Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Očima anděla - 4. kapitola

31.08.2010 (16:45) • Terez14 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1478×

4. kapitola

Když jsem se ráno probudila, cítila jsem se zvláštně. Až příliš šťastně, ačkoli jsem k tomu neměla sebemenší důvod. Něco uvnitř mě se radovalo, ale já neměla ponětí proč. Proč jsem se tak moc těšila do školy, ve které jsem byla jednou a kvůli které jsem měsíc ležela v nemocnici? Nedokázala jsem pojmenovat pocit, jež se mě už od samotného probuzení nechtěl pustit. Ale nemohla jsem se dočkat, až do té školy půjdu.

Bleskově jsem se nasnídala a vypadla jsem z domu. Měla jsem naspěch. Nasedla jsem do mámina auta a vyrazila. Směr střední škola Forks.

I když jsem tudy už jednou jela, cesta mi nic neříkala. Bylo štěstí, že jsem tu školu vůbec našla, ale nakonec se mi to povedlo. Zaparkovala jsem na parkovišti a modlila se, ať není náledí a někdo do mě znova nenapálí autem. Zhluboka jsem se nadechla a vyšla na parkoviště. I když už od rána trošku poprchávalo, teď se rozpršelo nanovo, a tak jsem rychle přeběhla parkoviště, abych nezmokla  a snažila jsem se přitom vyhýbat kalužím, což byl docela těžký úkol. I přes svoji snahu jsem se do budovy školy dostala celá mokrá. Asi si budu muset pořídit deštník.

Musela jsem nejdřív jít do přijímací kanceláře. Super. Hned budu vyčnívat z davu. Ale co už. Odhodlaně jsem se vydala ke správným dveřím a zaklepala.

„Dále,“ ozvalo se okamžitě. Otevřela jsem dveře a vešla do malé místnůstky. Stěny byly vymalované podivnou zelenou barvou, kterou bych já označila za vyblitou. Podle mého názoru se do školy vůbec nehodila. Naproti dveřím bylo okno a napravo od něj seděla za stolem prohýbajícím se pod tíhou spousty papírů starší žena.

„Dobrý den, já jsem –“ pozdravila jsem a chtěla jsem začít vysvětlovat, proč jsem přišla. Ona mě ale přerušila.

„Ahoj,“ usmála se, „ty jsi Isabella, že ano? Isabella Swanová.“ Asi by mě nemělo překvapit, že mě znala.

„Ano,“ přikývla jsem. Nebyla jsem z té ženské bůhví jak klidná. Možná se snažila vypadat mile, ale já jsem z ní měla špatný pocit.

„No, o měsíc sis ten nástup do školy odložila, co?“ To vážně řekla? Co je jí do toho. Vůbec jsem na to nereagovala. Nebudu ji přiživovat o drby, které pak bude roznášet bůhví kde po Forks. Po chvíli jí asi došlo, že se s ní o tom nehodlám bavit a podala mi nějaké papíry.

„Tady máš mapku školy, rozvrh hodin a tohle přineseš po škole podepsané od všech učitelů,“ vysvětlila mi. Jenom jsem přikývla.

„Nebudu tě zdržovat. Běž poznat naši školu,“ usmála se.

„Ehm, děkuju,“ vymáčkla jsem ze sebe a prchla z místnosti rychlostí blesku. Jenže jsem nedávala pozor, takže jsem to samozřejmě do někoho napálila.

„Jé, promiň,“ omluvila jsem se a podívala jsem se na toho ubožáka, co se se mnou dostal do srážky.

„To je v pohodě,“ usmál se na mě. „Ty jsi Isabella, že jo?“ zeptal se. Proč tady všichni všechno vědí?

„Jo. Říkej mi Bello,“ opravila jsem ho. Přišlo mi to tak lepší.

„Já jsem Mike Newton,“ představil se. „Chceš doprovod?“ Ne že by se mi ten kluk bůhví jak líbil, ale hodilo se najít svoji učebnu jinak než tím, že bych si s sebou pořád tahala mapku.

„Jo, to by bylo super,“ odpověděla jsem.

„Co máš za hodinu,“ zeptal se.

„Eh, matiku…,“ řekla jsem, jen co jsem se podívala do svého rozvrhu hodin. Vlastně jsem si ho ještě ani nepřečetla.

„Dovedu tě do správné učebny.“ Přikývla jsem. Mike se mi teď hodil. Teda až do chvíle…

„Jaký to je na nový škole po tak dlouhý době?“ … kdy se zeptal na tu nejblbější otázku. To ze mě každej bude dneska dostávat informace?

„No, nic moc,“ vyhnula jsem se přímé odpovědi, „mě tady každej zná a já nikoho.“

„Jo, tady se nic v tajnosti neudrží a taky k tomu přispěla tak věc… před měsícem.“ Upřímná odpověď. Bože, ten kluk je tak ohromně taktní. Ještěže já si nic neberu. Před měsícem jsem málem umřela. Byl to fakt.

„Hm, myslela jsem si to,“ opáčila jsem a snažila jsem se, aby to neznělo otráveně. Zatímco jsem šli pořád dál chodbou, Mike pořád něco mlel. Asi tak po minutě jsem ho přestala vnímat a jenom jsem přikyvovala. Nakonec jsem se ocitli před dveřmi správné učebny.

„Tady to je,“ ukázal Mike.

„Díky za doprovod.“

„V pohodě,“ usmál se, „můžu se o tebe postarat celý den, aby ses tu neztratila.“ Bože, jen to ne! Pořád by mlel a mlel a to bych nepřežila.

„To nemusíš, budu v pohodě.“ Asi si to nebral k srdci.

„Jak chceš, zatím ahoj. Ale uvidíme se u oběda.“ Už bylo pozdě abych protestovala, protože Mike byl na cestě do své učebny, ale neměla jsem k tomu ani důvod. Bylo to lepší než si lámat hlavu, kam si u oběda vůbec sednu.

Přestala jsem o tom uvažovat a vstoupila do učebny matematiky. Učitel už tam byl, ačkoli hodina ještě nezačala. Dala jsem mu podepsat papír, co jsem dostala od té ženské v přijímací kanceláři.

„Vítejte u nás na škole, slečno Swanová. Můžete tu rovnou zůstat, představíte se nám.“ Moje noční můra. Super.

Když zazvonilo, všichni zapluli na svá místa a jenom já jsem stála jako idiot před tabulí.

„Tohle je Isabella Swanová,“ představil mě učitel, jehož jméno už jsem stejně zapomněla. „Asi o ní většina z vás něco ví, ale poslechneme si něco o ní.“ Paráda. No vážně. Ještě jsem se nikdy necítila líp než tady, když jsem stála naproti těm lidem a oni mě očumovali jako bych byla opice v ZOO.

„Ehm… Jmenuju se Bella a přistěhovala jsem se sem před měsícem. Narodila jsem se tady ve Forks, ale když mi byly dva roky, moji rodiče se rozhodli, že se přestěhujeme do Phoenixu. Jenomže teď se chtěli vrátit, a tak jsem tady.“ Někdo zvednul ruku.

„Rachel,“ vybídl ji učitel.

„Proč jsi šla do školy až po měsíci?“ zeptala se mě ta holka a povýšeně se na mě koukala. Proč do toho všichni musejí šťourat. Tohle byla prostě jen snaha donutit mě to říct nahlas. Měla jsem chuť jí říct, ať si svou debilní otázku strčí do… někam, ale nakonec jsem se ovládla. A odpověděla jsem.

„Jo, chcete to slyšet. Fajn. Když jsem sem šla poprvý do školy, srazilo mě auto a byla jsem v nemocnici. Spokojená?“ optala jsem se té Rachel a hned jsem věděla, že mi nebude sympatická. Po tomhle mém výstupu mě učitel poslal do poslední řady vedle nějaké holky. Asi si myslel, že se mnou budou problémy. Sedla jsem si a koukala jsem se před sebe ignorujíc upřené pohledy všech okolo mě.

„Ahoj, já jsem Jessica Stanleyová,“ pozdravila mě šeptem ta holka, vedle níž jsem seděla.

„Ahoj,“ oplatila jsem jí pozdrav. Celou hodinu potom vedle mě o něčem drmolila, dokud ji učitel nevyvolal a stejně pak po chvíli začala nanovo. Byla snad upovídanější než ten pitomeček Mike.

Když zazvonilo, znova jsem rychle prchala z místnosti a doufala, že mě Jessica nedožene. Uprchla jsem jí úspěšně.

***

Dopoledne jsem ve škole jakž takž přežívala. Před obědem za mnou přišel Newton a dovedl mě do jídelny. Moc nadšená jsem nebyla, ale co mi zbývalo. Sedla jsem ti tedy vedle Jessiky a ještě jedné holky, jejíž jméno už jsem zapomněla, a poslouchala jsem Mikovo tlachání o ničem. Holky se mě celou dobu na něco vyptávali, tak jsem se nemohl ani v klidu najíst. Už abych byla z té školy pryč.

Po obědě mě Mike doprovodil na hodinu biologie a já byla ráda, že jsem se ho už zbavila na celý zbytek dne. S povzdechem jsem vešla do učebny a namířila si to za učitelem. Ten mi podepsal papír a poslal mě si sednout. Až teď jsem si všimla, že v celé řídě je jen jedna volná lavice, tak jsem si tam sedla. Seděla jsem naštěstí sama, ale něco mi říkalo, že tu někdo chybí. Své pocity jsem jako vždy poslední dobou ignorovala.

Po biologii jsem konečně mohla opustit školní pozemky, protože jsem byla omluvená z těláku. Ale  ještě předtím jsem ale musela za tou protivnou ženskou do kanceláře. Když jsem tam vešla, málem se mi zastavilo srdce. Nevěděla jsem proč, ale ten kluk, co tam stál, mi byl hrozně povědomý. Když jsem ho uviděla, došlo mi, že to on byl ten, kvůli kterému jsem se ráno radovala. Jako bych věděla, že ho potkám. Stála jsem tam a čekala, až budu na řadě. A nečekala jsem dlouho. Když mě ten kluk uviděl, otočil se na mě a probodl mě nenávistným pohledem. Potom se omluvil té ženské a odešel kolem mě bleskovou rychlostí pryč. Bylo to divné. Co má za problém?

Já jsem chvíli jen stála na místě a zírala do zdi. Byla jsem okouzlená a zmatená zároveň. Mátly mě moje vlastní pocity, které jsem ještě nikdy necítila. Alespoň ne potom, co jsem se vrátila z toho komatu. Je možné, že bych se změnila za tu dobu, co jsem tam jen tak ležela a nevěděla o sobě? Co když se stalo něco… Z myšlenek mě vytrhl něčí hlas.

„Slečno Isabello, slyšíte mě?!“ Cukla jsem sebou. Najednou mi došlo, kde jsem. Otočila jsem se na tu ženskou a podala jí podepsané papíry.

„Jaký byl první den ve škole?“ zeptala se mě. Nevěděla jsem, jak bych měla odpovědět. Pořád jsem byla trošku mimo.

„Ehm, …fajn,“ dostala jsem ze sebe nakonec.

„Můžeš jít, všechno je v pořádku,“ řekla a já po těchto slovech rychle vystřelila z místnosti. Ten kluk mi ležel v hlavě celý den. Musím zjistit, kdo to je!

S touhle kapitolou nejsem zrovna dvakrát spokojená, ale co už. Potěšilo by mě, kdybyste mi napsali upřímné komentáře, abych věděla, co si o povídce myslíte. Děkuju vám.

Vaše Terez.

Shrunutí

Autor: Terez14 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Očima anděla - 4. kapitola :