První kulatiny. Doufám, že vám tato kapitolka bude líbit. Je v ní jediná otázka: Přežije Jacob?
25.01.2011 (19:45) • Annabell • FanFiction na pokračování • komentováno 1× • zobrazeno 2363×
Jacob! Rozběhla jsem k němu. Vůbec se nehýbal.
Prosím, ať není mrtvý!
Doběhla jsem k němu se slzami v očích. Zkusila jsem, jestli dýchá. Nic, žádný dech. Ještě puls. Dala jsem mu prsty na krk. Byl tam, extrémně slabý, ale byl tam.
„Rychle,“ zakřičela jsem na Edwarda, „Přiveď Carlislea. Hned!“ Edward se hned rozběhl zpátky k domu.
„Prosím Jaku vydrž,“ prosila jsem Jacoba. „Neumírej.“
Asi o půl minuty později dorazil Carlisle.
„Co se mu stalo Bello?“ zeptal se hned.
„Nevím, napadla nás Victoria ještě se dvěma upíry. Já bojovala s Victorií a Jacob s těma dvěma. Neviděla jsem, co se stalo,“ vyprávěla jsem rychle. „Přežije to?“
„To nevím. Udělám všechno, co je v mých silách, ale nejspíš má rozdrcenou víc jak polovinu kostí a jedno žebro mu pravděpodobně nějak poranilo plíci. I když se hojí abnormálně rychle, nejspíš to nepřežije.“
Ne, ne! Jacob ne. Carlisle ošetřoval Jacoba ještě dalších několik minut. Potom se otočil na nás.
„Je mi to líto Bello, ale Jacob nemůže přežít, ani kdyby se teď dostal do nemocnice. Zbývá mu asi tak minuta, možná dvě.“
Mozek mi pracoval na plné obrátky, nějak to musí jít. V tu chvíli mě něco napadlo. Možná to Jacoba taky zabije, ale musím to zkusit.
„Můžu ho zachránit,“ prohlásila jsem. „Když jsem vám popisovala, jak se můj druh proměňuje na upíry, říkala jsem, že tomu člověku musíme dát naši krev. Naše krev vyléčí jakékoliv zranění u lidí.“
„Ale víš, že tvoje krev může mít stejné účinky jako náš jed?“ zeptal se Carlisle.
„Musím to aspoň zkusit.“ Sehnula jsem k Jacobovi, kousla jsem se do zápěstí a dala mu ho k puse. Hned, jak stekla jediná kapka, dala jsem zápěstí pryč.
Čekala jsem. Stála jsem nehnutě jako socha.
Jacob se pohnul a rozkašlal se. Pomalu se zvedal. Vrhla jsem se k němu a objala ho: „Jaku, já jsem se o tebe tak bála.“ A teď jsem se bála jeho reakce.
„Co se stalo?“ zeptal se, „Pamatuju si akorát, jak mě ten upír narazil ke stromu a potom už nic.“
„Umíral jsi. Carlisle říkal, že to zranění bude pro tebe smrtelné, i když hodně rychle hojíš. Tak já…“ V tu chvíli mi selhal hlas, nedokázala jsem pokračovat. Hrozně jsem se bála jeho reakce.
„Co jsi udělala Bello?“
„Abych tě vyléčila, tak jsem ti dala svoji krev.“
„Cože?!“
„Omlouvám se, ale jinak bys umřel. To jsem nemohla dopustit.“
„Proměním se teď na upíra?“
„Ne, to bys musel ještě v příštích několika hodinách zemřít.“
Jacob jenom kývnul. Chvíli jsme všichni mlčeli.
Ticho prolomil až Carlisle: „Tak Jaku, jak se cítíš?“
„Docela mě třeští hlava, ale jinak si myslím, že je všechno v pořádku.“
Přitakala jsem: „To je normální. Chceš odvézt do La Push?“
„Jo, to by bylo dobrý.“
Šli jsme pomalu zpátky k domu. Celou cestu Jacob mlčel. Asi se srovnával s tím, co se právě stalo.
„Vezmi si moje auto,“ řekl Edward, „ Je rychlejší.“
S Jakem jsme vlezli do Edwardova auta. Když jsme byli kousek od La Push zeptala jsem: „Zlobíš se na mě, že jsem to udělala?“
„Ne.“
„Ale moc se tak nechováš.“
„Je to asi takhle, jedna část je na tebe naštvaná. Nemám rád upíry, a ta jedna část se nemůže přenést přes to, že mám v sobě něco upířího. Ale ta druhá část je ti strašně vděčná, že jsi mi zachránila život. A teď se ty dvě části ve mně perou. Vlastně ani nevím, co mám cítit.“
Přikývla jsem: „Já tě chápu. Ale byla jediná možná věc, co jsme mohli udělat, abys přežil.“
„Asi bych ti měl poděkovat.“
„Ne, neměl, kdybych tam byla sama, bez tebe, asi už bych byla mrtvá.“
„Victoria přece nevěděla, jak by tě mohla zabít.“
„Při mé smůle bych se nakonec napíchla na nějakou větev. Řekneš ostatním ze smečky, co se stalo?“
„Vzhledem k tomu, že si navzájem slyšíme myšlenky, by to bylo hodně těžké utajit. Tak jim to radši vyklopím.“
„Už jsme tady,“ oznámila jsem, když jsem dojela k hranici. „Dávej na sebe pozor, víš, co se může stát.“
„Jo vím. Tak ahoj… Bells.“
Usmála jsem se, otočila auto a jela jsem zpátky k našemu domu. Docela jsem si užívala rychlou jízdu, než jsem těsně přede mnou někoho uviděla.
Zpanikařila jsem, dupla jsem na brzdu a strhla jsem auto ke straně.
Který blázen? ptala jsem se sama sebe.
Autor: Annabell (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování
Diskuse pro článek Oba jiní, ale spolu? - 10. kapitola:
Připadá mi to, nebo to tak fakt je?... že jsou kapči čím dál tím kratší?
Přidat komentář:
- A bit of different (reality) - 6. kapitola
- A bit of different (reality) - 5. kapitola
- A bit of different (reality) - 3. kapitola
- A bit of different (reality) - 2. kapitola
- A bit of different (reality) - 1. kapitola
- Minulost žije s námi - 23. kapitola
- Je příliš pozdě... Nenávidím tě - 16. kapitola
Psycholožka, terapeutka, lektorka Zuzana Tomášková Prosperio.cz
...další zajímavé stránky Toto může být i váš web.
Máte zájem? Jste Přispěvateli a chcete se stát Ověřenými přispěvateli? Jste Ověřenými přispěvateli a chcete se stát
Profi přispěvateli?
Přidejte se k Pomoci začínajícím autorům.
Hledají se pomocníčci I vy se můžete stát administrátory.
Nábor administrátorů
Kdo je tu z členů? Klikni!