik. Nebo upír, který dokáže vypnout svou lidskou stránku a nezbláznit se pod náporem smrti a beznaděje, která ještě stále visela nad hlavami obyvatelů tábora jako meč po čerstvě ukončené světové válce.

Já byl cynik i upír. Nezáleželo mi na osudu těch lidí. Sám od sebe bych se sem nevydal, kdyby mě Carlisle nepřinutil. Nemohl argumentovat tím, že lidé trpí mnohem více než kdy dřív a potřebují každou lékařskou ruku. Na to jsem byl, jak už jsem zmínil, zatraceně velký cynik. Nebo upír. Nebo obojí.  Fungovaly ale mé vlastní výčitky svědomí vůči stylu života, který jsem vedl mezi válkami. Živil jsem se zabíjením a lidskou krví, s čímž jsem musel po návratu k Carlislovi a Esme bojovat.

A Carlisle zahrál na citlivou strunu. „Pokud tam půjdeš, zachráníš stovky životů. Vzepřeš se své existenci a budeš cítit, že se měníš. Že to zlé je utápěno tím dobrým. A navíc se posílí tvá sebekontrola. Tam se nemusíš tolik bát, že se prozradíš. I kdybys přeci jen na někoho zaútočil, je tam většina lidí naprosto poblouzněná. Jen to zkus, synu. Kvůli mně. Kvůli vzepření proti tomu, co jsme.“

A tak jsem tady. Po uši plný nářků, po nos utopený ve vůni lidské krve, od které jsou mé ruce, mé oblečení a obličej. Moje hlava byla první dny k prasknutí. Tolik bolesti, utrpení a hořkosti v každém z těchto lidí, které jsem se snažil uzdravit.

Já ale nereagoval. Nebyl jsem jako ostatní zdravotníci, nedržel jsem ty lidi za ruku, když umírali, nesnažil jsem se jim pomoct vyrovnat se se ztrátou nejbližšího, ani jsem je nepovzbudil obyčejným jediným slovem, které po mně v mysli tak zoufale žádali. Ta jejich bolest se mě ale ani v nejmenším nedotýkala – šla naprosto mimo mě.

„Prosím, jen řekněte, že to bude dobré, prosím, řekněte to, ať je to dobré, prosím…,“ zněl nářek v hlavě třináctileté dívenky, když jsem skončil s prohlídkou jejího otce - její poslední rodiny. Carlisle mi přikázal, ať dětem nikdy neříkám pravdu o smrti blízkých přímo ve chvíli zjištění. Tak jsem se podle něj řídil. Neřekl jsem jí, že její otec se rána určitě nedožije. Jen jsem jí přikázal, ať otci dává studené obklady přes čelo hořícím čtyřiceti stupni. Že mu to pomůže.

„PROSÍM! AŤ JE TO DOBRÉ!“ křičelo děvče ve svých myšlenkách, když přitisklo špinavý hadr na otcovo čelo a přidrželo jej podvyživenou rukou. Tímto moje práce zde skončila a přesunul jsem se dál dřív, než děvče stačilo sebrat odvahu, zvednout hlavu k mé osobě a zeptat se, jestli její otec bude v pořádku. Nemělo smysl tam otálet déle. Oba jsme věděli, že nebude.

Zamířil jsem rovnou na pooperační oddělení. Vizitu tam jsem měl na starosti dvakrát do týdne. Pooperační místnost byla velká. Leželo v ní kolem dvou stovek lidí. Dříve sloužila jako tělocvična pro zazobané polské nacisty.

Začal jsem tedy od kraje. Vzal jsem do ruky kartu a podíval se na prvního pacienta. Tedy pacientku. Isabella Marie Swanová, ročník 1928, pár hodin po operaci postřeleného lýtkového svalu. Podíval jsem se na ni. Byla vyhublá na kost. Pohlédl jsem zpět do její karty. Váha 35 kg. Na hlavě měla hrubě ostříhané vlasy délky sotva pěti centimetrů, každý milimetr těla poškrábaný a pomlácený.  Takhle vypadala žena, na které se podepsal ten nejtvrdší zub koncentračního tábora, ale tahle dívka byla k tomu všemu ještě ohromně bledá. Začal jsem přemýšlet, jestli není mrtvá. Nejspíš ano. Neslyšel jsem žádné její myšlenky nebo sny, přestože všechno nasvědčovalo tomu, že spí hlubokým spánkem navazujícím na narkózu. Vzal jsem fonendoskop a přejel jím po její kostnaté hrudi. Dýchala a srdce jí pravidelně tlouklo. Tak proč nic neslyším? Byla snad v kómatu? I člověk v kómatu vyzařoval nějakými vnitřními myšlenkami, nebo podvědomým vnímáním okolí. Z její mysli jsem ale neslyšel nic. Jako by byla mrtvá.

Zhluboka jsem se nadechl. Isabella Marie Swanová ale evidentně mrtvá nebyla. Prohlédl jsem její nohu. V rámci možností bylo vše v pořádku.  

Po zbytek vizity jsem se nemohl soustředit na práci. V hlavě jsem stále cítil prázdnotu, když jsem se snažil přečíst její mysl. Nemohl jsem to pochopit. Byl jsem zmatený. Nechápal jsem, jestli je chyba ve mně, nebo v ní. Je vůbec psychicky v pořádku? A nezbláznil jsem se spíš já? Z tolika lidí jsem měl hlavu přeplněnou cizími myšlenkami. Nemohla se proti tomu má mysl začít bránit?

Po prohlédnutí celého oddělení už končila má dnešní služba. Vlastně jsem přetahoval už o hodinu. Přesto jsem ale musel jít za Isabellou Swanovou. Jak jsem doufal, byla vzhůru. Ležela a četla nějakou knihu. Zdála se být normální.

„Dobrý večer, slečno Swanová. Jak se cítíte?“ zeptal jsem se monotónním tónem, který jsem používal ke každému z pacientů. Podle jejího jména jsem ji vyhodnotil jako příslušnici anglicky mluvící země. Na lidi jsem vždy promluvil jejím rodným jazykem. Někteří z nich žádný jiný neovládali.

„Vy jste Američan?“ zeptala se ihned. V zapadlých a unavených očích se rozzářila světélka naděje na pozadí čokoládově hnědé barvy.

„Ano.“

„To je zvláštní… moc jich tu není. V lágru jsme byly s matkou jediné Američanky… Odkud jste?“

„Promiňte, slečno Swanová, ale já mám na starosti stovky raněných a nemocných. Sloužím už sedmnáct hodin a opravdu nemám čas si s vámi povídat o Státech,“ řekl jsem chladně.

„Promiňte,“ řekla ihned omluvně se sklopenými víčky a narudlými tvářemi, „jen jste od smrti mé matky první, kdo na mě promluvil anglicky. S krajanem jsem neměla možnost setkat se už několik let.“

Najednou mě zastihl palčivý pocit. Vlastně mě nesmírně zajímalo, jak se mohlo sedmnáctileté děvče dostat z bezpečných Spojených států až sem do ohniska těch největších krutostí a nejkrvavějších bojů.  Za normálních okolností bych si jen přečetl její myšlenky a poté tu informaci automaticky zapudil. Ale v tuto chvíli jsem cítil nepochopitelnou a neodolatelnou touhu vědět, co ta dívka dělá tady.

A proč jí nemůžu číst myšlenky.

Jak rád bych se jí zeptal… Ale ne. Na to byla má hrdost moc vysoko. Kdybych se jí chtěl zeptat, musel bych se omluvit za svou předešlou hrubost.

„Měla jste po probuzení bolesti? Cítíte se zesláble?“ pokračoval jsem chladně.

„Zesláble se cítím od začátku války,“ řekla s kamennou tváří. Byla to ironie? Nebo to myslela vážně? Bez čtení jejich myšlenek jsem nemohl jednoznačně určit směr jejích slov. Tady jsem nemohl vydržet už ani minutu. Neschopnost vidět této obyčejné holce do hlavy mě pitvala za živa. Proč ve mně vyvolávala tak silný zájem? Byla jen jedna z tisíce. Proč zrovna ona?

„Slečno Swanová,“ řekl jsem důrazně, „pokud nemáte bolesti nebo se necítíte zesláble, tak bych se moc rád šel domů alespoň na pět hodin vyspat, než zase budu muset jít do služby.“

„Jsem v pořádku, děkuji za váš zájem, pane doktore…“

„Cullen.“

„Cullene. Přeji vám pěknou noc. Auf Wiedersehen,“ dodala posměšně s přehnaným německým akcentem. Byla sarkastická a nezdvořilá. Prostě přímo odporná osoba.

V naší skromné ubytovně jsem Carlisleovi a Esme popisoval setkání a rozhovor s dívkou, které jsem nebyl schopen přečíst myšlenky. K mému popuzení se oba dva usmívali.

„Víš, Edwarde,“ začala opatrně Esme, „ z tvého vyprávění mi připadá, jako by to děvče svým chováním jen odráželo tvůj nemístný chlad a nezájem. Vžij se do její situace. Prožila šílené roky daleko od domova kolem cizích lidí a najednou na ni někdo promluví anglicky. A ten někdo, kdo jí takovou silou připomene něco, co se událo před hrůzami této války, ji pouze chladně odbije tak, jako celá tahle dnešní doba. Proto ona tobě oplatila stejnou mincí.“

„Já ale neměl problém s ní, ale s jejími myšlenkami, do kterých jsem neviděl!“ řekl jsem popuzeně.

„Třeba má talent ubránit se jiným upířím schopnostem,“ řekl prostě Carlisle.

Dále jsem se tou dívkou nezabýval. Myšlenky na ni a otázky kolem jejího života, které mi nikdy nebudou zodpovězeny, jsem uklidil do pozadí své mysli a soustředil se na stovky a stovky dalších pacientů, kteří mi následujícími měsíci procházeli rukama.

Po půl roce jsme se přesunuli do tábora pro lidi bez domova a osvobozené vězně z koncentračních táborů do Švédska, kde jsme pobyli pouze dva měsíce. Poté Esme zasáhla. Chtěla se vrátit zpět do Států a po roce se setkat s Emmettem, Rose, Alicí a Jasperem, kteří momentálně cestovali po Jižní Americe.

Tak jsme se vrátili. Tentokrát jsme se usadili v Seattlu, přístavním městě, které se po válce náhle plnilo židovskými emigranty a jinými Evropany, kteří po krutém válčení chtěli začít nový život daleko od mnohdy už zničeného a vypleněného domova.

Usadili jsme se v rozlehlém domě na předměstí, odkud nebylo daleko do hlubokých lesů zdejších hor plných zvířat a šelem.

Můj život mohl začít novým způsobem.

Carlisle ale chtěl navázat na práci v Evropě. Říkal, že jako doktor se cítí být povinen pracovat v těch oblastech, kde je to nejvíce potřeba. „Naučil jsem se to od krve, se kterou po staletí bojuju,“ říkával často s náznakem humoru. „Když je v těle člověka rána, nastane krevní srážení a rána se zaplní. Takhle já chci zaplňovat nedostatky v medicíně.“

Proto si otevřel ordinaci s vlastním obvodem v městské části obývané převážně evropskými židovskými emigranty. Chtěl těm lidem pomáhat, co nejvíce to šlo, a nabízet jim nadstandard z důvodu jejich těžké situace. Kvůli krycí historce jsme všichni museli mít nějaké zaměstnání nebo studium. Alice s Jasperem se vydali na studium ekonomie, jelikož Alice viděla budoucnost ve svém předvídání pohyby procent na burze. Rose a Emmett šli na medicínu. Rosalie chtěla držet krok s Carlisleovým výzkumem a Emmett chtěl zahnat nudu. Pochyboval jsem, že to pro něj bude větší rozptýlení vůči každodennímu životu. Dával jsem mu maximálně rok. Esme začala s přestavbou našeho nového domu v rozkošné sídlo. Já nastoupil do Carlisleovy ordinace jako medik.

Byla to vítaná změna po dlouhých hodinách v táborech pro lidi, kteří se právě dotkli dna. Do ordinace přicházeli lidé s kašlem, bolestmi a nachlazením. Jednoduché a jasné nemoci. Pouze samé podepisování receptů na léky, doporučení a rady. Lidé chodili jeden za druhým.

Asi měsíc po našem klidném životě v Seattlu dostal Carlisle pozvánku na mezinárodní lékařský kongres v Buenos Aires. Musel odjet pouze na tři dny, já po něm ale přebral ordinaci na celý týden. Poslední den mé samoty v ordinaci, tedy v den, kdy už byl Carlisle zpět, jsem opouštěl práci kolem šesté večer. Byl začátek května a ve vzduchu bylo nasládlou vůní cítit jaro. Na pozadí zapadajícího slunce se rýsovaly obrysy zdejší emigrantské čtvrti.  Procházel jsem kolem bran parku Green Lake, když jsem zaslechl těžké nádechy přecházející do vzlyků. Vycházely z těla drobné dívky opírající se o plot parku. Automaticky jsem se snažil nahlédnout do její mysli, abych zjistil, co se s ní děje. Opět jsem narazil na známou bariéru, která mě nechtěla pustit za její hranice. Moje mysl si ihned vybavila to jméno: Isabella Swanová.

Autor: Dlwnek (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Odrazit se ode dna - 1. kapitola: