Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Oceán je můj domov 12. kapitola

18.03.2013 (10:15) • CatherineCullen • FanFiction na pokračování • komentováno 17× • zobrazeno 3668×

12. kapitola

Verlyho jsem propustila zpátky do oceánu, protože hodně sluníčka mu nikdy nedělá moc dobře. Ještě jsem si lehla na písek a opalovala se. Ostatní jsem nechala ostatními a chtěla usnout, ale jisté studené ruce mi to nedovolily. Otevřela jsem oči a koukala přímo na Edwarda.

„Bello, nezlob se už na mě. Já to tak nemyslel. Miluju tě takovou, jaká jsi. Na ničem jiném než na tom, že jsi se mnou, mi nezáleží. Prosím, nezlob se,“ šeptal tak bolestně a začal se ke mně naklánět. Naše rty se setkaly v dokonalém polibku. Už jsem se na něj nemohla zlobit.

„Už se na tebe nezlobím, to snad ani nejde,“ vydechla jsem, když jsme se od sebe odtrhli. Usmál se na mě a ještě jednou mě políbil. Uprostřed polibku jsem si vzpomněla na místo, které je v jeskyni přímo pod Fidži. Odtrhla jsem se od Edwarda a posadila se.

„Udělal jsem něco špatně?“ zeptal se mě Edward nechápavě. Zakroutila jsem hlavou a vyskočila na nohy. Nechápavě se na mě podíval a nebyl jediný. Všichni se na mě nechápavě dívali.

„Vzpomněla jsem si na jedno místo, které je přímo pod námi. Pod Fidži je jeskyně, která je velmi hluboká. Ani potápěč se nemůže potopit až na její dno. Vede na velmi krásné místo, které všichni v moři nazývají Pokladnice oceánu.“ Všem se zatajil dech. Emmett okamžitě vyskočil na nohy.

„Pokladnice? Jdeme,“ řekl a vyrazil směrem k moři. Jen jsem pokrčila rameny a rozeběhla se za ním. Do moře jsem doběhla jako první. Skočila jsem šipku do vln a proměnila se. Vždycky žasnu nad tím krásným pocitem, když mám ploutev.

Otočila jsem se a v moři byli najednou všichni. Pokrčila jsem rameny, chytila Edwarda za ruku a pohnula ploutví. Všichni mě následovali. Musela jsem obeplavat větší část ostrova, abych se dostala k jeskyni. Normální člověk by ji bez pomoci mořské panny nenašel, je chráněna, taky obsahuje to nejcennější v oceánu, aspoň se to říká.

Nezastavovala jsem a vplula do ní. Všichni mě následovali, ale museli se chytit Edwarda, který se držel mě, protože jinak by mi asi nestačili. Tenhle tunel jsem nikdy neměřila, ale tipla bych si, že má asi tak dva kilometry. Je to jen můj odhad, já nevím, kolik má doopravdy.

Už jsem plavala asi pět minut a pořád jsem nenarazila na dno. Dříve mi to vždycky trvalo maximálně tři minuty. Zkusila jsem zrychlit. Během minuty jsem už viděla dno. Super. Tak jsem zase zpomalila.

Na konci se chodba prudce zvedla nahoru. Připadala jsem si, jako bych byla na nějaké horské dráze. Chodba se dále vyrovnala a na jejím konci jsem viděla známé světlo. Trochu jsem přidala a během pár vteřin jsem už byla na místě.

Přede mnou se rozprostírala obrovská místnost, spíše to vypadalo jako zahrada ve sklepě, ale světla tu bylo až až, což je divné, když jsme pod ostrovem v podmořské jeskyni. Všude rostly keře s různými plody. Všichni se rozeběhli či rozplavali po celé místnosti a prohlíželi si keře.

„Tohle je Pokladnice oceánu? Ty plody jsou k jídlu?“ zeptal se mě nechápavě Emmett. Hádám, že čekal perly, diamanty, drahokamy a zlato. Asi jsem ho zklamala, ale tohle je mnohem cennější než nějaké zlato.

„Dá se říct. Všechny ty plody mají kouzelnou moc,“ řekla jsem a chtěla pokračovat, ale kdosi mě přerušil.

„Vážně? Jakou?“ zeptal se mě Emmett zvědavě jako malé dítě před Vánocemi. Usmála jsem se a dala se do pohybu, protože jsme pořád stála ve „dveřích“.

„Nejrůznější. Třeba tahle,“ řekla jsem a ukázala na keř, který vypadal jako kaktus s bradavicemi, které byly modré, „sníš ji a budeš mluvit jen pravdu, i když bude strašlivá.“ Všichni zatajili dech, i když to nebyla nijak zvláštní moc.

„Nebo po tamté ti na celém těle vyrostou chlupy,“ řekla jsem a ukázala na keř, co vypadal jako zvětšený jahodník s plody ve tvaru jahody.

„Tahle vyléčí jakékoli zranění a zachrání i toho, kdo je krůček od smrti.“ Ukázala jsem na keř ve tvaru kosy, nevím proč, s plody, co vypadaly jako lidské lebky. Nevím, kdo tohle všechno vymyslel, ale asi si dal panáka, nebo možná i dva.

„Tyhle mám nejradši,“ řekla jsem a přeplavala ke keři, který byl celý červený a plody měl ve tvaru srdíčka.

„Tohle je bobule pravé lásky. Když se pár potřebuje přesvědčit, že jsou pro sebe stvoření, každý si kousne z jedné strany bobule a pokud to oběma chutná, jsou si souzeni, pokud to jednomu z nich nechutná, není jim přáno,“ vysvětlila jsem a rozhodla jsem se to zkusit.

Podala jsem ji Edwardovi, který si ji ode mě ochotně vzal a ukousl si. Začal kousat a při tom mlaskal. Chutnalo mu to. Taky jsem si kousla a začala kousat. Začala jsem se u toho šklebit jako Edward, když jí lidské jídlo. Nakonec jsem to spolkla.

„Fuj, to je hnus! Jak ti to mohlo chutnat, Edwarde?“ zeptala jsem se ho a šklebila jsem se, jako bych právě snědla citron. Edward se na mě ublíženě, plačtivě, smutně podíval. Byl zklamaný.

„Dělám si legraci, bylo to výborný. Nic lepšího jsem snad nikdy nejedla,“ řekla jsem vážněji a pro jistotu si ještě jednou kousla ze své půlky bobule. Taky jsem začala mlaskat, jaká to byla dobrota. Edward si viditelně oddychl a objal mě kolem pasu. Svou ploutev jsem mu obmotala kolem nohou, takže se skoro nemohl hýbat.

Všichni tu bobuli zkusili a všem chutnala. Je to jasné. Všichni Cullenovi si jsou souzení. Pak jsem jim ještě říkala, jaké bobule tady ještě jsou, ale už jsem je neukazovala. Taky jsem řekla, že je tu i bobule, která dokáže zabít každého, kdo ji sní, mořskou pannu i upíra.

„Emmette, ne!“ zařvala najednou Rosalie vyděšeně. Všichni jsme se podívali na Emmetta, který právě něco polkl. V ruce jsem si všimla bobule.

„Bello, prosím, řekni mi, že to není ta bobule?“ zeptala se mě vyděšeně, ale s nadějí. Uchechtla jsem se, tuhle bobuli jsem znala.

„Není, jenom …“ Nestihla jsem to doříct, protože Emmett začal zpívat jako operní pěvkyně dámským sopránem. Zpíval Kouzelnou flétnu. Chytila jsem se za pusu, abych se nerozesmála.

Všichni na Emmetta koukali jako na blázna, za kterého teď i byl. On by normálně zpíval operu? Ne. Emmett dozpíval písničku a zarazil se. Asi nevěděl, že zpívá operu, ona ta bobule řídí jeho hlasivky, proto. Všichni se začali smát.

Emmett si vzal ještě jednu ze stejného keře, ale tentokrát nezpíval operu, ale tančil a jódloval. Tak tomu říkám podívaná. Tohle nešlo. Řehtala jsem se na celé kolo. Emmett si chtěl dát další, ale Rose mu to zatrhla.

Autor: CatherineCullen (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Oceán je můj domov 12. kapitola: