Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Odhalené tajemství 4. kapitola

23.06.2010 (11:45) • Bellaaa • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1771×

Pohled Belly:

Byla jsem z něho tak vykolejená, že jsem nedokázala normálně přemýšlet. Přece mě po všech těch letech pořád nepřitahuje? Musím se ovládat a myslet na štěstí své dcery. To je pro mě přece nejdůležitější.

Když jsem spatřila Alice, jak přede mnou stojí taková jako vždycky, nevydržela jsem to a vrhla se jí kolem krku. Byla jsem tak ráda, že jsme konečně o samotě. Bylo mi jasné, že ona za Edwardův odchod nemůže. Byla na mě ze všech vždycky nejhodnější a taky to byla moje nejlepší kamarádka. Jak bych jí mohla nenávidět?

Alice se zasmála a zmáčkla mě v objetí ještě víc.

„Hrozně se mi stýskalo, Alice.“

„To mě taky, Bello. Ani nevíš, jak jsme se všichni trápili, když nás Edward donutil tě opustit a ani se nerozloučit. Ale musíš mi o sobě všechno povědět, protože mi začíná být tak trochu jasné, že Renesmee není jen tvá kamarádka. A jak jsi se stala upírem? Je hrozné nevidět tvou budoucnost přes tvůj štít.“ V klidu jsem jí o sobě všechno pověděla od odchodu Edwarda až po současnost. Měla jsem pocit, že jsem ze sebe konečně všechno po všech těch letech dostala a konečně jsem necítila tu tíživou bolest.

Pořád mě přesvědčovala, ať Edwardovi odpustím, že to tak prý nemyslel, ale teď jsem zase nevěděla já, co si o tom mám myslet. Alice by mi přece nikdy nelhala, to jsem věděla, tak proč by to dělala teď? Stejně jsem jí i tak musela slíbit, že Edwardovi řeknu o Renesmee pravdu a potom se uvidí, co budeme dělat dál. To se jí všechno lehce řeklo, když nemusela snést tu hroznou bolest a ještě se padesát let starat o Renesmee.

Samozřejmě, že jsem Alici neřekla, že měla včera Renesmee narozeniny, protože by chtěla určitě uspořádat obrovský večírek a my bychom se nikdy nemohli rychle odstěhovat. Pochybuji, že se nám to ještě podaří. Edward mi v tom bude chtít určitě zabránit, tím jsem si jistá. Co když si bude dělat nárok na Renesmee?

A jak bude vůbec reagovat ona, až jí řeknu celou pravdu? Bude mě do smrti nenávidět, nebo mi odpustí a bude mít Edwarda ráda jako otce? Co když bude chtít zůstat s ním? Tyhle myšlenky mi problikávaly hlavou, zatímco jsme jeli k domu Cullenových.

Prošla jsem s Alice kolem Carlislea a Renesmee mi vyšla naproti. Vypadala naštvaně a měla na to plné právo. Měla jsem jí to říct už dávno, ale copak se to dalo? Nikdy jsem k tomu nesebrala odvahu, tak to budu muset udělat tady a teď, přede všemi. Já to zvládnu, musím si věřit. Hlavně nesmím uvěřit Edwardovi.

„Je všechno v pořádku?“ zeptala jsem se jí a ona mi stiskla povzbudivě ruku.

„V naprostém. Nepůjdeme už?“

„Musím všem něco říct, i tobě.“ Sedla jsem si s Renesmee na pohovku a obrátila se k Edwardovi, protože to on je teď nejdůležitější.

„Edwarde, pamatuješ si na tu noc, kdy jsme byli v tomhle domě sami?“ Zatvářil se překvapeně a nechápal, co tím myslím, stejně jako ostatní. Bože, copak je to tak těžké pochopit? Už by mu to mohlo dojít.

„Ano, ale proč to tady rozebíráš?“ Co je to za otázku? Je jasné, že tady přede všemi nechci rozebírat tu noc, kdy jsme se poprvé milovali. Bylo to tak krásné, ale nesmím na to už myslet. Pro Edwarda to jistě nic neznamenalo.

„Mami, řekni mi, že to není on. On to být nemůže, tohle mi nemůžeš udělat.“ Bože, trhá mi to srdce, když vidím Renesmee takhle trpět, ale teď nemůžu couvnout. Takže je jasné, že ona nechce, aby její otec byl Edward. Určitě se pohádali, než jsem sem přijela. Alespoň mám další důvod, proč odjet. Snad se mnou bude Renesmee po tom všem souhlasit.

„Potom jsi odešel a já zjistila, že jsem těhotná. Chtěla jsem ti to říct, opravdu chtěla, ale ani jsem nevěděla, kde tě hledat. Nechal jsi mě tu samotnou a opuštěnou. Victoria mě mohla kdykoliv zabít, ale tobě to bylo jedno. Každým dnem jsem trpěla. Byla to pro mě muka, ale jediný kdo se o mě staral byl Laurent. Ano, on. Doteď jsem mu nesmírně vděčná. A když jsem za tři měsíce konečně rodila, narodila se mi Renesmee. Při porodu mě kousla, jinak bych zemřela, ale asi by to bylo nejlepší, co? Teď budeš mít výčitky, že jsem si dostatečně neužila svoje lidství. Ale něco ti řeknu. Renesmee je pro mě vším a jestli mi jí budeš chtít vzít, tak ti říkám ne. Zkus mi jí sebrat a budeš toho litovat, jak už jsem řekla na parkovišti. A na nikoho z nich se nebudu ohlížet.“ Přelétla jsem očima všech sedm upírů, aby bylo jasné, koho tím myslím.

„Ale to není možné,“ vypravil ze sebe. Takže tohle je to jediné, na co zmůže? On snad popírá, že je její otec. Copak jsem nějaká děvka, co se s každým vyspí?

„Popíráš snad, že jsi její otec?“

„Ne, to bych nikdy neudělal.“ No ovšem, teď si hraje na nevinného. Myslí si snad, že mu odpustím? Jestli ano, tak se mýlí.

„Můžu k tomu snad taky něco říct, ne?“ vložila se do toho Renesmee a vypadalo to, že se na někoho z nás každou chvíli vrhne.

„Podle mě bychom měli s mamkou odjet a prostě to nechat tak, jak to bylo. Já po tobě, Edwarde, samozřejmě nic nežádám. Nestojím o tvoji dobrosrdečnou pomoc, ani nic podobného. Jsem už plnoletá, takže můžu lidně odejít sama.“

„Nikam nepůjdeš Renesmee. Jsem tvoje teta, takže ti to zakazuju. A jestli se k něčemu takovému rozhodneš, uvidím to.“ Alice samozřejmě jako vždy všechno uvidí, takže nedopustí, aby moje Renesmee udělala něco takového. To by mi zlomilo srdce. Budu jí teď muset hlídat na každém kroku, aby neprovedla něco hloupého.

„Ať tedy rozhodne tvoje matka, co budete dělat,“ navrhla Alice a já přikývla. Ano, ať Edward konečně zjistí, že nejsem ta, kterou opustil. Bezmocná a nemilovaná. Dokážu mu, že jsem samostatná a nepotřebuji ničí pomoc, tím méně jeho.

„Já nevím. Mohli bychom se tu ještě chvíli zdržet, jestli vám tedy nebudeme překážet. Ale už jsem náš dům prodala jedněm lidem. Museli bychom bydlet tady.“ Chtěla jsem k tomu ještě něco doplnit, ale Edward vstal a pobídl mě rukou, abych šla za ním. Asi se mu nelíbilo, že to tady takhle řešíme přede všemi. Ale nechápu, co mu na tom vadí. Stejně náš rozhovor uslyší, takže proč chce se mnou mluvit o samotě? Mám to! Určitě si myslí, že když se na mě usměje tím svým neodolatelným úsměvem, tak roztaju, ale to se přepočítal.

Vstala jsem a následovala ho do vedlejší místnosti. Zavřel za nám dveře, jako by to mělo nějak pomoct a obrátil svou pozornost ke mně.

„Chtěl bych se ti omluvit, Bello. Kdybych věděl, že čekáš moje dítě, nikdy bych tě neopustil. Věř mi, že mi to rvalo srdce, když jsem tě opustil. Odpustíš mi to?“ Rvalo mi srdce mu lhát, ale nedalo se nic dělat. Tak snadno mu neodpustím.

„Ne.“ Vypadalo to, že ho moje odpověď překvapila.

„Ne?“ zeptal se nevěřícně a nakrčil obočí. Co si myslí, že mu hned odpustím a vrhnu se mu kolem krku?

„Něco ti řeknu, Edwarde. Když jsi mě tenkrát v lese opustil, zničil jsi mě. Moje srdce přestalo bít dávno před tím, než se ze mě stal upír. A když nemám srdce, tak tím pádem nemůžu mít ani nikoho ráda, kromě Renesmee. Ta je teď celý můj život a tak to i zůstane. To ona mě nutí žít. Mohla jsem už dávno odjet do Volterry a nechat se zabít, ale neudělala jsem to jenom kvůli ní. A ne kvůli tobě, takže si tohle zapamatuj. Já jsem tě nikdy nemilovala. Říkala jsem si, jaké by to bylo, kdybych zkusila chodit s upírem jako jsi ty. A nepřišlo mi to vůbec dobré. Pro mě jsi už dávno mrtvý. Takže buď odtud odjedete ty a tvoje rodina, nebo já s Renesmee. Ale my u vás nezůstaneme.“ Edward vypadal mojí řečí naprosto zničený. Jako bych mu vzala všechno, pro co žil. Vypadal jako tělo bez duše. Jen tam tak vedle mě stál a zíral utrápeně do země.

Začínalo mi ho být trochu líto, i když jsem mu právě řekla to nejhnusnější, co jsem kdy vypustila z úst. Začala jsem toho nějak litovat. Pohled na něj mi připomněl mojí lásku k němu. I když jsem si to nechtěla připustit, milovala jsem ho.

„Ale jestli chceš, tak tu můžeme pár dní zůstat, abys Renesmee trochu poznal. Opravdu není tak hrozná, jak se zdá. Je celkem výbušná, ale bude tě mít ráda, uvidíš. Tak už něco řekni, Edwarde, nebo se z tebe zblázním.“ Edwardův obličej se rozjasnil a potom se zatvářil vítězoslavně.

„Děkuju, Bello.“

„Nemáš mi za  co děkovat.“

„Ale ano.“ Ten je ale tvrdohlavý.

„Ne, je to tvoje dcera, takže ne. Máš plné právo na to jí vídat. A tvoje rodina by byla zničená, kdybychom s Renesmee teď odjeli.“

„Uvidíš, že si budeme s Renesmee rozumět.“

„Tím si nejsem tak jistá, protože když se ona k něčemu rozhodně, tak jí už nic na světě nepřesvědčí. Nejsem si jistá, jak bude reagovat na to, že tu zůstaneme. Ani jsem si o tom s ní nemohla v klidu promluvit.“

„Ona to pochopí. Sice na mě teď její myšlenky křičí různé nadávky, ale přirostu jí k srdci. Pochopí, jakou udělala chybu, že mě neměla ráda.“

„Jen jí prosím tě nezklam tak jako mě.“ Na to mi už neodpověděl a otevřel mi dveře.

„Tak řekneme jim tu novinu?“ zeptal se mě s nadšením a já začala litovat, že jsem mu něco takového slíbila. Zase jsem se dala obměkčit.

Další

Autor: Bellaaa (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Odhalené tajemství 4. kapitola: