Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Odraz ze dna 3. kapitola

15.01.2010 (16:30) • Texie • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2240×

3. kapitola

James mě objímal pažemi a tvář měl skloněnou do mých vlasů. Vdechoval mou vůni, ale já věděla, že myslí je naprosto jinde. Znala jsem ho a z každého jeho pohybu vyzařovalo napětí. Cítil to, cítil lov, kořist, která nebude tak lehká, kořist o kterou bude stát za to bojovat.

I já jsem cítila na té louce jak krásně voní její krev, ale o to nešlo. To ti vegetariní, co ji hlídali byli pro Jamese výzvou, pokušením, kterému nemohl odolat.

"Jdeš s námi Laurente?" podívala jsem se na něj, jak tam stál a hleděl zamyšleně do země, opřený o strom. Jen zavrtěl hlavou. Žádná škoda. Já s Jamesem jsme se vydali zpět a jen co jsme narazili na chutnou vůni té dívky, vyrazili jsme po ní.

Doběhli jsme pod příkrovem lesa až na kraj města. Její pach vedl přímo k jednomu z domů, zevnitř se však ozýval jen jeden člověk a podle všeho to byl muž. Zahlédla jsme ho i v okně. Došoural se ke křeslu a zhrouceně se sesunul na něj. Hlava mu spadla do dlaní.

S Jamesem jsme se vydali zpět do lesa. Bylo nám jasné, že ten s bronzovými vlasy by ji jen tak neopustil. Když jsme proto narazili na jeho pach vedoucí od domu, vydali jsme se bez zaváhání po něm. Byl hodně silný, jako by tudy chodíval hodně často. Po rtech mi přejel úsměšek, jak romantické.

Nemuseli jsme běžet ani daleko a před námi se objevil velký dům. Byl opravdu pěkný, zmodernizovaný, upravený a prázdný. Byla tu úplná směsice stop a pachů. Mísily se tu od všech sedmi vegetariánů, té dívky a s pozvedlým obočím jsem zaznamenala i Laurenta.

"Ten prašivý pes!" zavrčela jsem k Jamesovi.

Podrazil nás. Byl tu a jediný důvod který mě napadal byl, že je přišel varovat. Nikdy jsem mu nevěřila a tušila jsem proč. Stačil trochu schopnější protivník a už se strachem couval.

"Aspoň to bude ještě zajímavější," zamumlal nevšímavě James. "Najdi ho a já si zatím jdu hrát."

Políbil mě hrubě na rty a už byl pryč. Ještě chvíli jsme sledovala vlnící se porost v místech, kde zmizel. Snad se vrátí brzy. Nechce se mi tu čekat moc dlouho. Zatím alespoň vyřeším ten druhý problém.

Přivřela jsem oči a nasála vzduch do nosu. James mě dobře vycvičil, velmi dobře. Byla jsem skoro tak dobrý stopař a lovec jako on. Najít tedy Laurenta pro mě nebyl nejmenší problém. Běžel na sever, nedostal se však daleko.

V běhu jsem se odrazila od kmene stromu a srazila Laurenta k zemi. Vyděšeně hekl. Nečekal mě. Držela jsem ho přimáčknutého k zemi a on se vůbec nehýbal. Ve tváři se mu zračil strach. Měl také proč.

"Ale ale, Laurí, kampak ses nám to vydal?" zapředla jsem. "To se dělá, takhle bez rozloučení opouštět přátele? Přátelé které jsi podrazil?!"

Nyní jsem už přešla z kočičího předení do zavrčení. Vyčkala jsem okamžik, zda to popře, ale nic. Jen ve tváři se mu objevil ještě větší strach. Líbilo se mi to. Děsit ho. Ráda bych ho roztrhala hned na místě, ale tohle byla Jamesova záležitost. Bude záležet na něm. To však neznamená, že si s ním nemůžu ještě trochu pohrát.

"Copak s tebou uděláme?" přejela jsem mu nehtem po krku.

Oči mu cukly tím směrem.

"Ne prosím," škemral.

Byl tak slizký, až se mi hnusil. Vyskočila jsem ladně opět na nohy.

"Jdeme."

Laurent se zvedl a bez jakýchkoliv protestů se se mnou vydal na zpět. Cestou jsem z něj vydolovala alespoň to, co se o nich dozvěděl.

Chtěla jsem s ním počkat u domu těch vegeteriánů, ale nedostali jsme se ani tam. Něco se nedaleko nás pohnulo a já zaslechla někoho se k nám blížit. Nahrbila jsem se a otočila tím směrem.

Sledovala jsem s vyceněnými zuby porost, až dokud se v něm neobjevil James, který rozhodně neměl dobrou náladu. Došel až ke mě a bez jediného doteku prošel kolem. Ani mi to nevadilo. Byl tak vzteklý, že by teď nebyl schopný ničeho, než bušení do kohokoliv a čehokoliv. I Laurent to dobře poznal a raději se přikrčil do stínu.

"Odvedli pozornost a mezi tím ji nějak odvezli," vrčel a přeházel okolo jako vzteklý lev. Byli chytří, to se jim muselo nechat a nehodlali ji pustit jen tak lehce. Raději by za ni obětovali vlastní život. Zvláštní a šílené zároveň. Co také ale čekat od upírů, kteří se živí jen zvířecí krví. Musí jim to už lézt na mozek.

Náhle jsem si na něco vzpomněla.

"Ta holka nevypadala moc staře."

James pozvedl hlavu v očekávání. Přikývl.

"Takže zřejmě chodí ještě na střední a přímo tady v městě jedna střední je. Určitě tam budou mít o ní nějaké záznamy a o těch mladších Cullenech taky."

Zbožňovala jsem ten jeho krutý úsměv. I nyní se mu rozlil po tváři. Přešel až ke mě a prsty mi zvedl tvář k němu. Přisál se rty k mým. Vzdychla jsem a přitiskla se k němu celým tělem. Stačilo málo a rozdmýchal ve mě žár.

Odtáhl se však už po pár minutách. Zklamaně jsem vydechla. Nyní měl mysl upřenou zcela na něco jiného. Skoro jsem žárlila, jak myslel pořád na tu dívku. To však nebude mít už dlouhého trvání.

"Běž do té školy a zjisti mi o ní co jen půjde. Já se zatím už vydám směrem, kudy odjeli."

Kývla jsem. "A co..." kývla jsem bokem, ale Laurent už tam nebyl. Využil příležitosti a vypařil se. Nevadí, já si ho dokážu najít.

"Udělej s ním co budeš chtít."

Nadšeně jsem se pousmála a sledovala, jak znovu mizí v lese. Já se vydala směrem k městu.

Uplynul už více jak měsíc a James se ani neukázal. Měli jsme se sejít přesně u tohoto jezera kousek od Kanadských hranic, ale po něm ani stopa. Naposledy jsem s ním mluvila telefonem z té školy. Tohle mu nebylo podobné. Co když...

Ne, to je hloupost. James je přece hodně silný a dokáže se o sebe postarat. Počkám a on se jistě ukáže.

Neukázal. Čekala jsem několik dalších týdnů. S každým novým svítáním mi začínalo docházet, že už se neobjeví. Pak už jsem tu nedokázala vydržet ani minutu. Rozběhla jsem se zpátky. Potřebovala jsem vědět co se stalo.

Dům Cullenů byl prázdný. Úplně. Nyní v něm chyběl i nábytek. Odešli. Z nějakého důvodu mě to však hnalo dál. Běžela jsem lesem. Stejnou cestou jak tenkrát s Jamesem. Píchlo mě u srdce. Zatřepala jsem hlavou až se mi vlasy rozlétly.

Do nosu mě uhodila známá vůně. Zůstala jsem šokovaně stát. To není možné. Pomalu jsem se vydala dál. Našlapovala jsem tiše jako kočka. Jako by ta dívka, co tam seděla, byl jen pouhý přelud, co se může každou chvíli rozplynout. Čím jsem jí však byla blíže, tím mi bylo jasnější, že je opravdu skutečná.

Seděla opřená o strom s pokrčenýma nohama a hlavou na kolenou. Byla stulená, jako by se mohla každou chvíli rozsypat. Její vůně se však nezměnila. Stále voněla stejně. Byla to ona.

"Jak je to možné?"

Ani jsem si neuvědomila, že jsem promluvila nahlas. Teprve, když zvedla hlavu až se zadívala na mě.

Měla neuvěřitelně strhané rysy. Pod očima se jí táhly tmavé kruhy a bolest čišela z každičkého jejího výrazu. Opřela si hlavu o kmen za sebou.

"Viktorie," vydechla.

Oči však zase klidně zavřela. Dále tam takhle seděla. Tohle nebylo normální. Co na tom však nyní sešlo.

"Kde jsou Cullenovi," zavrčela jsem.

Ta holka je živá. Můj James nikde. Pokud jsem si předtím chovala alespoň jiskřičku naděje, tak ta byla nyní udusána. Zabili ho. Nikdy se už nevrátí. Zalil mě vztek. Potřebovala jsem si ho na někom vylít. Někdo za to šeredně zaplatí.

"Odešli, nevrátí se," zaslechla jsem tichoučký šepot z jejích rtů.

Mluvila trhaně, jako by ji tohle říct stálo všechny síly. Odešli? Nechali ji tady? Začínalo mi docházet, proč vypadá tak jak vypadá. Opustil ji. Trpěla a já pocítila mírné zadostiučinění, ne však dostatečné. Tohle mi nestačilo. Bude trpět ještě víc. Obrátila jsem se a vyrazila pryč.

***

Stále mi v uších zněl řev toho chlapa. Zvláštní. Tváří se jako tvrďáci, ale stačí jim ucítit zuby na krku a promění se v kňučící odpad. Sledovala jsem ze stínu lesa Bellu, jak vyšla ze dveří a opět se vydala do lesa. Šla jen co noha nohu mine, ale jistě za svým cílem. Následovala jsem ji. Došla na to stejné místo jako minule, nestihla si však ani sednout a už jsem jí stála v zádech.

"Ahoj Bello."

"Victorie, tušila jsem, že se znova ukážeš."

"Hmmm, tak proč jsi přišla?" předla jsem jí do ucha, ale vrtalo mi to hlavou. Proč se sama vydávala mě na pospas?

"Proč ne, je mi to jedno."

"Smířená se svým osudem, jak milé."

Obě jsme však věděli co bude následovat. Bella otevřela bolestí ústa, když se mé zuby zaryly do jejího hrdla. Nevydala však ani hlásku. Sála jsem její krev a všude bylo ticho. Jen listí se prohánělo po zemi a šustilo ve větvích.

<< >>

Autor: Texie (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Odraz ze dna 3. kapitola: