Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Odpusť mi, prosím 14. kapitola

13.03.2010 (19:45) • NessCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 4542×

Jacob mi tedy podal onen papír s mým jménem. Mám ho otevřít? Nebo ho nemám otevřít? Co když ho otevřu a tím vypustím i svoje city z minulosti. C o když je to dopis od Edwarda. To jméno stále bolí, ale ne už tolik jako dřív.

„Přečteš si to mami?“ zeptala se mě moje dcera zvonivým hláskem.  Jak ji mám odpovědět, když sama neznám odpověď. Zhluboka jsem nenadechla a věděla, že nechci znovu trpět.

„Nebudu to číst. Minulost je minulost a já se s ní už nechci zabývat,“ Ano. Toto je správné rozhodnutí.  Nemůžu se teď složit jako jsem se složila po jeho odchodu. Musím být silná. Musím být silná pro svoji dceru.

„Mami, ale…“ snažila se něco říct Renesmee, ale Jacob ji naštěstí umlčel.

„Je to Bellino rozhodnutí a ty by jsi ho měla akceptovat Nessie,“ Jacob teď mluvil jako dospělý. Nikdy jsme ho takto mluvit neslyšela. Pokaždé řekl hned první věc ,co měl na srdci, ale teď? Že by zmoudřel?

„Jacobe od kdyby takto mluvíš?“ zeptala jsem se ho zvědavě a odpovědí mi bylo jen pozvednutí ramen, že neví.

„Chceš to prkno spravit hned nebo to bude stačit až zítra?“ zeptal se mě a já jsem souhlasila s tou druhou variantou.

„Přece máme  oslavu, tak bychom měli slavit ne?“ navrhla jsem a všichni jsme odešli dolů oslavovat Renesméiny narozeniny a ještě seznámení Jacoba s mojí malou čtyřletou dcerou.

Už je to měsíc, co jsme oslavili Nessiny narozeniny a měsíc, co u nás Jacob je v jednom kuse. Ne že nás skoro každý den poctí dvanácti hodinou návštěvou, kdy mám sto chutí se jít zahrabat na zahradu, abych ho nemusela někdy poslouchat, ale po každé jeho návštěvě musím jít nakupovat, protože nám všechno vyjí a nechá v lednici jen láhve  se zvířecí krví pro Nessie.

Zrovna se dívám se z okna a pozoruji jak jedna sněhová vločka padá vedle druhé sněhové vločky a k ním padají další a další vločky, které tvoří krásnou sněhovou pokrývku všude okolo nás. Už jenom týden  a jsou Vánoce. Dávno jsem už nakoupila dárky pro Renesmee. Taky jsem koupila dárky pro Jacoba a pro některé kluky ze smečky. Hlavně pro Seatha. Už to není ten malý kluk jakého jsem si ho pamatovala kdysi, ale teď už je to chlap jako stodola. Kdybych ho měla někde v nějaké zapadlé uličce v noci potkat a neznat ho, tak bych vzala nohy na ramena a utíkala bych jak nikdy v životě.  Alepořád je to hodný kluk, tak jako ostatní vlci.

„Mamí! Mamí!“  vytrhl mě z křik mé dcery z jejího pokoje. Ten křik byl jakoby ji někdo trhal její vlasy.

„Co se tady děje?“ vtrhla jsem do pokoje a snažila jsem se najít důvod jejího povyku a křiku, který mi trhal uši.

„Oni to dodají až po Vánocích! Po Vánocích, kdy mi to je na nic! Co mám teď proboha dělat? Co mám dělat mami?“ vůbec jsem nechápala o čem tady mluví. Co mají dodat až po Vánocích? Co?

„Co prosím tě mají dovést až po Vánocích?“ zeptala jsem se ji a ona se zhluboka nadechla a vydechla než mi odpověděla.

„Před třemi týdny jsem Jacobovi přes internet objednala dárek na Vánoce a dnes mi měl přijít, ale místo dárku mi přišel dopis, že z důvodu nedostatku zboží na skladě ho pošlou až  po Vánocích,“ hlas ji klesl a sedla si na postel a hlavu si chytla do dlaní.

„A co jsi mu objednala?“ zeptala jsem se zvědavě a  začala jsem ji hladit po vlasech.

„Objednala jsem mu speciální  tričko s potiskem jeho se smečkou,“ tak toby mě v životě nenapadlo. Něco takové  mu objednat.

„Co teď mám dělat? Tohle byl můj hlavní dárek a  teď mu nemám, co dát,“ skoro se rozplakala, když mi do hlavy vpadnula myšlenka.

„Máš ještě tu fotku?“ zeptala jsem se ji a ona jen přikývla hlavou.

„No vidíš, ještě není nic ztraceno. Pojedeme do Seatlu a tam určitě bude nějaký ten obchod s potisky na trička,“ seznámila jsem ji se svým nápadem a  na její tváři se vykouzlil krásný úsměv, který zahřeje na srdci a člověk je hned šťastný jako ona.

„Opravdu mami?“ zeptala se mě jakoby mi nevěřila.

„Samozřejmě,“ odpověděla  jsem ji.

„A pojedeme hned teď?“ a udělala na mě ty svoje psí oči.

„No já nevím zlato,“ snažila jsme se z toho nějak vymluvit, protože se mi nikam nechtělo jet, když sněží.

„Mami prosím,“ a klekla si přede mě na kolena  a začala prosit.

„Tak se běž obléct,“ co jsem měla dělat, když tady začala takto prosit. Renesmee se šla obléct a já také. Za chvíli jsme už seděli v autě a jeli směrem Seatl.

„Mami a víš, kde máme vůbec hledat nějaký ten obchod?“ zeptala se mě a já jsem  jen pokynula hlavou k přihrádce a autě. Ness se natáhla a vytáhla z přihrádky mapu Seatlu, kde byli zakresleny i ty nejmenší obchůdky, které tam byli.

„Kde jsi k ní přišla?“ a se zájmem si prohlížela mapu.

„Jednou jsem byla ve Seatlu a v jednom obchodě je dávali zdarma k nákupům,“ odpověděla jsem ji a dál jsem věnovala pozornost řízení. Okolo nás pořád padali sněhové vločky a tvořili bílou záclonu, přes kterou nejde skoro nic vidět. Nejraději bych se dnes cestě v autě vyhnula, ale co bych neudělala pro moje sluníčko, aby bylo šťastné?

„Miláček je právě na drátě…“ prolomilo ticho zvonění Renesméina telefonu a já jsme propukla ve smích a na její tváři se objevil rudý ruměnec a hned zvednula telefon.

„Ahoj,“ odpověděla do telefonu a já jsem si začala pobrukovat melodii jejího vyzvánění.

„Někam teď s mámou jedeme, tak až přijedeme tak ti zavolám. Ahoj a miluju tě,“ a s posledním slovem zavěsila telefon.

„Pěkné vyzvánění,“ a znovu jsem se začala smát.

„To Jacob mi ho tam nastavil.“

„Když to říkáš,“ a spiklenecky jsem se na ni usmála.

„Mami!“ okřikla mě a obě jsme propukli ve smích.  Znovu jsem se začal soustředit na vozovku, když vtom mě upoutala červená šmouha, kterou jsme minuli. Nebo minula ona nás? Zatřepala jsem hlavou, abych nemusela myslet, co ta šmouha mohla znamenat.

„Mami!“ zakřičela Renesmee a já jsem se podívala před sebe a viděla jsem jak nám někdo stojí v cestě. Věděla jsem přesně, kdo to je. Našla si mě.

„Victorie,“ zašeptala jsem a instinktivně jsem strhla volant na stranu a cítila jsem, jak auto do něčeho narazilo a převracelo se z jedné strany na druhou. Neměla jsem teď strach o sebe, ale o svoji dceru.  Víčka jakoby mi najednou ztěžkla o několik tun a nedokázala jsem je donutit, aby se otevřeli a podívali se jak je na tom moje dcera.  Nedokázala jsem  je otevřít a připadala jsem si jakoby mě černota táhla k sobě a já se nedokázala z jejich spárů dostat.

Vyhrála Victorie a pomstila se za smrt Jamese jak slíbila?