Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Obklopena liliemi smrti - kapitola 3.

17.12.2009 (17:15) • Anglicanka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 959×

Kapitola 3. – Bílé figurky nebo černé?

Seděla jsem na posteli a dívala se na protější stěnu pokoje. Vůbec jsem nepřemýšlela, nedokázala jsem to.

Náhle se přede mnou zjevil duch. Měl rozmazanou tvář, ale podvědomě jsem věděla, že je krásný, až z toho bolí srdce. Nebyl vůbec hmotný, jen oblak kouře.

„Kdo jsi?“ zašeptala jsem do pokoje, osvětleného jen září úplňku.

„Sen…“ odpověděl nádherným hlasem, který se ve vzduchu ztrácel stejně jako jeho tělo. Natáhl svoji ztrácející se ruku a jemně se dotkl mé tváře. Jeho dotek podivně mrazil a pálil zároveň.

„A jméno?“

„Stačí Sen…“ jeho hlas se zase rozplýval, ale zároveň byl pronikavý.

„Zahrajeme si šachy?“ vyhrkla jsem najednou. Nepřemýšlela jsem.

„Dobře… Bílé figurky nebo černé…?“ pokynul rukou k šachovnici, která se z ničeho nic zjevila na mé posteli.

„Bílé.“

V okamžik, kdy jsem to vyslovila, se na mé straně objevily bílé figurky a na jeho černé.

„Začínáš…“ zašeptal a sledoval mě obezřetným pohledem.

Jeho obličej už nebyl rozmazaný celý. Viděla jsem jeho oči, plné jisker. Zlaté oči. Byly lemované hustými černými řasami… ale jinak nic.

V zámince udělat královi pevnou obranu jsem přeskočila koněm na králově straně vojáky a čekala, co se tane teď.

Uchopil figurku koně a udělal stejný tah, jako já.

„Kde se tu bereš?“ zeptala jsem se ho nečekaně, když jsme byli už v polovině partie.

„Chtěl jsem ti něco říct…“ Jeho odpověď se nesla tichem.

„Pokračuj,“ vybídla jsem ho a zkoumala pohledem jeho dokonale rovný nos, který vyniknul zpod té mlhy.

„Nevšímej si Heleny, prosím…“

„Proč?“ Nechápala jsem to. Proč bych se měla stranit Heleny?

„Protože tě o to prosím… Je nebezpečná…“ zasyčel a sklonil hlavu zpět nad šachovnici, aby udělal další tah.

„Jak je nebezpečná?“

„Mohla by tě zabít… Tvoji duši…“ Pohlédl mi do očí a já věděla, že nelže.

„Jak by mohla zabít moji duši?“

„Polibkem… Přeměnou…“

Mlčela jsem a čekala, jestli ještě něco dodá, ale ono nic. Musela jsem začít sama.

„Polibkem od ní mně? Pravým polibkem? A v co bych se měla proměnit?“

„Ve vílu… Byla bys stejná, jako je ona… Úplně… Pamatuješ si na ty černovlásky, s kterými jsme se dnes po obědě hádali…?“

„Ty jsi Edward!“ vyskočilo ze mě nečekaně. Mělo mi to dojít, když jsem věděla, že je neskutečně krásný. Nepřemýšlela jsem…

„Ano… Pamatuješ si je…?“

Přikývla jsem.

„Helena je víla a ta druhá je taky… Všechny jsou od sebe pro lidské oko skoro k nerozeznání… Chtěla bys takový život…? Aby nikdo nevěděl, jestli mluví s tebou, nebo s Helenou…?“

„Ne.“

„Tak mě poslechni… prosím… Drž se Alice… a mě.“ Posunul figurku královny a způsobil tak konec hry. Už se zvedal z postele.

„Neodcházej. Ještě ne. Prosím,“ šeptem jsem prosila. Chtěla jsem, aby to byl celou věčnost a aby tahle chvíle nikdy neskončila.

„Musím jít… A Bello… Ještě něco jsem ti chtěl říct…“

Trpělivě jsem čekala.

„Miluju tě…“ zašeptal. Přitiskl svoje rty na mé čelo a ve mně jako by zakřesala jiskra, ze které může každou chvíli vzniknout silný plamen. Pak se rozplynul a mně po něm zbyla jen vzpomínka.

S trhnutím jsem se probudila, lapajíce po dechu a hledajíce toho ducha, Edwarda. Nikde nebylo nic, jen digitální budík ukazoval, že jsou tři minuty po třetí hodině. Rozhlédla jsem se po místnosti.

Oknem sem vcházel svit úplňku. V pokoji nebylo ani smítko prachu, který jsem hledala. Vypadal přesně jako včera večer, když jsem si šla lehnout. Pustila se do mě zima, vcházející do pokoje otevřeným oknem.

Seskočila jsem z postele a šla ho zavřít. Nepamatovala jsem si, že bych ho nechala otevřené.

Když jsem se vracela do postele, věděla jsem, že teď už je pravděpodobnost, že usnu mizivá. Nerada jsem spala. Dokonce ani jako dítě ne. Máma si ze mě dělala legraci, že se řídím mottem čas jsou peníze. Já se na to ale dívala jinak. Kolik věcí bych mohla dělat, zatímco spím? Hodně. Jediná výhoda u spánku je, že se sen neřídí mými city a tím, co chci já. Kdyby byl každý sen podle mě, byla by to vždy nějaká forma romantického filmu. Takhle si ale nikdy nejsem jistá, jak to dopadne.

Už jsem nebyla unavená, tak jsem si sedla ke stolu. Chtěla jsem si otevřít svůj note book, ale zarazila jsem se. Všimla jsem si zastrčeného papírku pod ním. Vytáhla jsem ho a rozevřela.

Nezapomeň na svůj sen.

Bylo to napsáno krásným rukopisem, jinak řečeno já jsem to nepsala. Můj škrabopis se s tímhle nemohl rovnat. Aspoň jsem měla jistotu, že jsem to nepsala já. Ale jestli ne já, kdo? Jasně, že ne Edward a máma taky ne. Ale kdoví?

Snažila jsem se rozvzpomenout na všechno, co ve snu říkal. Že Helena je víla, že se od ní mám držet dál, že jestli mě promění, budu jako ona, že mě miluje – další absurdita. Nezeptala jsem se ho ale, kdo je on, že to ví a že se mi svévolně zjevuje ve snu a v pokoji.

Mé myšlenky létaly z jednoho tématu k druhému. Byla jsem nesoustředěná. Víčka se mi klížila a já pomalu upadala do říše snu, tisknouce k sobě co nejvíce to jde papírek od neznámé osoby, která byla té noci u mě v pokoji.

***

Probudilo mě ječivé pípání toho otravného budíku. Je to můj nejlepší kamarád a zároveň také nejnenáviděnější nepřítel. To mě nemůže nechat chvilku si pospat? No, možná by se také dalo využít přirovnání rodič. Vše dělá pro moje dobro, ale někdy je to otravné.

Posadila jsem se na posteli. Posteli?! Vždyť jsem usnula u stolu s hlavou na klávesnici. A máma by mě neunesla. Tady něco pořádně smrdělo. Ale asi jsem se v noci jenom probudila a přelezla sem.

Do hlavy se mi vkrádala otázka, z pohledu zdravého rozumu nepodstatná, ale z pohledu mé zvědavosti nejdůležitější: Kdo je Edward Cullan?

Rozhodně mi nepřijde jako normální člověk, stejně jako celá jeho velká rodina. Důvody proč jsem znala nazpaměť a nemusela jsem si je přeříkávat znovu. Pak přišla druhá nejpalčivější otázka: Mám poslechnout svůj sen a držet se Alice a Edwarda?

Odpověď jsem neznala a tak jsem usoudila, že nejlepší bude, když rozhodnu dnes při pozorování. Proč by se ale měla Helena snažit políbit zrovna mě?

Vstala jsem z postele a málem zakopla o svoje boty. Byla ještě docela tma a pokoj ozařovaly jen číslice budíku. Stačilo to ale, abych našla vypínač a rozsvítila. Pár vteřin jsem tam stála a zakrývala si oči. Rozbolely mě. Jen co jsem si trochu zvykla, vykročila jsem ke skříni. Vytáhla jsem džíny a královsky modrou tuniku s dlouhými rukávy, jedním odkrytým ramenem a páskem.

Musím říct, že mi to slušelo. Vlasy jsem si nechala jen tak rozpuštěné a šla upevňovat svoje zvyky, nebo taky máminy. V koupelně jsem se zamkla a začala hnědou tužkou na oči. Pokračovala jsem řasenkou a dál už jsem nic nepotřebovala. Bez mámy by mě tohle nikdy nenapadlo dělat. Přemlouvala mě tak dlouho, že jsem jí nakonec musela vyhovět.

Dole jsem si do misky nasypala cereálie a zalila je mlékem. Zatímco jsem přežvykovala, podívala jsem se z okna.

Mámino auto už bylo pryč, přirozeně.

Vyběhla jsem schody abych si vyčistila zuby, ještě pročesala vlasy a vzala svoje věci. A s tím vším, potřebným, jsem si vzala také jednu nepotřebnou věc – papírek z noci. Jenom jsem se potřebovala ujistit, že nejsem blázen.

Vyjela jsem v půl osmé, akorát, abych to stihla a přitom neparkovala úplně vzadu na parkovišti.

„Tak, teď se rozhodni Bello. Jak se budeš chovat?“ mluvila jsem sama k sobě. Někomu se to může zdát jako první příznaky bláznění, ale já věděla co dělám. Stačí to nepřehnat.

„Normálně, jak jinak.“

„Co když to ale normálně nepůjde?“

„Pak nenormálně. Nechápu, kam tím míříš. Jak by se ke mně měli chovat oni? Nebo ten, co byl včera u mě?“

„Já bych to držela v tajnosti a maximálně bych ti dala nějaké znamení. Mrknutí, nebo tak. Pak je ale ještě otázka, jestli bys to pochopila tak, jak je to myšlený.“

„Co když to nebyl Edward, ale někdo úplně jiný a ty ho jen chceš vidět jako Edwarda?“

Na to moje já neznalo odpověď a mlčelo.

Cesta uběhla nezvykle rychle a já než jsem si stačila cokoliv pořádně promyslet, už jsem parkovala na parkovišti.

Vystoupila jsem a trpěla pod pohledy ostatních. Co nejrychleji jsem se dostala do třídy aniž bych zakopla a sedla si do lavice.

První hodinu jsme měli trigonometrii. Doufala jsem, že tam zase uvidím Alici a popovídám si s ní. Ještě stále jsem se nerozhodla, zda se jí držet, či ne. Pokud jsem to správně pochopila, jak by mě mohla taková maličká dívka ochránit? Působila tak křehce a rozbitně. Ale stále tu bylo to tajemství…

Kdybych se chytila Heleny, co by se stalo? Políbila by mě. No, o to jsem zrovna nestála. První pusu a od lesby… Fuj! Nebo ne fuj, ale zní to divně.

Rozhodně se budu držet Alice.

„Ahoj, Bello,“ zavolal na mě vysoký a živý hlásek, který mohl patřit jedině jednomu člověku – Alici. „Nechtěla bys se mnou dnes nakupovat?“

„Alice, ahoj. Nakupovat?“ zatvářila jsem se na to trochu kysele.

„Jo, nakupovat. Bude legrace, Bello. Potřebovala bys vehnat trochu krve do té své tvářičky. A cestou můžeme pomlouvat muže, kolem kterých projdeme,“ navrhla ochotně. Co všechno je ochotná udělat pro to, abych šla? Odpověď byla úplně jasná. Vše. Zatvářila se nesmlouvavě, ale jen na okamžik. Pak se jí do tváře nahrnul výraz, kterému nešlo odolat. Malinko vysunula spodní ret, naklonila hlavu a udělala něco s těmi svými zlatými kukadly tak, že by mě rozbolelo u srdce, kdybych řekla ne.

„Tak dobře. Proč mám pocit, že jsem si podepsala rozsudek smrti?“

Zasmála se krásným výrazným smíchem.

„Mám pravdu?“ vyvalila jsem na ni oči.

„Jen z půlky. Zeptej se kohokoliv a každý ti potvrdí, že to není pravda.“

Do třídy vešel ten svalovec… možná Emmett? Vypadal pobaveně a za ním sem šel i Jasper. Nesmál se, spíš měl ve tváři soucit.

„O čem se to vy dvě bavíte?“ promluvil Emmett hlubokým silným hlasem, který ať řekne cokoliv, dokázal by mě rozesmát.

„Přemlouvá mě, abych s ní šla nakupovat,“ práskla jsem ji a Emmett se tomu hlasitě zasmál.

„Raději jí nic neslibuj, jinak bys mohla dojít k psychické úhoně. Jasper, těší mě,“ představil se.

„Bella, mě taky,“ zářivě jsem se na něj usmála. Zavalila mě vlna klidu a pohody, nenormálně silná.

Držel si ode mě odstup, bylo to vidět. Obešel stůl a stoupnul si k Alici, aby ji chytil láskyplně do náručí a vdechoval její vůni na krku. Při tom mě pořád sledoval obezřetnýma očima.

„Já jsem Emmett.“

„Alice, pojď prosím se mnou. Potřebuju si promluvit,“ vyzval ji Jasper vlídným hlasem.

„Hned se vrátím,“ řekla ještě, než se otočila a odešla.

„Tak… Když slibuješ Alici nákupy, vadila by ti sázka…“ nedořekl to.

„Emmette, opovaž se! Nech Bellu mně a mazej sem,“ slyšela jsem Alicin hlas z chodby. Nekřičela, to jen její hlas byl tak nějak snadno identifikovatelný. Hned si ho každý všimne. Strčila hlavu dovnitř aby viděla, jestli ji poslechl.

„Nevyrušuj a hlavně neposlouchej cizí rozhovory. To tě rodiče neučili?“

Celá třída je pozorovala a pochechtávala se. Bylo absolutní ticho, proto jsem asi slyšela Alici tak jasně.

„Jaká sázka?“ jazyk předběhl myšlenky.

„No, co takhle jestli se Alice dnes porve s Helenou?“

„Já říkám, že ne. Kolik vsadíš?“

„Víš, já nikdy nehraju o peníze. Znám mnohem, mnohem zajímavější způsoby. Co takhle, když vyhraju já, všechno, co ti dnes vyberu, si zkusíš a koupíš. Bez výjimky. A aspoň jednu věc si zítra vezmeš na sebe.“

„A když já?“

„Tak si na sebe vezmu zítra všechno, co mi přichystáš,“ když to říkal, se zatvářil nějak podivně.

„Musí u té rvačky být nejméně dva nestraní svědci.“

„Stačí jeden. Plácneme si?“ napřáhl ruku.

„Jasně,“ pleskla jsem ho po ní. Byla chladná jako kámen. „Věříš si, co?“

„Ani nevíš, jak moc. Jsem naprosto přesvědčený. Víš, že se to už jednou stalo?“

„Opravdu?“ vykulila jsem na něj oči. Alice, taková malá a bezbranná se porvala s Helenou, vysokou a taky nespíš svalnatou dívkou. Teda!

„Vlastně to nebyla Alice, ale Rose. Scénář byl ale stejný. Celé ráno na ni nadávala a když ji ve škole viděla, prostě po ní skočila. To jsi měla vidět. Rose jí vyrvala pěkný chuchvalec vlasů z hlavy a pak jí ho nacpala přímo do pusy,“ hlasitě se rozchechtal.

„Zajímavé. A ty jsi si jistej jenom kvůli tomu, že se chová stejně, jako tehdy Rose, jo? Máš podivný systém sázení.“

„To jo, ale vždycky to funguje,“ zazubil se.

„Proč se k sobě takhle chováte? Myslím vy s Helenou?“ Zadoufala jsem, že tenhle bude mít lepší odpověď, než měla Helena.

Zatvářil se, jako kdyby přemýšlel. „Je to složitý.“

„Pochopím to,“ přemlouvala jsem ho.

„Hmm, možná jo. Zeptej se Edwarda. Ten umí fakt dobře vyprávět,“ odbyl mě.

„Chceš, abych za ním šla s prosíkem a ten mi pak řekl, že je to tajemství a že mi to neřekne? No ty jsi normálně podlý!“

Zakřenil se od ucha k uchu. „Za pár chlupů zvoní, tak zatím,“ rozloučil se a odešel.

„Čau.“

Vystřídala ho Alice a jemné plné rty jí zdobil překrásný úsměv.

„Co se tak culíš?“ zeptala jsem se jí vyjeveně.

„Emmett se rád sází, víš. Vždycky je šíleně rád, když si najde někoho nového, s kým to může dělat. Strašně rád mi přebírá moje lidí na nákupy. Jsem ráda, že to sloučil do jednoho. Zřejmě se mu minule moc nelíbilo to dávení.“

Zasmály jsme se tomu společně. Představa, jak Alice dusí dvakrát většího Emmetta je prostě legrační.

Zazvonilo, i když to bylo moc brzy. Chtěla jsem si užívat pár chvilek s Alicí a bavit se s ní. Hodina byla jak jinak, než nudná. Stačila však pouhá Alicina přítomnost, aby vše ubíhalo mnohem rychleji a pohodlněji.

Moje rozhodnutí držet se jich bylo ještě podpořeno, když jsem poznala i Jaspera a Emmetta. Řekla bych, že mají dobrá srdce a to je to hlavní.

„O čem jste se vsadili?“ zašeptala mi při hodině, když nám učitel zrovna vypisoval příklady na tabuli.

„Jestli dnes napadneš Helenu. Alice, slib mi, že se budeš ovládat. Kdyby něco, třeba požádej i Jaspera, aby tě držel, ale prosím!“ sepjala jsem ruce a potichu prosila.

Zatvářila se podivně. „Já jsem předmětem sázky?“

„Hmm, jo, asi jo. Prosím! Nesnesla bych pomyšlení, že bych měla zítra na sobě něco dle jeho vkusu. Jinými slovy něco úchylného, co mi stoprocentně vybere. Půjdu s tebou každý týden na nákupy, ale prosím!“ Řekla bych, že jsem vypadala docela zoufale, protože se jí tváří mihnul úsměv, ale hned zase zašel pod vážnou tvář.

„Dvakrát týdně,“ opravila mě.

„Jak si přeješ. Co se stalo, že jste na sebe takový?“ zase jsem zvážněla a poslouchala odpověď.

„Hmm, jak to říct. Jednou ti to vysvětlím, ano?“

„Alice! Třikrát týdně tři hodiny,“ smlouvala jsem.

„Lákavá nabídka… ale nejde to. Prostě ne. Jak říkám, jednoho dne se to dozvíš.“

„Co jste zač?“ vyhrkla jsem na ni nečekaně. Vůbec jsem nepřemýšlela, co to říkám a ani jestli to bude mít nějaké následky. Co kdyby se se mnou přestala bavit? Všichni?

„Prosím?“ zaskočila jsem ji. Byla naprosto vykolejená, ani nemrkala. Její hlas se zachvěl pod náporem mojí otázky. Působila náhle ještě křehčeji, než normálně. Vyděšená.

„Promiň. Jen… Proč jste všichni tak… nadpřirozeně krásní?“

„Přirozeně od přírody,“ pokrčila rameny a sledovala mě obezřetným pohledem.

„Proč máte všichni barvu očí, kterou jsem ještě nikdy neviděla? Není normální. Někde bych se o ní určitě mohla dočíst, kdyby byla vzácná.“

„Nedívala jsi se pořádně,“ znova pokrčila rameny. Vypadala až moc uvolněně.

„A co ten chlad?“ zašeptala jsem a dívala se, jak náhle ztuhla.

„Jaký pak? Já žádný necítím.“

„Alice, neumíš lhát. Proč?“

„Nemůžu ti to říct. Je to stejný typ tajemství, jako s Helenou, ale mnohem hlubší a hlídanější. Snaž se na to přijít. Budu ti radit, ale víc ode mě nežádej. Už tak překročuju meze, ale chci, abys to věděla a byla…“ zarazila se a přemýšlela, jestli neřekla příliš mnoho.

„Děkuji, Alice. Opravdu.“ Chvíli jsem mlčela a poslouchala její tichý a vyrovnaný dech.

„Zkus to,“ zašeptala. Měla sklopenou hlavu.

Přemýšlela jsem, co mám dělat. Bylo by hloupé, vyprávět jí o tom snu? Rozhodně. Vyprávět jí o tom snu po kouskách?

„Existují víly?“ zašeptala jsem a zadržela dech.

Bylo neuvěřitelné, jak daleko jsme se za pár minut dostaly. Nikdy bych neřekla, že by to mohla být pravda. Můj mozek si pořádně ani tu změnu ovzduší neuvědomoval, ale byla tam a dusila mě jako neviditelné ruce.

„Výborně. Jak jsi na to přišla?“ Odmítala se mi podívat do očí a sledovala dění na tabuli.

„Já vím, že to je úplně hloupé, ale měla jsem sen. Hráli jsme s Edwardem šachy. Přirozeně mě porazil a snažil se mě přemluvit, abych se vyhýbala Heleně… vílám,“ špitla jsem. „Říkal, že se mám držet vás.“

„Poslechneš?“ šeptala tak tiše, že místy jsem měla opravdu pocit, že si to sama doplňuju podle fantasie.

„Ano. Budu se snažit.“

„Ach, Bello,“ vzdychla a natáhla ke mně ruku, aby mě pohladila po zádech. Otočila se ke mně čelem a smutně se usmála. „Jak moc prahnu po zatracení nejlepší kamarádky, tak by to řekl Edward.“

„Ty ne?“ podivila jsem se.

„Nevyděs se, ano? Já nikdy neměla normální lidský život. Když… se to stalo, byla jsem… asi blázen, nebo já opravdu nevím. A nikdo z nás. Nevím, jaké to je mít čistou duši,“ řekla temně.

Zamrazilo mě na zátylku.

„Nemáš se čeho bát, když jsi s námi. Jsi v bezpečí.“

„Proč já? Proč jste… zaměřeni zrovna na mě. Nebo to tak děláte s každým?“ Došlo mi, že asi ne. Pak by holky tady měly lepší drby, než byly ty, které vymyslely.

„Vysvětlím, až to pochopíš a stane se něco… konkrétního. Do té doby budu mlčet jako hrob,“ usmála se na mě zářivým úsměvem. „Na, tady máš ty poznámky. Opiš si to,“ podala mi čtverečkovaný sešit, zaplněný krásným rukopisem.

„Kdy…“

„Jsme rychlí a teď piš.“

Sklonila jsem se nad papírem a přepisovala. Nedokázala jsem myšlenky byť jen přiblížit k předmětu, který jsme zrovna měli. Jak, rychlí? Jak to myslela? Tak mnoho otázek a tak málo odpovědí! A jsem si jistá, že jen co odpovím na jednu, připlaví to ještě tisíc dalších.

Skončila jsem a vrátila jí sešit.

„Díky.“

„Nemáš zač. Ty nákupy dneska platí?“ zase se rozzářila. Byla jako dítě. Dokáže nemyslet celých šedesát minut na žádné nákupy? Rozhodně ne, to určitě nepřichází v úvahu.

„Dneska jo a ty ostatní jenom, když Helenu zardousíš až zítra,“ usmála jsem se tomu.

„Platí. Není to trochu podraz vůči Emmettovi? Že se mnou smlouváš.“

„Tohle pravidlo mafie nezná,“ řekla jsem s kamennou tváří a tím ji i pobavila.

„Dobře. Řeknu Emmettovi, aby si přečetl deníček správného mafiána,“ dostala ze sebe mezi přidušenými výbuchy smíchu.

Alice se naštěstí chechtala tak potichu, že to nebylo vepředu slyšet a učitel si ničeho nevšiml.

Konečně zvonek oznámil konec hodiny. Všichni jsme si posbírali svých pět švestek a letěli na další hodiny.

„Co máš teď?“ zeptala se mě, když se konečně uklidnila.

„Já nevím, musím se podívat. Proč se pořád tak směješ?“ zeptala jsem se jí s trochu nechápavým výrazem v obličeji.

„Měla jsi slyšet Emmettovu odpověď,“ zase vyprskla.

„Promiň, mám asi něco s ušima. Jakou?“ Ona ji snad slyšela? Jasně že jo. Prober se, vždyť ti dává nápovědy, okřikla jsem se.

„K tomu deníčku: ten už jsem četl a dvakrát. A ještě byl naštvaný,“ zase se zasmála zvonivým smíchem. „Emmett nikdy nezklame.“

„Mám angličtinu, a ty?“

„Já kupodivu taky. Sedneš si se mnou?“ zase překypovala štěstím.

„Jo, jasně. Jak mi ještě můžeš pomoci?“ zeptala jsem. Upřímně, doufala jsem, že řekne, že to je směšné a poví mi pravdu.

„To je těžké.“

„Můžu pokládat otázky?“

„Posluž si,“ máchla rukou, jako bych si měla vybrat z imaginárního podnosu před námi.

„Existuje nějaký živel, který by vám dokázal ublížit?“

„Ano.“

„Je jich hodně? Myslím pokud vezmeš v úvahu, kolik jich je.“

„Ne,“ usmála se.

„Jeden?“

„Ano. Co tam máš dál?“

„Jste stvoření, která lidé považují jen za výplod fantasie? Dnešní lidé?“

„Ano.“

„Co jíte?“

„To ne, to by bylo moc jednoduché. Budu ti odpovídat jen ano-ne.“

Zakřenila jsem se. „Promiň, musela jsem to zkusit.“

„Já vím.“

„Je to víc věcí?“

„Ne.“

„To nemáte moc pestrý jídelníček, co? To je to pak vidět,“ řekla jsem žertovně a žáhla jí na ledovou tvář. „Jsi bledá. Bezkrevná.“

Podívala se na mě a tvářila se, jako by mi něco unikalo. Něco klíčového. Jako by si přála, abych to zjistila, ale zároveň prosila boha, abych na to nepřišla.

„Podej mi levé zápěstí, prosím,“ napadlo mě najednou. Nemožné, ale dobře.

Váhavě mi ho podala.

Snažila jsem se nalézt tu velkou žílu, tepnu. Hledala jsem pevný rytmus pod tou bledou kůží, ale nic jsem nenacházela. Ať jsem hledala jak chtěla, nešlo to.

Zakroutila hlavou.

„To je zajímavé,“ zašeptala jsem si pro sebe a mlčela.

„Máš strach?“

„Jestli myslíš to, že jsi nevím co, tak ne. Nemyslím, že bys mi chtěla ublížit. Ale jinak myslím, že taky ne.“

„Alice!“ pokáral ji hedvábný hlas, stojící přímo mně za zády.

Nedokázala jsem se pohnout ani kdybych chtěla. Tak moc mě to vyděsilo a pravděpodobně to bylo i pevně vytesáno do mojí tváře, protože Alice se začala dusit smíchy.

„Nebojíš se, co, Bello.“

„Hahaha, vtipný,“ řekla jsem jí kysele a pomalu se otočila, abych viděla, kdo tam stojí.

Edward.

Srdce se mi na chviličku zastavilo z té přílišné blízkosti, ale pak upalovalo dvojím tempem, než doposud. Moje myšlenky zabloudily k mému snu. Porazil mě v šachách, za což by si zasloužil trest smrti, a vyznal lásku. Není to hezké?

„Ahoj,“ usmála jsem se na něj. „Bella, těší mě.“

„Edward, nápodobně. Alice, to stačí,“ zasyčel na ni.

„Chceš, aby to věděla,“ pokrčila rameny. „Nepřišla by na to bez mojí pomoci nikdy.“

Jeho rty se stáhly do úzké linky.

Chce, abych to věděla? On? Ještě hezčí to je.

„Já jdu. Za pár minut zvoní a já nechci přijít pozdě.“ Už jsem chtěla vykročit k učebně, když mě chytila nějaká paže za rameno. Reflexivně jsem se otočila. Zjistila jsem, že to byl jenom Edward.

„Angličtinu máme všichni tři, tak na nás prosím počkej,“ řekl a usmál se na mě. Musel vědět, co se mnou jeho dotek, jeho úsměv dělají. Konkrétněji, musel to slyšet.

„Dobře.“

Za rohem se vynořila kousek od nás Helena v plné své kráse. Její oči se ihned stočily ke mně. Měly v sobě zvláštní cit, asi bolest, ale opravdu jsem netušila proč. Pak se podívala na Edwarda a Alici zhnuseným a vražedným pohledem. Pak ještě střelila pohledem ke mně a vstoupila do učebny, kde jsme zrovna měli hodinu.

Edward a Alice na ni společně potichu zavrčeli stejně, jako zavrčela ona na ně včera, jako psi.

„Alice, ty víš, že se musíš krotit, viď?“ uklidňovala jsem ji.

„Jasně, že jo. Můžeme jít?“ upřímně se usmála.

„Ano,“ odpověděl jí Edward a já zamířila ke třídě.

Když jsem vešla dovnitř zjistila jsem, že je jedna volná lavice a jedno volné místo vedle Heleny. Včera asi někdo chyběl. Počkala jsem na Alici abych viděla, jak bude reagovat.

Hned mě dohnali a malilinko se přikrčili, když spatřili to, co já.

Helena seděla v předposlední lavici a vypadala, jako by se snažila otisknout si do paměti všechny rýhy na desce stolu.  Vypadala kouzelně, buďme upřímní, ale Edward je krásnější. Jak jinak?

„Sedni si do lavice za ni. Já si sednu s ní,“ šeptal Edward.

Poslechla jsem a sedla si šikmo od Heleny. Kdyby se otočila, jako první by spatřila mě. Vyndala jsem si věci na stůl a zarytě mlčela.

Alice si přisedla.

Byla jsem úplně šíleně zmatená a měla jsem strach. Sice iracionální, ale byl tu. Jak by mi mohla víla ublížit? Ty přece mají být jemné a křehké. Bylo zvláštní, dívat se na ty její černé vodopády vlasů a nevědět, co přesně se za nimi skrývá.

Nikdo nepromluvil. Edward se díval z okna, takže jsem ho viděla z profilu. Měl dokonale rovný nos, zlaté oči… Alice seděla rovně a nespouštěla oči z učebnice před sebou. Helena si položila lokty na stůl a hlavu do dlaní. I zezadu by člověk o ní mohl říct, že to je nejkrásnější bytost, která kdy chodila po světě.

Konečně zazvonilo na hodinu…

Moje shrnutí

Autor: Anglicanka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Obklopena liliemi smrti - kapitola 3.: