Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Obklopena liliemi smrti - kapitola 4.

18.12.2009 (17:15) • Anglicanka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 900×

Kapitola 4. – Tolik věcí a tak málo místa

Hodina proběhla normálně. Učitel vykládal, já poslouchala na půl ucha, Alice se neustále vrtěla na svém místě, Edward se díval z okna a Helena se aktivně zapojovala do hodiny. Divila jsem se Edwardovi, že ji neuškrtí. Takové odpovědi byly moc strojené a složité na studenta střední školy. Prostě se předváděla. Aspoň já bych tak reagovala, kdyby vedle mě seděl někdo takový.

Když hodina skončila, Helena, Edward a Alice byli sbalení během vteřiny. Helena se vydala na svoji hodinu a oni čekali na mě.

Snažila jsem se být rychlá, ale projevovala se samozřejmě moje nešikovnost. Nějak jsem to tam nastrkala a vyšla z učebny.

„Co máte teď?“ zeptala jsem se jich prostě.

„Francouzštinu,“ odpověděla bez váhání Alice.

„Děják.“

„Aha, tak nic,“ svěsila jsem smutně ramena.

„Co máš ty?“ Alice přiskočila, nečekala na odpověď a vytrhla mi rozvrh z ruky. „Občanku,“ koutky úst jí ochably.

„Sedni si co nejdál od Heleny, neotáčej se na ni a neodpovídej na její otázky. Dobře?“ domlouval mi Edward, jako bych byla malé dítě, kterému musíte vysvětlit, že když přechází ulici, nikdy nesmí sám. Přesto to ale od něj bylo hezké, že se tak stará, i když nemusí… myslím.

„Proč je vlastně tak nebezpečná?“ zamračila jsem se.

„Pamatuješ si na ten sen?“ Edwardovi v očích blýskla zvláštní jiskra. Papírek v zadní kapse mých kalhot rázem začal pálit a připomínat mi svoji přítomnost.

„Něco se mi vybavuje. Ovšem ne všechno dává smysl,“ významně jsem se na Edwarda podívala.

Koutek úst se mu maličko zatřásl, ale nadále byl vážný.

„Nenechej se od ní políbit,“ řekla Alice a němé komunikace mezi námi si možná nevšimla.

„Počkej, to je na mě trochu rychlé. Nevyjíždět po Heleně,“ zvedla jsem jeden prst na znamení, že počítám položky v seznamu.

Edward se zakuckal smíchy a Alice ho zpražila takovým pohledem, že zmlkl.

„Ano, nevyjíždět po Heleně. A nenechat se svést.“

„Alice, já vím, že úplně normální nejsem, to jsem nikdy nebyla, ale že si budeš myslet o mě takovýhle…“ máchla jsem rukou.

„Pamatuješ si ještě, co ona je? Kdyby chtěla, mě by svedla ras dva,“ luskla prsty aby mi předvedla tu rychlost.

„Tak tohle znělo trochu divně, Alice,“ odpověděla jsem jí.

„Neřeš a poslechni mě. Byla bys jinak v průšvihu, který bychom napravit nedokázali.“ Naposled se na mě starostlivě podívala a plavným krokem odkráčela do svojí třídy.

„Kudy to je na občanku?“ zeptala jsem se Edwarda. Nechtělo se mi vytahovat plánek a když už tu tak stojí…

„Pojď, ukážu ti to,“ řekl po krátkém zamyšlení.

„Slyšíte na dálku?“ zkoušela jsem to.

„Ano,“ odpověděl váhavě. „Rozsah je asi pět kilometrů.“

Zděšeně jsem zalapala po dechu.

„Jsi v pořádku, Bello? Jsi nějaká bledá,“ strachoval se. Ach, on se strachoval. Něco mi z toho poskočilo v břiše. Byl to šimravý a velice příjemný pocit.

„Ne, to je v pořádku. Jen jsi mě zaskočil. Mám ale zajímavější otázky.“

Kolemjdoucí se ohlíželi přes rameno, aby si nás pořádně prohlídli, jak tam stojíme a zíráme si vzájemně do očí. Jejich pohledy byly nemilosrdné.

„Jaké?“ Jeho tvář podivně ztvrdla, ale stále v ní čekala známka bolesti, aby si mohla probít cestu mezi tou maskou a vyplavat na povrch.

„Ty víš, jaký jsem měla sen?“

Uhnul pohledem a zabodl ho do země. Už se nadechoval, aby něco řekl, ale pravděpodobně si to rozmyslel a řekl něco jiného.

„Měla bys už jít. Hodina začíná za dvě minuty,“ zašeptal sametovým hlasem. Když zvednul hlavu, aby se mi podíval do obličeje, viděla jsem tam zoufalství. Podivnou směsici štěstí a zoufalství.

„Dobře. Kterým směrem?“

„Rovně a učebna je po pravé straně. Ta první,“ ukázal někam mezi budovy.

„Díky, zatím.“ Nechala jsem ho tam stát a co nejrychleji jsem byla schopná jsem odkráčela na občanku. Povzdechla jsem si. Zase tu byly otázky, na které mi nechtěli odpovědět. Co tedy jsou? A proč se Edward tak tvářil? Řekla bych, že on věděl velice dobře, co se mi zdálo.

Vešla jsem do třídy a zapadla do poslední lavice. Vybrala jsem si dobře, protože kolem byly ještě asi tři úplně volné lavice, takže Helena nebude mít důvod si sednout ke mně. Proč já to vlastně dělám? Co když Cullanovi jsou ti zlí, i když se tak netváří, a Helena ta dobrá? A proč se soustředí na mě?

Heleny jsem si všimla ve třetí lavici. Byla otočená k tabuli, ale její záda se náhle narovnala a ona se bleskovou rychlostí otočila na mě. Vylekala tak všechny, co seděli v blízkosti tří metrů, včetně mě. Vstala, vzala si svoji tašku a dlouhými plavnými kroky přišla k mojí lavici.

„Ahoj, Bello. Mohla bych si prosím přisednout?“ zeptala se milým, přitažlivým hlasem.

V hlavě mi to šrotovalo. Mám? Nebo ne? Co by se stalo, kdybych je neuposlechla? Bude nejlepší, když zatím budu na neutrální pozici a určím si sama, na čí straně chci být. To ale znamená, že jí musím dát šanci.

„Ahoj, jistě,“ váhavě jsem se ne ni usmála. Byla jsem nervózní z toho, co přijde.

„Jak se máš?“ zajímala se. Dnes už nebyla tak roztěkaná, ale docela se soustředila na odpověď.

„Dobře. Co ty?“ můj hlas nezněl moc nadšeně.

„V pohodě,“ mile se usmála. Měla velice krásné oči, světlé, lemované řasami… Úplně mě ten její pohled pohltil. Měla tak krásný tvar očí a byly plné jisker, které jako by nikdy neměly vyhasnout. Její sněhová pleť byla krásně hladká, hodila se k jejím vlasům, jemně se vlnícím k pasu…

Omámeně jsem zatřásla hlavou. Pochopila jsem, co myslela Alice tím, že by dokázala svést i ji. Otočila jsem se k tabuli a snažila se souvisle přemýšlet. Ale je to vůbec možné, když sedím vedle ní? Vzpomínka na Edwarda rázem vybledla. Vedle ní mi v tuto vteřinu připadal jako ta největší obluda, jakou svět kdy viděl. Ale vždyť to tak není, Isabello! Mámí tě, říkal mi zdravý rozum.

Zazvonilo a do třídy vešla jedna paní učitelka. Zahájila hodinu a pustila se do výkladu.

Nedokázala jsem se soustředit, protože periferním viděním jsem zahlédla, jak se Helena co chvíli na mě podívá. Byl to pocit, který jsem doposud nepoznala. Touha. Touha po té dokonalosti, ale jakoby i po Heleně samé. Zdraví rozum na mě stále ale vykřikoval nadávky a prosby o lepší soustředění. Bylo to jako se topit v pořádně hluboké vodě zrovna ve chvíli, kdy jsou vlny největší. Jen co jsem se trochu nadechla, zavalila mě další vlna dokonalosti a proud mě nesl do neznámých končin snění.

„Paní učitelko, mohla bych prosím na záchod?“ řekla jsem zrovna, když jsem z půlky snila a můj selský rozum dostal moc řídit moje tělo.

Kývla a dál se věnovala látce.

Vyletěla jsem ze třídy a odběhla za roh, kde jsem se opřela o stěnu a svezla se po ní na zem. Neměla jsem sílu. Neměla jsem tak pevnou vůli, abych se tam vrátila a nepodlehla jí. Z úst mi unikl tichý vzlyk.

„Bello, uklidni se,“ řekl mi sametový hlas blízko mého ucha.

Zděšeně jsem se vymrštila na nohy a ustoupila od Edwarda dva kroky do zadu. Z krku se mi ozval další vzlyk, mnohem hlasitější, než ten první.

Váhavě přistoupil. Natáhl ruku a konejšivě mě pohladil po zádech. Přistoupil ještě o krok blíž a vzal mě do náručí. Objal mě svými dlouhými mrazivými pažemi a houpal ze strany na stranu.

„Bello, klid. Všechno bude dobré, klid. Co se vlastně stalo?“

Byla jsem ještě příliš omámená, než abych mi odpověděla. Vzlyky se mi nekontrolovatelně řinuly z hrdla, byla jsem ještě pořád okouzlená Helenou a v tom přijde i Edwardova krása. Kdo by tohle mohl vystát?

„Nevím, škyt. Najednou jsem, škyt, nemohla uhnout pohledem, škyt, a… a…“ nedokončila jsem a znechuceně zavrtěla hlavou. Cítila jsem se mírně podvedená, protože mi neřekli, jak to vypadá.

„Použila svoji vůni, svůj dar. Ty ji vlastně ani necítíš, ale je tam a omamuje ti myšlenky. Nejodpornější věc, jako jsem kdy viděl nebo cítil. Jsem překvapený, že jsi odolala tak snadno,“ konejšil mě a stále houpal v náručí. „Ty víš, že to poslední, co bych chtěl je, aby se ti něco stalo, ale opravdu promiň. Netušil jsem, že to bude zkoušet už teď. Je mi skutečně líto, že jsem tě neochránil,“ mluvil rychle, překvapivě rychle. Musel být rozčílený.

„To je v pořádku. Neomlouvej se. Já bych měla spíš děkovat.“ Konečně jsem ovládla svůj hlas a zabořila mu hlavu do voňavé hrudi. Tohle by byl stoprocentně můj nejlepší okamžik, kdyby tu nebylo Heleny.

„Pamatuješ si na ten sen?“ zeptal se najednou. To už bylo potřetí nebo počtvrté, co se mě na to ptal, já ale měla v kostech pocit, že tohle souviset s Helenou nebude.

Přikývla jsem. Nepodívala jsem se mu do očí.

K zemi se začaly snášet maličké kapičky ledové vody a připomněly mi, že je mi zima. Snažila jsem se ovládnout třas a docela se mi to i povedlo.

„Bello, od okamžiku, kdy jsem tě spatřil jsem věděl, že jsi ta, kterou hodně dlouho hledám. To, co jsem řekl ve snu, byla lež. Miluju tě mnohem víc, než jsem schopen popsat miliony slovy, ale ty dvě ti musí vystačit, i když neříkají ani tisícinu z toho, co cítím: miluju tě. Promiň mi tu rychlost, ale nemohl jsem déle čekat když vím, že Helena číhá za každým rohem,“ šeptal mi do ucha hedvábným hlasem, plným něhy a lásky, lásky ke mně.

„Edwarde,“ vzhlédla jsem nahoru, abych mu viděla do očí, což byla chyba. Okamžitě mě pohltily. V jednom směru to bylo hlouběji, než Helenina vůně, ale taky to bylo krásnější. Tady jsem dokázala přemýšlet a užívat si to. I když jsem ale přemýšlela, v hlavě jsem měla takový zmatek, že jsem nedokázala odpovědět jak bych chtěla.

Trpělivě čekal.

„Jak jsi to poznal?“ Byla to úplně hloupá a neupřímná otázka ze které šlo poznat že se ptám jen proto, abych získala více času.

„Cítil jsem to a cítím to i teď. Ještě nikdy jsem se takhle necítil. Mám o tebe nevýslovný strach a poutá mě k tobě něco nepopsatelného. Je to něco, co jsem nikdy neochutnal, ale zavalilo mě to takovou silou, že nejsem schopen přemýšlet nad něčím jiným. A Jasper i Alice mi potvrdili, že to vyjde. Že tě opravdu miluju,“ skončil. Stále se na mě díval těma zlatýma očima.

„Jak? Myslím Jaspera a Alici.“

„Jasper vycítí pocity a dokáže je ovládnout a Alice vidí budoucnost. Říkáme tomu dar. Nevyděsil jsem tě? Nemáš se čeho bát, opravdu,“ šeptal. Přitiskl svoje hedvábné rty na moje čelo.

Projel mnou šíleně opojný pocit, který se podobal mravenčení, nebo nárazu tisíců maličkých jehliček do každého centimetru kůže. Byl velice rychlý, postupoval od špiček prstů a nohou a končil u kořínků vlasů, přesto jsem si ho dokázala pořádně užívat. Podívala jsem se mu zase do očí a něco ve mně chtělo, abych se pohnula. Poslechla jsem a než mohla moje vůle zakročit, přiblížila jsem se k jeho rtům a otřela se o ně svými.

Ztuhnul. Tohle očividně nečekal, ale rychle se vzpamatoval a věděl, co udělat. Přiblížil se a přitiskl moje rty na ty své. Jednu ruku mi položil na kříž a druhou na krk. Vklouznul jazykem do mých úst a proplétal se s tím mým… Líbal úžasně, i když jsem to nemohla s ničím srovnávat. Byl dokonalý každým coulem a mně konečně začalo docházet, co se děje.

Miluju ho. Více než svůj vlastní život. Začala jsem konečně chápat, proč mi přišel dosavadní život tak nudný a jednolitý. On byl nudný a jednolitý. Potřebovala jsem lásku, člověka, o kterého bych se mohla opřít. Potřebovala jsem člověka, kterého bych milovala jinak, než miluju mámu a… tátu.

Docházela mi zásoba kyslíku. I když jsem nechtěla, musela jsem přestat.

Pochopil. Odtáhl svoje rty a opřel svoje čelo o mé.

„Miluju tě,“ šeptala jsem mu. „Nevím jak to, ale miluju. Nikdy bych nečekala, že to bude tak náhlé.“ Nedívala jsem se mu do očí. Popravdě, očekávala jsem, že se odtáhne a řekne, že tohle všechno je jen nevkusný vtip. Nedokázala jsem tomu uvěřit.

„Já tebe víc. Měla by ses asi vrátit na hodinu. Už mají o tebe strach,“ v hlase mu zazněla lítost.

„Nemohla bych si zařídit absenci? Chci být s tebou.“ Bylo jaksi jednodušší šeptat, než mluvit nahlas. Měla jsem tak pocit, že i přes ten dokonalý sluch, jaký mi prozradili, že mají, že tohle je jen naše chvíle a nikdo jiný mě neslyší.

„I já s tebou, ale musíš. Až budeš u Heleny, mysli na Alici a mě. To… by mělo pomoct. Kdyby něco dělej, že je ti neskutečně špatně a běž ven, platí?“

Přikývla jsem. To bych měla zvládnout.

„Neměj strach,“ řekl a něžně otřel svoje rty o moje.

„Ahoj.“

Otočil se a vydal úplně jiným směrem, než jsem měla jít já. Šel velice rychle a chvílemi se mi zdálo, že jde rychlostí, jakou normální lidé běží. On ale krok nijak nezměnil.

Zakroutila jsem hlavou a snažila se co nejšikovněji dojít rychle do třídy. Po pažích mi naskákala husí kůže. Třela jsem si je a doufala.

Mísilo se ve mně nekonečno mnoho pocitů. Měla jsem strach z Heleny, strach ze zjištění, co vlastně Edward je, šťastný pocit z toho, že jsem se konečně líbala, nepřekonatelně radostný pocit z toho, že mi řekl, že mě miluje a zároveň jsem se cítila otráveně. Proč musím do školy?

Vešla jsem do třídy a snažila se co nejnenápadněji projít. Samozřejmě jsem upoutala pozornost zaškobrtnutím o něčí tašku.

„Jste v pořádku? Jste nějaká bledá,“ zeptala se mě paní učitelka.

„Ale ano, jsem. Jen mi bylo trochu špatně,“ uklidnila jsem ji a jako důkaz podstrčila ne příliš věrohodný úsměv. Já zkrátka nikdy neuměla lhát.

Přikývla a dál se věnovala látce. Dělala, že to chápe, i když nechápala nic. Rozhodně jsem se ale nehodlala s nikým hádat a šla si sednout na svoje místo… vedle Heleny.

„Jsi v pořádku?“ v její otázce jsem slyšela strach.

„Ano,“ sykla jsem. Mysli na Edwarda, sama jsem si poradila. Na jeho zlaté oči, hedvábné rty na těch mých… Povzdechla jsem si. Chtěla jsem ho mít v náručí a mačkat, dokud by se neudusil.

„Chodíš s Cullanem?“ zeptala se mě najednou potichu. Zdálo se mi to trochu drzé.

Rychle jsem přemýšlela. Jestli jí řeknu, že ne, neměla by vůbec žádné zábrany, ale na druhou stranu by věděla, že má spoustu času a nemusí mě proměnit hned. Jestli jí řeknu ano nebo že nevím (vyjde to nastejno), bude si určitě chtít pospíšit. Jo, jako psycholog bych byla úspěšná.

„Ne,“ odpověděla jsem krátce a doufala, že nepozná z mého hlasu lež. Pak mi ale něco došlo: co když ona má stejný vypucovaný sluch, jako má Edward? Co když nás slyšela? Strnula jsem a čekala, co z ní vypadne.

„Opravdu? Zdá se, že jsi mu sympatická. Například na obědě na tebe zíral,“ pokrčila rameny.

„Hmm.“ Nic lepšího mě v tu chvíli nenapadlo, ale kdybych měla na tu odpověď několik minut navíc… dopadlo by to líp.

„Tobě se nelíbí?“ v jejím hlase jako by byla stopa zklamání a já nedokázala poznat, jestli to je pravé nebo jen nahrané.

„Ano, je hezkej. A tobě?“ Nechtěla jsem být nezdvořilá, tak jsem jí trochu pomohla s konverzací.

„Hmm… Mám raději jiné typy,“ řekla po krátkém zamyšlení.

„Aha.“

Kupodivu to přemýšlení o Edwardovi fungovalo, ale podle mě se ani moc nesnažila. Myslím, že kdyby zabrala, byla bych už pěkně v háji. Nechtěla jsem zkoumat, jestli na mě bude tak hodná i po hodině a raději jsem se vypařila, dokonce jsem byla i rychlejší.

Po zbytek dne se děly už jen dvě zajímavé věci. Tak například oběd.

Edward po mě házel sem tam pohledy ze kterých se dalo snadno vyčíst, že kontroluje. Já pod každým pohledem zčervenala jako rak a sklopila vždy oči na tác před sebou. Holky si toho ani nevšimly, tak moc byly zabrané samy do sebe. Maximálně tak Angela. Alice se na mě ještě před odchodem povzbudivě usmála a odešla.

A pak tu byla ještě biologie.

Tentokrát Edward Helenu předběhl se značným náskokem a sedl si na její místo vedle mě.

„Ahoj,“ usmál se na mě pokřiveným úsměvem, při kterém se mi zastavilo srdce.

„Čau.“

„Pověz mi něco o sobě,“ zaprosil.

„Co bys chtěl vědět?“ povzdechla jsem si. Jemu bych nedokázala odepřít nic.

„Tak například…“ spustil výčet otázek. Všechny byly jednoduché a přímé. Jaká je moje oblíbená kniha, jaký je můj oblíbený film, které spodní prádlo mám nejradši – ne, samozřejmě že tohle ne. Zastavil ho až učitel, přicházející do třídy a tehdy, jakmile skončil, jsem si všimla, že lavice za námi není prázdná a že v ní sedí nebezpečně půvabná černovláska.

Při to zjištění jsem se otřásla. Snažila jsem se zase myslet jenom na to božské stvoření vedle mě, ale to za mým zátylkem ignorovat nešlo. Zase se mi do hlavy vkrádala její tvář a teď už to bylo… ostřejší. Do hlavy se mi vmontovala představa jejího dotyku na mé paži. Cukla jsem sebou.

Edward si toho okamžitě všimnul a vzal mě za ruku. Sledoval mě zmučeným pohledem a vypadal, že mu je opravdu líto toho, že pro mě nemůže udělat víc. Bolelo ho to.

Heleniny dotyky v mé hlavě se začaly prohlubovat. Zlehka se dotýkajíce mi vyjela rukou až k ramenu, kde ruka změnila směr a pomalu se blížila k dekoltu.

Nemohla jsem nic dělat, jenom jsem omámeně čekala, co udělá teď. Mně stačilo se jí prostě jen dívat do tváře a užívat si jí.

Vyjela rukou zase nahoru ke krku a pevně mě za něj chytila a přitahovala si mě ke svým rtům…

„Bello, uklidni se,“ naléhavě šeptal Edward a v rychlosti se otočil na Helenu, aby na ni zavrčel.

Pochopila jsem. Svaly jsem měla tak napjaté, jako kdybych čekala povel k výskoku. Chtěla jsem si stoupnout. Chtěla jsem jít k ní. Ta poslední představa byla tak silná, že jsem se neovládla. Otřásla jsem se a uvolnila se z napjatého postoje. K čemu všemu by dokázala člověka přijmout, kdyby chtěla?

„Jsi v pořádku?“ něžně zašeptal Edward. „Mysli na biologii,“ napověděl a sám se otočil k tabuli.

Zalila mě kvůli němu náhlá zlost. Jak bych mohla být v pořádku, když Helena mě tady každou chvíli mámí jako blondýnka milionáře? Zkusil si to někdy?

Dokonce hodiny jsem mlčela a sledovala dění na tabuli. Učitel dělal čáry, které nedávaly smysl. Možná to byly slova, možná obrázky. Nedokázala jsem to kvůli tomu neopadajícímu vzteku určit.

Když zazvonilo, vstala jsem a šla na další hodinu bez toho, abych se třeba s Edwardem rozloučila. Když mě naštval, tak ať si to užije. A proč jsem na něj vlastně naštvaná? proletělo mi najednou hlavou. Kvůli něčemu, co řekl. Ale co to řekl tak odporného, že jsem rozpálená jako železo?

Pomalu jsem se otočila a viděla ho jít jen kousek, asi deset metrů ode mě.

„Promiň. Muselo to na mě nějak dolehnout. Nedokázala jsem potlačit vztek, je mi to líto.“ Věděla jsem, že mě slyší, i když podle té vzdálenosti by mohl těžko někdo poznat, že se spolu bavíme.

„Za nic se neomlouvej. Nemůžeš za to. Prosím, drž se od ní dál.“ Přistoupil blíž ke mně.

Přiblížila jsem se ještě blíž. Potřebovala jsem odehnat ty odporné vzpomínky na myšlenky a tak jsem si ho prostě přitáhla a vášnivě políbila.

„Miluju tě. Ber to jako omluvu za všechna opatření, kterými tě budu chránit,“ usmál se.

Najednou se za rohem ozval křik.

Rychle jsme tam přiběhli, abychom mohli vidět tedy opravdu něco.

Okolo postávalo několik desítek studentů a tvořilo prázdný prostor uprostřed, do kterého se nikdo neodvažoval vstoupit. Uprostřed stála Alice naproti Heleně a obě dvě byly přikrčené v bojovné pozici.

„Jak se opovažuješ…“ začala Alice a už se na ni chtěla vrhnout, aby ji rozcupovala.

„Do toho tobě nic není a fakt nevím, proč se chceš se mnou prát tady,“ ukázala na zem pod sebou.

„Ty…“ už stála na patách a krčila kolena, když ji Edward chytil kolem pasu a zvednul do náruče, jako by vážila pět kilo.

Něco jí říkal tak, aby to nemohl nikdo slyšet a s každým proneseným slovem se v jejím obličeji objevovala špetka rozumu. Spustil si na zem.

„No, tak Heleno… Víš, co mi můžeš…“ nedořekla, protože ji Edward už odtahoval pryč.

Helena stála na tom místě a nehýbala se. Vypadala trochu pobaveně z toho, co právě teď viděla. Rychle na mě mrkla, otočila se a odešla.

Přiřítili se sem i Jasper, Emmett a Rosalie. Ve tvářích měli vypálený strach z toho, co se tady mohlo všechno odehrávat. No, Emmett vlastně ani ne. Ten byl případ sám o sobě a na všechny se mile usmíval.

„Co tě to napadlo?!“ vyjela na ni Rosalie. Svůj hněv svým půvabem jenom podtrhla.

„Neovládla jsme se,“ zamumlala do Jasperovy hrudi.

„Jak se to stalo?“ zeptala jsem se zoufale a už se chystala na ten zítřejší trapas, až přijdu do školy v kostýmu králíčka.

„Ještě ne,“ zakroutila hlavou a já si prostě musela povzdechnout.

„Tak která to začala?“ zeptal se jí Emmett. Ve tváři měl milý a přívětivý úsměv, který jasně říkal máš smůlu, jsem vítěz, tak teď se pobavíme!

„Šla jsem jejím směrem a snažila se uklidnit, ale ona do mě (možná omylem, nevím) vrazila ramenem. A protože já i tak měla potíže s tím se udržet, jsem na ni zavrčela a pak… někdo z holek zakřičel a…“ dělalo jí potíže přiznávat se k takové slabosti.

„Je to diskutabilní,“ řekla jsem Emmettovým směrem.

„Není. Je to jasný případ. Alice na ni začala vrčet a to stačí,“ ohradil se.

„Domluvili jsme se na fyzickém nápadu.“ Ani omylem nemohl vyhrát. Pochybuju, že by se v mé skříni našlo dost místa pro ty maličké hadříčky.

Zamumlal si něco pod vousy. „Ale ještě pořád mám celý den.“

Ušklíbla jsem se.

„Neříkej mi, že ty jsi taky na sázky!“ vykřikla najednou Rosalie. Asi si seděla na vedení, nebo já opravdu nevím, že reagovala až po takové době.

„No, to přímo ne…“ snažila jsem se z toho vykroutit. Upřímně, mě sázky bavily strašně moc, ale nebyla jsem na nich takový závislák, jako je očividně Emmett.

„To je dobře. Aspoň někdo tu je normální. Mimochodem, jsem Rose,“ představila se.

„Bella. Těší mě. No, tak já jdu na hodinu. Zatím,“ mávla jsem jím a šla.

Měla jsem tělocvik, jaké to štěstí. Věděla jsem, že stejné štěstí jako včera mě znova nepotká. Rozhodně nemůžu čekat, že učitel bude zase někde kdoví kde.

***

Dobře, tělocvik jsem nějak zvládla. Sice jsem tam nepotkala ani Edwarda, ani Alici, ale dalo se to vydržet. Vlastně jsem byla docela ráda. Nemusí všichni vědět o mém malém hořkém veřejném tajemství – mé neohrabanosti. Proto jsem asi i tělocvik tak nesnášela.

Co nejrychleji jsem došla na parkoviště a doufala, že je ještě uvidím, ale oni nikde. Dokonce i jejich auta byla pryč. Ale co ty nákupy co jsem slíbila Alici? Určitě se u mě odpoledne zastaví.

Jemné ledové kapky, dopadající do mých rozpuštěných vlasů prořídly a mezi mraky sluníčko ukázalo svoji pravou tvář. Bylo daleko, nakukovalo do Forks, ale udělalo hned můj život jaksi jednodušší. Teda, až na Edwarda.

Myslela jsem, že mi srdce pukne žalem. Sedla jsem si do auta a vložila ruku do dlaní. Zhluboka jsem dýchala a přemýšlela nad tou bolestí. A pak…

A pak jako by se můj život smazal a já si už nic nepamatuju.

Moje shrnutí

Autor: Anglicanka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Obklopena liliemi smrti - kapitola 4.: