Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Odpusť mi, prosím 20. kapitola

29.04.2010 (19:45) • NessCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 5069×

Nevím jak dlouho mě obklopovala černota, ale z ničeho nic jsem po dlouhé době něco ucítila. Ucítila jsem studený dotek na své ruce a to mě přinutilo, abych zjistila co se děje.

Snažila jsem se otevřít oči, ale víčka mě neposlouchala. Zkusila jsem to poprvé, ale nic. Zkusila jsem to po druhé, ale zase nic. Zkusila jsem to po třetí a má víčka se zatřepotala a já jsem shlédla do krásného obličeje. Obličeje, který patřil mému otci.

„Renesmee,“ zašeptal a na jeho tváři se objevil úsměv.

„Co se stalo?“ zeptala jsem se ho a chtěla jsem vědět, co se mi zase pro tentokrát stalo.

„Jedno zlomené žebro ti probodlo plíci, a proto ses nemohla nadechnout,“ obeznámil mě se situací Edward a bylo vidět, že kvůli tomu trpí.

„Promiň mi to, Renesmee. Kdybych ti neublížil, tak by se ti nic takového nestalo. Promiň.“ On si to všechno vyčítal? Ale ve skutečnosti to je jen moje chyba. Kdybych poslechla doktora, tak by se nic nestalo a nic takového by se nestalo. Ale taky bych nikdy nemusela poznat svého otce a mohla bych přijít i o Bellu.

„Není to tvoje chyba. Kdybych poslechla doktora, tak by se mi žebra zhojila a nic by se mi pak nestalo. Doktor říkal, že bych správně měla ležet tři až čtyři týdny v posteli a nenamáhat se, ale já jsem paličatá jak máma.“ Snažila jsem se mu to vymluvit, ale nějak se mi to nedařilo.

„Jak to myslíš tím, že kdybys poslechla doktora, tak by se ti nic nestalo?“ zeptal se mě Carlisle, který zrovna i se zbytkem rodiny přišel do pokoje.

„No…  Já jsem…  Já jsem utekla z nemocnice,“ přiznala jsem se a podívala jsme se do jejich obličejů, kde převažoval jen jeden pocit. Nevěřícnost.

„Já jsem si to myslel,“ promluvil Carlisl a já jsem se zhluboka nadechla a vydechla.

„Proč? Proč jsi nemohla poslechnout toho doktora?“ zeptal se s bolestí v  hlase Edwad a na ostatních bylo vidět, že to chtějí vědět taktéž.

„Jak už jsem vám řekla. Musela jsem vás najít a požádat o pomoc. Musela jsem vás najít a požádat vás, aby jste Bellu zachránili.Musíte jí přeměnit. Já ji přeměnit nemůžu, protože se mi netvoří jed, tak jako vám. Proto jsem dala v sázku svůj vlastní život a šla vás hledat. Nemohla jsem tam jen tak sedět a nic nedělat. To jsem nedokázala a ani bych to nedokázala musela jsem to tak udělat.“

„Musí být i jiná možnost, než abychom ji museli přeměnit.“ Poznala jsem na tátovi, že nechce, aby  se Bella stala upírkou.

„Edwarde, podle toho, co nám už Renesmee řekla, tak jiná možnost není. Jen upíří jed ji dokáže zachránit.“

„Tak proč jsem ji opustil? Proč? Když jsem ji stejně nedokázal zachránit od našeho světa,“  řekl Edward a já jsem vůbec  teď nic nechápala.

„Ty Bellu stále miluješ, tati?“ zeptala jsem se tátu narovinu.

„Ano,“ zašeptal.

„Tak proč jsi ji opouštěl?“ zeptala jsem se ho a ve mně se začala vařit krev. Ona kvůli němu trpěla, protože ji opustil a řekl ji, že ji nemiluje. Ale vždyť ji miluje!

„Protože jsem se ji snažil chránit,“ odpověděl mi a to byla poslední kapka.

„Tak ty jsi ji chtěl chránit? Takže to, že trpěla, že s nikým nemluvila a byla uzavřená jen do sebe než zjistila, že je těhotná bylo vedlejší? Že potřebovala podporu, když ji zemřeli rodiče, anebo když musela chodit lovit zvířata, aby udržela sebe a mě na živu? Tím jsi ji chtěl chránit? Tak to tě musím táto zklamat! Vůbec jsi ji nechránil! Akorát jsi ji ublížil a teď díky té hnusné pijavici leží v nemocnici!“ křičela jsem na něho a on tam jenom seděl a díval se na mě.

„Je mi to líto,“ zašeptal a já jsem začala plakat. „Toto jsem nechtěl. Kdybych to věděl, co se stane, tak bych ji nikdy neopustil a zůstal bych s ní a s tebou. Promiň,“ prosil mě o odpuštění a já jsem mu každé jeho slovo věřila. Věřila jsem mu. Věřila jsem jeho očím, ve kterých se odrážela bolest.

„Udělám všechno proto, abych to odčinil. Abych ty dlouhé roky napravil. A pokud budu muset Bellu přeměnit, abych ji zachránil, tak to udělám.“

„Ty ji přeměníš?“ zeptala jsem se ho a on zakýval hlavou na znamení souhlasu. „Děkuju,“ zapištěla jsem a byla jsem v tu chvíli nejšťastnější poloupírka na světě. Máma bude žít a všichni budeme velká rodina, o které jsem vždy snila. Ale jedna věc mi tu stále utíkala.

„Jak dlouho jsem byla mimo?“  zeptala jsem se z ničeho nic.

„Dva dny,“ odpověděl mi táta a já jsem myslela, že v tu chvíli dostanu infarkt.

„Dva dny?“ zeptala jsme se ještě jednou a doufala, že jsem se jenom přeslechla.

„Ano.“

„Máma,“ zašeptala jsem a bála jsem se toho nejhoršího. Co když toto všechno, co se teď stalo bylo zbytečné?

„Půjčíš mi telefon, prosím,“ poprosila jsem tátu a ten mi podal telefon, který ležel na stolku vedle postele.

„Děkuju,“ a vzala jsem si telefon a začala jsem vytáčet číslo, na které jsem během minulého měsíce neustále volala.

„Haló?“ ozvalo se z telefonu  mně známý hlas a já jsem hned poznala jeho majitele.

„Jacobe,“ oslovila jsem ho.

„Renesmee? Kde jsi? Proč jsi utekla? Zbláznila ses!“

„Jacobe,“ musela jsem ho přerušit nebo bych nejspíš ohluchla.

„Kde jsi? Hned pro tebe přijedu,“ zněl odhodlaně, ale já jsem chtěla od něho slyšet jen jednu větu.

„Jak je na tom máma?“ zeptala jsem se ho a všichni v místnosti strnuli a těch vypadali přesně jako sochy.

„Stejně. Je na tom stejně,“ hlesl a já jsem si oddychla.

„Děkuji a promiň, že jsem utekla, ale jiná šance nebyla.“

„Aspoň mi Nessie řekni, kde jsi. Prosím.“ Nemohla jsem mu říct, kde jsem, protože by byl schopný hned teď pro mě přijet.

„Jsem u své rodiny a za pár hodin za tebou  přijedu. Mám tě ráda Jacobe,“ a zavěsila jsem telefon, než stihl něco namítat.

Vrátila jsem tátovi telefon a poděkovala jsem za něho.

„To byl Jacob? Jacob Black?“ zeptala se mě Alice.

„Ano. Vy ho znáte?“ zeptala jsem se a podívala jsem se na tátu, který se teď mračil a vypadal jako opravdový upír.

„On teď chodí s Bellou?“ zeptal se mě Emmet a já jsem se tomu musela usmát.

„Ne. Ale s ním teď chodím já,“ odpověděla jsem mu.

„Ne, Edwarde!“