Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Odpouštět je božské - 2. kapitola

20.04.2012 (16:45) • Terisekk • FanFiction na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 2542×

Natáhla jsem paže před sebe, snažila jsem se je protáhnout a kroužila jsem krkem doleva a doprava. V noci jsem toho moc nenaspala. Zpočátku jsem nemohla zabrat, protože jsem byla v jedné místnosti s Edwardem a nedokázala jsem se natolik uklidnit, abych usnula. Pořád jsem musela myslet na to, že tam je a s největší pravděpodobností mě pozoruje.

Až když obloha za okny začala šednout, únava mě přemohla, ale dlouho jsem si nepospala, protože kolem deváté jsme s Alicí a Rosalií vyrazily do Seattlu na nákupy, které bych klidně mohla vypustit.

Sedla jsem si na stoličku v kabince, opřela si lokty o kolena a zajela prsty do vlasů. Cítila jsem se hrozně. Bylo utrpení tady být a předstírat úsměv, který nebyl ani za mák upřímný. Celý tohle snažení bylo nechutně přitažený za vlasy a pomalu mi skalpovalo hlavu. Nemohla jsem odhadnout, jak dlouho všechno snesu.

„Tady máš ještě jedny šaty. Viděla jsem, že ti perfektně padnou,“ nakoukla do kabinky Alice. Při pohledu na mě se zamračila. „Bello, tak už si je zkus,“ pobídla mě netrpělivě.

„Přinesla bys mi je, prosím, v červené barvě?“ zeptala jsem se, ale spíš to bylo oznámení. Věděla jsem, že se modrá líbila Edwardovi. Právě proto jsem si řekla o červené. Nelíbilo se mi, jak mě chtějí nahnat do jeho náruče. Kdyby se mě zeptala, jakou barvu šatů chci, řekla bych modrou, ale teď jsem je musela z principu odmítnout.

Ještě víc stáhla černé obočí k sobě, až skoro tvořilo jednu linku. „Ale Edwardovi se líbíš v modrém. Myslela jsem si, že byste si mohli vyrazit na večeři. Znám fakt dobrou restauraci, kde by se ti líbilo a určitě i chutnalo. U Petersona je vypsaný pořadník, aby ses tam dostala,“ zasnila se Alice.

Stiskla jsem čelisti k sobě, jak mě zmítal vztek. Nemohla jsem ani pomyslet na to, jak mi všechno nalinkovala.

„Přesto bych si radši vzala ty červené,“ odpověděla jsem tvrdě.

Probodávala mě zlostným pohledem a snažila se mě zastrašit. Když viděla, že její chování neneslo ovoce, vyprskla: „Tomu tvému čoklovi se líbí červená, nemám pravdu?“

Nevěřícně jsem na ni pohlédla. Chvíli jsem přemýšlela, jestli to doopravdy řekla. Jo, řekla. Znechuceně jsem se zašklebila.

„Víš přece, že s Edwardem žádného domácího mazlíčka nemáme,“ řekla jsem jí klidně, a dokonce se mi na ni povedlo ironicky usmát. Teda stálo mě to hodně velké sebezapření, protože jsem po ní chtěla skočit a ublížit jí. Vyškrábat její oči a zahrát si s nimi kuličky!

Zavrčela na mě. „Ty víš, koho myslím!“ zaburácela. „Toho čokla, se kterým se taháš za Edwardovými zády!“

„Alice!“ Přiběhla k nám Rose a snažila se svou sestru uklidnit. Dlaní sevřela Alicino rameno, ale ta malá potvora se jí vykroutila.

„Ne, Rose, někdo jí to už musí říct! Už i Edward nad tím přemýšlí,“ zpražila Rose, která nad ní zakroutila pouze hlavou. „Proč jsi vlastně s Edwardem, Bello? Copak nevidíš, jak mu ubližuješ?“

Nevěřícně jsem zalapala po dechu a stoupla si na nohy. „To on ublížil mně!“ vykřikla jsem zoufale a přitiskla si ruku k hrudi. Slzy mi zakalily oči a přestávala jsem vidět jasně. Proč to nemůžou pochopit? Copak nevidí, jak mě sžírají muka? Jak se každou noc budím v slzách, celá zpocená?

„Už je to skoro dva roky, Bello! Omluvil se ti už milionkrát!“ Myslí si, že to pár blbých omluv spraví? Že pak si zase můžeme hrát na šťastnou rodinku?

„Alice, to už přeháníš,“ napomenula ji Rose, ale Alice na její slova nedbala.

„Můžou za to peníze? Jsi s ním kvůli prachům a dobrému jménu?“ Tak tohle byla poslední kapka. Otočila jsem se a hledala svoji kabelku.

„Rozhodně to není tenhle důvod. Víš ty co? Klidně si ty prachy nechte. Já o ně nestojím.“ Vyndala jsem všechny platební karty, které jsem u sebe měla, a hodila je k jejím nohám. „Je znát, že nejsi člověk a nikdy jsi nebyla matkou, Alice. Kdyby ano, mluvila bys jinak,“ oznámila jsem jí chladně, prodrala jsem se kolem ní a snažila se tělem o ni nezavadit. Vyšla jsem zpátky mezi regály a zamířila si to k východu, směrem pryč.

Rychle jsem odešla z obchodu a setřela si hřbetem ruky mokré tváře. Ani jsem se nerozloučila a očima jsem vyhledávala východ z obchodního centra. Naštěstí jsem ho našla okamžitě a nebyl ani daleko. Jen jsem musela překonat dvě stě metrů.

Hned na parkovišti jsem si odchytila taxíka a nechala se odvést pryč. Pryč od Cullenových.

Nechala jsem si zastavit před stavební firmou v La Push. Naštěstí jsem si ponechala hotovost, kterou jsem mohla zaplatit. Ještě jednou jsem musela řidiče přesvědčit, že jsem v pořádku, a on pak se starostlivým pohledem odjel. Vytáhla jsem z kabelky gumičku a svázala si neposlušné vlasy, které mi lítaly kolem hlavy.

Vydala jsem se k budově a doufala, že tam Paul bude. Zrovna by se mi nehodilo, kdyby byl v terénu, protože jsem se nechtěla ocitnout sama s lidmi ze smečky. Nemají mě moc rádi.

Vstoupila jsem na velký dvůr, který byl přilehlý k baráku. Stoupla jsem si k hlavním dveřím a rozhlížela se, jestli Paula někde neuvidím. Zahlédla jsem ho na druhém konci, jak se baví s dvěma chlapy. Nechtěla jsem jejich hovor rušit, proto jsem vyčkávala, až si mě všimne sám.

Asi po čtvrt hodině s nimi rozhovor ukončil, vydal se směrem ke mně a prohlížel papíry, které svíral v ruce. Nespokojeně stáhl obočí a zakroutil hlavou, kterou následně zvedl a spočinul pohledem na mně. Zastavil se.

„Bello,“ vykřikl vyděšeně a rozeběhl se ke mně. „Jsi v pořádku?“ zeptal se s obavou v hlase a přejížděl mě pohledem a kontroloval, jestli nejsem zraněná.

„Jsem v pohodě,“ ujistila jsem ho. Obmotal kolem mě ruce a přitáhl k sobě do náruče. Objala jsem ho kolem beder, zabořila hlavu do jeho prsou a nechala se hladit po vlasech.

„Co se stalo?“ zeptal se a přejel mi prsty po tváři.

„Pohádala jsem se s Alicí a utekla. Mohla bych dnes u tebe přespat?“ zeptala jsem se nejistě.

Po tváři se mu rozlil úsměv a nadšeně přikývl. „Samozřejmě, že můžeš. Ani nevíš, jakou mi to udělalo radost.“ Prsty mi položil na temeno hlavy a přinutil mě, abych ji zaklonila. Sklonil se nade mnou a přitiskl teplé rty na mé.

„Hej, Hansone!“ zakřičel někdo na nás. Přistiženě jsem se od Paula odtrhla a snažila se nečervenat. Paul hrdelně zavrčel a ohlédl se po Jaredovi, který se dožadoval jeho pozornosti. „To, že to tu vedeš, neznamená, že se tu budeš šmajchlovat s vdanou kamarádkou pijavic!“ Zaregistrovala jsem, jak se Paulovi napnula čelit a jeho tělo se začalo nepatrně třást.

„To je v pořádku, Paule. Nenech se vyprovokovat,“ zaprosila jsem zoufale. Neměla jsem vůbec ponětí, co bych dělala, kdyby se tady proměnil.

„To rozhodně není v pořádku,“ oponoval mi. „Dobře, nechám ho na pokoji,“ slíbil mi, když viděl můj výraz.

„Děkuju,“ hlesla jsem potichu a usmála se na něj.

„Počkáš na mě v kanceláři, než to tady vyřídím?“

Přikývla jsem na souhlas. Neměla jsem na vybranou, domů jsem nechtěla. Vzal mě kolem ramen a dovedl do jeho skromné kanceláře v rohu budovy.

Posadila jsem se do černého koženého křesla za mohutným stolem. Pohodlně jsem si opřela záda, položila předloktí na opěrky a zavřela oči. Netušila jsem, jak dlouho tady na Paula budu muset čekat, ale doufala jsem, že moc dlouho ne. Mezi ostatními vlkodlaky, vlastně mezi muži z La Push celkově, jsem se necítila dobře. Dávali mi svými pohledy jasně najevo, co si o mně mysleli.

S úlekem jsem sebou škubla, když mi v kabelce zazvonil telefon. Ani jsem se nenamáhala vstát a mobil hledat. Věděla jsem přesně, kdo se dožadoval mojí pozornosti – můj manžel -, a s ním jsem rozhodně mluvit nechtěla. Momentálně jsem neměla náladu na nikoho z nich. Byla jsem na ně naštvaná, i když jsem se na jednu stranu Alici snažila pochopit. Mohlo to vypadat, že toužím po jejich penězích. Jenže tak to doopravdy nebylo. Hlavně jsem si z hlavy nemohla vymazat tu jednu proradnou větu: Už i Edward nad tím přemýšlí. Tohle bylo horší, než kdyby mi dala facku.

Asi za půl hodiny mi volal sedmkrát, ani jednou jsem mu to nezvedla. Konečně se v pootevřených dveřích objevila Paulova tvář, na které se zračil široký spokojený úsměv. Přešel ke mně a rozpřáhl paže do stran. Ani na vteřinu jsem nezaváhala a stulila se v nich. Okamžitě mě obklopilo teplo, které vycházelo z jeho těla. V Paulově objetí jsem se cítila tak pohodlně, což bych neměla. Je to přirozený nepřítel Edwarda.

„Promiň, ale rychleji to nešlo,“ zamumlal mi do vlasů a políbil mě na temeno hlavy.

Chtěla jsem mu povědět, že mi to nevadilo, ale nestihla jsem se ani pořádně nadechnout, protože se v tašce opět rozezvonil ten příšerný stroj. Už dávno bych si mobil zrušila, nepotřebovala jsem být stále pod dohledem, ale když jsem to navrhla… Edward tolik vyváděl, že už jsem to nikdy nenavrhla. Taky jsem musela uznat, že jsem mu dlužila víc než jeden mobil v pohotovosti.

Povzdechla jsem si a poraženě mobil vytáhla. Zmáčkla jsem červené tlačítko a tím ukončila příchozí hovor od Edwarda. Paul přistoupil za mě a obmotal mohutné paže kolem mého pasu.

Jsem v pořádku, nedělej si starosti. Vrátím se během zítřka. Bella

Vyťukala jsem rychlou zprávu a odeslala ji, následně jsem vypnula mobil, aniž bych čekala na odezvu.

„Stále nemůžu uvěřit, že u mě zůstaneš až do rána. Nikdy jsi to za celou dobu, co jsme spolu, neudělala.“ Sklopila jsem pohled ke svým botám. Vůbec jsem netušila, jak se k tomuto vyjádřit.

„Mám hlad, nepůjdeme k tobě, nebo si potřebuješ ještě něco zařídit?“ zeptala jsem se, abych odvedla téma od nepříjemného rozhovoru, který by mohl následovat.

„Dobře, půjdeme domů. Kluci to tady zvládnou. Na zítřek jsem si vzal volno, abych mohl být celý den s tebou.“

Vypnula jsem sporák a uchopila pánev do dlaně. „Hotovo,“ oznámila jsem Paulovi s úsměvem. Otočila jsem se, abych mu mohla na talíř vyklopit poslední omeletu. Snědl jich sedm a možná že by snědl i další, ale došla vejce. Já jsem se na rozdíl od Paula spokojila s jednou a už jsem měla bříško plné.

Při pohledu na něj jsem se rozesmála. Jako pravítko seděl za stolem, příbor pevně svíral v dlaních a oči mu celé jiskřily. Jen co žlutá placka sklouzla na jeho talíř, vrhl se po ní a cpal se, až měl boule za ušima. Skoro doslova.

„Chutná ti?“ zeptala jsem se pobaveně a upřeně ho pozorovala. Pochopila jsem, proč mě dřív Edward sledoval, jak jsem jedla. Ráda jsem Paulovi vařila a ráda jsem se dívala, jak jí, protože doma jsem jedla sama a chyběl mi další strávník.

„Jo,“ zahuhlal s plnou pusou. Divila jsem se, že nic nevyplivl.

Přesunula jsem se k němu a zabořila prsty do černých vlasů, které mu pokrývaly celou hlavu a tvořily hustou kštici. Paul mi svou mohutnou hlavu položil do dlaně a zavřel oči. Sklonila jsem se k jeho rtům a letmo je políbila.

„Ještě,“ zašeptal a oči měl stále zavřené. Udělala jsem znovu to, o co mě žádal, ale teď mě nenechal jen tak utéct. Pevně mě chytil za paže a stáhnul k sobě do náruče. Překročila jsem jeho stehna a uvelebila jsem se na jeho klíně. Upřel na mě své tmavohnědé oči. Vjela jsem mu levou rukou do vlasů a pravou ho hladila po líci. Svojí tváří jsem se opřela o tu jeho a vychutnávala si teplo, které z něj sálalo.

„Co se dneska stalo?“ zeptal se mě opatrně. Odtáhla jsem se od jeho tváře a uhnula pohledem k podlaze.

„Pohádala jsem se s Alicí,“ zašeptala jsem sklíčeně. S celou rodinou Cullenových moje vazby značně ochladly, ale nikdy jsme si neřekli nic špatného. Až do teď.

„Co ti řekla?“ vyptával se dál Paul.

„Naznačila mi, že jdu jenom po penězích a dobrém jménu. Že Edwarda jenom využívám.“ Cítila jsem, jak se pode mnou Paul napjal, ale nijak dál nereagoval. „Řekla mi, že Edward si to myslí taky. Pak jsem po ní hodila všechny platební karty a utekla jsem,“ uzavřela jsem vyprávění. Bylo zbytečné zabíhat do detailů.

„Zůstaň tady se mnou,“ zašeptal mi Paul do ramene.

„Říkala jsem ti, že bych tady ráda přespala,“ odpověděla jsem mu s úsměvem, protože s ním to jinak nešlo. Byl můj přirozený zdroj úsměvu.

„Zůstaň tady napořád,“ upřesnil. Překvapeně jsem zamrkala. Zavřela jsem na pár vteřin oči a pak zhluboka vydechla.

„Paule, moc dobře víš, že my dva nemůžeme být spolu,“ upozornila jsem ho vážně. Tohohle jsem se vždycky bála – že vztah mezi námi začne brát hodně vážně.

„Proč ne? Bello, dej nám šanci.“ Nesouhlasně jsem zavrtěla hlavou.

„Nemůžeme být spolu, protože se můžeš kdykoliv otisknout. Dřív nebo později najdeš tu pravou, Paule. Tu správnou, která tě bude nade vše milovat, vezmete se, budete mít děti a budete šťastní. Já ti nemůžu dát ani jedno z toho. Já nejsem ta správná, nejsem pro tebe dost dobrá. Se mnou nemáš strávit zbytek života.“

„Bello, lepší bych nenašel,“ odpověděl jako umanuté dítě a díval se na mě s rozkošnýma očima.

„Tak proč ses do mě neotiskl? Paule, každá svobodná dívka je pro tebe lepší něž já, protože na ni doma nečeká manžel,“ upozornila jsem ho smrtelně vážně. Připadala jsem si jako matka, která poučuje svoje dítě. Kolikrát mi Paul připomínal Emmetta, taky jsem často nad ním musela držet pevnou ruku, aby neprovedl stupidní vylomeninu.  

„Jinou bych nechtěl,“ zašeptal upřímně a mě to zahřálo u srdce. Cítila jsem, jak se mi po tváři rozlévá líbezný úsměv, ale můj hlas zůstal tvrdý.

„To říkáš teď, ale dřív nebo později se otiskneš. A moje sobecká část doufá, že později.“

„Miluju tě, Bello,“ zašeptal mi něžně do ouška a mně po tváři začaly stékat slzy. Tuhle větu jsem tak dlouho neslyšela, že jsem se pomalu smiřovala s tím, že už ji nikdy neuslyším. Zavřela jsem oči a opřela si čelo o jeho rozpálený krk. Tak ráda bych mu dokázala říct totéž.

Lehce odsunul židli od stolu a vyhoupl se na nohy se mnou v náručí, jako bych nic nevážila. Měla jsem přesnou představu o tom, kam mě nesl. A moje dojmy se potvrdily, když zamířil ke dveřím do ložnice.

Položil mě na pravou polovinu postele a sám si přilehl ke mně. Položil se na bok a celé své mohutné tělo podepřel na lokti, takže se tyčil nade mnou. Prsty mi přejel po čele a neposlušné, drobné vlásky uhladil. Oddaně mi hleděl do očí, úplně jsem se v nich ztrácela. Sklonil se k mému čelu a políbil jej. Lehce se rty otíral o mou pokožku a sjížděl polibky přes nos, má zavřená víčka, až na tváře. Pocit blaha překazila ruka, která se mi vloudila pod tričko a pomalu se začala dobývat do košíčků podprsenky.

Uhnula jsem hlavou do strany. „Paule, ne…“ zašeptala jsem.

„Dobře,“ hlesl smířeně. Hlavu jsem narovnala na původní místo a tělo mi zahalilo neúnosné nutkání situaci vysvětlit.

„Paule, já…“

„Já vím, jsi unavená,“ skočil mi do řeči s úsměvem. Naposledy mi přejel prsty po tváři a stulil se vedle mě, aby se uložil ke spánku.

„Dobrou noc, Paule,“ popřála jsem mu. Něco nesrozumitelně zamumlal, objal mě kolem pasu a přitáhl k sobě do teplé náruče. Několik minut jsem upřeně hleděla do stropu, Paul vedle mě spokojeně oddychoval. Nemohla jsem usnout, protože jsem si nejdřív musela zvyknout na něčí společnost. Dva roky jsem usínala sama. Nakonec mě přeci jen dostihla únava z celého dne a usnula jsem.

Autor: Terisekk (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Odpouštět je božské - 2. kapitola: