Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Obklopena liliemi smrti - kapitola 5.

21.12.2009 (09:30) • Anglicanka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 964×

Kapitola 5. – Nečekaná návštěva

V hrdle jsem cítila drásavou bolest. Křičela jsem. Přesněji, řvala jsem na celý dům a neexistovala možnost, že by to máma přeslechla.

Posadila jsem se na posteli a zrychleně dýchala. Měla jsem celé čelo ulepené od potu a ruce se mi nekontrolovatelně třásly.

„Bello! Co se děje?!“ s křikem vběhla máma do pokoje a nechala za sebou otevřené dveře. V chodbě bylo rozsvíceno, takže mě oslepil náhlý příval světla. „Bello, slyšíš? Vnímej mě prosím!“ máma na mě křičela jako smyslů zbavená a nechtěla přestat, dokud jsem nějak nevykuckala odpověď.

„T-to nic… mami. Byl to… jen-nom sen,“ marně jsem ji uklidňovala.

„Jsi v pořádku?“ Vypadalo to, že už se začala trochu ovládat.

Roztřeseně jsem přikývla. „Jdu na záchod, potřebuju se umýt.“

„Běž, broučku. Potřebuješ mě tu, nebo si mám jít lehnout? Chceš, abych tu zůstala?“ byla velice starostlivá. Bála se o mě.

„Ale, ne, mami. Běž si lehnout, potřebuješ spánek.“

„No, ty taky. Takhle mě děsit… A všechno kvůli jednomu snu…“ mumlala si a odcházela z pokoje.

„To je hloupost!“ zašeptala jsem si pro sebe. Jasně, že je. Vždyť jsem prožila jeden celý den, stalo se tam tolik věci… To nemohl být jenom sen. Bylo to až moc reálné. Kdy jsem se ve snu naposled cítila otráveně? Nikdy. Kdy jsem si naposled pamatovala ze snu všechny detaily?

Seskočila jsem z postele a nejistým krokem šla do koupelny. Opláchla jsem si obličej a ruce. Byla jsem úplně zpocená, ale rozhodla jsem se, že se vysprchuju až ráno. Teď v noci ne. Vrátila jsem se zase do postele a lehla si na mokrý polštář – fuj! Zchodila jsem ho na zem; holt to dnes nebude tak dobré spaní.

Neustále jsem o tom snu přemýšlela. Dlužila jsem Alici nákupy, Emmettovi bych měla na zítra vybrat oblečení… nebo už dnes. A s Edwardem jsme si vyznali city.

I když to byl jenom sen (asi), něco ve mně tvrdilo, že zrovna tahle část je pravdivá. A i když jsem ho jako člověka ani neznala, nějak jsem tušila, že je hodný, milý, chytrý, chrabrý…

Probudil se ve mně stesk po jeho ledové náruči, jeho něžných rtech, krásných slovech, která pronáší hlasem jako samet. Chtěla jsem ho mít u sebe jenom pro sebe. A takhle jsem to zjistila: já se poprvé zamilovala. A to do člověka, kterého vůbec neznám, ale vím, že je krásný až běda.

Copak se ze mě stává povrchní dívka, která chce jen krásu a nic víc? Ne, rozhodně. Zamilovala jsem se do snového Edwarda a vím, že ten skutečný je možná úplně jiný. A říká se, že první láska je nejsilnější… Katastrofa! Zamilovat se do duše, která možná ani neexistuje.

Bylo mi z toho do braku a taky že mi jedna slza ukanula.

Ležela jsem na zádech, dívala se na strop a užívala si toho klidu, samoty a tmy. Zhluboka jsem dýchala a snažila se nepřemýšlet. Pomalu jsem vplouvala do říše snů a za mnou se pevně zavřela vrata… nebo jsem si to aspoň myslela.

Ozvalo se tiché a jemné zaťukání na okenní tabulku.

Trhnula jsem sebou a myslela, že budu mít infarkt. Ohlédla jsem se, jestli jsou dveře pevně zavřené a byly. Jako by tvořily nějakou pevnou hráz mezi tím člověkem za oknem a mámou. Měla jsem o ni strach. Pomalu jsem vykročila jednou nohou a pak druhou. Srdce se mi roztlouklo jako nikdy v životě. Možná si myslelo, že to jsou jeho poslední údery. Málem jsem vyjekla.

Za oknem se krčil nějaký člověk, ale byla moc velká tma, tak jsem viděla jen jeho siluetu. Nedokázala jsem určit podle obrysu pohlaví, ale podle dlouhých vlasů bych řekla, že to bude žena. Zase jemně zaťukala na sklo a čekala.

Přiblížila jsem se k oknu. Pomalu jsem chytila kliku a otevřela. Nevěděla jsem, jestli je to správné. Třeba mě zabije, ale mně to bylo jedno.

Žena ladně vplula do pokoje a nehlučně doskočila na dřevěnou podlahu. Stále jsem jí neviděla do tváře, ale měla dokonalé tělo, tělo bohyně. Zdálo se, jakoby měla i v té zimě jen krátké černé šaty. Bez jediného zvuku přešla k nočnímu stolku a rozsvítila. Jakmile ji světlo ozářilo, tu nadlidsky krásnou tvář nešlo nepoznat.

„Heleno, co…“ šeptala jsem. Zdálo se, že mě slyšela.

„Ššš. Všechno ti vysvětlím. Co kdybychom se na to posadily?“

Zmateně jsem přikývla a sedla si na postel na místo, kde jsem měla ještě před chviličkou hlavu. Byla jsem dezorientovaná nejen kvůli tomu, že jsem ještě před chviličkou spala. Jak se sem vyšplhala? Proč? Pracuje její táta snad u hasičů a má výsuvný žebřík?

Sedla si naproti mně a zhluboka se nadechla.

„Víš, lidé nejsou jediní, kteří mají lidský vzhled. Ne, začnu jinak. Věříš v něco, co je po logické stránce zcela vyloučené, ale ty prostě věříš?“

„Svým způsobem,“ zašeptala jsem. Nedokázala jsem najít hlas.

„V co věříš ty?“ v oku se jí objevila jiskra. Asi doufala, že to bude jednoduché.

Váhala jsem. „Promiň, ale proč bych ti to měla říkat?“ Snažila jsem se z toho vyvléknout všemi možnými způsoby. Nevěděla jsem, co bych jí měla odpovědět.

„Hmm. To je dobrá otázka. Odpovím, až mi odpovíš ty,“ smlouvala.

„Věřím… v upíry a… víly.“ Roztřásly se mi prsty a těžce se mi dýchalo. Neměla jsem nic říkat, měla jsem mlčet a říct, že v nic z toho nevěřím.

„Hmm. To je zajímavé. No, řada je na mě, co? Nesmíme dovolit, aby se kterýkoliv člověk přiblížil ke Cullanům moc blízko. Je to naše poslání.“

„Proč?“

„Vedlo by to ke katastrofě. Jsou nebezpeční,“ ve tváři měla příkrý výraz.

„A co jsi ty?“ Nervózně jsem si poposedla. Cítila jsem se vedle ní šíleně nicotně. Ona je sen každého muže, je asi i chytrá a podle všeho i víla. Já jsem obyčejná. Není na mě nic zvláštního, nemám žádný zvláštní talent. Moje sebevědomí se pomalu scvrkávalo.

„Prakticky sis už na to odpověděla sama. Věříš v nás.“

„Víla?“ špitla jsem.

„Ano.“

„A upíři existují?“

„Ano,“ odpověděla mi vážně a maličko se na mě pousmála. „Je to… zvláštní, takhle si povídat s obyčejným člověkem. Nikdy jsem to nezkoušela. Přesněji, nikdy jsem se nedostala k žádnému člověku tak blízko, jako teď k tobě. Moje sestry to považují za… špatnost. Každou chvíli se mě ptají, proč tohle dělám. Proč se snažím udržet zrovna tebe. Vlastně na to sama neznám odpověď,“ zmlkla a zadívala se na svoje dlouhé prsty.

„Kolik vás je?“ zlomil se mi hlas.

„Julie, Linda, Marie, Monika a já. Pět. Já jsem něco jako vůdce nebo tak. Jediná schopnost, jediný dar, který mám, je zvlášť velká přitažlivost. Svádím. Ve starověkém Řecku nám říkali sirény. Julie má dar ovládat rostlinstvo ve zvlášť velké míře. Dokáže rozpohybovat stromy, zvadlé květině navrátí život a podobně. Nejraději vymýšlí nové druhy květin. Linda… je nejkrásnější, ale tvrdá a chladná. Možná proto má v moci všechnu neživou přírodu kromě vody. Vodu má Monika. Měla bys vidět ty tvary, které z ní dělá. Vždy, když někam uteče hned víme, že šla k nějakému jezeru si hrát. No, a Marie je případ tak trochu sám o sobě. Nevyděs se, ano? Má ocas. Proto nechodí do školy. Dlouhý tygří ocas. Ji zvířata poslouchají nejvíce.

Je to ojedinělé, že jsme se takhle dobře složily. Obvykle se nestává, že by v jedné rodině byly tak různorodé dary. Někdy se stává, že jsou všechny na vody, jindy na rostlinstvo.“

Zírala jsem na ni a nedokázala tomu uvěřit. Marie má ocas? Ocas?! Dělá si ze mě legraci? A tohle všechno mi bude vyprávět jako pohádku na dobrou noc?

„Co máte v základní nabídce?“ zeptala jsem se nesměle. Nevěděla jsem jak tomu mám říkat.

Zasmála se potichu zvonivým smíchem, který se k ní přesně hodil.

„Ovládáme všechno, jen někde to je ve větší míře než jinde. Jsme ztělesněním přírody, my jsem příroda. Jsme propojeny se vším, co přírodu utváří,“ vysvětlovala trpělivým hlasem.

„Jak ovládáš… například rostlinstvo?“ Strach z ní ze mě pomaličku opadával. Cítila jsem se v její společnosti příjemněji a příjemněji. Jako bych ji znala odjakživa.

Usmála se na mě. Zhluboka se nadechla a natáhla ruce před sebe. Zavřela oči se soustředila se na to, co dělá. Byla při tom krásná, jako vždy. Nevěděla jsem ale přesně, jestli je anděl nebo ďábel. Zase se zhluboka nadechla a její ruce se roztřásly. Na jejím předloktí začaly vystupovat velké oblé žíly, jako by nebyly ani její součástí, ale někdo je tam přilepil. Nedokázala jsem rozpoznat jejich skutečnou barvu, ale řekla bych, že to bude nějaká tmavší. Žíly zatepaly a pomalu se rozrůstaly, až dorostly k zápěstí, kde se podivně stočily. Přesně tak, aby je Helena mohla uchopit jako kytici. Žíly šplhaly nahoru po neviditelných provazech, až začaly slábnout a na jejich koncích se neutvořily podlouhlé listy, sevřené k sobě. Listy se pomalu rozvinuly, až jsem pochopila, že zírám na krásné červené lilie. Helena uvolnila svůj ztuhlý postoj a protáhla se. Kytici si přehodila do jedné ruky a pak do druhé, aby mi ukázala, že ty žíly jsou pryč.

Měla jsem pootevřenou pusu. Nedokázala jsem se vzchopit a přestat zírat.

„Ty jsou pro tebe,“ přátelsky se na mě usmála a vložila mi je do klína. Hned se ke mně donesla jejich lahodná vůně.

„Jak jsi to udělala… Že se vůbec ptám, co? Jsou překrásné,“ nevěřícně jsem šeptala. „Od teď už věřím rčení všechno jde, když se chce,“ potichu jsem se zasmála a ona se mnou.

„Jsem ráda, že se ti líbí.“ V jejích očích šestí opravdu ožívalo. Jako by měla skutečnost, že se mi líbí mnohem hlubší význam, než ve skutečnosti měla. „Lilie jsou moje oblíbené květiny.“

„Jaký je to pocit? Nemáš někdy chuť… Nepřála sis někdy být místo víly upírem?“ Přemýšlela jsem, jestli jsem ji tím nějak neurazila, protože její výraz nečekaně rychle zjihnul a mezi obočím se jí utvořila vráska.

„Víš, být upírem je pro každou bytost, která miluje a uctívá život hrozná věc. Neexistuje možnost, že by jsi se nijak neživila. Něco upír pít musí a nejčastěji je to lidská krev a opravdu nevím, jestli je lepší pít krev lidskou nebo zvířat,“ jemně při těch slovech sebou trhnula. „Ale být vílou je toho přesný opak. Dáváš život, místo toho, abys ho brala. Upírem bych opravdu být nechtěla.“ Asi o nich zrovna dvakrát hezké mínění neměla.

„Čím se živíte?“

„Můžeme sníst i lidské jídlo, ale je nám tak trochu na nic. Nedodává nám žádné proteiny ani jiné látky. My se živíme rostlinami a tady je důkaz toho, že příroda je to nejkrásnější, co svět potkalo. Jedna rostlina se obětuje a dá tak život dalším desítkám sester. Když jednu rostlinu vstřebáme, jsem pak schopné dělat to samé, co jsem ti teď předvedla. Květiny se obětují pro nás, obětují se pro přírodu.“

„To zní překrásně. Ale myslím, že upírům moc křivdíte. Co když oni vůbec nemohou za to, co jsou? Co když se oni snaží tomu vyhnout, ale zkrátka to nejde?“

Pokrčila rameny. „Kdyby věděl, co způsobuje svojí existencí a drásalo mu to srdce, skoncoval by s tím. Ale ještě jsem takového upíra nepotkala,“ říkala to chladně. Jak může takhle přemýšlet?

„Myslíš sebevraždu? Ale jestli jste vy příroda a oni jsou váš výtvor, proč se navzájem nesnášíte? Nechápu to. Dá se říct, že jste je stvořily a teď je chcete zase všechny vymýtit?“ Přejel mi mráz po zádech. To, jak na ně shlíží je opravdu úděsné. Jak si to můžou dovolit? Jak jim to může dovolit jejich nátura, přirozenost? Nelogicky jsem se postavila na stranu upírů a věděla, že správně bych měla být pro jejich vyhubení. Vždyť já jsem součástí jejich jídelníčku!

„Zvrtlo se to. Váže se k tomu příběh, ale je příliš dlouhý a nemá cenu ti ho teď vypravovat.“

„Chci ho slyšet!“ zadržela jsem ji.

Její krásný obličej malinko znecitlivěl. „Tak tenhle kousek naší historie každá víla nesnáší. Je to především o tom, jak jsme neschopné a hloupé. Skoro jako lidé. Příroda je skutečně nevypočitatelná,“ zavrtěla hlavou.

„Budeš mi to prosím vyprávět?“ zašeptala jsem a dívala se na ni psíma očima. Malinko jsem se na ni pousmála. Mělo to pak lepší efekt.

„Dobře,“ povzdechla si. „A nechtěla bys to nechat na někdy jindy? Zítra je škola,“ vykrucovala se a měla ve tváři vepsanou naději, že jí to vyjde. Samozřejmě, že nevyjde.

„Ne, chci to prosím slyšet teď. A určitě se nic nestane, když zítra nepřijdu do školy,“ znova jsem se lehce pousmála a opřela se zády o stěnu u postele, stejně jako ona.

„Tak jo. Všechno se to odehrávalo před asi třemi tisíci let v Řecku,“ odmlčela se a já ji napjatě poslouchala dál. „Jakási víla nemohla najít svoji… spřízněnou duši. Byla neustále obklopena zamilovanými páry a to ji dohánělo k šílenství. Mělo to strašlivé následky. Shodou okolností měla jako dar svůdnost, stejně jako mám já. Hledala potřebnou vílu tak dlouho, dokud nenarazila na jednu dívku, která měla zvlášť velký potenciál. Proměnila ji a měla přesně to, co potřebovala. Dívka měla dar stejný, jako má Marie. Ovládala živočichy a dokázala měnit jejich podoby, utvářet nové druhy. Víla ji očarovala a přinutila ji stvořit dokonalost. Řekla jen dokonalost, nic víc. Víla ji nechala hluboko v lese samotnou a vrátila se až ráno, kdy bylo dílo dokončeno. Ta nová víla, jmenovala se Alexandra, byla se svým výtvorem zvlášť spokojená. Ta žena byla oslnivě krásná, měla dokonalou paměť, bystrý zrak, velice dobrý sluch, sílu jako my, ale každý skvost má i své skvrnky. Když se víla ženy dotkla, málem jí umrzla ruka. Byla studená a tvrdá jako kámen a její srdce netlouklo, mlčelo a víla si hned pomyslela, jak může to nepojmenované stvoření někoho milovat, když mu srdce mlčí. K ženě se dostala vůně nějakého člověka a než mohly zakročit, to stvoření se už přisávalo k člověkově krků a pilo krev. Alexandra se hned zhrozila nad svým výplodem. Víla okamžitě rozhodla, že žena musí být zničena. Když se o to ale pokusila, žena se nahněvala a utekla. Alexandra pak spáchala sebevraždu, protože nedokázala žít s tak strašnou minulostí a víla… o té už se neví. Možná stále žije mezi námi. To je všechno,“ usmála se na mě. Zdálo se mi, že se za ten čin opravdu stydí, ale proč? Přece to nebyla ona.

„Když měla ta víla za dar přitažlivost, proč prostě někoho neokouzlila?“ Hlas jsem měla zesláblý a musela jsem několikrát polknout, jinak by vyzněl jako skřek.

„Toužila po opravdové lásce. Po takové, která bude skutečná a ne jen její výtvor,“ trpělivě mi vysvětlovala.

„A když ta víla chtěla spřízněnou duši, proč si vytvořila ženu?“ plaše jsem se zeptala. Sexualita se mi vždycky zdála jako citlivé téma a nerada jsem to s někým řešila. Ale tohle je jiné. Jde tady o celý jeden rod, ne o jedince.

„Muži jsou na přírodu moc hrubí. Neustále by válčili, není divu, že se říká, že jsou z Marsu. V naší společnosti jsou pouze ženy a bylo by hloupé se zamilovat do muže, když ho nemůžeš proměnit a on za okamžik umře. A myslím, že tady nejde ani tolik o to pohlaví, ale o duši té bytosti.“ Naklonila hlavu maličko k rameni. „Nenech se zmítat předsudky.“

Zavrtěla jsem hlavou. „Když se máte rády tak co?“ Jak jednoduché.

„Díky,“ zašeptala vděčně.

„Ty už svoji spřízněnou duši máš?“ zeptala jsem se vlastně jen aby nestála řeč. Pamatovala jsem si z toho snu, že se tam s nikým nebavila. Rozhodně nechodila s nikým ze školy.

„Ne. Je to nespravedlivé. Někdo nemusí čekat ani století a už našel svoji jiskřičku života. Já bloudím po světě tisíce let a pořád je jen tma,“ mumlala.

„Tisíce?!“ potichu jsem vyjekla.

„No, ano. To jsem ti asi ještě neřekla, co? Promiň. Je s tebou tak snadné si povídat. Úplně zapomínám, že nejsi jednou z nás. Jsme nesmrtelné,“ dodala na vysvětlenou.

„Aha. Kolik ti je přesně?“

„Phe! Kdo by to počítal? Přestala jsem někde u čtyř stých osmdesátých pátých znovuzrozenin. Je to plus mínus pět tisíc let, ale ne víc. Jsem docela stará, když si vezmeš, že ostatní víly mají tak dolem tří tisíc let. Ono taky málo mých sester přežilo.“

„O čem…?“

„Aha. Krátce po tom, co byla stvořena první upírka se strašně rychle rozmnožili. Taky to je jednoduché. Stačí kousnout. Upíři nás tehdy napadali v hojných počtech a přežil opravdu jen ten nejlepší. Například já jsem byla nejlepší bojovnice v Řecku,“ chlubila se.

„Páni! V celém Řecku?“

„Celém. Tehdy to byly opravdu překrásné časy.“

„Máte s lidmi vůbec něco společného?“ potichu jsem se uchechtla své otázce, ale odpověď mě opravdu zajímala.

Krátce se zamyslela. „Dříve jsme spaly, ale to už je let. Když nebyli upíři, nehrozilo nebezpečí. Jakmile ale začali řádit, obezřetnosti nikdy nebylo nazbyt. Přizpůsobovaly jsme se a tak dnes spánek ani nepotřebujeme, ale když je dlouhá chvíle… Ještě pořád to dokážeme. Pak máme stejný vzhled.“

Odfrkla jsem si a protočila oči, čím jsem si vysloužila její pobavený pohled.

„No, pokud jsi to myslela jako vzhledově, dovol, abych ti odporovala.“

„Tak dobře. Anatomicky jsme stejné jako lidé, ovládáme stejné emoce a když se toho lidského jídla najíme moc, máme i stejné potřeby,“ zasmály jsme se tomu. „Když se to vezme všechno dohromady, jsme celkem jednoduchá stvoření.“

Přikývla jsem a zazívala. Oči už mě z nedostatku spánku pálily a já je potřebovala zavřít, i když jsem věděla, že unavená ještě nejsem a mohla bych si s ní povídat třeba do rána.

„Ach, promiň. Musíš spát, co? Tak nic, uvidíme se zítra ve škole. Spi sladce,“ zamávala mi a vyskočila oknem zase ven.

„Ahoj,“ špitla jsem a zaraženě stále sledovala okno. Lehla jsem si a zavřela oči. Byla to po tom pálení úleva, už mi začínaly slzet. Po pár minutách přemýšlení nad tím, co se teď odehrálo jsem se ponořila do moře snů.

Moje shrnutí

Autor: Anglicanka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Obklopena liliemi smrti - kapitola 5.: