Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Očima anděla - 3. kapitola

19.08.2010 (12:45) • Terez14 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1057×

3. kapitola

„Dobré ráno, Isabello,“ pozdravila mě sestřička, která právě vešla do mého nemocničního pokoje a vzbudila mě z mého neuvěřitelného snu. Kdybych neležela na posteli připojená na tisíc otravně pípajících přístrojů, asi bych se zvedla a nadala jí, že mi překazila moje snění… Ale já jsem se kvůli těm věcem okolo nemohla ani pohnout.

„Dobré ráno,“ opáčila jsem rozespale a ušklíbla jsem se, když přede mě dávala nějaký tác už na pohled odporného jídla. Už včera ze mě vytáhli tu jehlu, kterou mi nitrožilně dodávali živiny, teď jsem měla začít jíst sama. Paráda, nic z toho nevypadalo dostatečně poživatelně… Tak vzhůru do toho.

Sestřička dokonce odešla, asi se nebála, že to jídlo strčím pod deku. Vzala jsem si něco do ruky a začala to žvýkat. Původně to vypadalo jako rohlík. Celou tu věc jsem snědla a pokračovala jsem dál. Na menu bylo nějaké ovoce, ale nedalo se přesně určit, co to bylo. Snědla jsem to i tak. Byla jsem vděčná, když přišla máma a propašovala mi sem čokoládu.

„Díky,“ vypískla jsem vděčně, když mi ji ukázala, „tady je to jako ve Fear Factoru.“ Máma se zasmála.

„Tu chvíli tu vydržíš, už jen pět dnů,“ chlácholila mě máma.

„Kde je Char… táta?“ zeptala jsem se. Bylo to zvláštní, ale pořád mi tihle lidé nepřipadali jako moji rodiče…

„Charlie musel do práce, broučku,“ usmála se máma. Já zapomněla… policajt. Nechápu, jak tím může chtít být někdo dobrovolně. Přikývla jsem. Chvíli jsme si ještě povídaly.

Najednou se otevřely dveře a do místnosti vešel Carlisle.

„Dobrý den. Jak vám je, Bello?“ zeptal se mě.

„Hm, fajn…,“ poznamenala jsem, „ale bude tu k jídlu i něco poživatelného?“ zeptala jsem se zdvořile. Carlisle se zasmál.

„Tím si nejsem jistý,“ odpověděl mi, jen co se uklidnil. To mě vážně povzbudilo.

„Nebojte, jste tady už jen na chvíli,“ pokračoval a potom se mě začal vyptávat na různé otázky. Prý kvůli tomu, jestli se mi něco nestalo s pamětí, když jsem byla tak dlouho mimo, a tak jsem poslušně odpovídala na každou blbinu. Ještě než s tím skončil, zeptal se mě, zda s tím mám nějaké problémy… s tím vzpomínáním. Zalhala jsem, že jsem v pořádku. Vážně jsem mu nechtěla povídat paranoidní bláboly typu „tohle nejsou moji rodiče“ a „vás už jsem určitě potkala“. Navíc, potom by si mě tu nechali déle, a to jsem nechtěla. A ještě k tomu bych mohla skončit v blázinci ve vypolstrované cele ve svěrací kazajce označená za blázna, který má iluze o minulém životě…

…

Zbytek týdne uběhl jako voda. Ani jsem se nenadála a už jsem se balila k odjezdu domů. Když jsme odjížděli, doufala jsem, že jsem nezapomněla řídit, ale vzhledem k tomu, že momentálně nemám auto, je mi i řidičák celkem k ničemu.

Vystoupili jsme před naším domem. Náš dům. Je to i můj dům? napadlo mě zase. Paranoia, paranoia… Vážně jsem asi  blázen, avšak při slově domov se mi nevybavovalo tohle místo, nýbrž prázdnota, tlustá neproniknutelná černá zeď a já nevěděla, co je na druhé straně. Co je můj domov?

Když jsem došla do svého pokoje, začala jsem přemýšlet. Co když jsem tady opravdu nebydlela. Co když jsem tohle nebyla já? Byly to hloupé myšlenky, ale trápily mě víc, než by měly.

Šla jsem k zrcadlu a poprvé jsem se pořádně prohlédla v zrcadle. Můj obličej byl bledý a nevypadal celkově moc dobře. Ale byl to můj obličej? Ty hnědé oči mi seděly, ale hnědé dlouhé vlasy se mi nezdály. Přesto ke mně patřily, věděla jsem to. Ze svých vzpomínek... Nebo spíš ze vzpomínek, které se zdály být moje. Které mi připadaly, jakoby mi je někdo nasadil do hlavy. Jako by chtěl, abych žila jiný život.

Bože, vážně mám tak dobrou fantazii? V duchu jsem se zasmála. A… pustila jsem to z hlavy. Byla jsem v komatu, tak co, patřím sem, nebo ne? Musím sem patřit!

Vybalila jsem si těch pár věcí, co jsem měla s sebou v nemocnici a potom jsem si sedla na postel… Rozhlédla jsem se po pokoji, každá věc, kterou jsem viděla, mi něco připomínala.

Moje vzpomínky, připomínala jsem si v duchu, až mi přišlo pošetilé, že musím ujišťovat samu sebe. Můj život, který musím začít zase žít.

Nová příležitost, napadlo mě. Můžu začít znova…

Celý den jako bych se znova seznamovala se všemi věcmi v domě. Známé obrazy, které se přitom zdály tak vzdálené jsem měla na dosah ruky. Potom jsem vyšla na zahradu a sedla jsem si na houpačku pověšenou na vysoký dub. V duchu jsem hledala vzpomínky na moje dětství… Tohle město, tahle houpačka, na které jsem se jako malá tak ráda houpala, než jsme se odstěhovali do Phoenixu, všechno bylo na svém místě. Neskutečně přesné a přitom se mi zdálo, že můj domov se změnil. Někde hluboko uvnitř duše, avšak ne uvnitř mého těla, jsem cítila zvláštní pocit. Něco známého, co se nechtělo projevit. Povzdechla jsem si a líně jsem rozhoupala houpačku.

Chvíli jsem se houpala sem a tam a nechávala svoje myšlenky volně proudit. Nechala jsem je, ať si dělají, co chtějí… Nechala jsem se unášet poklidem mého domova.

Když jsem se navečer vrátila do domu, povídala jsem si u večeře s Renné, Charlie ještě nebyl doma…

„Bello, měla bys jít do školy hned zítra,“ navrhla mi máma, „tedy pokud chceš. Jestli si ještě chceš odpočinout doma, tak klidně můžeš, ale… Pan doktor Cullen nám říkal, že by ses měla co nejdříve vrátit do života a děla to, co vždycky. Že to prý pro tebe bude jednodušší.“ Renné pokrčila rameny, jakoby nevěděla, co si o tom má myslet. A já jsem neměla námitky. Něco mi říkalo, že mě tam něco nebo někdo  čeká a já jsem se nemohla dočkat, až do té školy půjdu.

„Klidně tam půjdu hned zítra, bude to lepší a alespoň se nebudu nudit doma. Asi by mi prospělo být mezi lidmi,“ odpověděla jsem a Renné (nevěřím, že mě něco přinutí, myslet na ni jako na mámu, nevím proč) se usmála.

„Dobře, můžeš si půjčit moje auto a jet s ním do školy, ale… buď opatrná,“ řekla a já viděla, že si o mě musí dělat starosti.Ujistila jsem ji, že to bude v klidu a dál už jsme se nebavily.

A tak jsem se navečeřela a šla jsem spát. Zítra mě čekal den, kdy zase začnu žít… Žít život, u kterého jsem si nebyla jistá, zda je opravdu můj. Zvláštní, nemyslíte?

Shrnutí

Děkuju vám za všechny komentáře. Snad je tahle kapitola trochu pochopitelná, mám z toho pocit, že jsem to zamotala, ale sna jste to pochpili. T14. :)

Autor: Terez14 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Očima anděla - 3. kapitola :