Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Oceán je můj domov 9. kapitola

21.02.2013 (19:15) • CatherineCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 14× • zobrazeno 4433×

9. kapitola

Pohled Belly:

Celou noc jsem plavala dokola v podmořské jeskyni. Pořádně jsem si vyčítala ten útok na Alici. Mohla jsem ji zabít. Bůh ví, co by se mohlo ještě stát, kdyby se tam neobjevil otec. Jak se tak vůbec dostal? Uvažovala jsem o tom dlouho.

Když mě to přešlo, plavala jsem do nejhlubší části oceánu, abych natrhala kouzelné chaluhy, které umožní smrtelníkovi dýchat a mluvit pod vodou. Snad to bude fungovat i na upíry, ale oni přece dýchat nepotřebují, takže v pohodě.

Když zbývala asi jen hodina do svítání, položila jsem chaluhy na molo, jak bylo v plánu, a schovala se do stínu pod molem. Byla to zhruba hodina od rozbřesku, když jsem na mole uslyšela kroky.

Byla legrace poslouchat, jak měli Edwarda za blázna, když jim dal ty chaluhy. Měla jsem co dělat, abych se nezačala chytat za břicho smíchy. Ale nakonec to snědli a podle zvuků jim i chutnaly. Každému ta chaluha chutná jinak, podle nejoblíbenějšího jídla.

Skočili všichni do moře a plavali za Edwardem, který je vedl k jeskyni, přesně podle plánu. Byli překvapeni, když zjistili, že ty chaluhy fungují. Když už byli v jeskyni, řekla jsem si, že je trochu vystraším a trochu si s nimi pohraju.

Začala jsem se smát tím nejďábelštějším způsobem, jakým jsem dokázala. Sophie mi v tom pomáhala. Milovala, když někomu plánovala pomstu, tak mi pomohla si vychutnat své oběti. Plavala jsem tak rychle a tak potichu, že mě nemohli vidět. Pokaždé jsem se zasmála někde jinde.

„Fakt vtipné, Bello!“ zařval Edward. Tak tím mě naštval, a to hodně. Zkazil mi všechnu legraci. Obeplavala jsem celý kruh jeskyně a vplavala dovnitř z druhé strany, než jsem se smála naposledy.

„Fakt díky, Edwarde, zkazil jsi mi zábavu!“ křikla jsem na něj naštvaně. Všichni se na mě otočili a rázem všichni ztuhli a vytřeštili oči. Bylo mi jasné proč. Viděli mořskou pannu, objev století.

„Carlisle, mám velmi důležitou otázku. Můžou mít upíři halucinace?“ zeptal se Emmett a sahal si na čelo, jestli náhodou nemá teplotu a několikrát si promnul oči, jestli dobře vidí. Nadzvedla jsem obočí a založila si ruce na prsou.

„Emmette, nech mě hádat, co vidíš. Vidíš Bellu s modrostříbrnými vlasy a s rybím ocasem. Nevím jak ty, ale já si myslím, že vidíš mořskou pannu,“ řekla jsem jako pravý psychiatr a nadzvedla pravý koutek úst v ďábelském úsměvu.

Chvíli bylo naprosté ticho. Nikdo se ani nepohnul, jen na mě nevěřícně zírali. Měla jsem chuť si vytáhnout pilník a pilovat si nehty, než by se probrali, ale než jsem to stačila, probrali se, částečně.

„Ty jsi mořská panna?“ zeptal se mě stále nevěřícně Carlisle. Podívala jsem se na něj a chvíli ho pozorovala.

„Záleží na tom, co je podle tebe mořská panna. Pokud myslíš stvoření, které je napůl ryba a napůl člověk, tak ano, jsem mořská panna. A prosila bych trochu úcty, mluvíte s dcerou moře,“ řekla jsem jakoby nic a prohlížela si své rovné nehty s krásnou manikúrou. Díky Alici. Čekala jsem, co udělají.

„Jak… Kdy… Proč?“ začala ze sebe sypat Esmé, ale asi nevěděla, jak to dokončit. Lezlo to z ní jak z chlupaté deky. Usmála jsem se a rozhodla se, že jim řeknu celou pravdu, proč taky lhát?

„Začalo to tím, že jsem zemřela pár dní po tom, co mě jeden blbec se svou rodinou opustil, ale ty určitě neznáte,“ řekla jsem nijak nevzrušeně a možná jsem měla v očích blesky. Nevím. Ale nemohla jsem si nevšimnout, jak všichni zpozorněli.

„Skočila jsem z útesu. Myslela jsem, že jsem už mrtvá, chtěla jsem být, ale zasáhla mě ostrá a spalující bolest v místech mého srdce. Když jsem otevřela oči, byla jsem v podmořské jeskyni. Jediná cesta ven byla pod vodou. Když jsem začala uvažovat o tom, jak se odtamtud dostat, začala jsem celá zářit. Po chvíli záře zmizela a já měla ocas. V tu chvíli mi to došlo. Jsem mořská panna. Skočila jsem do moře, kde jsem plavala a plavala a objevovala tajemství a krásy moře, až jsem se dostala na jeden ostrov, kde jsem narazila na mého ex přítele a jeho rodinu. Konec příběhu.“ Možná jsem to neměla říkat s takovým odporem, ale co. Byla jsem naštvaná, že mě Edward odhalil.

„A jak se to stalo? Někdo tě kousl, nebo jen tak?“ ptal se Carlisle jako správný zaujatý vědec. Mohlo mě napadnout, že se na to zeptá.

„Když už se ptáš, tak mě přeměnil žralok. Žraločí kousnutí mi dalo tento věčný život. Tím mi dal žralok svou sílu i život a zemřel.“ O Casidy jsem mluvila s úctou. Cítím k ní velikou úctu a hlavně vděk, ale taky lásku, jako ke své matce.

Chvíli se vůbec nic nedělo. Začala mi docházet trpělivost. Moře mě naučilo netrpělivosti. Nevím proč. Tak jsem se otočila s úmyslem odplavat někam, kde bude klid. Ale to by nebyl Edward, kdyby mě nezastavil.

„Bello, kam to jdeš, teda plaveš?“ zeptal se mě a chytil mě za ploutev. Škubla jsem jí a dala mu jednu přes hlavu. Na můj ocas se nesahá, nebo ne bez dovolení. Jednou si na něj sáhl Bruce a málem z něj bylo rybí filé.

„Pryč. Někam, kde je živo a není tam sedm dokonalých soch.“ Tím jsem narážela na jejich strnulost. Zdá se, že to pochopili, protože se zase začali normálně hýbat a mluvit. Zkrátka obživli.

„Jestli byste chtěli, vzala bych vás na takový malý výlet,“ nabídla jsem jim a trochu to protáhla. S úsměvem všichni přikývli. Tak fajn. Otočila jsem se k nim zády a svůj ocas strčila Edwardovi pod nos.

„Chytni se mého ocasu a vy ostatní se chytněte za jeho kotníky, tak vytvoříme řetěz,“ dala jsem všem instrukce. Chvíli mě nechápali, ale udělali to. Během pár vteřin jsme byli jeden velký řetěz. Všichni se drželi toho přes sebou za kotníky a Edward se držel mého ocasu.

„Dámy a pánové, nevystrkujte ruce ani nohy a držte se pevně, za malou chvíli vyrážíme. Za tři, dva, jedna a start!“ vykřikla jsem a v tu chvíli se celý řetěz dal do pohybu. Neplavala jsem ani tak já, ale plavalo za mě moře vedené mou myslí.

Kdybych máchala ocasem, tak by to Edward nevydržel a pustil by se. Plavali jsme takovou rychlostí, až jsem si myslela, že jsme blesk. Během pár vteřin jsem už viděla Fidži. Ano, vzala jsem je sem, do ráje, jak řekl Edward.

Když jsme byli kousek od pevniny, udělala jsem rychlý manévr a všichni najednou letěli vzduchem a dopadli na pláž jako pytle brambor. Jako když člověk letí z tobogánu do vody, tahle jen byla tvrdší.

Zaslechla jsem jen tvrdé nárazy a několik kotrmelců. Musela jsem se rozesmát. Proměnila jsem se na člověka a vyběhla jsem z vody, abych se podívala, co jsem způsobila. Všichni se zvedali ze země a nějak bolestivě u toho vzdychali, ale myslím, že to bylo jen hrané.

„Moc se omlouvám. Nečekala jsem, že to bude až takový náraz,“ vydávala jsem ze sebe mezi smíchem.

Autor: CatherineCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Oceán je můj domov 9. kapitola: