Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Obklopena liliemi smrti - kapitola 7.

28.12.2009 (12:15) • Anglicanka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 984×

Kapitola 7. – Katalizátor

Bella:

Byla mi hrozná zima. Všechny moje svaly sebou cukaly a zuby mi hlasitě drkotaly. Cítila jsem, jak ležím na něčem ledově chladném a tvrdém. Podlaha, došlo mi po čase. Bylo to velice nepohodlné.
Vstala jsem se a došla k posteli. Hned mi bylo jasné, že jsem z ní spadla, ale že jsem se ještě plazila tři metry dál, to jsem pochopit nedokázala. Rychle jsem se zachumlala do teplé deky a zády se opřela o stěnu. Pomalu se mi do mysli vkrádala vzpomínka na sen, co jsem před chvilkou měla a já najednou dostala chuť do něčeho praštit.
Tak to byl zase jenom sen?!
Cítila jsem se podvedená a uražená. Jasně jsem se Edwarda ptala, co se to tu děje a on mi zalhal přímo do očí. To bylo od něj opravdu hnusné. A nechápala jsem, proč se nakonec Helena urazila. Bylo to bezdůvodné a tak trochu jako podkopnutí nohy. Co to s nimi sakra bylo? Ale byl to jen sen, ne?
Podívala jsem se na digitální hodiny vedle postele, které ukazovaly půl páté ranní. Takže teď je středa? Asi ano. Po tak reálných snech bych řekla, že bude minimálně pátek. Za hodinu a půl bude vstávat mamka.
Skočila jsem dolů do obýváku pro jeden polštář ze sedačky. Potřebovala jsem si na něco položit hlavu a můj polštář byl úplně mokrý. Z toho spaní na podlaze mě bolelo za krkem. Chtěla jsem si ještě trochu odpočinout, než budu muset povinně vstávat do školy.
Zachumlala jsem se do peřiny a zasunula ruku pod polštář – tak jsem spala nejraději. Postel byla studená, takže jsem si musela chviličku počkat, než se zahřála. Na jednu stranu jsem tohle lenošení před školou milovala, ale na druhou nesnášela. Bylo mi tak dobře jenom kvůli tomu, že jsem věděla, že za několik chvil budu muset vstávat. Nikdy se mi nepovede uvolnit se tak dobře jako teď a kvůli tomu jsem to měla ráda. Nenáviděla jsem to kvůli tomu, že mi je pak strašně líto opouštět tu vyhřátou a měkoučkou postel. Kdo by si pak v tomhle vybral?
Přemýšlela jsem.
Nejlepší bude, když na ty sny prostě zapomenu a už si na ně nikdy nevzpomenu. K čemu by mi v životě byly? Jen pro útrapy. Na to jsem neměla sílu. Neměla jsem sílu se neustále budit a zjišťovat, že to všechno byly jenom sny. Snít člověk může, ale musí vědět, kdy už bylo dost a včas to zarazit. To se mně právě vymklo z rukou a kam to zašlo.
„Lhal mi,“ zasyčela jsem bezmyšlenkovitě.
„Neslíbila sis právě něco?“ šeptala jsem si sama k sobě.
„To je mi jedno. Lhal mi a já nevím, proč. A vlastně ani nevím, jestli mě doopravdy miluje,“ mluvila ta moje hloupá a romantická polovička.  
„Byl to sen. Až ho dneska uvidíš, vzpomínej na to, že on o tvé příliš bujné fantazii nic neví a opovaž se mu něco vyčítat.“ Vědecky prokázáno: trpím samomluvou, pomyslela jsem si a pobaveně se tomu uchechtla, i když tu moc věcí k smíchu nebylo.
Do očí se mi nahrnuly slzy a v krku utvořil knedlích. Cítila jsem se tak bezmocná oproti mému vědomí, oproti sobě samé. Vždyť ta jedna velká část chce Edwarda a je do něj zamilovaná, na rozdíl od té druhé, která chce konečně klid. Ale třeba si jen namlouvám, že chci klid. Třeba toužím po Edwardovi celým svým bytím a ani o tom nevím.

***

Probudilo mě pípání budíku, který jsem se hned snažila vypnout, ale nějak to nešlo. Třásly se mi ruce. Po pár vteřinách jsem to ale dokázala.
Vstala jsem a vběhla do koupelny. Potřebovala jsem se podívat, jak po tak neklidné noci vypadám. To, co jsem viděla mi vyrazilo dech.
Byla jsem krásná. Vlasy, slepené potem, se trochu kudrnatěly a ztmavly. Byly tmavě hnědé, napadlo mě stejné, jako má hromotluk… Emmett. Pod očima jsem neměla kruhy, jak jsem očekávala. Kůže byla pod tou vrstvou potu krásná a svěží a když jsem se podívala na samotné oči, skoro jsem měla infarkt. Moje hnědé oči byly fuč. Nebyla tam už ta hloubka, jako kdysi. Jakoby zbledly. Byly tmavě šedé až hnědé. Taková… vyblitá. Takovou barvu očí jsem ještě nikdy neviděla. A lemovaly je husté, dlouhé, černé řasy.
Sedla jsem si na záchod a čekala. Třeba se zase ukáže, že to je zase jen sen. No, takhle k mámě nemůžu. Nepoznala by mě. Zase jsem vstala a ještě jednou se podívala do zrcadla.
Všechny mé rysy se najednou zdály být ostřejší a příkřejší. Líbilo se mi to. Opravdu jsem byla krásná. Překrásná. Heleně by se to asi nevyrovnalo, ale…
Helena.
Rychle jsem si zalezla do sprchy a byla za pár minut hotová. Že by mě popoháněla touha ji zase vidět? Rychle jsem si zaletěla do pokoje pro oblečení a vrátila se do koupelny, kde se taky namalovala.
„Bello!“ šeptem jsem se okřikla. Možná to bylo moc nahlas. Zaposlouchala jsem se do zvuků v domě.
Někdo něco asi někam položil, slyšela jsem kroky, někdo něco asi odněkud sebral, měl podpatky, cvaknutí kliky.
„Bello, užiji si školu!“ křikla na mě mamka a zaklapla dveře.
Stála jsem tam jako opařená a nemohla uvěřit tomu, co se teď stalo. Já slyším…! Myslím, že mi Alice vyprávěla, že oni taky slyší na dálku, u Heleny si ale jistá nejsem.
Helena.
Musím za ní, ona bude vědět, co se to děje.
V rychlosti jsem se oblékla, s řasenkou jsem se nepiplala a vyběhla jsem z koupelny. Popadla jsem v pokoji svoji tašku s věcmi a upalovala k autu. Vyjela jsem a proklínala ten starý krám, že nejede rychleji. Vždyť to je jako když se někdo plahočí. Ztrácela jsem trpělivost a poprvé v životě si přála mít nějaké ferrari. Jednou se jedno pořídím, utišila jsem svoje touhy a ještě přidala. Pod kapotou se ozývaly burácivé protesty, ale chlapec to ještě ten kilometřík vydrží, že? Vjela jsem na školní parkoviště a zaparkovala nejblíže vchodu. Byla jsem tam jako první, protože jsem se doma zapomněla podívat na hodiny. Vlastně jsem ani nesnídala, ale na jídlo bych teď stejně neměla ani pomyšlení.
Když jsem se zamyslela, proč jsem tady takhle brzo, naskočila mi jediná odpověď: Helena. Já se jí ale nechtěla jenom zeptat, jestli neví, co to se mnou je. Chtěla jsem ji taky vidět. Potřebovala jsem ji vidět. Chtěla jsem cítit tu omamující vůni, která se z ní line.
„Bello!!!“ zase jsem se šeptem okřikla. „Vždyť nemáš důvod se takhle na ni těšit. Přemýšlíš, jako bys…“ nedořekla jsem a pochopila, co se tady děje.
Ona mě políbila! Jasně, to bude ono. Políbila mě a já jsem teď… Na to jsem nechtěla ani myslet. A Alice mě určitě zabije. Nechtěla po mě nic víc, než abych se od ní držela pěkně daleko a já to všechno zkazila. Ale Alice by mě teď mohla opravdu zabít. Jestli jsem opravdu to, co je i Helena…
„Sakra, Bello! Na to jsi měla myslet trochu dřív, než jsi se s ní začala kamarádíčkovat!“ Nejradši bych něco rozbila.
Vyšla jsem z auta a sehnula se pro jeden kámen, že bych ho po něčem mrštila. Pevně jsem ho svírala v rukách, až jsem slyšela něco jako proklouzávání. Podívala jsem se na ruku, ale už tam nebyl žádný kámen, ale jen prášek, co mi jako voda protékal mezi prsty. Že mě to nepřekvapuje!
Zalezla jsem zpátky do auta a seděla tam.
Parkoviště se postupně zaplňovalo, ale nikde jsem neviděla to, co jsem potřebovala jako sůl. Studenti se na mě tázavě dívali a všimla jsem si, že většině spadla brada, když mě spatřili.
To bude den!

Edward:

Přijeli jsme s rodinou v úterý ráno na školní parkoviště, jako ostatně vždycky. Jediný rozdíl byl v tom, že Alice mohla puknout štěstím a radostí.
Včera měla vizi, že zde potká nějakou novou studentku, s kterou se skamarádí, ale myslím, že viděla ještě něco, co se mi snaží utajit. Neustále myslela na to, jak spolu budou nakupovat a na ostatní různé nesmysly. Ale jedna myšlenka jí asi před hodinou přece jen utekla. Něco ve smyslu: Edward se to nedozví, má právo zůstat v té krásné nevědomosti. Myslela jsem, že ji za to uškrtím, ale Jasper si za to taky myslel, že mi něco provede, tak jsem toho radši nechal.
Ne parkoviště přijelo nějaké nové auto. Teda, nové pro nás, co sen chodíme každý den, jinak staré až běda. Vystoupila z něj dívka s hnědými vlasy, vlnícími se až do půli zad. Když se otočila ke mně čelem, viděl jsem, že je krásná. Ale tak nějak na normální způsob. Měla ve svých rysech vepsanou dobrotu a zdráhavost. Hluboké hnědé oči. Opravdu byla krásná a to si taky pomyslela půlka školy, ale trochu jinak, než já.
Kluci si ji představovali. Představovali si, jak s ní chodí a přemýšleli, jak asi líbá a další takové nechutné věci. Je to neuvěřitelné, jak moc jsou lidští chlapi nevěrní. Opravdu málo mužů zůstane i myšlenkami po celý život věrno té jedné ženě, kterou si vybrali. Jako by se řídili rčením život je příliš krátký a ještě k tomu připojovali svoji vlastní část pro jednu ženu. Bylo mi z nich zle. Je to neuctivé vůči té ženě. Dobře, málokdo může předpokládat, že se mu bude v hlavě vrtat nějaký upír, jako jsem já, ale přece. Někdy si říkám, proč dnešní děti nejsou vychované tak, jak jsem kdysi byl já. Chybí mi něco, co se týče vychování? Ne, ještě nikdo si ani v myšlenkách nestěžoval. No, jestli nepočítám několik žen, co si myslely, že jsem příliš úzkoprsí, že s nimi nechci nic mít.
Dívka šla svojí cestou a já tou svojí.

***

Stál jsem před jídelnou spolu s Alicí. Oba dva jsme chodili do třeťáku, takže jsme měli některé hodiny společné, jako třeba tuhle. Jasper, Rosalie a Emmett chodili do posledního ročníku, což bych chtěl taky. Nechce se mi tu pořád jen čekat a nic nedělat.
Aliciny myšlenky poletovaly kolem dnešní trigonometrie. Potkala tam tu novou studentku, Isabellu Swanovou, ale jak si myslela Alice, má radši, když jí říkají Bella. To bylo docela trefné. Bella znamená v italštině krásná, což ona opravdu je.
Alice s ní seděla v jedné lavici a podle všeho se spolu bavily. Prý jí před krátkou dobou umřel otec. Alici jí bylo nesmírně líto, stejně jako mně. Dobře jsem věděl, jaké to je. Moje sestra se dál zabývala tím, jak ji pozvat na nákupy a taky tím, co by si nejradši koupila.
V dálce jsem viděl tři krásné upíry, jak jdou poblíž hloučku studentů. Stačila by jediné zakopnutí, jediná kapka krve… jedné křehké bytosti. Při tom pomyšlení se mi sbíhal jed v ústech. Viděl jsem před očima celou tu situaci. Někdo zakopne, odře si koleno nebo by stačily jen i dlaně, Jasper se neudrží, Emmett a Rosalie se ho budou snažit zkrotit… To by nedopadlo dobře.
Ale myšlenky těch tří upírů byly víc než bezbolestné. Do Emmettovy a Rosaliiny hlavy jsem se nehodlal ani podívat. Hned mi bylo jasné, co v nich najdu: sex a plán, jak toho druhého nějak vylákat z hodiny, že by si v blízkém lesíku dali jednu rychlovku. Jejich čas by se dal rozdělit do tří období. Jeden z nich byl lov, druhý sex a třetí škola, neboli období, kdy oba vymýšlí nové sexuální polohy a já nevím, co ještě.  
Jasperova hlava byla ale trochu normálnější. Přemýšlel, proč do školy vůbec chodí, když nemůže být se svojí Alicí a ani se zde nepřiučí něčemu novému.
„Hoďte sebou, mám hlad,“ pronesl jsem jejich směrem a tak velkou odezvu skutečně nečekal.
Emmett se svíjel smíchy a snažil se asi něco říct.
„Páni, to byl první bráchův vtip!“ zvolal nadšeně a několik studentů se po něm šokovaně ohlédlo a přemýšlelo, jestli je Emmett normální. Pro ty, co se na to ptali mám odpověď: NE!
Konečně se k nám přidali a teď jsme mohli jít dovnitř. Byla to naše nejneoblíbenější část dne, zvláště pro Alici. Neustále přemýšlela nad těmi vyhozenými penězi za tohle jídlo, kterého se ani nedotkneme a snažila se spočítat, kolik by si za to koupila letenek do Paříže nebo džínů. Já v tom ale problém neviděl. Vždyť si ty peníze hravě zase vyděláme. No, vyděláme je možná trochu silné slovo. Alice si prostě sedne za počítač a vydělá nám několik melounů na burze.
Byla tam už skoro celá škola a mezi těmi lidmi jsem snadno našel tu novou, Bellu. Jassika jí právě říkala, kdo jsme. Vlastně jsem se Jassice ani nedivil, že pořád jen drbe. Co byste chtěli taky pořád dělat v městečku o velikosti náprstníku?
Vzali jsme si jídlo a posadili se ke stolu, který byl označkovaný pomyslným lístečkem s nápisem rezervace. Sem sedala ta rodina, co se s nikým nebaví a nikdo jiný neměl kuráž.
K mému údivu nás Bella bránila. Říkala Jassice, že Alice není ani trochu divná, že je milá a zábavná, z čehož se Alici mohly potrhat tváře, jaký nasadila úsměv. Zato si Bella vysloužila nesouhlasné pohledy ze strany děvčat. Jassika pokračovala dál a zdálo se, že to Bellu moc nezajímá. Že by tu byl konečně nějaký normální člověk, který není zkažený vlivy spolužáku?
Chtěl jsem začít vnímat i její vnitřní hlas. Vždycky tam ten hlas byl, ale já jsem se naučil ty vnitřní hlasy nevnímat. Teď už stačí se jen pořádně zaposlouchat a ten hlas přijde sám, ale nic. Nic jsem neslyšel. Slyšel jsem Jassičin otravný hlas, Jasperův, Rosaliin, ale ne její. Zapojil jsem tedy naplno svůj normální sluch, abych věděl, o čem si povídají. Měl jsem nestarosti tuhle část zodpovědnosti. Musel jsem všechny včas varovat, kdy začíná někdo něco tušit o naší nátuře.
Stále si o nás bavily a chválily náš vzhled. Bella, jak se zdálo, nerada drbala. Na Angeličinu připomínku, že jsme krásní odpověděla pouhým přikývnutím.
Bella se mi pomalu ale jistě dostávala pod kůži. Kamkoliv jsem se podíval, viděl jsem její tvář i s těma hlubokýma hnědýma očima.
Z druhé strany stolu se ozval Jasper. „Edwarde, tak si to přiznej!“ Aha, on na mě celou dobu v myšlenkách mluvil.
„A co?“
Edík se nám… co? Zamiloval… a do…? dával mi nápovědy a přitom se třásl, jak potlačoval smích.
„Jaspere, běž někam,“ poprosil jsem ho a dál sledoval Bellu periferním pohledem. Tentokrát jsem se snažil trochu víc vnímat svoje okolí a nesoustředit se jen na ni.
Helena, ozvalo se sborově ze všech myšlenek u našeho stolu.
Do jídelny suverénně vkročila vysoká černovláska, rozžehla sérii drbů u Jassičina stolu a propalovala nás nepřátelskými pohledy. Přešla k pultu s jídlem, vzala si jen jablko a sedla si ke stolu vedle našeho. Hlavou se jí honily strategické plány, ohledně zápasů s námi. Spíš se v tom vyžívala. Představovala si, jak Alici ukusuje hlavu, jak mi rozparuje břicho, hází zbytky Rose do ohně a další. Bylo mi z ní zle.
Zaposlouchal jsem se do rozhovoru u Jassičina stolu. Bella pochopila Heleniny pohledy a chování zcela správně a ptala se Angely, co to vyvádíme. Potěšilo mě, že Bella té povídačce o tom, že jsem chodil s Helenou neuvěřila a hned to odbyla. Bystrá, chytrá, krásná, zvědavá…
Vzhlédnul jsem, abych viděl, jak se Bella tváří.
Měla pátravý pohled, směrovaný k Angele, která trochu zčervenala. Zdála se tak křehká a nevinná. Jako by se uměla bránit jenom slovy, ale ničím jiným, protože soupeř by ji přepral. Byla rozkošná.
Helena si všimla kam koukám. Zavrzala židlí o linoleum, aby na sebe přitáhla moje pozornost. Naklonila se maličko mým směrem a probodávala mě nelítostivým pohledem.
„Tý se ani nedotkneš! Slyšel jsi mě?“ syčela na mě a jako velké finále na mě zavrčela.
„Nevím, proč bych tě měl poslechnout,“ zamumlal jsem jí nazpátek a neustále se díval na Bellu.
„Protože to říkám,“ zamumlala, ale spíš pro sebe. Byla Bellou okouzlená, stejně jako já. Měla v hlavě jasnou vizi. Viděla ji po svém boku, jako poslední členku rodiny. Jako svoji družku. Už spřádala plány, jak by to mohla provést. To se jí povede ale jen přes moji mrtvolu. Na Bellu ani nešáhne!
Ta holka má ale pech. Zajímají se o ni hned dva členové dvou různých rodů nestvůr a oba jsou za ni ochotni položit život. Neexistuje možnost, že by v klidu dožila ten lidský život. Bude si muset vybrat nebo my se budeme muset poprat. Jiná možnost není.  
Bella se zvedla od stolu a spolu s několika dalšími holkami se vydaly na hodinu biologie.
Střelil jsem vražedným pohledem po Heleně.
No tak, Edwarde, klid. Přece bys ji nechtěl tady před všemi rozsápat, upozorňoval mě Jasper svými myšlenkami.
„A víš, že chtěl?“ otočil jsem se na něj, ale jen co jsem to dořekl, zaplavila mě vlna pohody a klidu. „Díky za tvou pomoc, Jaspere. Moc jsi mi to všechno usnadnil. A teď mě ale pusť,“ říkal jsem mu s úsměvem na rtech. Kdyby mě nedržel tak, jak umí jenom on, skočil bych po něm.
„Edwarde, tady ne. Dejte si někde sraz,“ nabádala mě Rosalie a spiklenecky na mě mrkla, přičemž rozesmála Emmetta. V hlavě mi ukazovala, co všechno bychom spolu mohli dělat. Ne, děkuju. Stačí mi, že ji musím cítit tady ve škole, řekl jsem si v duchu.
„Pane bože…“ zamumlal jsem si do hrsti a vstal od stolu přibližně ve stejnou chvíli, jako Helena. Tvrdě jsem se na ni usmál a vykročil ven z jídelny. Cítil jsem ji za zády. Slyšel jsem její myšlenky, které vyprávěly o plánech, jak ode mě držet Bellu co nejdál to bude možné. Naštvala mě. Normálně bych na ženu nenadával ani v myšlenkách, ale ona přece žena není, ne? Je to víla a to je něco jiného.
Počkej! zavrčela na mě v myšlenkách. Mě netěší tvoje společnost o nic méně než tebe ta moje, ale tohle vyřešit musíme.
Rezignovaně jsem si povzdechl a otočil se k ní čelem. „Co chceš?“ Nesnášel jsem Helenu. Nesnášel jsem Helenu a miloval jsem Bellu. Aspoň něco máme společného.
„Co po ní chceš?“ zlostně zasyčela.
„Něco, co ty ne.“ Už jsem se chtěl otočit.
„Jasně, že krev. Že mě to nenapadlo dřív!“
„Krev?! Ty chceš po ní, aby obětovala svůj život tobě. Chceš, aby se přidala ke tvé rodině a doplnila tak její počet. Nechceš být dál sama. Je to sobecké a bezohledné,“ byl jsem tvrdý, ale zasloužila si to.
„A ty chceš snad pro ni něco lepšího?“ tázavě se na mě dívala pohledem, o kterém bych řekl, že je vtíravý a drzí.
„Chci, aby byla šťastná, ať už bude kdekoliv nebo cokoliv. Nech to rozhodnutí na ní, ano?“ Mířil jsem si to k učebně biologie, kde jsem měl teď hodinu, stejně jako Bella, ale i Helena. Ignoroval jsem Heleniny myšlenky, prostě jsem šel, jako by tam ani nebyla. Byla pro mě jen otravnou mouchou.
Předběhla mě a skoro utíkala k učebně. Pochopil jsem, o co tu jde. V učebně zůstaly jen dvě volné lavice a Bella si do jedné sedla. Vedle ní zbylo jen jedno prázdné místo…
Zrychlil jsem, ale na místě plném studentů to moc dobře nešlo. Bylo to prohrané. Měla výhodu v trati. Sedl jsem si tedy za Bellu a bedlivě sledoval Heleniny myšlenky.
Představily se navzájem, Helena se jí na něco málo vyptávala, ale nezdálo se, že by jejím odpovědím věnovala pozornost. Bella ji obezřetně pozorovala.
Helena přemýšlela o nebezpečí z mé strany. Přemýšlela, jestli bych jí dokázal ublížit a co všechno jsem ochotný obětovat pro její společnost. Copak jsem jí to už neřekl?
„Promiň, že se ptám a jestli nechceš, neodpovídej, ale… proč jste na sebe s Cullenovými takoví?“ zeptala se jí najednou Bella a mně uniklo syknutí. S trhnutím se na mě otočila a podívala se mi přímo do očí. Asi nečekala, že za ní někdo bude sedět. Měla ve tváři očarovaný výraz, což mě potěšilo.
Helena si toho všimla a znervózněla. Vysypala na ni nějakou jednoduchou odpověď a Bella se s ní kupodivu spokojila. Ten pohled, co jsme si s Bellou navzájem věnovali, dělal Heleně starosti. Neměla ponětí, jak hluboké to je a jestli se z toho něco vyklube.
Když zazvonilo, do třídy vešel pan Banner a Bella musela jít k němu, aby vyřídili nějaké papíry.
Na co ti to je? Vždyť víš, že stejně vyhraju, smála se mi v myšlenkách, ale stejně jsem tam cítil podtón nejistoty.
„To si nemyslím,“ zašeptal jsem. Skrz zatnuté zuby to vyznělo jako zasyčení.
„Stačilo by mi trochu šarmu…“
„Po škole si promluvíme.“
„Nač to prodlužovat? Nevidím rozdíl v tom, jestli to udělám teď nebo zítra,“ řekla. V myšlenkách se jí utvořila celkem jasná představa, jak Bellu mámí a jemně líbá. Stačil by jediný polibek a všechno by bylo ztraceno.
„Opovaž se,“ naposledy jsem na ni šeptem štěkl, protože Bella si už skoro sedala do lavice.
Myšlenky lidí okolo byly zmatené. Většinou to byly jenom komentáře na to, čeho byli svědky, ale marně se snažili přijít na to, co se to tu stalo. Jenom několik myslí pochopilo, že tady jde o Bellu. Měli bychom si dávat větší pozor.

***

Jakmile zazvonilo, Helena i já jsme vyskočili a vyletěli ze třídy jako první. Zaslechl jsem ještě, jak si Bella povídá s Jassikou. Prý má ze mě strach. To mi bylo líto, ale co zmůžu. Svým způsobem je to dobře. Vždyť já jsem upír a ona křehký člověk.
Zavedla mě za roh a tam zastavila.
„Nech ji na pokoji,“ zavrčela ne mě.
„Phe! Nech ji na pokoji ty. Vždyť má právo se sama rozhodnout, ne?“
Její myšlenky překypovaly zlostí. „Možná ano, jenže ona neví, že ty jsi odporný Transylvánec! To by to musela nejdříve zjistit, aby se mohla rozhodnout.“
„Asi máš pravdu.“
On jí to říct nemůže, ale já ano! zajásala v myšlenkách. Narážela na náš zákon. Naše tajemství se nesmí dozvědět lidská bytost, jinak by musela být zničena nebo přeměněna.
„Najdu způsob,“ odpověděl jsem jí na nevyslovenou otázku. Zaslechl jsem přibližující se myšlenky její sestry. To byla ta hádavá, z které mi bylo opravdu nanic. „Řekni tomu humusu, ať mi dá pokoj prosím.“
„Jmenuje se Julie. Měj trochu úcty k víle rostlinstva prosím,“ plivala na mě ta slova.
„No, to bys mohl, ty jedna násosko!“ Přiřítila se k nám i ta katastrofálně milá sestřička. Myslím, že ona měla největší fond urážek, jaké jsem kdy viděl. „O co tu jde?“ obořila se na Helenu.
„Ta nová… má velký potenciál. Chci ji do rodiny,“ řekla jí. Když se to vezme všechno dohromady, působila jako rozmazlené dítě. A stejně tak se chovaly i její myšlenky. „Ale tady pán si dělá nároky,“ pohodila rukou směrem ke mně.
„Jaké nároky! Jenom nechci, aby byla něco tak zkaženého, jako jste vy.“ Přibližovaly se ke mně myšlenky mojí rodiny. Konečně, pomyslel jsem si. Ne, že bych to nezvládl sám, ale stejně. Hádat se s něčím, co kdysi bylo žena…
„Zkaženého? Nezapomeň, z čeho jsi povstal!“ potichu na mě křičela Julie. Myslím, že kdyby mohla křičet pořádně, slyšeli by ji až v Seattlu.
„Správně. Za svůj původ bychom se měli stydět,“ odpověděla jí Alice, která se mi najednou zjevila po boku.
Překypovaly vztekem. Nedokázaly si udržet kamennou tvář. Už jim pomalu docházely slova.
Zachytil jsem příjemnou květinovou vůni. Byla nedaleko ode mě. Bella. Jenom procházela.
Podíval jsem se tam, stejně jako všichni ostatní. Sledovali jsme ji, jak nastupuje do starého náklaďáčku, když  tu chvíli ještě opepřil Emmett.
„Tak kvůli těmhle sedmi a půl litru krve se tady takhle hádáte?“ Skoro jsem ohluchnul, když se mi přímo do ucha začal smát.
„Jo. Zmlkni!“ okřikla ho Julie. „Tohle vyřešíme jinak.“ Její slova doprovázely myšlenky. Dnes večer ve dvě hodiny v lese za domem poručíka. Výherce si jde rovnou pro cenu.
„Řekni to nahlas,“ poručil jsem jí.
„Zopakuj si to sám,“ štěkla na mě uraženě.
Povzdechnul jsem si nad její tvrdohlavostí. „Chce, abychom se všichni sešli ve dvě hodiny v noci v lese za domem poručíka Swana. Kdo vyhraje, dostane Bellu,“ přetlumočil jsem a čekal na souhlas ostatních.
Helena se na Julii šokovaně podívala. Julie na ni povzbudivě mrkla a Heleně se v mysli vynořily vzpomínky na časy, kdy byla v celém Řecku nejlepší bojovnicí. To, kdyby viděli Emmett a Jasper, chtěli by si vyzkoušet, jestli je ještě pořád tak dobrá.
Rodina mi obvyklým způsobem poslala souhlas.
„Přijímáme,“ kývnul jsem jí. „Tak zatím,“ otočil jsem se.
„Pa pa,“ zamával jim Emmett a usmál se na ně.

Moje shrnutí

Autor: Anglicanka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Obklopena liliemi smrti - kapitola 7.: