Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Odraz ze dna 7. kapitola

,.


Odraz ze dna 7. kapitolaSnad jsem ve vás minule vzbudila trochu zvědavosti, co se s tím nebohým hochem stane ;o) Tak si konečně můžete přečíst další kapitolku a věřte, že děvčata ve své nátuře nepolevila. Smetou kohokoliv s bravurní přesností.

 

7.

 

(pohled Victorie)

Upírala jsem pohled na toho břídila. On si snad myslel, že nás obě sbalí. Viděla jsem i na Belle, jak ji to vytočilo. Jako sehraná dvojka jsme se k němu vydaly. Náš vzhled, vůně, vše co mělo lidi na nás lákat jsme na něj použily beze zbytku. Došly jsme až k němu a obě kolem něj s upřeným pohledem prošly tak těsně, že musel cítit i náš dech na krku.

Reakce se dostavila okamžitě. Chlapec to nevydržel a v mdlobách se skácel k zemi. Mrskly jsme na sebe s Bellou spokojený pohled. Taktak jsem se držela, abychom si neplácly. Tohle se nám opravdu vydařilo.

Překročily jsme jeho ruce rozhozené na zemi a pokračovaly do třídy. Všichni ztichle hleděli na to, co se tam stalo, takže chodbou se rozléhalo jen cvakání našich podpatků. Teprve po chvíli jsem za zády zaslechla šum, jak se k němu vrhli. Celkem zbytečně, už se začal probírat.

"Loganovy! Do kanceláře!"

Chvíli mi trvalo, než jsem si uvědomila, že volá na nás. Bella do mě šťouchla loktem. Stočila jsem tedy pohled k zástupkyni ředitele, která právě vykazovala toho frajera na ošetřovnu.

Poslušně jsme se otočily a zamířily k řediteli. Naše obecenstvo naprosto ignorovalo, že je už po zvonění a zvědavě nahlíželi co se bude dít. Mezi nimi i pět vyděšených tváří ztuhlých v kamennou masku.

Tak tohle byl snad ještě lepší pocit než skolit toho idiota. Ti svatoušci nebyli sto se pohnout. Tohle asi ještě nezkoušeli. Asi měli dost velké mezery ve vzdělání. Přimhouřila jsem pohled na Edíka a potutelně se usmála. Ten by mohl klidně zakopnout a stejně by to ustál, jak neustále visel pohledem na Belle.

 

V kanceláři seděl zavalitější muž. Mohlo mu být tak padesát a jeho pleška se mu leskla jako zrcadlo. Vzhlédl otráveně od papírů na stole a zaraženě po nás přejel pohledem. V očích se mu zalesklo.

Nenápadně jsem zadržela Bellu za paži, aby zůstala stát tam kde jsme. Nechápavě se na mě podívala, tak jsem kývla k řediteli. Pohlédla na něj, jak se mu zrychlil tep. Po rtech se jí rozlil pobavený úsměv.

"Stalo se něco?" zeptal se až nezvykle vysokým hlasem.

Stály jsme dostatečně daleko od jeho stolu, takže si nás mohl prohlédnout od hlavy po paty. Ačkoliv se nám snažil dívat do tváře, oči mu stále neklidně těkaly.

"Jednomu našemu spolužákovi se udělalo poněkud nevolno," odpověděla vyhýbavě Bella.

"A je v pořádku?" zaskřípal opět jeho hlas místností.

"Myslím, že už je mu dobře," usmála jsem se.

Jo chudák malej.

"Je vám dobře?" zeptala se Bella.

Ředitel nabíral stále sytější barvu v obličeji.

"Jistě, jen příliš stresu..." žbleptal.

Bella pomalu vykročila k němu.

"Táta s tím měl také občas problémy. Můžu?"

Než se stihl otočit, stála již Bella za jeho zády s rukama položenýma na jeho ramenou. Zručně mu začala promasírovávat ztuhlé svaly. Podle jeho tepu ho to však příliš neuvolnilo. Spíše naopak.

Snaživě jsem vzala pár lejster a nahnala mu do tváře trochu čerstvého vzduchu.

"Víte," posadila jsem se na jeho stůl, "jsme tady nové. Je nám líto, jestli jsme něco způsobily."

"Jsem si jistý, že tak zlé to určitě nebude."

Jeho hlas byl přiškrcený. Pohled mu stále sjížděl kousek za lejstra jimiž jsem ho ovívala. Sledoval linii mého výstřihu. No, musela jsem uznat, že odhaloval opravdu dost.

"Myslíte, že tedy nebudeme mít nějaké problémy?"

"Jsem si jistý, že všechno bude v pořádku."

Jeho barva nyní už připomínala barvu přezrálého rajčete a tlukot jeho srdce nabíral nebezpečných obrátek. Raději jsem kývla na Bellu, aby jsme se nedostaly do opravdového maléru. Ta spustila své ruce z jeho ramen a obešla jej.

"Mohly bychom už tedy jít?" zeptala se Bella nevinným hlasem.

"Jistě," zafuněl ředitel.

Vyšly jsme tedy na chodbu.

 

 

(pohled Edwarda)

Nechápal jsem, co se to s Bellou stalo. Byla úplně jiná. Přece se tak moc nemohla změnit! Opřel jsem se čelem o zeď. Nedokázal jsem jít na další hodinu. Po tom, jak Deana uzemnily jsem toho prostě nebyl schopný a raději to šel rozdýchat na záchody.

Praštil jsem pěstí do zdi až odlétlo pár kousků omítky. Kdybych jí mohl alespoň číst myšlenky! Vědět co se děje v ní. My ji opustili. Nechali jsme ji tam samotnou, napospas Victorii. Měla právo být na nás naštvaná, ale tohle? Tohle přece už není ona.

Srdce mi však tvrdilo něco jiného. Ten nehybný kus kamene v mé hrudi toužil každičkým svým střípkem jen po ní. Být s ní, dotknout se jí...

Celá naše rodiny byla rozpolcená. Chtěli jsme ji zpátky, ale zároveň jsme netušili, kým teď je. Přesto, oči měla zlatavé jako my, muselo jí záležet na ostatních. Včera měly barvu tekutého medu a já se v nich doslova ztrácel.

Zatřepal jsem hlavou. Musel jsem se sebrat. Došel jsem před zrcadlo a podíval se na sebe. Vypadal jsem vážně hrozně. Pod očima se mi táhly tmavé kruhy. Oči jsem měl téměř hnědé. Ne ze žízně, ale jen při pomyšlení na to, že bych ji opět ztratil, mě jímala hrůza.

Prohrábl jsem si vlasy prsty a vyšel na chodbu. V tichu chodby dozníval zvuk kroků. Podíval jsem se tím směrem a zahlédl už jen Victorii mizící ve dveřích. Evidentně se rozhodly si dnešní vyučování zkrátit.

S nepříjemným tušením jsem tiše došel až ke kanceláři ředitele. Projela mnou panika. Co když je odsud vyhodil? To by znamenalo, že bych přišel o příležitost jak ji vídat. Nahlédl jsem pootevřenými dveřmi.

Ředitel Snider seděl ve své židli a chvějící se rukou naléval vodu do sklenice. Srdce mu divoce bušilo a měl co dělat, aby vůbec donesl sklenici ke rtům. Zaraženě jsem ho pozoroval. Byl většinou velmi klidný, málo co ho rozházelo. Nyní si však naléval už druhou sklenku.

Zvedl ji a zarazil se, pak jediným pohybem chrstl vodu přímo do svého obličeje. Hlasitě sklenku položil. Ruce nechal už položené na desce stolu a zhluboka dýchal. Jeho tep se konečně začínal dávat do normálu.

 

 

(pohled Belly)

Další den jsme opět přijely na poslední chvíli. Přesto bylo na parkovišti ještě živo. Jako by ostatní čekali kdy a jestli vůbec, dorazíme. Nevšímavě jsme kolem nich prošly a zamířily k hale za školou. Dnes jsme měly společné první dvě hodiny tělocviku.

Nastoupily jsme společně s ostatními a já se překvapeně otočila za nasládlou vůní. Přímo za mnou stál Edward. Nevěnoval mi však vůbec pozornost. Vztekle sledoval jednoho z kluků kousek od něj. Když se mu z hrdla ozvalo zavrčení, Emmett vedle něj ho šťouchl loktem. Teprve pak si všiml i mého zvědavého pohledu.

Rozprchli jsme se na rozcvičení před během. Protahovala jsem si kolena. Victoria se s něčím takovým vůbec neobtěžovala. Sice jsme to nepotřebovali, ale mohla také předvést trochu snahy.

Tu předvedla až při samotném běhu. Předběhla všechny a držela se kousek před nimi. Nikdo neměl šanci. Jediní, kdo by s ní mohli soupeřit byl Emmett s Edwardem, ti se však drželi až kus za mnou.

Znovu jsem zaslechla tiché vrčení. Ostatní to ani nepostřehli, ale já se prudce otočila dozadu. Pohledem jsem ulpěla na tom klukovi co na něj už při nástupu Edward vztekle zíral.

Pomalu mě dobíhal, až zůstal běžet na mé úrovni. Pohlédl na mě a trochu se usmál.

"Ahoj," zafuněl.

"Nazdar."

"Já jsem Tomi."

Hmmm, poučili se. Už to na nás zkouší zvlášť. Ale musela jsem uznat, že vypadá opravdu dobře. Tedy na člověka.

"Bella."

Cukl rukou, jako by mi ji chtěl podat, ale včas si to rozmyslel. Při běhu to bylo poněkud nepraktické.

"Jen mě tak napadlo, jestli bys nechtěla... no, že bysme mohli..."

Nenechala jsem ho dál se trápit a raději ho přerušila.

"Sorry, ale já jsem na poněkud starší kluky."

"Aha," zamumlal zklamaně, "a to znamená od kolika?"

Pokrčila jsem ramena.

"Tak osmdesát a výš. To už mají dostatek zkušeností aby to stálo za to."

Vytřeštil na mě oči, ale když viděl, že to myslím opravdu vážně, rozhodilo ho to tak, až zakopl o vlastní kotník. Rozplácl se na zemi a chvíli ještě za mnou nevěřícně zíral. Nemá mít tak blbý dotazy.

Raději jsem se rozběhla za Victorií. Bez problémů jsem předběhla kluky, kteří se ji stále pokoušeli předběhnout a s hlasitým funěním se snažili si zachovat alespoň kousek toho ega. Marně.

"Jak jsem zaslechla, mělas tam vzadu celkem veselo," zamumlala Viki a koutky jí při tom pobaveně cukaly.

"Víš jak nerada lžu," bránila jsem se s nevinným pohledem z pod černých řas.

"Jen aby chlapec tu pravdu rozdýchal."

Jen jsem pokrčila rameny. To už je jeho problém.

 

>>

 



Sdílet Sdílet

Diskuse pro článek Odraz ze dna 7. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text:

[.ei.]smile41[./ei.] [.ei.]smile34[./ei.] [.ei.]smile33[./ei.] [.ei.]smile06[./ei.] [.ei.]smile01[./ei.] [.ei.]smile08[./ei.] [.ei.]smile19[./ei.] [.ei.]smile10[./ei.] [.ei.]smile17[./ei.] [.ei.]smile22[./ei.] [.ei.]smile25[./ei.] [.ei.]smile09[./ei.] [.ei.]smile07[./ei.] [.ei.]smile32[./ei.] [.ei.]smile35[./ei.] [.ei.]smile40[./ei.] [.ei.]smile24[./ei.] [.ei.]smile23[./ei.] [.ei.]smile16[./ei.] [.ei.]smile11[./ei.] [.ei.]smile18[./ei.] [.ei.]smile29[./ei.] [.ei.]smile20[./ei.] [.ei.]smile27[./ei.] [.ei.]smile12[./ei.] [.ei.]smile15[./ei.] [.ei.]smile04[./ei.] [.ei.]smile03[./ei.] [.ei.]smile36[./ei.] [.ei.]smile31[./ei.] [.ei.]smile38[./ei.] [.ei.]smile14[./ei.] [.ei.]smile13[./ei.] [.ei.]smile26[./ei.] [.ei.]smile21[./ei.] [.ei.]smile28[./ei.] [.ei.]smile39[./ei.] [.ei.]smile42[./ei.] [.ei.]smile30[./ei.] [.ei.]smile37[./ei.] [.ei.]smile02[./ei.] [.ei.]smile05[./ei.]


Uživatel:
Heslo:
Registrace


OurStories.cz


Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz



...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů

Kdo je tu z členů? Klikni!