Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Odpusť mi, prosím 24. kapitola

15.07.2010 (08:00) • NessCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3914×

„Zachráním tě,“ řekl jsem směrem k Belle a byl jsem pevně rozhodnutý, že z ní udělám upírku. Jen tak ji dokážu zachránit. Dal jsem jí i naši dceři slib. Naši dceři. Jak krásně to zní.  Kdybych, tak mohl být u toho, když se Belle kulatilo bříško a mohl bych to pozorovat. Být u ní, když ji naše malá holčička poprvé kopla. Být s nimi, když se Renesmee poprvé usmála, když řekla poprvé své první slůvko, ale nebyl jsem tam a je to jen moje chyba. Kdybych ji tenkrát neodpouštěl, tak by se třeba nic takového nestalo.

Ale je to jen samé kdyby.

„Pane doktore, je tam i ta její sestra Renesmee Swanová,“ slyšel jsem hlas z chodby, který směřoval do Bellina pokoje a instinktivně jsem si stoupl před Renesmee, která držela Bellu za ruku.

„Dobrý den,“ pozdravil Carlisle mladého doktora, který přišel do pokoje i se starší sestřičkou. Typuji, že je to zdejší primář a vrchní sestra tohoto oddělení.

„Dobrý den,“ odvětil a jeho zrak padl jako první na Renesmee.

„Můžu se Vá, slečno, zeptat, kde jste byla? A jak jste si mohla dovolit utéct z nemocnice, když jste měla tak závažná zranění?“ zeptal se ten doktor mé dcery a já jsem slabě zavrčel.

„Moc dobře víte, proč jsem utekla. Nenechám svoji sestru zemřít,“ odpověděla mu Renesmee a  pohledem začala toho doktůrka propalovat.

„A jak jste ji chtěla zachránit? Tím, že jste mohla zemřít?“ zeptal se jí znovu a já jsem věděl, že má pravdu. Jak mohla vědět, že tam budeme, že nebudeme žít někde jinde? A jakou mohla mít jistotu, že se jí při tom nic nestane?

„Řekla jsem, že ji zachráním a zatím se mi to daří,“ opověděla mu klidně Renesmee a pomalým krokem přešla ke Carlisleovi.

„Toto je doktor,  Carlisle Cullen a je nejlepší  lékař jakého znám a já moc dobře vím, že on moji sestru dokáže zachránit,“  ke konci věty se už moje dcera začala usmívat. Ona nám věřila, že ji zachráníme.

„Jmenuji se Carlisle Cullen,“ představil se zdvořile Carlisle a natáhl ruku k tomu mladému doktorovi.

„Těší mě a je mi líto, že se potkáváme za takovéto situace. Jmenuji se Peter Braen,“

„Renesmee nás kontaktovala a požádala mě, abych pomohl její sestru vyléčit, a já se nikdy nevzdám naději, takže jsem sem přijel i se svoji rodinou,“ pokynul k nám a dál pokračoval v řeči.

„Toto je moje manželka Esme a toto jsou naše adoptivní děti Rosalie, Emmett, Jasper, Alice a Edward. Rád bych věděl všechny podobnosti o stavu Belly a poté ji odvezl domů do domácí péče, pokud by to teda bylo možné.“

„Její dokumentaci bych Vám samozřejmě mohl ukázat, ale s tou domácí péčí si nejsem zcela jist…“

„Myslím, že bude nejlepší, když to probereme někde v soukromí u Vás v kanceláři,“ navrhl Carlisle a doktor  Braen souhlasil. Společně tedy odešli do jeho kanceláře.

„Myslíte, že to vyjde?“ zeptala se Renesmee. Připadalo mi to teď jakoby někdo tu Renesmee, která byla tak bojovná a tvrdohlavá jako její matka, tak ji někdo vyměnil.

„Samozřejmě, že to vyjde, zlatíčko,“ odpověděl jsem jí a pevně jsem ji objal. Podíval jsem se na Jacoba a až teď mi došla jedna důležitá věc. S jakým pohledem se na ni dívá. Že mi to nedošlo dřív. Já jsem opravdu hňup první třídy.

„Ty jsi se, do ní otiskl!“ křikl jsem a chtěl jsem se na něho vrhnout, kdyby mě někdo  nesevřel v ocelovém sevření.

„Edwarde, musíš se uklidnit! Slyšíš mě!? Uklidni se!“ mluvila na mě moje malá sestřička a snažila se mě, s pomocí Jasperovi mocí, uklidnit.

„Pust mě,“ procedil jsem mezi zuby a chtěl jsem se Emmettovi  nějakým způsobem vysmeknout z jeho sevření a roztrhat toho psiska na miniaturní kousky.

„Edwarde Cullene! Podívej se tam, do toho rohu! Podívej se!“ křičela na mě Rosalie a já jsem se tedy podíval do toho rohu, kam ukazovala.

Renesmee tam seděla na zemi a rukama si objímala hrudník a plakala.

„Vidíš, co jsi způsobil? To ses musel, takto předvést!?“ posílala mi v myšlenkách Esme a já jsem se zhluboka nadechnul a šel jsem k Renesmee.

„Zlatíčko?“ promluvil jsem na ni a chtěl jsem ji pohladit po vlasech, ale ona se mému dotyku vyhnula. „Omlouvám se,“ začal jsem se jí omlouvat, ale ona se na mě podívala a jedna slza za druhou jí stékala po tváři.

„Proč jsi to udělal?“ zeptala se mě a podívala se na Jacoba, který mě nespouštěl z očí.

„Víš, teprve před pár dny jsem zjistil, že mám dceru. Dceru, která je krásná, milá, hodná a myslí i na ostatní lidi a udělá vše, aby byli v pořádku, i kdyby měla riskovat svůj život. A když jsem teď zjistil, že se on do tebe otiskl, tak mě najednou popadl strach, že bych o tebe mohl přijít. Že bych neměl ani tu malinkou šanci být s tebou, proto jsem tak jednal. Promiň,“ tentokrát mi dovolila ji pohladit po vlasech.

„Tati,“ zašeptala a skočila mi kolem krku.

„Nikdy mě neztratíš,“ zašeptala mi do ucha a já jsem byl nejšťastnější otec na celém světě.

„Už se vracejí,“ promluvila Alice a každý jsme věděli, kdo sem jde.

předchozí << shrnutí >> následující

Autor: NessCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Odpusť mi, prosím 24. kapitola :