Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Obklopena liliemi smrti - kapitola 6.

24.12.2009 (15:15) • Anglicanka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 974×

Kapitola 6. – Realita? Konečně!

Ráno jsem se probudila a cítila, že bych si ráda ještě tak na dvě nebo tři hodinky zdřímla. Hned mi došlo, čím to asi bylo.

Uprostřed noci jsem se probudila, celá zpocená a roztřesená a pak jsem měla i nečekanou návštěvu. Přemýšlela jsem, co by mi řekli, kdybych zavolala na policii a nahlásila vloupání. No, asi by mi řekli, že mám smůlu. Snažila jsem se rozvzpomenout, v kolik hodin jsem se přesně vzbudila. Něco mi říkalo, že v tři hodiny, ale jistá jsem si nebyla.

Seskočila jsem z postele a oblékla se. Džíny, červené tričko s krátkým rukávem, mikinu s nápisem I LOVE NY (to jsem měla z jedné exkurze a přišlo mi to jako dobrá kombinace), namalovala se, nasnídala a mohla vyrazit do školy. Jakmile jsem zaparkovala auto na školním parkovišti, přiskočila ke mně Jass a tak jsem měla o zábavu postaráno. Teda, poslouchat ji a při tom neusnout je opravdu výkon.

Cestou a angličtinu jsem z dálky viděla Helenu. Zamávala jsem jí a usmála se, což spustilo Jassičiny na můj vkus trochu vlezlé poznámky.

„Odkud se znáte?“ ptala se.

„No, včera jsme spolu seděly na biologii. Je milá.“ Málem jsem řekla předevčírem. To by na mě určitě koukala jako na blázna.

„Aha. A to jste se tak moc sblížily za jednu hodinu? Já jen že se to takhle rychle moc často neděje. My jsme samozřejmě výjimka,“ široce se na mě usmála trochu přihlouplým úsměvem. „Víš jak jsem ti včera říkala…“ Bla, bla, bla…

Dnes jsem trigonometrii neměla, i když bych ráda Alici potkala. Celý den ubíhal jaksi rychle. Jass jsem poslouchala jen na půl ucha, snažila jsem se vnímat učitele co to jen šlo a seznámila jsem se ještě s několika studenty. Zapomněla jsem ale, jak se jmenují. Že by jeden z nich byl Mike, Jassičin nový objev? Cullanovi jsem za celý den neviděla. Až na obědě, kdy si sedli ke stejnému stolu jako včera a Helena si samozřejmě zase sedla tak, aby na všechny bez výjimky viděla.

Helena dnes vypadala trochu jinak. Měla ostřejší rysy ve tváři. Už v ní nebyla ta dobromyslnost jako dnes v noci, ale spíš chlad a lhostejnost. K ní si přisedla další tmavovláska.

Měla milý výraz ve tváři, její plné rty se malinko usmívaly a oči plály hněvem, když se dívala na Cullanovi. Zvláštní kombinace. Byla trochu menší než Helena a byla jí velmi podobná, ale nebyly stejné. To byla ta, co se hádala s Cullenovými, došlo mi najednou, když jsem ji tak pozorovala.

„Bello, na co tak koukáš?“ Jass mi zamávala rukou před obličejem, aby si přitáhla zpět moji pozornost.

Všech sedm tajemných lidí vzhlédlo a podívalo se přímo na mě. Jako, kdybych je zavolala. Ve tváři té blondýny (myslím, že se jmenovala jako nějaký květ), byla mrzutost, v Edwardově a Alicině tváři, což mě potěšilo, zájem, stejně jako v Helenině, ale ostatní výrazy se rovnaly bezděčnému vzhlédnutí.

Uhnula jsem pohledem a snažila se, aby to vypadalo jaksi plynule.

„Ale na nic.“ Cítila jsem, jak mi bledé tváře vyplňuje červeň. Zapojila jsem se do rozhovoru u stolu a čekala na chvíli, kdy budu moci nenápadně zmizet na další hodinu.

„Nechtěla by některá z vás se mnou dnes do Port Angels? Hodně nutně potřebuju nový boty a kalhoty,“ zamračila se Angela.

„Proč? Vždyť tyhle jsou dobrý. Sluší ti,“ odporoval jí Eric. Myslím, že s ním Angela chodila, ale nejsem si jistá. Vehnal jí do tváře ruměnec.

„Díky, ale já vážně potřebuju nové kalhoty. Všechny jsou už odrbané. Tak kdo jde se mnou?“

Eric zvedl ruku. „Já se dobrovolně hlásím, ale jen pod jednou podmínkou. Půjdeme do obchodu se spodním prádlem,“ zářivě se na ni usmál a spustil tak vlnu smíchu u našeho stolu. Jediný, kdo se tomu ale nesmál byla Jass.

„Já s tebou klidně půjdu,“ nabídla jsem se.

„Tak jo,“ usmála se na mě.

„Hele, pochopily jste, že to byl jenom vtip, že jo?“ ujišťoval se Eric s kamennou tváří. Nedokázala jsem poznat, jestli si dělá srandu nebo ne. Samozřejmě jsme se tomu všichni zase zasmáli.

„Jedu taky. Potřebovala bych nějaké tričko,“ řekla Jass. Ona zdá se brala tyhle dámské jízdy smrtelně vážně, když se naštvala na Erica kvůli tomu prvnímu vtipu.

Zase jsem se zadívala na Helenu a Edwarda a porovnávala, kdo z nich má větší právo zabít toho druhého, přičemž mi po zádech přejížděl mráz.

Co když to v noci byl jen sen a ve skutečnosti tam Helena nebyla? Co když je tohle všechno jen výplod mojí fantazie? Je možné, že mi začíná hrabat? Rozhodně bych měla dobrou výmluvu, kdyby to byla pravda. Vždyť mi před měsícem umřel otec.

„Co je dneska za den?“ zeptala jsem se znenadání a ostatní se díky tomu na mě podívali jako na blázna.

„Bello, vždyť je už skoro jedna hodina a ty pořád nevíš, co je dneska za den?“ pokárala mě Jass. Když se to vezme, je to pěkná stíhačka.

Pokrčila jsem rameny.

„Středa,“ odpověděl kdosi, nesnažila jsem se identifikovat ten hlas.

„Díky,“ zamumlala jsem a zase se ponořila do víru svých myšlenek. Takže včera jsem měla svůj první den ve zdejší škole. A v noci se mi zdál sen, jak jsem měla už svůj druhý den, ale ten se děje teprve teď, ano? No, tak to byl sen. Zadoufala jsem, že to byl poslední sen, který by byl tak blízko hranice reality.

„Já už půjdu,“ zvedla jsem se a odnesla svůj tác. Nebyla jsem si jistá, jestli na mě ještě někdo promluvil, bych tam ještě zůstala, ale mně to bylo jedno. Potřebovala jsem být chvíli sama. Podívala jsem se na hodiny na jedné zdi jídelny. Měla jsem dvacet minut do začátku hodiny. Takže v jídelně jsem seděla asi jenom pět minut. Šla jsem na parkoviště a sedla si do auta, ve kterém jsem nastavila topení. Ten rámus z motoru byl skutečně hrozný, ale jakkoliv se to zdálo divné, přemýšlelo se mi u toho dobře.

Zkusila jsem se pořádně štípnout do ruky, ale jediným výsledkem bylo moje zlostné syknutí. Proč se tohle všechno musí dít zrovna mně? Jasně, nudný život, jako jsem měla doteď bych taky nechtěla, ale chtěla bych aspoň vědět, o co jde. Ne se pořád jen dohadovat sama se sebou, jestli to je možné nebo ne.

Někdo mi jemně zaťukal na okno náklaďáčku, až jsem poskočila. To jsem nečekala. Helena se na mě krásně usmívala a čekala, až otevřu dveře.

„Ahoj. Promiň, vyděsila jsem tě,“ řekla se smíchem v hlase.

„Ne, vůbec,“ samozřejmě ironie. „Jenom bych si teď asi měla dojít na záchod,“ uchechtla jsem se. „Taky máš teď biologii, co?“

„Mám. Hmm, promiň, že jsem k vám v noci tak vtrhla, ale lepší příležitost jsem v celém dni najít nedokázala. Potřebovala jsem ti to říct, když se teď nacházíš přesně na hranici mezi nepřátelskými územími.“

„To je v pohodě. Ale copak to všechno je až tak zlé? Když jste tehdy dávno udělaly chybu a daly tím někomu život, proč byste to teď měnily? Vždyť o to v přírodě jde, ne? Přežít a oni nepřežijí bez své kořisti,“ hájila jsem je zase. Hlavně jsem si nepřála, aby byla vůbec nějaká válka. Nechtěla jsem si to připustit, ale měla bych pak o Edwarda a Helenu strach.

„To ano, ale je to až moc brutální. Všichni ostatní živočichové se uživí i na něčem jiném než na masu, jedině oni jiný způsob potravy neznají. Ten příběh, co jsem ti vyprávěla je normálně mnohem delší.“

„Tak mi ho prosím vyprávěj,“ řekla jsem jí a zadoufala, že mi to vyjde. Už jsme stály před naší učebnou a měly ještě deset minut času.

„Možná bych ani neměla. Stačí už jen to, že víš, co jsem já, co jsou oni a ještě i kus naší historie. Vždyť právě porušuju to nejhlavnější pravidlo všech upírů – zůstat v tajnosti,“ dívala se na mě nesmlouvavě. „Tohle nikde nesmíš vykládat, jasné? Nikdy, nikde, nikomu. Kdyby se někdo dozvěděl, že jsme porušili zákony, nečekalo by nás nic jiného, než smrt.“

Malinko jsem sebou cukla při představě, jak Helena pokládá hlavu na pařez někde v lese tak, aby katovi šlo co nejlépe useknout jí hlavu obří sekerou, kterou měl po svém boku.

„Neřeknu, přísahám. Někdy si říkám, že si ze mě děláš legraci,“ přiznala jsem se a přitom se dívala do země.

Rozesmála se krásným zvonivým hlasem. „Vždyť jsem ti to předvedla na těch liliích, ne?“

„To ano, ale stejně,“ pokrčila jsem rameny. Byla to pravda, lilie pořád ležely na nočním stolku, stejně jako včera v noci. Na ty jsem nepomyslela.

„Neboj se, tobě bych nelhala,“řekla bezstarostně a vešla do třídy. Jak to myslela? Že by zrovna mně nelhala? Hned mi v mysli vytanula vzpomínka na včerejší noc, jak mi říkala, že ona muže milovat nedokáže. Určitě jsem si to vyložila špatně.

Sedla jsem si do třetí lavice vedle Heleny a hodila na lavici učebnici možná trochu silněji, než bylo zapotřebí. Zadívala jsem se na dveře a čekala, kdo do nich vkročí. Doufala jsem a snažila si to zakázat. Ovšemže to ale nešlo.

Do dveří vešel ten, na koho jsem čekala. Ve vlasech se mu třpytilo několik kapiček vody, hruď mu zahalovala bílá košile a jeho zlaté oči zapátraly po třídě, než mě nešly. Jeho rty se maličko zvedly do úsměvu při kterém bych mohla mít srdeční kolaps, ale když stočil pohled na Helenu vedle mě, zase zchladl a byla z něj cítit nepřátelskost. Sedl si za mě a neslyšně se připravoval na hodinu.

Váhavě jsem se podívala na Helenu, které z očí doslova šlehaly blesky a ruce měla zaťaté v pevné a neprolomné pěsti. Zarytě sledovala desku stolu před sebou a mlčela. Zatínala zuby a sem tam jimi zaskřípala. Hlavou mi proletělo tisíc důvodů, proč by teď měla být naštvaná, ale ani jeden nedával smysl.

Když vešel učitel do místnosti, hodina začala.

***

Jen co zazvonila na konec hodiny, Helena si posbírala všechny své věci a odešla bez rozloučení. Opravdu byla naštvaná, zdálo se, že nebezpečně, a já opravdu netušila, kvůli čemu.

Vzala jsem si věci a vyšla ven ze třídy. Pomalu jsem se ploužila k autu, když jsem vedle sebe někoho ucítila. Dnes už podruhé jsem zděšeně poskočila a dnes už podruhé jsem málem měla infarkt.

„Ahoj, promiň, že jsem tě vyděsil,“ řekl Edward sametovým hlasem a ve tváři měl milý úsměv. Tohle jsem myslím dnes už někde slyšela…

„Ahoj,“ šeptla jsem zaraženě.

„My se ještě oficiálně neznáme, co? Jsem Edward Cullan,“ natáhl ke mně ruku.

„To je pravda, myslím, Bella Swanová,“ plaše jsem se na něj usmála. „Kde máš sestru?“

„Myslím, že ona má ještě jednu hodinu. Hmm, proč je Helena naštvaná?“ zeptal se mě, ale já měla pocit, že on je právě ten, kdo mi to vysvětlí lépe než já jemu. „Začala se tak chovat, až když jsem vešel do třídy.“

„Právě na to se snažím přijít. Hele, já vím, že to bude znít divně a tak… Vlastně na to ani nemusíš odpovídat, prostě se chci zeptat…“ blkotala jsem.

„Ano?“ přimhouřil oči a jedno obočí malinko nadzvedl. Vypadal skutečně nádherně.

„Ty víš, co je Helena zač?“ zeptala jsem se nejistě. Čekala jsem nějaké odbití jako například co by měla být nebo jsi ty normální?

„Hmm… Záleží na tom, jestli to víš ty?“

„Mně ano,“ řekla jsem pevně odhodlaná udělat pro pravdivou odpověď cokoliv.

„Když myslíš… A co je podle tebe?“ Řekla bych, že se jen snažil oddálit tu část, kdy mi řekne, že je víla. Třeba se jen bál následků, jestli mi to řekne.

„Víla.“ Malinko jsem se začervenala. Já jsem věděla, že je to pravda stejně jako on, ale vyznělo to neskutečně divně. Nesměle jsem se mu podívala do očí, ve kterých byla rozvážnost. Na jeho místě bych myslím taky nevěděla, co říkat.

„Ty jsi to věděla už předtím, co?“ Tvář mu zdobil skvostný pokřivený úsměv a jeho krásné oči byly pobavené. Do vlasů se mu sneslo pár kapek deště a vypadal stejně, jako když vkročil do třídy. Po jeho slonovinově bílé kůži stékaly v potůčkách a dopadaly na povrch nepromokavé bundy.

Byla jsem jím naprosto uchvácena a nedokázala jsem najít ztracený hlas. Polkla jsem, ale o moc se to nezlepšilo, tak jsem prostě přikývla a maličko se pousmála.

„Já věděl, že ti to řekla,“ zamumlal.

„A to je dobře nebo špatně?“

„Jak se to vezme. Například Alice by si rozhodně přála, abys to věděla, ale já ne, protože tahle informace ti zničí život,“ temně se uchechtl a pokračoval v chůzi, směrem k mému autu.

„Jak?“ Dohnala jsem ho a dívala se mu do tváře, i když mi to déšť moc dobře neumožňoval. Cupitala jsem vedle něj a nešikovně škobrtla. Obličej se mi nenávratně přibližoval k chodníku. Proletělo mi hlavou, jestli to bude moc bolet a rychle jsem zavřela oči. Ve chvíli, kdy jsem měla vypočítané, že mě bude bolet ciferník, se nic nestalo. Pomalu jsem otevřela jedno oko a pak druhé a viděla, že už stojím stabilně na nohách a Edward mě drží za ramena.

„Jsi v pořádku?“ staral se a já viděla, že mu dělá opravdu potíže udržet si vážnou tvář.

„Jo. Díky. Nesměj se mi,“ řekla jsem mu, ale mělo to stejný výsledek, jako bych mu řekla posluž si.

Vyprskl smíchy, ale snažil se to zamaskovat za kašlem. Já mu ale v očích viděla ty pobavené jiskry.

Jenom jsem si povzdechla. Nejradši bych se pořádně naštvala a odkráčela odsuď. Já ale čekala na odpovědi.

„Promiň, neudržel jsem se. Tak jakáže to byla otázka?“ Aspoň byl už vážný.

„Jak by mi mohlo tohle poznání zničit život?“ zopakovala jsem mu otázku a trpělivě čekala. Sledovala jsem jeho tvář, jak soustředěně uvažuje na odpovědí.

„Víš, tady jde o tajemství, chráněné zákonem. Jeho porušení se trestá velice nemilosrdně.“

„Co když vím všechno?“ Nevěděla jsem, jak daleko jsem tohle otázkou zašla, ale za pokus mi to stálo.

„Zašla jsi až moc daleko. Zapomeň na to a drž se do nás dál. Nikomu o tom neříkej. Nejsi to jen ty, koho by to tajemství zničilo.“ Měl chladný výraz, ale mně bylo jasné, že někde hluboko uvnitř něco exploduje.

„Vztahuje se zákon i na Helenu?“ zeptala jsem se s jistým cílem.

„Ne,“ odpověděl po krátkém zamyšlení.

„Takže všechno je v pořádku, nic se neděje. Jste z toho venku. Řekla mi to ona, ne vy a to snad ke spáse života stačí.“

„To sotva! Jsi naším slabým článkem. Myslíš že naší rase sejde na životu nějakého člověka? Radím ti dobře. Drž se dál od Heleny i nás. Nemluv s námi, ignoruj nás, zapomeň na to, co víš, protože pokud to neuděláš, existují jen dvě cesty, nemůžu ale říct, která je lepší. Obě jsou strašné,“ snažil se mluvit tvrdým hlasem, ale vyzněl spíš prosebně. Měl v očích bolest, i když tvář působila chladně. Chtěla jsem ho po ní pohladit, ale nemohla jsem. Chtěla jsem ho utěšit, ale nesměla jsem.

„Já smrt nechci, ale taky nechci ztratit Alici a Helenu.“ A ani tebe.

„Obě dvě si zachovat nemůžeš. Buď jedna nebo druhá. V obou případech tě ale čeká jen zatracení, nic víc. Bello, trhá mi to srdce, když ti musím říct taková slova, ale věř mi. Zůstaň naživu, dokonči školu, vdej se a zapomeň,“ prosil mě. Pak se otočil a dlouhými kroky si to mířil pryč ode mě.

„Počkej!“ zavolala jsem na něj, když byl asi pět metrů ode mě. „Proč si myslíš, že jsi zatracený?“ Chtěla jsem jen slyšet jeho hlas a bylo mi docela jedno, co bude říkat.

Zastavil se, otočil ke mně čelem a vrátil se o pár kroků zpátky.

„To, co děláme není správné. Myslím to, co děláme my. To co dělají ony… Je to proti přírodě,“ zavrtěl hlavou.

„Ale Helena říkala, že ony jsou příroda,“ vzepřela jsem se.

„Že mě to nepřekvapuje… To, co ti napovídala, byla lež. Aspoň částečně.“ Už se chtěl otočit, když jsem ho zastavila.

„Vyprávěj mi o tom, prosím.“ Když je člověk zoufalý, a já zoufalá jsem, dělá hlouposti. Co mě to popadlo žádat po něm, aby mi vyprávěl o historii nepřátelského rodu?

„Vždyť prší,“ zvedl ruku k nebi, ze kterého se snášely kapky ledové vody. „Pojď se mnou,“ otočil se a odcházel stejným směrem, jako už tolikrát.

Pospíšila jsem si za ním a dělala vše pro to, abych zase nezakopla. Procházeli jsme mezi auty na parkovišti, až jsme došli k jeho stříbrnému Volvu. Když mi otevřel dveře spolujezdce, na chvilku jsem zaváhala. V tu chvíli, co se na mě ale podíval pobaveným pohledem, nehodlala jsem tam déle stát. Vždyť by to bylo už podruhé, co by se mi dnes smál. Nasedla jsem a přejela rukou po koženém potahu.

Během tří vteřin seděl na místě řidiče a prohlížel si mě.

„Stalo se to před mnoha a moha lety, tehdy ještě možná nebyl ani vyvinutý člověk jako je dnes. Z té doby pochází… přirovnání, nevím, jak bych to řekl, matka příroda. Byla to jedna žena, která měla v moci všechny živly a životy okolo. To se ale nezamlouvalo několika jejím dcerám a moc jí sebraly. Rozmnožily se a tím se rozmnožila i jejich moc. A to je všechno. Postupem času se všechny jejich příběhy pozměnily ku jejich prospěchu, takže většina ani neví, jaká je pravda. To vědí jenom ty nejstarší,“ dokončil vyprávění.

„Jak jí tu moc sebraly?“ Zadívala jsem se mu do očí a myslela, že omdlím. Bylo opravdu štěstí, že jsem seděla. Byl nádherný, ale stejně tak i děsivý.

„Nevím, ale nejspíš k tomu použily nějaké kouzlo. Zní to strašně,“ zavrtěl hlavou a nešťastně se zasmál. Opřel ji o opěradlo a díval se přímo před sebe.

„A jak to všechno víš? Ty jsi u toho přece být nemohl,“ ptala jsem se dál.

„Ty opravdu chceš být v pekle, co?“ opět se ponuře uchychtnul.

„Řekneš mi to?“

„Ne. Bello, já nemůžu. Ne, že by mě vázal zákon, ale je to kvůli tobě. Nemůžu tebe, tak křehkou a zranitelnou bytost zasvěcovat a vtahovat do toho krvavého tajemství. Promiň, ale tvoje duše je pro mě mnohem cennější, než si myslíš,“ mluvil tichým, pronikavým hlasem, ale přesto naléhavě. Ona chtěl uchovat moje duši? Zachránit ji? Jemu na mě záleželo? Až tak moc?

„Proč?“ špitla jsem, ještě pořád ohromená tím, co právě řekl.

„Bello, drásá mi to srdce, když tě vidím, jak jsi s Helenou. Stačil by jeden jediný polibek a byla bys… pro mě ztracená. Pochop mě, prosím. Vdechla by do tebe nepřekonatelnou averzi vůči mužům a ještě větší vůči nám. Bello, miluju tě. Oba dva, já i Helena tě milujeme.“

Zalapala jsem po dechu. Co mi to tady povídá? Že by můj vysněný Edward přece jen žil? Byl skutečný? Ale to by přece nebylo možné. Točila se mi hlava a cítila jsem, že pokud nebudu dýchat, jistě omdlím.

„To nemůžeš vědět,“ zlomil se mi hlas.

„Ale ano, můžu. Helena na tebe myslí jako na vílu pro sebe,“ vyvracel moji domněnku.

„Čteš myšlenky?“ vyjekla jsem překvapeně. „Že víš, na co Helena myslí.“

„Ano. Čtu myšlenky všech lidí, kromě tvých. Jsi pro mě záhadou,“ řekl mi a podíval se mi konečně do očí.

„Jak?“

„To teď podstatné není. Teď jsi na prvním místě ty,“ natáhl ruku, aby mi zastrčil pramen vlasů za ucho. Při jeho doteku mi naskočila husí kůže a najednou mi bylo hrozné teplo.

„Jak jsi tak rychle pochopil, co ke mně cítíš, když se vůbec neznáme? Určitě je to jen středoškolská láska, nic závažného,“ vrtěla jsem hlavou. Dávalo nějaký smysl, aby mě miloval? Samozřejmě, že ne. Leda, že by ze mě později udělal upírku jen pro jistotu, aby mě víly nepřetáhly na jejich stranu a pak mě nechal.

„To si nemyslím. A ty víš, že se známe mnohem déle,“ významně zvednul obočí.

Zamračila jsem se na něj. O čem to mluví?

„Tak ten úplně první sen, když jsme hráli šachy. Potom celý ten jeden den, dneska… Miloval jsem tě už první den, kdy jsem tě spatřil. Netušil jsem, že je to tak rychlé,“ zašeptal. „Bello, cítím to.“

„Proč? Jsem obyčejná. Nedává to smysl,“ pro změnu jsem se dopředu dívala já. Chtěla jsem mít čistou mysl, což je neuskutečnitelný jev, jestliže se mu budu dál dívat do očí. Zhluboka jsem dýchala a uklidňovala se. Nevěděla jsem, co mám dělat.

„Bello, to ale není pravda. Jsi milá, krásná, chytrá, jsi skrz naskrz dobrá. Cítím, že bez tebe žít nemůžu. Chci jenom, abys byla v bezpečí. Prosím, udělej to pro mě,“ jeho hlas byl dokonalý, stejně jako on. Tak hladký a omamný.

„Edwarde, chceš po mně moc. Já se chci stát součástí tohohle světa. A mám pro tebe otázku,“ zaváhala jsem, jak bych to měla zformulovat. Rozhodla jsem se pro nejjednodušší větu, kterou jsem v tuto chvíli dokázala spolčit.

„Ano?“

„Co se to tu sakra děje. Tohle je už moje druhá středa v tomhle týdnu a já vím, že v tom máte zapletené prsty,“ syčela jsem. Já přece nejsem hračka, aby si se mnou takhle hráli.

Na kratičký moment zaváhal. „Netuším.“

„Lžeš,“ sykla jsem a vyskočila z auta. Byla jsem tak rozhořčená, že mi do očí vhrkly slzy. Zaslechla jsem za sebou Edwarda přibouchnout dveře od auta. Zrychlila jsem ještě krok a netušila, co dělám, když jsem uslyšela skřípot gum. Otočila jsem se tím směrem a ztuhla.

Mým směrem se nekontrolovatelně blížil modrý ford. Bylo to moc rychlé, ale pak jsem necítila žádnou bolest, jenom byla všude okolo mě neproniknutelná tma. Tak tohle je smrt?

Moje shrnutí

Autor: Anglicanka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Obklopena liliemi smrti - kapitola 6.: