Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Odhalené tajemství 5. kapitola

27.06.2010 (14:15) • Bellaaa • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1395×

Pohled Renesmee:

Seděla jsem tiše na gauči a čekala na to, až se moje matka s Edwardem objeví a řekne mi, co budeme dělat. Nechtěla jsem tu za žádnou cenu zůstat, ale jestli se tak mamka rozhodne, tak nebudu mít na vybranou.

A konečně se to stalo. Mamka vyšla po boku Edwarda z pokoje a tvářila se naprosto nečitelně. No nazdar. Tak tohle nemá šťastný konec.

„Tak jak jste se rozhodli?“

„Tvoje matka mi dá ještě šanci a tak tu nějakou dobu zůstanete.“

„Cože? Ale to nejde. Už jsme prodali dům jiným lidem, takže nemáme kde bydlet. Trhá mi to srdce, ale musíme odjet.“ Řekla jsem s předstíranou bolestí v hlase a vstala.

„Budete bydlet u nás.“ Oznámil mi a já se nevěřícně koukla na matku.

„Proč? Mami, ty jsi s tímhle vším souhlasila?“

„Ano. Měla by jsi Edward poznat a spřátelit se s ním. Je to přece jen tvůj otec, takže na to má plné právo.“

„A zajímá tady někoho vůbec, co chci já?“ Všichni byli samozřejmě zticha, asi se se mnou nechtěli dohadovat, když jsem byla naštvaná.

„Víte co? Odpovím za vás. Nezajímá. Já jsem se dneska dozvěděla tolik věcí, že po mě nikdo nemůže chtít, abych tu s vámi zůstala. Beru si Alicino auto a jedu pryč.“

„Renesmee! Já ti to nedovolím.“ Varovala mě matka a chtěla mě chytit za ruku. Já jsem jí ale ucukla a natáhla k Alice ruku pro klíče. Ta mi je beze slova hodila a já už neměla žádné důvody tu zůstávat. Měla jsem na ně všechny takový vztek. A hlavně na matku.

„Jenže já se tě neptám svolení. Jedu pryč a nevím kdy se vrátím, takže mě nezkoušete hledat. Použiji kolem sebe štít jak jsi mě naučila. To jsem ti ještě věřila.“

„Neměla jsem jinou možnost.“

„Ne?! Měla jsi padesát let na to, abys mi řekla pravdu. To od tebe bylo tak hnusné, říct mi to tady přede všemi. Už ti nevěřím mami. A jestli se ptáš, kam jedu, tak ti to taky neřeknu. Nemáš právo o mě cokoliv vědět. Nemusím se ti svěřovat, když se mi taky nechceš svěřit. Teď alespoň vidíš jaké to je, když ti někdo nechce říct pravdu.“ Matka chytila Edwarda za ruku a já se k nim otočila zády. Neměla jsem na to, abych hrála šťastnou rodinku.

Ještě jsem za sebou slyšela hlasy.

„Mám pro ni dojít?“

„Ne, nech ji být. Ona se vrátí. Někdy bývá výbušná, ale to se časem urovná.“ Naštvaně jsem nasedla do auta a nastartovala. Vůbec jsem nad ničím nepřemýšlela a rozhodla se jet za jedinými přáteli, které jsem měla. Marc a Angelina.

Těm jediným jsem mohla ve všem věřit a taky se jim svěřit. Poznala jsem je na jedné dobročinné akci. Hned mi padli do oka a od té doby jsou to moji přátelé. Jsou to upíři a živí se lidskou krví, ale nezabíjí lidi. Jen se na nich nakrmí a potom je přinutí zapomenout. To je totiž Marcova schopnost. A Angelina bohužel žádnou nemá. Je to divné, ale jí to vyhovuje. A Marcovi to vůbec nevadí. Jak by mohlo, když jsou manželé už sto padesát let?

Já vím, jsou hodně staří a tím pádem i silní, ale mě by nikdy neublížili. Vždycky když jsem potřebovala pomoct, tak mi pomohli. Nemůžu jim nedůvěřovat. A oni mi aspoň nelžou. Už se těším, až je znovu uvidím.

***

Trvalo mi asi dva dny, než jsem konečně zaparkovala své auto na jejich příjezdové cestě. Musela jsem totiž nejdřív zjistit, kde teď zrovna bydlí. Zjistila jsem si to od jednoho upíra a jako protislužbu jsem mu musela slíbit, že až příště pojedu za Cullenovými, vezmu ho sebou. Byl to prý jejich starý známý. Vůbec nevypadal podezřelem a tak jsem mu to slíbila. Myslím, že se jmenoval Peter.

Vystoupila jsem z auta a zaklepala na dveře. Ihned mi otevřela Angelina, a jak mě uviděla, tak oněměla. Musela jsem se zasmát, to bylo celá ona. Nesnášela překvapení, stejně jako já.

„Panebože!“ Bleskově mě objala a hned na to mě objal Marc.

„Proč jsi nám neřekla, že přijedeš?“

„Nebylo by to překvapení.“ Ukázali mi můj pokoj a já si neměla vůbec co vybalovat, takže mi musela Angelina půjčit něco na sebe. Měly jsme naštěstí stejnou postavu, takže to bylo bez problémů. Ach, jak jsem byla šťastná.

Myslela jsem si, že mě Marc s Angelinou pochopí, ale to jsem si myslela špatně. Měli Bellu rádi, takže když slyšeli, že jsem od ní utekla, pěkně mi vynadali. Dokonce chtěli, abych jí aspoň zavolala, ale já to odmítla. A tak mě potom ujistili, že jí neřeknou, že jsem u nich na návštěvě. Pěkně jsem si oddechla. Někdy se s Marcem totiž chovali hodně zodpovědně, tak jsem se bála, aby mě neprozradili. Už jsem viděla, jak si pro mě matka jede a potom mi dá co proto.

A tak ubíhaly dny, týdny, až se to protáhlo na půl roku. Nic mě nebavilo a musela jsem pořád myslet na mamku, jak jsem jí musela ublížit. No jo, já vím. Trochu mi trvalo, než jsem si to uvědomila, ale potřebovala jsem čas. Jsem přece ještě dítě, ne?

No tak nejsem, no. Ale měla jsem dostatečný důvod opustit svoji rodinu. Vážně jsem řekla svoji rodinu? Od kdy jsou oni moje rodina? Měla bych přestat tolik přemýšlet a trochu se bavit. Tedy, ne že bych byla u Marca a Angeliny zavřená pořád doma, to ne.

I když mi to Marc zakazoval, tak jsem chodila aspoň třikrát týdně utápět svůj žal do místního podniku. Všichni si tam na mě už zvykli a párkrát si se mnou chtěl někdo něco začít, ale já jsem ho odpálkovala. Uměla jsem se přece bránit.

Bylo zábavné pořád se jen opíjet a utíkat před všemi svými problémy. Jenže to Marca s Angelinou přestávalo nudit. Čím dál tím víc mi promlouvali do duše a snažili se, abych se vzpamatovala. Jenže já jsem nechtěla. Nechtěla jsem nad ničím přemýšlet a prostě se jen bavit dál tak, jak jsem se bavila doteď.

A tak jednoho dne došla Marcovi trpělivost. Beze slov začal s Angelinou balit kufry. Nevěděla jsem co se děje. Došlo mi to, až když rezervoval po telefonu lístky do Forks.

„Chtěl bych čtyři letenky první třídou, co nejdříve to bude možné.“

„Kam?“ zeptala se žena v telefonu.

„Do Phoenixu.“

„Ano, takže vám letadlo letí za hodinu a půl.“

„Děkuji.“ Marc položil telefon a hodil do kufru další kus oblečení.

„Sakra, Marcu, to snad nemyslíš vážně!“

„Ale ano, Renesmee. Už toho mám plné zuby. Skoro každý den se chodíš bavit a nikdy tě ani nenapadlo, jak se musí cítit tvoje matka. Stává se z tebe bezohledný netvor. Dokonce jsi přešla i na lidskou stravu. Nebaví mě po tobě pořád uklízet. Musíš se sebrat, a to se stane jedině, když se vrátíš domů. My s Angelinou a Peterem jedeme s tebou. Peter se mi totiž ozval a ptal se po tobě. Říkal jsem ti to asi před týdnem, ale ty jsi byla zase opilá. Doufám, že tě Cullenovi ještě přijmou mezi sebe, protože u nás už být nemůžeš. Nevydržím ten strach každý večer, kdy jsi v tom klubu, nebo co to vlastně je.“

„Dobře, ale můžeme ještě nějakou dobu počkat. Nejsem připravená na to se s nimi setkat. Musíš mě přece pochopit Marcu.“

„Já tě chápal. Když jsi byla zpočátku uzavřená do sebe, tak jsem fakt nic nenamítal. Ale teď svoje problémy řešíš tím, že se jednoduše opiješ.“

„Dobře, ale co Peter? Ty mu věříš?“

„Musím uznat, že je ten chlápek vážně divnej. Ale když říká, že je to známý Cullenů, tak na tom něco bude. Nepřipadá mi nějak nebezpečný. Sice se živí lidskou krví, ale to snad všichni kromě Cullenů a dřív tebe.“

„Přejdu zase na zvířecí krev.“

„Bude to pro tebe těžké. Vydržíš to mezi lidmi?“

„Dám kolem sebe štít, jak mě to naučila Bella.“

„Proč o ní mluvíš jako o Belle?“

„Je to pro mě jednodušší.“ Marc jen přikývnul a zase začal něco házet do kufru.

Šla jsem si taky sbalit a o chvíli později jsem už seděla v autě vedle Petera. Vůbec nebyl hovorný, ale já se potřebovala vypovídat.

„Jak dlouho už znáš Cullenovi?“

„Asi deset let.“

„A jak si se s nimi seznámil?“

„Při lovu. Jsou to dobří upíři. I když si o nich může někdo myslet, že jsou divní, když pijí zvířecí krev. Taky jsem to zkoušel, ale vydržel jsem to asi dva týdny. A to jsem se musel opravdu držet, abych někoho nezabil. Jak to, že se taky neživíš zvířecí krví, když k nim patříš?“

„Živila, ale taky jsem to nemohla vydržet,“ zalhala jsem a radši obrátila hlavu k oknu, aby na mě nebylo vidět, že lžu.

„Budeš u nich dlouho?“ zeptal se mě a já vůbec nevěděla, co mu na to mám odpovědět. Jak jsem to jen mohla vědět?

„Asi dokud si nenajdu vlastní dům. Ty žádnou rodinu nemáš?“

„Nechci se o tom bavit.“

„Jistě, je to jen tvoje věc.“ Co se tak mohlo stát, že mi to nechce povědět?

Další

Autor: Bellaaa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Odhalené tajemství 5. kapitola: