Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Obklopena liliemi smrti - kapitola 2.

16.12.2009 (17:15) • Anglicanka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 891×

Kapitola 2. – No, není to nenormální?

Seděla jsem ve svém vyhřátém novém starém autě a poslouchala rádio.

Zjistila jsem, že to útulné autíčko má jednu šíleně velkou chybu: když nastartuju, začne se ozývat nervy i uši drápající řev. Katastrofa! A taky má ale i jedno plus a to, že funguje rádio. Ten aspoň ten zvuk trochu zamaskoval.

Měla jsem trému. Klepaly se mi skoro ruce. Vždy, když jsem si řekla, že na tři vyjdu, tep se mi zrychlil. Stejně jsem to nakonec nedokázala.

Kolemjdoucí studenti se dívali do auta aby zjistili, kdo tam sedí. Jejich výrazy byly zvědavě nemilosrdné. Vypadali, jako by to chtěli zjistit za každou cenu. Naháněli mi husí kůži.

„Vzchop se, Isabello!“ okřikla jsem se a bez rozmyslu vyskočila z auta. Na zemi jsem malinko zavrávorala, jak už jsem vždy měla ve zvyku, ale rychle nabrala ztracenou rovnováhu a vykročila k budově.

Podle máminých pokynů, jsem se měla nejdříve zastavit u sekretářky, která mi dá všechny potřebné papíry. Popsala mi, že to je první vchod vlevo od hlavního, největšího, co všem bije do očí. Nad dveřmi je prý nápis kancelář.

Chvíli mi trvalo, než jsem se dostala z parkoviště, ukrytého za školou k přední budově. Našla jsem to. Při svých schopnostech se orientovat v kterékoliv mapě byl tohle opravdu výkon.

Jelikož to byly velké, těžké, skleněné dveře, nehodlala jsem ztrácet čas klepáním. Váhavě jsem vešla dovnitř a ledový vzduch, který vletěl do místnosti ohlásil můj příchod.

Malá, zrzavá, ale korpulentní žena zvedla hlavu od papírů, které zrovna pročítala, aby se podívala, kdo přichází.

„Dobrý den, jsem Isabella Swanová, nová studentka,“ nesměle jsem se představila.

„Á, pojďte sem, slečno. Vy jste dcera pana Swana, že? Víte, chodila jsem s ním do školy, když jsme byly malí,“ zasmála se silným hlasem nějaké vzpomínce. „Jakpak se mu daří?“

Zkousla jsem si dolní ret a zarytě se dívala do země.

„No, jak dobře jste ho znala?“

„Chodili jsme spolu všechny ty roky do školy. Byli jsme přátelé, ale už strašně dlouho se neozval. Tak jak se má?“

„Hmm. Táta před půlměsícem zemřel. Měl tragickou autonehodu. Byl na místě mrtev,“ vyklopila jsem na ni a čekala, co to s ní udělá. Byla jsem připravená na příval slz a nářku, bědování, ale na tohle ne.

„Aha, to je mi líto.“ Že byli přátelé? Rozhodně to tak nevypadalo.

„Máma říkala, že se tu mám zastavit pro nějaká papíry,“ řekla jsem rychle a doufala, že se k tomu citlivému místečku na mé duši vracet nebude.

„Ano, pojďte sem. Takže. Tady je mapka. Je na ní všechno vyznačeno, ale kdybyste se přece jen ztratila, neváhejte se někoho zeptat. Všichni jsou tu velice milí. Zvlášť… No, to je jedno. Dál tu je rozvrh a papír, na který se mi budou učitelé podepisovat. Ten mi na konci dne vrátíte. Máte nějaké dotazy?“ Uměle se na mě usmívala, zatímco čekala na odpověď.

„Ne, prozatím ne. Děkuji, nashledanou.“ Otočila jsem se a ani nečekala na odpověď. Vystřelila jsem ven a modlila se, abych nikde nezakopla.

První hodinu jsem měla angličtinu s panem Masonem. To bylo hned za rohem, teda, podle mapy.

Podívala jsem se na hodinky. Zbývalo mi ještě pět minut do začátku hodiny. Musela jsem si pospíšit, abych nepřišla pozdě. Nic horšího fakt neznám. Určitě by mi řekl, ať tam rovnou zůstanu před tabulí a řeknu jim něco o sobě. To tak! Prodloužila jsem svoje kroky o polovinu a skoro utíkala. Pořád jsem se pro jistotu dívala na nohy, abych náhodou o něco nezakopla.

Stihla jsem to. Vešla jsem do třídy. Byly v ní tři řady lavic a všechny lavice byly obsazeny, až na jednu, která tam osamoceně zela. S ní si budu rozumět. Rychle jsem se v tomhle zarazila. Existuje něco horšího, než povídání si s neživými věcmi a očekávání jejích odpovědí? To asi ne.

Sedla jsem si a snažila se ignorovat lidi, co s na mě každou chvíli otáčeli podívat jako by se ujišťovali, že tam opravdu jsem. Napadla mě spousta urážek, které bych jim za to ráda vmetla do tváře.

Konečně zazvonilo a do třídy vešel vysoký postarší učitel s dost prořídlými vlasy, které dříve bývaly pravděpodobně tmavé. Teď už nabíraly stříbřitý odstín. Měl hodně dominantní obočí a nos a na sobě sako jako každý učitel, který chce dojít uznání ze strany žáků. Rozhlédl se po třídě a bokem se opřel o stranu katedry, na kterou položil hromádku učebnic a sešitů.

„Dobrý den, studenti. Dnes je tu poprvé nová žákyně Isabella Swanová, jak jste si určitě už všimli.“

Všechny hlavy ve třídě se bez výjimky otočily na mě a já zrudla.

„Dám vám papír, na kterém je povinná četba pro tento školní rok a učebnici. Pojďte sem, prosím,“ ukázal na mě prstem a sedl si ke svému stolu.

Vstala jsem a vzala si s sebou taky ten papír, co mám na konci dne odevzdat zpátky. Došla jsem k němu a cestou se snažila nikde nepředvést, jak moc umím být šikovná. Batohy studentů mi to ale moc nezjednodušovaly.

„Podepíšete mi prosím ten papír?“ Můj hlas zněl přiskříple z té trémy. Musela jsem si potichu odkašlat.

„Jistě.“ Rozmáchlým rukopisem tam něco naškrábal a podal mi oba dva papíry s učebnicí. „U každé knihy je napsán i datum, dokdy to máte donést zpracované,“ vysvětloval.

„Dobře,“ šeptla jsem a vydala se opět na svoje místo.

Hodina proběhla celkem poklidně. Nic se tam nedělo. Skoro nemělo cenu, abych tam byla, protože tuhle látku jsme už doma probírali.

Když skončila hodina, zabořila jsem zase nos do plánku a šla podle něj. Za několik minut jsem našla učebnu trigonometrie, kterou měl na starost pan učitel Varner.

Sedla jsem si zase do jedné prázdné lavice a zarytě koukala na desku stolu, dokud mě nevyrušilo skoro zazpívané ehm.

Vzhlédla jsem, abych spatřila maličkou drobnou černovlásku s rozježenými vlasy, zlatýma očima a velice hezkým obličejem. No, hezký je trochu slabé. Překrásný, dokonalý a skvostný se tomu taky sotva rovná. Trochu nesměle se na mě usmála.

„Ahoj. Obyčejně tady sedím, tak nevadilo by ti, kdybych si přisedla?“

Ještě pořád omámena její krásou jsem jen přikývla a cítila se vedle ní nervózně.

„Jsem Alice. A ty?“

„Bella. Těží mě, Alice.“ Povzdechla jsem si. Cítila jsem ve vzduchu trapné ticho.

„Promiň, pokud ti to přijde moc osobní, tak neodpovídej, ale proč jste se sem přistěhovali? Do takové díry, jako je Forks?“ zeptala se mě znenadání.

Chvíli jsem přemýšlela, jestli bych neměla nějak zalhat nebo tak, ale nakonec jsem rozhodla, že by mi to stejně k ničemu nebylo, když to neumím.

Zhluboka jsem se nadechla.

„Táta měl autonehodu a zemřel. Tak jsme si s mámou řekly, že změna je dobrá věc a přistěhovaly se do jeho rodného města,“ pokrčila jsem rameny a vzhlédla.

V očích se jí usadila upřímná lítost. Měla zmučený výraz, jako by ji bolelo, že to slyšela.

„Ach, Bello. Je mi to líto, opravdu. To muselo být strašné.“

„Máma i já už jsme teď v pohodě. Věřím, že se dostal na nějaké lepší místo,“ znovu jsem pokrčila rameny. „Jak dlouho tu žijete?“

„Přistěhovali jsme se sem před dvěma roky z Aljašky. Už jsi potkala moje sourozence?“

„Ne.“ Ona má sourozence? Pokud jsou si podobní, bude těžké je přehlédnout.

„Vlastně to nejsou biologičtí sourozenci. Všechny nás adoptovali Carlisle a Esmé Cullanovi.“

„Kolik vás je?“

„No, Jasper, Emmett, Rosalie, Edward,“ trošičku to jméno svým zvonivým hláskem zdůraznila, „a já. Pět. Ty máš bratra nebo sestru?“

„Ne, ale chtěla bych staršího bratra. To musí být legrace, mít někoho takového.“

„Je. Stačí poslouchat pět minut Jasperův a Emmettův dialog a už se válíš po zemi. Nejlepší bylo: nepíchej to tam a ne, já si dám čokoládový.“ Učebnu zaplnil její zvonivý smích, ke kterému jsem se hned přidala a dokonce jsem i zaslechla, že několik lidí vyprsklo, ale snažili se to zamaskovat kašlem. Velice nenápadné.

Zazvonilo. Byla to škoda, protože jsem si s Alicí chtěla ještě chvíli povídat.

Do dveří vešel znova učitel a opakovalo se všechno, co bylo na minulé hodině. Jaká otrava! Jedinou útěchou byla Alice, která se na mě culila a sem tam mi něco šeptla do ucha. Mluvila ale velice rychle a potichu, takže jsem se musela opravdu soustředit.

Když se dotkla rukou mojí kůže, projel mnou mráz. Nedala jsem to nijak najevo, ale bylo to nepříjemné. Sálalo z toho nebezpečí. Ten chlad vyzařoval z té hebké kůže. Alice se nijak netřásla a ani nedala znát jinými způsoby, že je jí zima. Zvláštní.

Hodina skončila a mně bylo líto, že se s Alicí loučím. Ona měla nějaký jazyk, snad španělštinu.

Zbytek dopoledne jsem přežila jen tak tak. Byla to šílená nuda. Slíbila jsem si, že zítra si do školy vezmu polštářek na spaní. Jak tohle někdo může přečkat bez psychické újmy? Pak přišel oběd.

Sedla jsem si k Jassice, jedné holce, kterou jsem poznala na občance. Sedělo tam ještě několik děvčat. Povídaly si, drbaly, vyptávaly se mě na Phoenix. Ještě nikdy tam žádná z nich nebyla. Nebyla jsem nějak zvlášť ochotná líčit jim, jaké to tam je v první řadě proto, že by je to určitě nebavilo a v druhé proto, že jsem na sebe nechtěla nijak zvlášť upozorňovat. Hlavně, že jsme se vyhýbaly tomu nevítanému tématu.

Jassika byla nehorázně upovídaná. Přemýšlela jsem nad možností, že je to dcera té ukecané ženy, kterou jsem tady potkala úplně jako první. Říkala mi jména všech, co vstoupili do jídelny a k tomu ještě přidala nějakou zajímavost. Pro ni nebylo důležité, kolik z toho pochytím. Hlavně, že ze sebe dostává ty slova, co ji pálí na jazyku.

„Tamhle je Mike Newton. Je fakt hezkej a dobrej sportovec. Líbí se mi. Doufám, že mám šanci.“ To její doufám vyznělo spíše jako vím. „A tamhle jsou Cullanovy. Jsou to adoptované děti doktora Cullana. Ten blonďák je Jasper a chodí s tou maličkou Alicí. Zdá se mi taková… nenormální. Baví se jen se svýma.“

„Mně se zdá úplně v pořádku.“

„Ty jsi s ní mluvila?“ Jassika na mě vyvalila oči. „Kdy?“

„Na trigonometrii. Je vtipná a milá. A taky chytrá. Úplně v pohodě,“ hájila jsem ji.

Pochybovačně si mě všechny měřily. Žárlí na její ladnost a krásu?

„Jak jsem řekla. Tohle je Jasper, Alice, ten hromotluk je Emmett, blondýna Rosalie, mimochodem ti dva spolu taky chodí a pak je tady ještě Edward,“ vyslovila to jaksi jinak, než předchozí jména. Procítěně.

Nasadila jsem pobavený tolerantní výraz a poslouchala, co se z ní vyklube.

Malinko se začervenala.

„Všichni jsou velice hezcí, že?“ promluvila ta holka vedle mě, myslím Angela.

„Úžasně. Jassiko, co že ti zmínka o Edwardovi vhání červeň do tváří?“ rozesmála jsem celý stůl svojí otázkou a Jass se rozpačitě poškrábala na zátylku.

„Je sám. S nikým nechodí,“ řekla mi Angela tišeji, aby vysvětlila Jassičiny rozpaky.

„Aha. Jak to víte? Co když má někoho někde jinde?“

„No, ještě jsme ho s nikým neviděly.“ Pro změnu se začervenala Angela nad tak hloupou odpovědí.

„Aha. Mám příští hodinu biologii. Kdo ještě?“ promluvila jsem ke všem. Upřímně jsem nechápala, kde se ve mně bere ta sebedůvěra, že najednou vtipkuju na Jassičin účet. Tohle mi podobné nebylo.

„Jo, Jass a já,“ odpověděla mi zase Angela.

„Půjdeme?“

„Bello, nechvátej tak. Vždyť máme ještě spoustu času,“ uklidnila mě Jass a strčila si do pusy velký kousek pizzy.

Oči mi zabloudily ke stolu, kde seděli Cullanovy. Byli dokonalí a nejkrásnější, nejbožštější a nejskvostnější byl rozhodně Edward. Poznala jsem ho podle toho, že nikomu nic nešeptal do ucha, nelíbal na tvář a nedržel za ruku. Seděl sám, kousek dál od ostatních a díval se někam na zem. Vypadal jako socha. Skoro se zdálo, se je skutečně vytesaný z nějakého bílého kamene a to vlastně všichni. Byli bílí, nezdravě bílí, ale slušelo jim to. Například to tvořilo krásný kontrast s Alicinými vlasy. A všichni měli zlaté oči.
A tady přestala písnička dávat smysl.

Když byli všichni adoptovaní, jak to, že měli v očích takovou zvláštní barvu, kterou jsem ještě nikdy nikde neviděla? A co ten chlad? A krása? Jenom při pomyšlení na ten dotek mi přejíždí mráz po těle.

„Bello, tohle je Helena,“ vytrhla mě Jassika z mého mračení se na stůl Cullanových.

Nasměrovala jsem pohled na modrookou dívku s popás dlouhými černými vlnitými vlasy.

„Bydlí tady už dva roky. Přistěhovala se sem zhruba stejně, jako Cullanovy. S nikým se nebaví a nechodí. Je divná,“ vynesla rozsudek Jassika a dál se věnovala jídlu.

Helena byla neskutečně krásná. Krásou se rozhodně vyrovnala Rosalii, půvabné plavovlásce, která po ní střelila nenávistný pohled. Propálila každého u stolu malinko zhnuseným, malinko obezřetným pohledem a plavným krokem došla k pultu, kde vydávali jídlo. Vzala si jen jablko a šla si sednout k vedlejšímu stolu od té zvláštní rodinky.

Každému by bylo hned jasné, stejně jako mně, že Helena má něco proti Cullanům a oni proti ní. Cullanovy, i přes svůj počet, každou vteřinu stříleli pohledy k jejímu stolu a zdálo se, jako by znejistili. Helena si sedla tak, aby na ně všechny bez problémů viděla. Vypadalo to, jako že byla zabraná do jablka, ale při pečlivém pozorování by se zjistilo, že co chvíli kmitne očima k jejich stolu a zase zpět k jablku.

„Proč… se k sobě Cullanovy a Helena chovají takhle?“ zeptala jsem je Angely. Jí jsem věřila stokrát víc, že dostanu nějakou dobrou odpověď, než u Jass.

„To nikdo neví. Chovají se tak k sobě od prvního dne. Říká se, že Helena chodila s Edwardem, ale že ho podvedla a oni jsou na ni všichni naštvaní. Já tomuhle nevěřím.“

„Ať to vymyslel kdokoliv, nedává to smysl. Proč by se pak snažila mít je co nejblíže těla?“ Hlavou mi proběhlo přátele si drž u těla, nepřátele ještě blíž. Že by tohle byl přesně ten případ?

Edward se podíval mým směrem a v očích měl výraz plný zájmu.

Rychle jsem uhnula pohledem a věnovala se hrušce. Zkusmo jsem zvedla oči, abych se podívala, jestli ještě pořád zírá.

Zíral. Nepohnul se a jako by nedýchal. Něco chtěl. Možná se něco dozvědět, ale prostě něco chtěl.

Nedokázala jsem mu už uhnout a vpíjela se do těch zlatých krásných očí, olemovaných hustými černými řasami. Cítila jsem mravenčení v břiše.

Periferním viděním jsem zahlédla, jak se Helena narovnala a přitom nějak posunula židli tak, aby udělala v jídelně co největší rachot. Stočila jsem k ní pohled abych viděla, co chce udělat.

Nepatrně pohybovala rty a dívala se při tom na Edwarda. Na konci je maličko poohrnula přes zuby, jako to dělají psi, když vrčí. Vrčí? To ne! Isabello, vzpamatuj se. To ne! No, ale je tu hodně nejasností, to ano. Otočila se ke mně a teď se mi do očí vpíjela ona.

Měla stejně bělostnou pleť, jako Cullanovy. Neuvěřitelné. Všichni lidé zde v městečku byli bledí, ale tohle je extrém.

Uhnula jsem pohledem.

„Můžeme jít?“ zeptala se nějaká holka, myslím, že Lauren. Měla nepříjemný hlas. Od ní bych si pohádku na dobrou noc předčítat nenechala.

„Jo, jasně,“ sborově jsme všechny zamumlaly odpověď.

Heleny a Edwarda jsem si dál nevšímala.

Naše skupinka se před jídelnou rozdělila na dvě menší. Do jedné z nich jsme patřily Jassika, Angela a já. Holky si celou cestu povídaly a smály se, ale mě nechtěla zamyšlenost nějak pustit.

Pět otazníků mi nechtělo dát pokoj. V mysli jsem si udělala pěkný seznam, hezky seřazený: Proč jsou tak krásní, proč mají zlaté oči, proč jsou tak studení, nebo alespoň Alice, proč se hádají s Helenou a proč Helena vrčí? Bylo to matoucí.

Holky mě zavedly do učebny.

„Hele, Jass. Kde jsou ještě volná místa?“ Chytila jsem ji za ruku, aby mi neutekla dřív, než odpoví.

„V té třetí lavici uprostřed a čtvrté po jednom místě. Vlastně je docela jedno, kam si sedneš,“ pokrčila rameny a šla na svoje místo vedle nějaké holky, kterou jsem neznala.

Posadila jsem se do třetí lavice a psychicky se připravila na hodinu, když do třídy vešel Edward a hned za ním se hnala Helena.

Dlouhými kroky oba směřovali k třetí lavici, ale Helena měla výhodu v kratší dráze a posadila se vedle mě. Nebyla ani trochu zadýchaná.

Edward byl nucený si sednout za nás.

„Ahoj, já jsem Helena,“ představila se a usmála se.

„Bella, těší mě.“

„Jo, mě taky. Kde jste bydleli dřív, Bello?“ zeptala se zdvořile. Zdála se mi trochu roztěkaná a netrpělivá.

„Ve Phoenixu,“ šeptla jsem a sledovala ji.

Takhle z blízka vypadala ještě líp. Její oči byly bystře modré, skoro světle šedé. Taková zvláštní barva. Kůže byla čistá a bílá, vlasy se skutečně vlnily popás. Byly sytě černé, černější než noc. Takové, že bych se v nich i za dne ztratila. A byly husté. Měla plné červené rty, rovný nos, dlouhé husté řasy, ostrou bradu a překrásnou postavu. Dlouhé, od pohledu silné paže, plnou hruď, štíhlý trup, dlouhé nohy. Vypadala starší, než na sedmnáct.

„Promiň, že se ptám a jestli nechceš, neodpovídej, ale… proč jste na sebe s Cullenovými takoví?“

Z lavic za námi ke mně doletělo pronikavé syknutí a já se za ním otočila.

Edward seděl opřený o lavici a pozoroval mě krásnýma očima. Jestli má čistá krása zhmotněného nositele, je to právě on.

„No, to se těžko vysvětluje,“ začala Helena. „Promiň, ale neumím to správně říct. Je to komplikované.“

„Dobře,“ odpověděla jsem prostě.

Zazvonilo na začátek hodiny a do učebny vešel pan učitel Banner. Okamžitě si všiml mojí přítomnosti a usmál se.

„Tak, máme tady novou studentku, že? Pojďte sem, prosím,“ pokynul mi rukou.

Vstala jsem a došla k němu. V téhle třídě byl pohyb jen o trochu jednodušší, než na angličtině. Podala jsem mu papír, který měl podepsat.

Podškrábnul ho a podal rovnou i s učebnicí.

„Ať se vám tu líbí,“ stále se usmíval a já mu to rychle oplatila.

Když jsem se otočila, viděla jsem Edwarda a Helenu, jak se k sobě naklánějí a něco syčí. Asi to byla slova, ale ten zvuk byl takový jako hadí. Rychle hýbali dokonalými rty. Vyděsilo mě to.

„Opovaž se,“ zaslechla jsem Edwarda, jak zasyčel poslední slova a ztichnul, když jsem si sedla.

Ostatní studenti je taky pozorovali trochu zkoumavě. Tohle pravděpodobně každý den nedělali.

Pan učitel se pustil do výkladu a oba dva zmlkli. Helena si ale sedla tak, aby viděla i na něj. Jako dvě šelmy v kleci. Ani jeden nechtěl povolit v obezřetnosti.

Cítila jsem se mezi nimi nesvá. Vycházelo z toho nějaké mně neznámé nebezpečí. Byl to jenom pocit, jako pud sebezáchovy. Byla jsem jako mezi dvěma ohni.

Hodina se protahovala a protahovala a já se modlila, aby skončila co nejdřív. Ani jsem nedávala pozor na výklad, jen čekala, kdy zazvoní a ti dva se po sobě vrhnou.

Když konečně zazvonilo, rychle jsem si posbírala všechny věci, ale Edward a Helena byli stejně rychlejší.

„Tak ahoj, Bello,“ zamávala mi Helena.

„Ahoj.“

Edward se po mě naposled podíval. Zase mi to rozechvělo útroby v těle. Ten strach z něj byla jedna věc, ale ta krása ho dokonale zastírala.

„Bello, tak co?“ zeptala se mě nedočkavě Jassika. „Co se stalo?“

„Netuším. Chovají se takhle k sobě často?“ ukázala jsem jejich směrem, ale oni už byli dávno za dveřmi.

„Ne, dnes to bylo zvlášť výrazné. Třeba jsi něco jako katalyzátor, chápeš, jak to myslím, že. To by bylo super, kdyby ses líbila Edwardu Cullanovi, no ne? Oni jsou šíleně prachatí,“ horovala.

„Ne, to by nebylo.Mám z něj strach.“

„Jo, v tomhle máš pravdu. Ale stejně…“ pokrčila rameny.

Už jsem nechtěla poslouchat ty její fantastické teorie a šla jsem do tělocvičen naštvaná už jen tím, co mám teď za předmět.

Jak si může myslet, že ho nějak přitahuju? To by nedávalo smysl. On může mít kohokoliv chce. Stačí si ukázat prstem, tak proč by měl ukazovat zrovna na mě? Nejsem nijak zvlášť hezká, ani sebevědomá.

Pak se stalo něco, co mi zvlášť dobře zvedlo náladu. Na dveřích tělocvičen bylo napsáno, že nám následující hodina odpadá.

Šla jsem tedy odevzdat papír sekretářce. Už jsem se ve škole trochu orientovala, takže jsem to našla bez problémů. Zase jsem strčila do dveří a vešla do vyhřáté místnosti s malou paní za pultem.

„Dobrý den, nesu ten papír, jak jste chtěla,“ ukázala jsem jí ho.

„Á, ano, správně. Jak se vám tu líbí?“

„Hodně. Měla jste pravdu, všichni jsou tu skutečně milí,“ řekla jsem jí, aby nebylo ticho. Samozřejmě, až na pár výjimek…

„Ano, přesně. No, už můžete jít. Nashledanou.“

„Nashle,“ zamumlala jsem a pospíchala k autu. Cestou jsem si ale něčeho všimla.

Edward a jeho rodina stáli proti Heleně a ještě jedné krásné černovlásce a dohadovali se o něčem. Bylo to jasné z toho, jak se u toho tvářili a cenili zuby. Alice a Edward měli nejvíc chuti se hádat. Ostatní stáli za nimi a propalovali ty dvě pohledy.

Ty černovlásky si byly velice podobné. Měly skoro stejné tváře, ale Helena něčím vyzařovala zvlášť moc. Obě byly dost temperamentní, zdá se. Hádaly se, co to šlo.

Snažila jsem se zrychlit krok, aby si mě nevšimli. Nechtěla jsem je poslouchat, přesto, že jsem měla jakési nutkání. Měla jsem pocit, že se baví o mně, i když si tohle může myslet jen pořádný egocentrik. Došla jsem ke svému autu a odjela, aniž bych se ohlédla na krásné, hádající se studenty.

***

„Bello, jsem doma!“ ozval se zezdola mámin živý hlas.

Vstala jsem od stolu na kterém jsem si dělala úkoly a šla ji přivítat. Objala jsem ji a pomohla s věcmi, jako jsou kabelka a kabát.

„Ahoj, mami. Co práce?“

„Ne, nejdřív chci slyšet já něco o škole,“ rozhodla rázně.

Povzdechla jsem si. „Líbí se mi tam. Našla jsem si několik kamarádek a tak. A teď ty.“

„Ne, ani omylem. Nezmínila jsi se o klucích.“ Její oblíbené téma.

„Hmm. Nic moc. Ani to nestojí za zmínku.“ No, jeden možná jo.

„Bello!“ okřikla mě, ale když viděla, že z toho nic nebude, začala sama. „Můj šéf je vážně milej. Je to postarší pán, podobný našemu starému sousedovi. No pamatuješ si ho, ne? Velký břicho, knír. Panuje tam hezká atmosféra.“

„Už jsi mi našla nového otčíma?“

Zasmála se. „Je tam šíleně krásný doktor. Jmenuje se Cullan. Je blond, je to génie, je milej, a ženatej,“ to poslední zasyčela. „Ne, stejně bych to nezkoušela, ale je to fakt pastva pro oči jen ho pozorovat. Měla bys vidět sestřičky, co provádějí v jeho přítomnosti. Vůbec se neumějí ovládat a zmatkují. Já se jen jednou zalkla,“ oznámila mi hrdě.

„Cullan?“

„Jo. Říkal, že má adoptované děti a že jsou taky tady na střední. Nepotkala jsi je náhodou?“

„Jo, potkala. Jmenují se Alice, Jasper, Rosalie… Emmett a Edward. Taky jsou hrozně hezcí. Fakt jsem hezčí lidi ještě neviděla. Oni spolu nějak tvoří páry, takže se říká, že volný je jen Edward. Například Jassika, jedna holka, zrudne, jen jak vysloví jeho jméno. To jsi měla vidět.“ Nahlas jsem se zasmála a čekala její reakci. „Zdají se velice chytří. Mluvila jsem s Alicí. Je úplně v pohodě, i když holky tvrdí něco jiného a já nechápu proč.“

„Prostě žárlí. Bav se s Alicí, když říkáš, že je normální,“ radila mi.

Jednoduše jsem přikývla.

„A teď učitelé.“

„No, řekla bych, že prvních pár měsíců tam bude nuda, protože všechno, co oni teď berou jsme se už učili.“

„To budeš muset nějakou chvíli přetrpět, ale nesmíš usnout na vavřínech, jasný? Máš nějaký úkoly?“

„Jo. Z každého předmětu jeden, ale už jsem za půlkou. Tak já jdu.“ Vyběhla jsem schody bez jediného zakopnutí a neochotně zasedla za stůl.

A té noci se mi zdál sen…

Moje shrnutí

Autor: Anglicanka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Obklopena liliemi smrti - kapitola 2.: