Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Oceán je můj domov 6. kapitola

02.02.2013 (13:00) • CatherineCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 16× • zobrazeno 4150×

6. kapitola

Byla jsem zase na té louce, matka tam už byla. Nadšeně jsem si k ní sedla a pevně ji objala kolem krku.

„Mami, potřebuji poradit!“ vyhrkla jsem hned.

„Copak potřebuješ?“ zeptala se mě zvědavě.

„Mám Edwardovi odpustit? Pořád ho miluji, ale bojím se, že mi znovu ublíží,“ řekla jsem zahanbeně.

„To je na tobě. Od té doby, co tě našel na pláži, jsem četla jeho mysl. Cítil obrovskou nutnost tě zachránit. A když zjistil, že to jsi ty, byl neskutečně rád, že jsi mladá a nezadaná. Když jsi na něj řvala, byl by nejradši zemřel, než tě vidět smutnou se slzami. Když jsi ho nechtěla pustit, když tě přinesl z mola, byl šťastný jako blecha.“ To mě překvapila.

Takže to zrcátko nelhalo. Opravdu mě vždycky miloval a nikdy nepřestal. Odpustil mě pro moje dobro, ale nemá právo říkat, co je pro mě nejlepší, to určuji sama. Nikdo to neví lépe, než já.

„Díky, mami,“ řekla jsem a vrhla se jí kolem krku. Najednou byla pryč.

Probudila jsem se svěží a šťastná. On mě miloval a lhal mi. Byla jsem štěstím bez sebe, ale ještě chvíli ho potrápím. Vlezla jsem si do koupelny a udělala ze sebe člověka, protože jsem vypadala jako strašidlo.

Když jsem se vrátila do ložnice, měla jsem na posteli plavky a šaty. Usmála jsem se. Matka. Oblékla jsem se a šla dolů. Esmé mi připravila vynikající snídani. Nevím, co to bylo, ale bylo to výborné.

Omluvila jsem se, že se půjdu projít a ať mě do večera neočekávají. Šla jsem lesem a narazila jsem na nějakou pláž. Na ní byla krvavá skvrna. Tady mě Edward našel. Poblíž byla kláda. Na ni jsem si odložila šaty a šla do moře.

Cítila jsem velikou energii. Plavala jsem pouze v lidské podobě, protože jsem nebyla sama. Z lesů na mě koukal Edward a myslel si, že ho nevidím. Chyba. Plavala jsem jenom po mělčině.

Najednou jsem cítila píchnutí na noze. Leknutím jsem nadskočila a vykřikla. Otočila jsem se a viděla Bruce. Usmála jsem se.

„Bruci, co tady děláš?“ zeptala jsem se ho a objala ho. Objal mě ploutvemi. Tolik mi chyběl. Mluvil v rybí řeči, ale rozuměla jsem mu. Říkal něco ve smyslu „Plaval jsem kolem a narazil na tvůj pach. Tak jsem tě připlaval navštívit.“

„To je od tebe milé. Zahrajeme si na honěnou?“ zeptala jsem se ho.

„Budu ale v lidské podobě, protože mě pozoruje upír, který neví, že jsem mořská panna, a já nechci, aby to věděl,“ dodala jsem potichu. Přikývl. Odplavala jsem a nahodila rychlejší tempo. Plavala jsem jako o život. Najednou jsem nebyla ve vodě, ale v ledové náruči.

„Edwarde, co to děláš?“ křičela jsem na něj. Nesl mě z pryč vody a položil na rozpálený písek.

„Zachránil jsem tě. Tys toho žraloka neviděla?“ zeptal se mě a ukázal na Bruce, který se na něj nebezpečně zubil.

„A já tě prosila o pomoc? Ne! Zkazil jsi mi zábavu!“ Vyskočila jsem na nohy a běžela zpátky do vln, ale narazila jsem do jeho těla.

„Fajn, jak chceš!“ křikla jsem a štítem ho odhodila na druhý konec pláže. Běžela jsem za Brucem a sedla si na něj.

„Plav!“ Hned mě poslechl a plnou parou plaval pryč od pevniny. Slyšela jsem, že Edward plave za námi, ale nevnímala jsem ho. Bruce jsem zastavila a dala před něj štít, aby ho Edward nezabil. Jmenovaný narazil do mého štítu a upíral na mě pohled plný strachu o mou osobu.

„Bello, zbláznila ses? Vždyť je to žralok bílý! Živý se lidským masem!“ řval na mě. Bruce vycenil zuby.

„A ty se snad lidmi neživíš? Nebo neživil? Jen si užívám legrace s kamarádem. Že, Bruci?“ zeptala jsem se. Přikývl a já se zase podívala na Edwarda.

„Ty se kamarádíš se žralokem? Zbláznila ses? Jsi vůbec normální?“ zeptal se mě nevěřícně. Usmála jsem se.

„V mém životě už není nic normální. Můj kamarád od dětství je vlkodlak, zamilovala jsem se do upíra, tak proč se nemůžu kamarádit se žralokem bílým?“ zeptala jsem se ho. Zarazil se. Asi uznal, že mám pravdu.

Seskočila jsem z Bruce a poslala ho pryč. Podívala jsem se na Edwarda a doplavala k němu. Popadl mě do náruče a plaval se mnou zpátky na ostrov. Když doplaval na břeh, vyšel z vody a i se mnou si lehl na písek, kde jsme zůstali. Nechtělo se mi domů. Ano, beru to tady jako domov, i když oceán je můj domov. Ale já mám domov tam, kde je Edward.

Koukala jsem se na hvězdy, protože jsme tam zůstali až do setmění. Hledala jsem souhvězdí. Najednou jsem nad sebou neměla hvězdnou oblohu, ale Edwarda. Naklonil se ke mně, ale pořád byl moc daleko.

„Bello, odpustíš mi? Prosím?“ zašeptal a ovál mě jeho studený a sladký dech. Z jeho dechu se mi zatočila hlava.

„A bude se opakovat tvůj odchod?“ zeptala jsem se zlomeně plná zoufalství. Musel ho vycítit.

„Ne, pokud si ho nebudeš sama přát, lásko,“ zašeptal a v tom se zbortily všechny mé hráze. Chytila jsem ho za krkem a přitáhla si ho k polibku. Zapojil se okamžitě. Ruce jsem mu obmotala kolem krku a on své kolem mého pasu.

Líbali jsme se s vášní, něžností, touhou, ale hlavně s láskou. Nevím, jak dlouho to trvalo, protože čas přestal existovat a kyslík také. Já potřebuji k životu jen Edwarda. Ale sám se odtáhl. Nesouhlasně jsem zamručela. Usmál se.

„Odpuštěno.“ Nadechoval se, že chce něco říct, ale zastavila jsem ho, protože jsem věděla, co chce.

„Jen tak ti neřeknu, co jsem zač,“ zašeptala jsem mu do ucha a jemně ho skousla. Zachvěl se, ale nic nenamítal. Lehl si zpátky a já se mu stulila do náruče. Najednou jsem usnula. Tentokrát mě matka nenavštívila. Asi je všechno v pořádku.

Vzbudila jsem se v posteli, sama. Šla jsem do koupelny a zkulturnila se. Po návratu jsem zase viděla šaty a spodní prádlo. Ve spodním prádle jsem poznala Alici, ale šaty jsou od matky. Oblékla jsem se a šla dolů. Byli tu všichni, jak jinak. Hned přede mnou stál Edward a objímal mě. Po odtáhnutí mě políbil. Nic jsem nenamítala.

„Dobré ráno, lásko,“ řekl a usmál se na mě. Úsměv jsem mu oplatila.

„Dobré. Co je k snídani?“ dráždila jsem ho. Hned někam zmizel. Můj zrak spočinul na překrásné váze. Šla jsem k ní. Všichni mě pozorovali.

„Ta je krásná, ale přijde mi smutná,“ řekla jsem a natáhla nad ni ruku. Odnikud začala létat voda a plnila vázu. Když byla poloplná, zaměřila jsem se na něco jiného a pomalu ruku zvedala. Pod mými prsty vykvétaly květiny, které tvořily kytici. Výsledek byl dokonalý. Usmála jsem se.

„Tohle je mnohem lepší,“ řekla jsem a otočila se k ostatním. Koukali jako vyorané myši.

„To jsi udělala ty?“ zeptal se mě Emmett.

„Ne. Můj bratranec Lerry, který je padesát let po smrti. Samozřejmě, že já!“ křikla jsem na něj a šla do kuchyně. Nabroušeně jsem si sedla ke stolu a začala jíst. Najednou mě objaly svalnaté ruce. Edward. Ústa přišpendlil na můj krk a něžně mě líbal.

„Jsi tak roztomilá, když se zlobíš,“ zašeptal. Usmála jsem se.

„To nebyla zloba. Až se rozzlobím, nebude to hezký pohled. Bude ti vadit, když bude z Emmetta černoušek?“ zeptala jsem se a odvedle se ozval smích a jedno zavrčení. Emmett. Rozesmála jsem se taky. Už jsem dojedla a šla k ostatním. Emmett mě vraždil pohledem.

„Co je? Když mě rozzuříš, bude z tebe černoch, ať se ti to líbí, nebo ne. Já své zlobě neporučím. A proč čekat?“ Zvedla jsem ruku a chtěla lusknout, ale Emmett mě zastavil.

„Co chceš dělat? Mně nemůžeš ublížit. Jsi člověk,“ řekl Emmett. Usmála jsem se.

„Možná jsem člověk, ale mám velmi mocné spojence,“ řekla jsem hrozivě.

„Jaké?“ zeptal se Emmett a ustoupil. On se mě bojí? Tak to je gól!

„Elementy.“

Autor: CatherineCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Oceán je můj domov 6. kapitola: