Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Oceán je můj domov 19. kapitola

23.08.2013 (15:45) • CatherineCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 10× • zobrazeno 3419×

19. kapitola

„Přesně. Každý policista se jí nabízel k uspokojení, někteří byli dosti neoblomní,“ přidala se Kristen a tentokrát jsem se ošklivě podívala na ni. Zahlédla tentýž blesk a taky se přikrčila, ale ozvala se další.

„Měli jste ji vidět, jak vypadala v tom hloučku mužů,“ dodala Alex s úsměvem. Ještě každá dodala nějakou pikantnost, ale žádná neřekla, že jsem je všechny odmítala a nabízela je jim jako ovce na trhu. Tak, a mám toho právě dost.

„Zrádkyně! Hlavně, že jste přísahaly, že policejní stanice zůstane mezi námi. Už vám nikdy s ničím nepomůžu, ani kdyby měl oceán vyschnout,“ prskala jsem na ně a se zářivýma očima od zloby jsem si nabroušeně sedla zpátky do křesla.

„Bello, ty jsi s někým… spala?“ zeptal se mě Edward divným tónem, který se mi vůbec nelíbil. Zněl smutně, ale i naštvaně, zhnuseně a odměřeně. Podívala jsem se na něj zoufale a chtěla mu to vysvětlit, ale kdosi mě předběhl.

„Šílíš? Všechny ty chlapy odmítala a posílala je za námi jako poštovní holuby. Říkaly jsme jí, že si klidně může užít, ale nechtěla. Ta holka ti je věrná jako přísavka. A jestli o tom někdy budeš pochybovat, budeš mít co dělat s námi,“ řekla Lilith a všechny mé sestry přikývly. Dobrý pokus, ale tím si to nevyžehlíte.

„Teď řekly pravdu. S nikým jsem nespala, leda flirtovala, ale nespala. Všechny jsem je omámila a nabídla sestrám, které toho patřičně využily a rozdaly si to s každým poldou na stanici. A to jen díky mně,“ řekla jsem a znovu se napila.

„Jak jako jen díky tobě?“ zeptal se mě nechápavě Edward. Chybka! Já jim vlastně ani neřekla o svých tiárách. Tak to musím napravit. Polkla jsem mořskou vodu a nadechla se.

„Ještě jednu věc o mně nevíte. Některé mořské panny dostanou tiáru, kouzelnou věcičku s nějakou mocí. Já dostala tři. Tenhle náramek,“ zvedla jsem ruku do výšky, „mi umožňuje vábit muže. Zajisté jste slyšeli o sirénách. Tento náramek tu moc umožňuje. Proto se kolem mě všichni muži točili. Předvádět to ale nebudu, protože by se to asi dámské části nelíbilo. Další je tento hřebínek,“ sáhla jsem si to vlasů a vytáhla ho.

„On se mění v trojzubec a zase zpátky. Velice účinná zbraň,“ řekla jsem a předvedla to. Stiskla jsem ho a v tu chvíli jsem držela trojzubec. Byl úplně stejný jako otcův, jen je stříbrný, kdežto jeho je zlatý.

„A poslední je toto,“ sáhla jsem si na hruď a uchopila do ruky mušli a zvedla ji do vzduchu. Řetízek se už tradičně prodloužil, jak bylo potřeba. To je jeho vlastnost.

„V tom přívěsku je zrcátko, které mi umožní vidět cokoli. Cokoli z minulosti, přítomnosti nebo budoucnosti. Použila jsem ho zatím jenom dvakrát. Velmi pomohl, když jsme zachraňovaly otce, jinak bychom ho nenašly tak rychle,“ vysvětlila jsem a hodila očkem po otci, který se potěšeně usmál.

„Jů, ty jsi plná překvapení, Bello, ukaž, chci něco vidět,“ řekl Emmett a chňapl po mém přívěsku. Já však byla rychlejší, stáhla ruku a před nosem jsem mu hýbala s ukazováčkem. Hubovala jsem mu.

„Ne tak rychle. Jen já je můžu použít, ale když chceš tak moc něco vidět, budiž,“ řekla jsem, otevřela mušli a zamyslela se. Věděla jsem úplně přesně, co jim ukážu.

„Ukaž můj život po jejich odchodu, který mě málem dostal do hrobu,“ řekla jsem a v celém zrcátko se rozjasnilo a byla jsem tam já v lese. S Edwardem. Náš rozchod. Všichni se seskupili kolem mě a dívali se na nejhorší část mého života.

Když to skončilo mým skokem ze skály, zaklapla jsem zrcátko a utřela si slzu, která mi tekla po tváři. Všichni si se sklíčenými tvářemi sedli zpátky na svá místa a nikdo nic neřekl.

„Nečekal jsem, že způsobíme tohle, když odejdeme,“ zašeptal Carlisle a všichni skoro nepostřehnutelně přikývli. Jen jsem pokrčila rameny.

„Nečekala jsem, že to někdy řeknu, ale díky, že jste tehdy odešli,“ řekla jsem a všichni po mně střelili pohledem. Znovu jsem pokrčila rameny a usmála se. Brala jsem to pozitivně.

„Kdybyste neodešli a já neskočila z toho útesu, nikdy bych se nestala mořskou pannou a nepoznala tolik krásy a svět by byl teď pod vodou, protože by otec byl stále v tom mrazáku,“ řekla jsem a moje rodina mi dala za pravdu, ale Cullenovi se nějak zdrželi.

„Trpěla jsi,“ vzdechl Edward tak potichu, že bych ho skoro neslyšela. Drcla jsem do něj ramenem, aby se probral.

„Ano a ty taky. Snad ses poučil a už mě nikdy neopustíš, že ne?“ zeptala jsem se ho s úsměvem a čekala na něj na jeho tváři. Nakonec se taky usmál.

„Ne, už tě nikdy neopustím, ani na druhou stranu nepůjdu bez tebe,“ řekl a já se zděsila. Až takhle? No nic. Usmála jsem se a políbila ho.

Autor: CatherineCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Oceán je můj domov 19. kapitola: