Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Očima anděla - 2. kapitola

07.08.2010 (07:45) • Terez14 • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1227×

2. kapitola

Otevřela jsem oči a okolo mě pobíhala spousta lidí.

„Zavolejte někdo doktora,“ slyšela jsem cizí hlas, který jsem si nedokázala nikam zařadit. Byla jsem zmatená. Mžourala jsem očima do ostrého světla, které mi připadalo strašně nezvyklé. Všechno mi připadalo strašně nezvyklé. Když si moje oči přivykly tomu světlu, začala jsem prozkoumávat místnost. Byla světlá a nebyl to žádný nábytek, jen přístroje, na které jsem byla napojená hadičkami, či jehlami. Málem se mi udělala zle, když jsem viděla, jak mám v žíle zabodnutou tlustou jehlu. Odvrátila jsem zrak a snažila jsem se přijít na to, kde vlastně jsem, ale mozek mě neposlouchal, jakoby vypovídal službu. Přišlo mi, že se nechce rozjet.

Nemocnice, došlo mi najednou. Ležela jsem v nemocnici. Ano, to bylo ono. Ten pojem byl známý, ale připadal mi vzdálený… Jako bych do už dlouhou dobu nepoužila. V tom mi hlavou proběhla vzpomínka.

Šla jsem poprvé do školy ve Forks, přistěhovali jsme se teprve nedávno… Byla jsem nervózní z nových lidí a z nového prostředí. I když byl březen, byla zima. Na to jsem nebyl zvyklá. Dřív jsem s mámou a s tátou bydlela ve Phoenixu, ale ve Forks jsem se narodila, jen jsme se brzy odstěhovali, chybělo tu slunce.

Na chodníku i na silnici byla námraza a já byla ráda, že mám dobré pneumatiky na autě, naštěstí mi je táta vyměnil, před mojí první cestou do školy. Koupil to auto od jednoho místního chlápka, prý vypadal sympaticky a budou spolu chodit na ryby. Táta už si tu přátele udělal, teď byla řada na mně.

Na školním parkovišti jsem vystoupila z auta. Přidržovala jsem se o něj, abych nespadla, a chtěla jsem jít do přijímací kanceláře, ale všechno se najednou seběhlo tak rychle. Otočila jsem se a uviděla cizí auto, které dostalo smyk a řítilo se přímo na mě. Nemohla jsem stihnout zareagovat. Zavřela jsem oči. S víčky těsně přimknutými k sobě jsem čekala, až do mě narazí to auto. A potom…

Ucítila jsem strašnou bolest, jak jsem byla slisovaná mezi dvěma auty. Okolo mě zavládl zmatek, slyšela jsem křik… Cítila jsem vlastní krev, a během pár okamžiků  jsem upadla do nevědomí. Všude byla jen tma.

Cukla jsem sebou. Tahle vzpomínka jakoby ani nepatřila mně, ale přesto mnou otřásla. Byla to přirozená reakce mého těla… Bylo to vůbec moje tělo? Nepřišlo mi povědomé. Ta světlá kůže, slabé bledé ruce,… Jakoby mi nic z toho nepatřilo. Nesedělo mi to ke mně samotné. Byla jsem zmatená. Víc než zmatená. Co se to děje?

„Slečno Swanová,“ promluvil vedle mě někdo, ale já jsem si ani neuvědomovala něčí přítomnost. Chvíli jsem zírala do prázdna, než mi došlo, že ten někdo oslovil mě. Swanová – to bylo mé příjmení. Otočila jsem se na toho člověka. Byl to doktor, to jsem poznala. Měl na sobě dlouhý bílý plášť a byl krásný. Připadal mi povědomý, ale v koutku mysli jsem věděla, že jsem ho nemohla nikdy potkat. Byla jsem přece v bezvědomí. Měl zlatavé oči a blonďaté vlasy… Na cedulce, kterou měl připevněnou na plášti, měl napsané jméno. Carlisle Cullen, přečetla jsem si. To jméno mi připadalo neskutečně známé. Jako bych ho slýchala za poslední měsíc denně, ale to jsem nemohla. Byla jsem v bezvědomí! Nebo ne?

„Isabello, slyšíte mě,“ ozval se znova Carlisleův hlas.

„A… ano,“ dostala jsem ze sebe. Připadalo mi, jako bych svůj hlas už nepoužila roky. Zdál se mi tak… cizí.

„Jak se cítíte?“ zeptal se mě doktor. Váhala jsem nad odpovědí.

„Jako bych to ani nebyla já,“ přiznala jsem slabě a podívala jsem se směrem k zavřeným dveřím svého nemocničního pokoje.

„Jak by také ne, byla jste měsíc v kómatu. Jsem rád, že jste se nakonec probudila. Je to téměř zázrak,“ vysvětloval mi, „půjdu zavolat vašim rodičům. Budou nadšení, byli téměř neustále u vás. Teď se šli domů vyspat,“ dodal Carlisle a odešel hned poté, co mě vyšetřil. Já jsem se snažila vzpomenout si ještě na něco, co se stalo. Moje mysl se mnou pořád jaksi nespolupracovala, ale nakonec jsem v hlavě vyštrachala vzpomínky na své rodiče. To, že jsem si na ně nemohla vzpomenout, jsem přikládala svému otupělému stavu. Když jsem měsíc nepřemýšlela, muselo to být na mně znát. Pokud jsem ovšem přemýšlela někdy předtím… Ale nezdálo se mi, že bych patřila mezi hloupé nány, které přemýšlejí jednou za sto let. To mi k sobě samé nesedělo už vůbec.

Asi  hodinu jsem byla plně zaměstnaná svými úvahami o všem, co jsem asi za ten měsíc zameškala, a jestli jsem tohle vůbec já. Pořád mi přišlo, že sem nepatřím… V tom se otevřely dveře mého pokoje.

Dovnitř se nahrnuli moji rodiče. Charlie a Renné. Máma plakala a běžela mě obejmout. Moje máma, připomínala jsem si, protože mi připadlo, že je to jen nějaká cizí ženská. Skoro jsem se zastyděla, že jsem si to myslela.

„Zlatíčko, věděla jsem, že to zvládneš,“ mluvila ke mně máma se slzami v očích. Pokusila jsem se o úsměv.

„Samozřejmě, je to naše dcera. Musela to zvládnout, viď, Bells,“ oslovil mě táta. Bells. Z mých vzpomínek jsem zjistila, že on mě takto oslovuje nejčastěji. Líbilo se mi to.

„Jasně,“ usmála jsem se. Najednou jsem si připadala mnohem lépe.

„Kdy… kdy mě pustí domů?“ zeptala jsem se a Carlisle, který stál jen krok za mými rodiči. Zasmála se.

„Ještě chvíli si tu poležíte, Bello. Musíme provést ještě nějaká vyšetření,“ vysvětloval. „Domů vás pustím až za týden, pokud bude vše v pořádku.“ Povzdechla jsem si… Týden? Co tady budu tak dlouho dělat?! Ležet a koukat do zdi? To rozhodně ne!

Máma si asi všimla mého zoufalé výrazu a snažila se mě uklidnit.

„Neboj, zlatíčko, budeme za tebou často jezdit a dovezeme ti nějakou knihu, ano?“ Bylo to milé. Přikývla jsem.

„Tak dobře,“ promluvil Carlisle, „měli byste už jít, Bella si potřebuje odpočinout.“ No to si dělá legraci?! Odpočívala jsem měsíc! Nasadila jsem výraz mučedníka, ale nezafungovalo to. Carlisle pokračoval.

„Musíte ještě podepsat nějaké papíry. A vy se vyspěte, slečno Swanová.“ To byl celkem podraz. Nevím proč, ale zrovna od tohoto člověka mě mrzelo, že mi nemohl dát alespoň chvíli mezi lidmi navíc. Rozhodla jsem se, že spát prostě nepůjdu, a když přišla sestra, řekla jsem, že se bojím, abych zase neupadla do kómatu. „Uklidnila“ mě tím, že už mě vezmou na vyšetření. Udělali mi rentgen a bůhví co ještě. Nakonec mi přišli říct, že všechno je v pořádku. A já jsem pořád nespala. Za chvíli jim moje výmluvy asi už lezly krkem, tak přišel doktor Cullen s jednou sestřičkou.

Ta mi něco přidala do kapačky, on si něco zapsal do mé karty a za chvíli jsem spala jako nemluvně. Nespravedlnost… !

Kdyby se mi nezdál tak krásný sen, možná bych si stěžovala. Ale ten sen byl přímo překrásný. Zdálo se mi o andělovi. Neměl sice křídla, ale byl to anděl. Musel být. Ten muž, o které se mi zdálo, byl neskutečně krásný, krásnější než všichni, co jsem dosud potkala, krásnější než Carlisle. Měl ale zlatavé oči, stejně jako on… A také stejně bledou kůži. Tam ale veškerá podobnost končila. Ten v mém snu měl zvláštní vlasy, jako bych v nich viděla bronzový odstín, a usmíval se na mě. Nevěděla jsem, kde jsme byli, protože jsem nevnímala nic než jeho krásu. Jeho obličej mi pomalu ale jistě mizel před očima a já zjistila, že se probouzím…

No, předtím jsem nechtěla usnout, teď jsem se nechtěla probudit.

To, co mě probudilo, byli moji rodiče. Moje máma mi dala knihu s názvem Na větrné hůrce, prý je to moje oblíbená. Já jsem si tím nebyla zase tak jistá, ale když jsem začala číst, došlo mi, že z té knihy znám každé slovo. Měla pravdu, tu knihu jsem musela mít ráda, i když jsem si to nepamatovala. Máma s tátou mi dělali společnost až do večera a z mého pokoje je musela vyhnat až sestra, která ohlašovala konec návštěv.

Bylo už pozdě a tentokrát jsem usínala dobrovolně… Zase se mi zdálo o něm, a já jsem v tom začala hledat hlubší důvody. Žádné jsem zatím nevymyslela, ale kdo ví… Až se dostanu z nemocnice, třeba se něco dozvím.

Shrnutí

Doufám, že se vám kapitola alespoň trochu líbila... Děkuji za případné komentáře. Vaše T14. :)

Autor: Terez14 (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Očima anděla - 2. kapitola :