Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Oceán je můj domov 5. kapitola

26.01.2013 (08:15) • CatherineCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 13× • zobrazeno 4354×

5. kapitola

Zase jsem seděla na té louce plné květin. Koukala jsem se do lesa a čekala na matku. Najednou mi někdo zakryl oči. Tu vůni bych poznala za jakékoliv situace. Byla to ona, má matka Casidy.

„Ahoj, mami,“ pozdravila jsem ji. Ruce sundala a sedla si přede mě. Usmívala se od ucha k uchu a byla pořád stejně oblečená. Ale i tak vypadala jako bohyně.

„Ahoj, drahoušku. Hrozně ráda tě zase vidím,“ řekla a mně to hned došlo. Byla to jen domněnka.

„Počkat. Takže ty mě vždy donutíš usnout, abys se mnou mohla mluvit?“ zeptala jsem se trochu podrážděně. Úsměv jí ztvrdl.

„Ty jsi tak všímavá. Ano, vždycky tě ukolébám, abych s tebou mohla mluvit. Ale když jsi ve vodě jako mořská panna, tak to nejde. Proto jsem s tebou poprvé mluvila na tom ostrůvku,“ vysvětlila. Jsem ráda, že aspoň nějak se můžu spojit se svou matkou.

„Proč jsi mě přivedla ke Cullenovým? Vždyť víš, jak mi ublížili,“ řekla jsem a cítila, jak mi tečou slzy.

„Neplač, srdíčko. Bylo to půl na půl. Viděla jsem, jak jsi strašně nešťastná, když nejsi s Edwardem. Ale nevěděla jsem, že ten ostrov je jejich, ani že na něm teď bydlí. Je mi to líto,“ řekla a mě začalo pohlcovat pochopení. Chtěla pro mě jen to nejlepší.

„Jak to mám teď zvládnout? Mám jim říct, co jsem, nebo to mám tajit? Mám být na ně hodná nebo zlá? Jsem tak zmatená.“ Cítila jsem se jako na dně. Bylo mi tak hrozně. Cítila jsem se, jako když mě Edward opustil.

„Udělej, jak myslíš. Je to tvůj život a ani oni nemají právo ti ho plánovat. Ale chtěla bych tě upozornit na dvě překvapení, která zažiješ po probuzení. A moc se nevylekej. Mám tě ráda. Brzy se zase uvidíme,“ řekla a začala se mi ztrácet před očima.

Jak myslela to překvapení? Začala jsem se probouzet, ale postel mi přišla nějaká tvrdá a studená. Jako ve Forks. Ale tahle postel i dýchala. To znamená… Bleskurychle jsem se posadila a koukala na Edwarda, který ležel pode mnou. On se mnou spal v jedné posteli? Já ho asi zabiju!

„Co tady děláš?“ zeptala jsem se klidně. Edward se začal smát. Bezva! Teď mu jsem ještě k smíchu.

„Usnula jsi na molu, a tak jsem tě přenesl do postele. Ale nechtěla ses mě pustit, takže jsem byl nucen zůstat tady s tebou,“ vysvětlil. Podívala jsem se na své ruce. Pravda. Chtěla jsem ho u sebe, ale až bude všechno v pořádku, což teď není.

„Děkuji ti za přenesení, ale teď vypadni z mého pokoje!“ zvýšila jsem hlas. Podíval se jako boží mučedník a neochotně zmizel. Zvedla jsem se a šla do koupelny. Vlezla jsem si do sprchy a umyla jsem si i vlasy. Mokrá v ručníku jsem se vrátila do pokoje.

Na posteli mě čekalo překvapení. Ležely na ní šaty. A to moc krásné šaty. Přešla jsem k posteli a na šatech ležel papírek. Vzala jsem ho do ruky a na něm stálo:

Překvapení číslo II.

Usmála jsem se. Osušila jsem se a oblékla se do nich. Padly mi jako druhá kůže. Vlasy jsem už měla suché. Jen jsem si je učesala a dala do nich pevně hřebínek. Pak jsem se namalovala šminkama, které byly v koupelně. Líčení jsem sladila s šaty. Nakonec jsem se podívala do zrcadla. Vypadala jsem krásně.

S botama jsem se neobtěžovala. Když jsem chtěla jít dolů, vznesla jsem se centimetr nad zem. Takhle budu mít jistotu, že mě nikdo neuslyší. Potichu jsem otevřela dveře a šla ke schodišti. Nikdo si mě nevšiml. Pomalu jsem šla ze schodů a pořád nikým nezahlédnutá.

„Dobré ráno vespolek,“ zvolala jsem uprostřed schodiště. Všichni se na mě otočili a slyšela jsem zalapání po dechu od mužské části publika.

Po posledním schodu se téměř všichni probrali, kromě Edwarda. Když jsem okolo něj procházela, luskla jsem mu před obličejem, aby se probral. Nezabralo to. Hypnotizoval můj krk.

Sedla jsem si na pohovku a opřela se. Zbytek rodiny mě napodobil, ale Edward stál jako socha s bradou u kotníků a začínal slintat. Musela jsem se zasmát, ale bylo to příjemné vědět, že po mně pořád touží.

„Chtěla bych se omluvit za své včerejší chování. Byla jsem jen překvapená, že jsem se probudila zrovna u vás. Odpustíte mi?“ Esmé ke mně přisedla a objala mě. Taky jsem ji objala.

„To se ví, že ti odpustíme,“ řekla a všichni přikývli.

„Děkuji,“ zašeptala jsem, ale bylo mi jasné, že to všichni slyší. Carlisle hned začal vyzvídat.

„Bello, jak je možné, že jsi pořád mladá? Co jsi zač?“ zeptal se mě.

„Je mi líto, Carlisle. To vám neřeknu,“ řekla jsem a zvedla se z pohovky. Šla jsem ke dveřím vedoucí na trávník a pak do lesa.

„Proč ne?“ vykřikl hned Emmett.

„Protože vám nevěřím. Moji důvěru jste ztratili v den, kdy jste mě opustili. A stejně jako vy, musím i já svou existenci držet v tajnosti,“ křikla jsem nazpátek. Hned přede mnou stál Edward.

„Bylo to pro tvoje dobro. Chtěli jsme pro tebe…,“ řekl na obhajobu a chtěl pokračovat, ale přerušila jsem ho.

„Já vím. Lidský život. Člověk nejsem od doby, co jsi mi řekl v lese, že mě nemiluješ. Když jste odjeli, byla jsem jak zombie. Tělo bez duše. Do toho jsem ještě zjistila, že je Jacob vlkodlak, a že jde po mně Victoria. Jak bych jí byla tehdy vděčná, kdyby mě zabila,“ řekla jsem s jistotou. Edward se vystrašil.

„Ale teď už ne. Mám jiný život. Krásný, přesto však nesmrtelný. Našla jsem si plno přátel, takových, co jsou jako já. A teď mě nechte na pokoji!“ křikla jsem a rozeběhla se do lesa.

Běžela jsem jenom chvilku. Najednou se stromy rozestoupily a já se objevila před malým vodopádem a pod ním bylo jezero. Usmála jsem se. Ve sladké vodě jsem ještě neplavala.

Sundala jsem si šaty a skočila šipku do vody. Takže jsem byla nahá, protože jsem neměla spodní prádlo. Byla tak příjemná. Vynořila jsem se a koukala na tu krásu. Najednou jsem slyšela někde za mnou zalapání po dechu. Usmála jsem se.

„Máma ti nikdy neříkala, že šmírování je nevychovanost, Edwarde?“ zeptala jsem se ho. Znovu zalapal po dechu.

„Jak jsi o mně věděla?“ zeptal se mě. Usmála jsem se a otočila se k němu čelem. Oči vykulené a brada u kotníků. Vsadím se, že kdybych do něj zezadu strčila, tak mu vypadnou.

„Tvé lapání po dechu museli slyšet až v Číně.“ Usmála jsem se. Připlavala jsem k němu blíž a opřela se lokty o kámen před ním. Přistoupil blíž a poklekl přede mě. Jak mi jeho blízkost chyběla.

„Proč jsi mě opustil, Edwarde?“ zeptala jsem se zoufale. Nikdy jsem nechtěla, aby odešel. Chtěla jsem s ním být navždy.

„Chtěl jsem pro tebe lidský život. A ten bys nikdy neměla, kdybych ti do něj zasahoval já. Nechtěl jsem pro tebe upíří život. Nesmířil bych se s tím, že jsem ti vzal duši,“ zašeptal tak blízko u mého obličeje, až jsem cítila jeho dech na své tváři.

„Nebudu popírat, že jsem chtěla být upír, ale jsem ráda, že jím nejsem. Teď jsem taky nesmrtelná a nemusím vraždit polovinu světa,“ řekla jsem a potopila se. Odplavala jsem kousek od něj.

Cítila jsem, že odešel, nebo se spíše schoval. Znovu jsem vyplavala na hladinu a užívala si svobody. K večeru jsem se vrátila do domu a šla spát. Byla jsem unavená.

Autor: CatherineCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Oceán je můj domov 5. kapitola: