Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Odpusť mi, prosím 18. kapitola

18.04.2010 (09:30) • NessCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 4759×

Nestihla jsem ani napočítat do pěti a dveře se otevřely a v nich se v celé své kráse objevila upírka, která by se dala přirovnat svojí krásou k bohyni. Bezpochyby tady teď přede mnou stála Rosalie. Máma měla pravdu, Rose je krásná a nikdo by se jí v kráse nemohl rovnat.

„Kdo jsi?“ zeptala se mě a já jsem se zhluboka nadechla, abych se vzpamatovala z toho, že jsem opravdu našla svoji rodinu. Část mé rodiny, kterou jsem v celém svém životě postrádala.

„Jmenuji se Renesmee. Renesmee Swanová,“ odpověděla jsem ji a čekala jsem na její reakci. Tedy i na reakci  ostatních, kteří se v mžiku objevili za Rose. Viděla jsem Alici, jak se na mě usmívá, a která  mi připomíná nějakého malého skřítka. Vedle jejího boku stál blonďák, který byl bez pochyby její manžel  Jasper. Vedle Rose se  postavil hromotluk s černými vlasy, který byl zajisté Emmett. A po levém boku stála zajisté Esme s mateřským pohledem.

„Swanová?“ zeptal se mě nevěřícně Jasper. Jen jsem zakývala hlavou na znamení souhlasu.

„Ano. Jmenuji se Renesmee Swanová,“ odpověděla jsem jim a znovu jsem zopakovala svoje jméno.

„Mohu jít dále?“ zeptala jsem se slušně.

„Samozřejmě,“ odpověděla pohotově Esme a já jsem udělala jeden krok a ocitla jsme se uvnitř velikého  a překrásného domu. Všechno tady bylo krásně sladěné a ozdobeno vánočními ozdobami.

Najednou se mi srdce rozbušilo jako o závod a začala mě popadat panika a nervozita, ale z ničeho nic mě zachvátila vlna klidu a  pohody. To musel určitě udělat Jasper.

Přešli jsem do obýváku, kde jsme si sedli na velkou světlou sedačku a všechny pohledy směřovaly na mě.

„Je doma Carlisle a Edward?“ zeptala jsem se opatrně. Hlavně za nimi  jsem přijela, protože Carlisle má nejlepší ovládání z rodiny a Edward je můj otec.

„Nejsou,“ odpověděla mi Rosalie a já jsem si prohlédla její zlatavé oči. Byli krásné, ale to můžu říct o všech pěti  párech očí v této místnosti.

„Ty je znáš?“ zeptal se mě Emmet.

„Vlastně ano i ne,“ odpověděla jsme jim a v jejich zlatavých očích jsem uviděla, že chtějí o mně vědět, co nejvíce informací.

„Jak to myslíš?“ zeptala se mě Esme.

Znovu jsem se zhluboka nadechla a poté jsem odpověděla: „Nikdy jsem se s nimi nesetkala, ale vím o nich mnoho, tak jako o Vás. Vím vše. Vím, že jste upíří, ale živíte se pouze zvířecí krví. Vím, že se Vaše pokožka na slunci třpytí jako miliony a miliony malých drahokamů. Vím, že Edwarda, Esme, Rosalie a Emmetta stvořil Carlisle. Alice našla Jaspera a poté se k Vám všem přidala, a tak vznikla jedna velká upíří rodina, která se jednou nastěhovala do deštivého Forks, kde potkali jednu dívku. Potkali tam Isabellu Swanovou, dceru místního šerifa, která postupem času zjistila jejich tajemství a zamilovala se do jednoho člena jejich rodiny. Milovala ho nadevše a myslela si, že on miluje i ji. Ale po oslavě jejích osmnáctých narozenin se s ní rozešel v lese, kde ji řekl, že ji nemiluje a odešel.“ Nevím, jestli jsem teď udělala správně, když jsem jim řekla, co všechno o nich vím.

„Odkud to víš?“ zeptal se mě hned Jasper, ale místo mě odpověděla Alice.

„Protože je její dcera. Je Bellina a Edwardova dcera,“ odpověděla a všichni ostatní v místnosti vypadali jako sochy.

První z toho šoku se vzpamatovala Rosalie.

„Ale upíři nemohou mít děti, kdyby to šlo, tak bych nějaké miminko měla,“ argumentovala a bylo mi ji líto, protože na ni bylo vidět, že by si miminko hodně moc přála.

„Upíři mohou mít dětí a já jsem toho živý důkaz. Jsem na půl člověk a na půl upír. Nejsem sice, tak silná jako upír, ale k životu potřebuji krev, ale také musím jíst i lidské jídlo. Má pokožka se netřpytí tolik jako upíří pokožka, ale třpytí se, tak že lidské oko to nezaznamená. Mé oči nemění barvu jako vaše, a proto je mám pořád stejné jako je má Bella. A tak jako Edward, Alice a Jasper mám schopnost. Pouhým dotekem dokážu předávat svoje myšlenky,“ vychrlila jsem ze sebe a všichni na mě s úžasem koukali.

„Ale když jsi Bellina dcera, tak by tě musela čekat už, tak ve třech letech,“ přemýšlel nahlas Emmett a já jsem se tomu musela usmát.

„Kdybych byla normální lidské dítě, tak by mě opravdu musela čekat už tak ve třech letech, ale já jsem jen na půl člověk a na půl upír, takže Bellino těhotenství probíhalo úplně normálně jako u každého těhotenství, ale po pár dnech, když jsem se narodila jsem začala o mnoho rychleji růst a nyní, kdy mi jsou čtyři roky vypadám jako osmnáctiletá,“ odpověděla jsem mu a byla jsem si stoprocentně jistá, že mi věří, kdo jsem.

„A jak to, že nepřijela i Bella? Kde je? A jak se má?“ bombardovala mě Alice otázkami  ohledně mé matky.

„Právě proto jsem Vás našla. Kdyby tady nešlo o její život, tak bych Vás nikdy asi nevyhledala,“ odpověděla jsem ji a jedna zbloudilá slza si tvořila cestu po mé ztrhané tváři.

„Jak to myslíš, že kdyby nešlo o její život?“ zeptala se mě vyděšeně Rous.

„Jeli jsme spolu do Seattlu, abychom tam koupili dárek k Vánocům, ale měli jsme nehodu a skončili jsme v nemocnici. Já jsem vyvázla jen s pár zraněními, ale Bella to odnesla nejhůře. Podle doktora má vážné poškození mozku, které nejde zvrátit. Prý je už mrtvá a její srdce si to jenom neuvědomilo," odpověděla jsem ji a z hrdla mi unikl vzlyk. Esme hned seděla vedle mě a začala mě utěšovat.

„Vím, že to co po Vás teď budu teď chtít, tak bude moc, ale já ona jinou šanci nemá. Vím, že upíří jed dokáže zázraky, a tak jsem chtěla Carlisla poprosit o to, aby Bellu přeměnil. Já sama bych ji přeměnila, kdybych mohla, ale mně se v těle netvoří upíří jed a já udělám všechno…“ Chtěla jsem pokračovat, ale někdo prudce otevřel dveře a začal po mně křičet:

„Nedovolím Ti, abys Belle zničila život!“

předchozí << shrnutí >> následující

Autor: NessCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Odpusť mi, prosím 18. kapitola :