Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Obklopena liliemi smrti - kapitola 1.

15.12.2009 (17:15) • Anglicanka • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1214×

Kapitola 1. – Bello, zvykej si.

„Mysli pozitivně, Bello. Třeba se ti tam přece jen bude líbit a najdeš si tam možná i nové kamarády,“ přemlouvala mě máma. „To s tátou… No, zkrátka bude dobré začít znovu od začátku.“

Táta před měsícem umřel. V Phoenixu, městě, kde jsme všichni doteď společně šťastně bydleli, měl táta tragickou autonehodu. Nějaký šílenec to do něj napral plnou rychlostí a přimáčkl ho ke kamiónu. Byl na místě mrtvý. Zrovna jsme si po telefonu povídali, protože chtěl, abych se mu vždy, když přijdu ze školy ohlásila. Měl o mě starosti. Ve Phoenixu se kvůli mně a mámě necítil dobře. Neměl rád velkoměsta, mnohem raději měl takové rodné Forks, o kterém básnil, že až zestárne, bude ukecávat mamku tak dlouho, dokud se tam nepřestěhují. Byl to jeho sen, tak jsme se rozhodly mu aspoň tohle splnit.

„Dobře. Stýská se mi po něm,“ zaskučela jsem a dívala se při tom do země. To jsem zdědila po tátovi – oba dva jsme byli nesmělí, co se týká dávání najevo svých citů.

„I mně a moc… Ale uvidíš. Tam ti ho myslím nic nebude připomínat. Vždyť jsi tam ještě nikdy nebyla a změna je dobrá věc. Po roce, až se všechno zklidní, se můžeme zase vrátit do Phoenixu, nebo objevit nějaké jiné prosluněné město.“

A to byla další věc, vedle toho, že jsem tam nechtěla, protože by mi ho tam všechno připomínalo. Ve Phoenixu by se mi všechny deštivé dny v jednom roce vešly na prsty jedné ruky. Stejný počet bude i ve Forks, akorát, že to bude trošičku obráceně. Slunečné Forks bylo zkrátka z tátových vyprávění nemyslitelný jev. Máma i já jsme prostě milovaly sucho a vedro a pařící slunce. Tohle bude jako ledová sprcha.

Nastoupily jsme si do letadla a odlepily se od země. Další věc, kterou jsem milovala – ten pocit při startování a přistávání je prostě nezaměnitelný. A ten výhled! Všechno to ale pokazily myšlenky na vždy usměvavého tátu, který je teď…

Nechala jsem si stéct slzu do klína. Ještě štěstí, že jsem měla voděodolnou řasenku, jinak bych vypadala jako zombie. Ale i kdybych neměla voděodolnou řasenku, stejně bych brečela. Slz pro Charlieho jsem nikdy litovat nedokázala.

Když jsem se to dozvěděla, vyplakala jsem celý rybník slaných slz. Tři dny jsem nedokázala vylézt ze svého pokoje. Nejedla jsem a nepila, až jsem si nakonec vzpomněla na mámu a to mi dalo sílu předstírat, že je všechno jako dřív. Samozřejmě, moc mi to nešlo. Jakmile jsem se probudila, rozbrečela jsem se. Jakmile jsem během dne byla chvíli sama, kousala jsem si nehty. Bylo to moje vlastní žalování, které mohu provádět skoro všude. Každý večer, když jsem si myslela, že máma už usnula, jsem se rozbrečela. Takhle to bylo půl měsíce, než mamka konečně řekla, že takhle to už dál nejde.

Možná měla pravdu. Možná si to tam opravdu tak moc zamiluju, že nebudu chtít odjet až bude čas. Možná se mi tam stane to samé, co tady tátovi. Možná vidím Phoenix jen teď, naposled, a už nikdy více. To, co se stalo tátovi mě něco naučilo: život je příliš krátký a nestačí. Přinutilo mě to přemýšlet jiným způsobem než doposud. Možná bych si ho měla užívat, dokud to jde, protože až přijde čas odejít, nechci ničeho litovat.

Za pár hodin jsme přistávali na letišti v Port Angels. Máma tam už měla všechno zařízené, takže jsme mohly rovnou hodit zavazadla do úplně nového auta a vyjet vstříc novému domovu.

„Zítra půjdu do školy?“ zeptala jsem se a potají doufala, že odpověď je záporná. Chtěla jsem se nejdříve trochu rozkoukat a taky si trochu poplakat.

„Nemusíš, jestli nechceš. Vlastně bych potřebovala pomoci s vybalováním.“

„Beru to jako ne. Kdy půjdeš do práce?“

Máma teď bude pracovat jako... asi jako asistentka nebo sekretářka ředitele nemocnice ve Forks. Nějak podrobně jsem to nezkoumala. Hlavní je, že bude mít dobrý plat, který nám vystačí.

„Nastupuji tam v úterý.“ Takže pozítří. To zní dobře.

„Aha.“ Dívala jsem se na kolem nás svištící krajinu. Vlastně bylo na co se dívat – všude byly husté vysoké jehličnaté lesy. Kupodivu se mi to i líbilo. Jako by mě přitahovalo to nebezpečí, které tam možná číhá. Nějaká srnka. Začínám být paranoidní, pomyslela jsem si.

Mezi stromy se objevila po čtyřiceti pěti minutách jízdy tabule s nápisem Vítejte ve Forks! Stromy řídly a podle stále se zvyšujícího množství domů jsem cítila, že se blížíme k centru.

Máma zastavila, aby se zeptala na cestu jedné paní s blond vlasy.

Paní zpozorněla a zdálo se, že ji obchvátilo vzrušení z toho, že s námi mluví. Měla silný a nepříjemný hlas a podle toho, kolik nám sdělila věcí v pěti vteřinách jsem dospěla k názoru, že ráda mluví. To musí být něco, poslouchat ji celý den a bez přestání.

„Zlato, týhle ženský se vyhýbej obloukem a kdyby se náhodou ptala, jaké máme telefonní číslo, řekni jí, že nemáme pevnou, ano?“ spustila na mě mamka, jakmile vytáhla okýnko a rozjela se.

„Rozkaz, šéfe. Řeknu jí, aby poslala dopis.“

Zasmála se.

Zastavila před bílým dvoupatrovým domem s nějakým vysokým jehličnatým stromem po pravé straně. Dům vypadal docela dobře. Všechno se zdálo v naprostém pořádku.

Když jsem vyšla ven, spadlo ne mě několik velkých kapek studené vody. No bezva. Ještě začalo pršet. Rychle jsem popadla několik kufrů abych nezmokla a vběhla s nimi na verandu, kde jsem počkala na mámu s klíčem.

Byla tam krátká předsíň, vymalovaná světle hnědou, takovou útulnou barvou, pokračovala jsem rychle do chodby, která měla dvoje dveře, jeden vchod, kde nebyly a schodiště. Ten vchod pokračoval do obývacího pokoje, okupovaného hromadou krabic a vymalovaného broskvovou barvou a pak tam byl další takový obloukový vchod, který vedl do žluté kuchyně. Vyšla jsem jejími dveřmi a byla zase na chodbě. Tady by se dobře hrála schovávaná. Další dveře skrývaly malý modrý záchod, spíš pro hosty a při hodně akutních situacích, než pro stálé používání. Nasvědčovalo to tomu, že v domě je ještě jedna koupelna, která má i sprchu. Vylezla jsem po schodech nahoru a tam bylo čtvero dveří. Jedny, jak jsem zjistila, vedly do máminy tmavě hnědé ložnice, druhé do tmavě modré velké koupelny, třetí do maliličké místnosti, kde předpokládám, že budeme mít ručníky a podobně. Byla tam k tomu přichystaná skříň a rovnou i pračka. Čtvrté dveře byly samozřejmě od mého pokoje.

Zdi byly krvavě červené, přesně jak jsem chtěla a po nich se kroutily všelijaké modré ornamenty. K pravé stěně byla připlácnutá postel tak, aby zabírala co nejméně místa, u nohou byla vysoká skříň, k levé stůl, na kterém stála krabice s nápisem knihy a na protější straně od dveří bylo široké okno. Líbilo se mi to. Vesměs to vypadalo fakt dobře. Bylo to takové otevřené a přesně šité na míru.

Hodila jsem si dvě zavazadla k nohám postele a sklesle si na ni sedla.

Tak, a není cesty zpět. Teď už nemůžu říct mami, mně se tu nechce bydlet, i když je to pravda. Teď se budu muset podřídit řádu městečka a budu si muset zvyknout, že každý bez výjimky zná moje jméno. Bude to otravné se každý den dívat do stejných tváří. Když se to tak děje, ti lidé se pak stanou součástí mého života. Otřásla jsem se při představě, že by ta upovídaná ženská chodila k nám na návštěvu každý den.

„Bello, pojď mi prosím pomoct. Potřebuju, aby sis odnesla svoje věci nahoru do pokoje,“ křikla na mě máma zezdola.

Posbírala jsem si všechnu svoji dobrou náladu, která mi ještě zbyla a šla dělat mámě radost tím, že jí nebudu hned první den kazit naštvanými výrazy. Seběhla jsem dolů a odnášela jednu krabici po druhé nahoru do pokoje, kde jsem měla už připravené poličky na knížky, prádelník i velkou skříň. Kolem páté se ozval můj žaludek.

„Mami, mám už hlad a jsem fakt unavená. Co kdybych něco uvařila?“ Vím, že to ode mě nebylo hezké, ale doufala jsem, že se nenabídne a sama něco neuvaří. Vždy experimentuje a ne vždycky je to úplně k jídlu. Možná proto jsem tak hubená.

„Ani nápad! Objednáme si pizzu. Jakou si dáš?“

Hned jsem se cítila mnohem líp. Sešla jsem dolů do obývacího pokoje, kde to už máma přeorganizovala podle sebe.

Dlouhý bílý gauč dala podél stěny na levé straně od toho obloukovitého vchodu do místnosti, malá bílá křesílka rozmístila kolem, doprostřed dala nízký konferenční stolek a pod něj koberec černé barvy. Naproti sedačce vedle dveří byla televize. Okno bylo přesně naproti tomu největšímu vchodu. Od stropu vysel lustr s třemi chapadly, zakončenými lampičkami. Máma stála uprostřed toho všeho a uznale si to prohlížela.

„Páni, mami. Vypadá to fantasticky,“ pochválila jsem ji.

„Taky si to myslím. Tak, co ta pizza? Umírám hlady. Já si dám šunkovou, co ty?“

„Mně vem sýrovou.“ Uvelebila jsem se v jednom z křesel a sledovala, jak máma šahá po telefonu a vytáčí číslo.

To první, co samozřejmě udělala, když rozhodla, že se sem stěhujeme bylo, že našla nějakou restauraci co rozváží. Je to pro ni mnohem jednodušší, i když bych taky mohla navařit.

„Hotovo. Těšíš se do školy?“ zeptala se mě a sedla si do křesla naproti tomu mému.

„Ani ne. Mami, viděla jsi někdy někoho, kdo by se těšil do školy?“ zvedla jsem obočí.

Zasmála se živým a nefalešným smíchem.

„Asi máš pravdu. Možná tam budou nějací hezcí kluci. Viď, že mi budeš říkat, kdyby se ti někdo líbil. Budeš mi všechno muset vyprávět do detailů.“

„Jasně, že jo. A můžeme začít hned! Odrbeme tu ženskou, co jsme ji dnes potkaly. A jestli jsou takoví všichni tady ve Forks, stěhujeme se, jasný?“ Zasmála jsem se tomu a máma se přidala. „Táta by nám nevěřil, kdybychom mu řekly, že jsme se sem přistěhovaly.“

„Ani omylem. Řekl by, abychom si z něj nedělaly srandu, že je to důstojný pán,“ ponuře se uchechtla. „Nemá ponětí, jak moc mi chybí,“ zasněně si povzdechla.

„No jo… Život je surový,“ taky jsem si povzdechla. „Ale snad je na lepším místě.“

„Jasně. Bello, podívej. Ty budeš vyjíždět z domu tak kolem půl osmé, že?“

Přikývla jsem. Nevěděla jsem, kam tím míří.

„A já už kolem půl sedmé, abych byla v práci včas. A když jsme prodali ten starý dům, zbylo nám ještě několik mincí… Nechtěla bys auto?“ vybalila na mě a tvářila se jako dítě. Rty roztáhla do širokého úsměvu a její široké oči blyštěly štěstím a smutkem zároveň. Smutným štěstím.

„Mami, schovej si ty peníze na později. Já teď auto nepotřebuju, tři kilometry nejsou zase tak strašná vzdálenost.“ Chtěla jsem auto, ale ne teď. Počkám si, dokud ještě něco nevydělá.

Její oči pohasly, ale po vteřině přemýšlení se v nich zase objevila ta stará známá jiskra která hlásila, že Renée dostala nápad. To se skoro rovná katastrofě.

„Dobře, jak chceš. Zítra tedy do školy nejdeš?“

„Ne, raději bych zůstala ještě den doma. Jsem utahaná jako kůň a nemám ani ještě všechno vybaleno. Ty tu přece taky budeš zítra, ne?“

„Jo, budu.“

„V kolik hodin budeš přicházet z práce domů?“

„Asi kolem čtvrté. Budu mít přestávku kolem dvanácté půl hodiny, ale domů bych ani nestihla dojet. Maximálně se ti ozvu.“

„Hm.“ Zavřela jsem oči a užívala si krásně tlumeného světla, při kterém bych možná dokázala i usnout. Rozhodně bych spánek potřebovala, ale nejdříve se najíst…

„Bello. Vzbuď se, slyšíš? Bello, vstávej,“ polohlasně mi říkala máma a mávala otevřenou krabicí s pizzou přímo mně pod nosem.

Neochotně jsem rozlepila oči a do nich mě udeřilo světlo, tak protivné po spánku.

„Jdeme se najíst,“ zavelela a vešla do kuchyně, kde byl taky stůl pro šest osob.

Sedla jsem si a nepřítomně žvýkala jeden kousek.

„Jak ses vyspala?“ ptala se mě žertem máma.

„No, budit jsi mě nemusela. Musela bych naspat ještě tak deset hodin na to, abych mohla říkat, že jsem se vyspala dobře. Tu-u,“ zazívala jsem, „pizzu jsi mi mohla schovat.“ Vůbec jsem nemluvila souvisle.

Pokrčila rameny.

Nacpala jsem do sebe půlku, ale víc už jsem nemohla. Popřála jsem jí dobrou noc a šla spát. Překvapilo mě, když jsem v pokoji viděla, kolik je hodin – osm. A to už jsem unavená. Se sprchou jsem se neobtěžovala, i když bych ji potřebovala, a zalezla jsem do tepla. Po pár minutách jsem o sobě už nevěděla.

V hlavě jsem měla vymeteno. Na nic jsem nemyslela, jen na to, jak nerada bych teď z postele vylézala. Nějaká vzpomínka se mi ale drala na povrch. Já už vlastně nejsem ve Phoenixu! Tomu nasvědčuje ta zima, co je všude kolem, jen ne pod mojí dekou. Nemohla jsem tomu zkrátka uvěřit.

Ležela jsem v posteli nějakou dobu, která se zdála jako půl hodiny a představovala si svůj první den ve škole. Dala jsem fantazii volnou ruku a čarovala. Představovala jsem si vysokou krásku, sebe, s dokonalou postavou, ani trochu nemotornou, jak si sebevědomě vykračuje k budově a cestou mámí všechny lidi kolem svými pohledy. Pak se zjevila krutá realita: jako stěna bledá hnědovláska, co zakopává o svoje vlastní nohy, se sune ke škole a nikdo se jejím směrem nepodívá.

Povzdechla jsem si a posadila se na posteli. Byla jsem ještě pořád oblečená a nutně jsem potřebovala sprchu. Vstala jsem a roztřásl mě chladný vzduch v pokoji. Možná se mi to, že je chladný jen zdálo, protože já ještě pořád byla zahřátá z té postele. S neovladatelně cukajícími svaly jsem posbírala svoje věci a utíkala do velké koupelny. Po pár minutách stání pod vařícím proudem jsem se konečně uklidnila a jenom si užívala ten pocit.

„Mami?“ zavolala jsem do domu, když jsem konečně vylezla z koupelny, jen zamotaná do ručníku.

Nic se neozývalo.

Šla jsem se obléct a podívat se, kolik je vůbec hodin. Bylo deset. V duchu jsem si to rychle spočítala. Asi čtrnáct hodin jsem spala. Musela jsem být utahaná jako kůň, ale už jsem se cítila dobře a odpočatá, abych mohla zase vybalovat. Nejdřív jsem ale šla do kuchyně.

Na ledničce byl pod magnety vzkaz pro mě:

Ahoj, jak ses vyspala? Nejsem doma, neboj se, do dvanácti se vrátím. Udělej si snídani. Mám tě ráda. Máma.

A pod tím bylo ještě namalované srdíčko.

Poslechla jsem ji, zalila si cereálie mlíkem a pomalu kousala každý kousek zvlášť.

Přemýšlela jsem, co asi máma zamýšlela, že udělá. Rozhodně to nebude nic malého, když se rozhodla neříct mi o tom. Možná ale taky šla jen něco vyřídit. Neřešila jsem to.

Nasadila jsem si v pokoji sluchátka, hudbu pustila naplno a otvírala jednu krabici za druhou. Šlo to těžce. Nevěděla jsem, jaký rozvrh pokoje mi bude vyhovovat, tak jsem to nechávala jen tak v policích a různě. Průběžně to budu dodělávat.

Úplně jsem ztratila pojem o čase, protože mi někdo něžně poklepal na záda a zakřičel: „Bello, vyndej to z uší!“

Vyděšeně jsem vyjekla a odskočila tak daleko, jak jen to v pokoji plném krabic šlo.

„Ahoj. Obleč se a pojď ven. Chci ti něco ukázat,“ zavelela máma a táhla mě dolů.

„Kam to jdeme?“

„Uvidíš,“ odpověděla jen. Jasně, že jsem nemohla čekat, že mi to řekne. Ona prostě ty svoje tajemství miluje, zvláště když ví, o co se jedná.

Nemotorně jsem si natáhla tenisky a doufala, že nepromoknou, zatímco mě máma pořád popostrkovala do dveří. Do obličeje mě uhodil studený vítr, fuj! Jen co si moje oči na něj trochu navykly, spatřily něco milého.

Před domem stál červený náklaďáček, Chevy, od pohledu z druhé ruky... nebo možná páté. Mohla jsem očekávat, že provede něco takového.

„Líbí se ti to?“ zeptala se radostně máma.

„Kde jsi to vzala?“ nevěřícně jsem se na to dívala.

„No, všimla jsem si letáčku, když jsem byla v obchodě, na kterém stálo, že tátův starý přítel prodává svoje auto. Billy Black. Už dříve jsme se potkali, když mě sem například dovezl táta poprvé a jeli jsme všichni čtyři taky rybařit. Před časem mu zemřela žena. Zůstaly mu po ní tři děti. Jsou asi stejně staré, jako ty. Myslím… Rebeka, Rachel a… Jake? Je to něco takovýho. Rachel se už odstěhovala a teď bydlí… někde. Rebeka odjela myslím studovat, ale nejsem si jistá a ten Jacob tu ještě bydlí. Je asi jen o rok mladší než ty, ale je vysoký a pořádně. Měla bys ho vidět. Všichni…“ konečně jsem ji zastavila zvednutým ukazováčkem.

„Tohle je na mě moc rychlé. Jak to Billy vzal?“ Věděla, co myslím.

„Špatně. Proto jsem ti napsala, že se nevrátím dřív než ve dvanáct. Ještě asi hodinu jsem ho utěšovala. Je mi ho líto. Takovou dobu se neviděli… Líbí se ti teda to auto?“

„Jo, jasně. Proč jsi mi nic neřekla?“

„Protože bys vyváděla, jako že vyvádíš.“

„Aha. Tak dej mi klíčky, ať se můžu trochu projet, ne?“ usmála jsem se na ni a ona mi úsměv oplatila.

Moje shrnutí

Autor: Anglicanka (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Obklopena liliemi smrti - kapitola 1.: