Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » O-ou! 9. kapitola

27.10.2010 (18:45) • Pawi • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 3049×

„Jdeme?“ zeptal se a už mě táhnul, samo že opatrně, k výtahům. Sjeli jsme dolů a vydali se projít náměstí.

„Dáš si zmrzku?“ zeptal se, když jsme procházeli kolem cukrárny.

„Jo… čokoládovou a vanilkovou,“ olízla jsem si rty.

„Posaď se támhle,“ ukázal na lavičku pod lípou.

„Dobře,“ usmála jsem se. Emm zapadl do cukrárny a já se šla posadit. Lavička byla ručně vyřezávaná, nebo to tak alespoň vypadalo.

„Lásko? Musím ti něco říct,“ ozval se Emmett a podával mi zmrzku. 

Celá jsem se napnula. Teď určitě řekne, že děti nechce, nebo že už mě nechce. Ruce se zmrzlinou se mi začaly klepat.

„Ehm… nepůjdeme se projít? Řeknu ti to cestou.“ Stoupnul si a podal mi ruku.

Emmett

Už jsem se konečně odhodlal vyslovit svou otázku, právě jsme seděli na krásném náměstíčku. Rose seděla vedle mě na lavičce a olizovala kopečky zmrzliny. Vypadala tak sladce, až jsem se musel usmát.

„Musím ti něco říct,“ řekl jsem a tím upoutal její pozornost. Překvapeně se na mě podívala a vypadala, jakoby s něčeho bála.

„Ehm…nepůjdeme se projít? Řeknu ti to cestou.“ Navrhl jsem jí a poté se postavil a nabídl jí ruku. Nejistě mě za ni uchopila a vydala se za mnou.

Zrovna jsme procházeli kolem jedné malé postranní uličky, když jsem zaslechl dětský smích a tekoucí vodu. Nevědomky jsem do uličky zatočil i s Rose a ocitli jsme se v přenádherném parčíku, kde pobíhaly děti, maminky s kočárky seděly na lavičkách a povídaly si o svých trápeních a radostech. Už se těším, až se takhle jednou půjdeme projít s Rose a našima maličkýma do parku u nás doma. Dokážu si už teď živě představit ty závistivé pohledy ostatních.

Ze svých myšlenkových pochodů jsem se probral, až když mi moje láska zatřepala s rukou. Rychle jsem se na ni podíval, jestli se něco neděje, ale nic se nedělo. Blaženě se usmívala a koukala na mě.

„Tak, co jsi mi chtěl říct?“ optala se s úsměvem na tváři.

Otočil jsem se k ní čelem a pravil: „Pojď, ještě chvíli to vydržíš a za chvilku se to dovíš.“ Znovu jsem ji vzal za ruku a zamířil s ní k půjčovně lodiček. Chtěl jsem, aby to bylo co nejromantičtější a nápad s loďkou a krásným prostředím okolo mi tak připadal.

Vypůjčil jsem jednu z menších lodiček a pomohl Rozince nastoupit na palubu. Dojel jsem doprostřed jezírka a přestal veslovat. Rose se stále rozhlížela po parku a usmívala se na pobíhající děti. Až po chvilce zaregistrovala, že jsme se přestali pohybovat na vodě, a že já už nesedím na svém místě, ale klečím před ní na jednom koleni.

Otočila se ke mně čelem a překvapeně na mě hleděla.

„Rosalie Lillian Hale Cullen, dáváš mi něco, nad čím jsem nikdy neuvažoval a teď, když mi dáš rodinu, jsem si uvědomil, jak jsem šťastný a těším se, až budu naše kluky učit hrát baseball a brebentit nebo chodit. Moc tě miluju, což už jsem ti dokázal mnohokrát a tak říkám už po 176, vezmeš si mě za manžela?“ Konečně jsem to ze sebe vypustil a měl jsem krásný pocit u svého mrtvého srdce.

Nádherně se na mě usmála a vyslovila snad nejhezčí slovo na světě. „ANO, ano, ano!!!“

Návalem radosti jsem ji popadl do náruče a začal se s ní točit na celé kolo, jenže mi nedošla jedna podstatná věc, stále jsme byli na loďce uprostřed jezírka. Oba jsme se neskutečně nahlas smáli a smích nás nepřešel, ani když jsme oba zahučeli do vody. Všichni na břehu na nás koukali jako na blázny, ale nám to bylo jedno, byli jsme šťastní, že máme jeden druhého a taky že máme naše drobečky, kteří zanedlouho přijdou na svět.

Ani ve vodě jsme se nepustili ze vzájemného objetí a náš kontakt jsme přerušili až tehdy, když se mi Rose začala v náruči klepat zimou. Vysadil jsem ji tedy zpět do našeho prázdného plavidla a zamířil ke břehu k přístavu. Stále nás neopouštěl smích a s velkou radostí jsme přijímali blahopřání od lidí, kteří viděli celé naše představení.

Nechtěl jsem, aby mi moje poklady nastydly, tak jsme se co nejrychleji dostali na okraj parku a poté si přivolali taxi a vydali se k našemu hotelu. Cestou jsem Rozince navlékl nový snubní prsten.

„Je nádherný,“ špitla.

„Strašně moc tě miluju,“ políbil jsem ji na její krásné rtíky.

„Jako já tebe,“ zamumlala a polibek mi oplatila. Řidič mě závistivě propaloval pohledem. Dělalo mi to dobře, protože tím mi dokazoval, že mám tu nejkrásnější bytost na světě.

Před hotelem jsme byli za pár minut. Držel jsem Rose za její krásnou ručku a pořád ji líbal na ten prsten. Tu milou recepční vystřídala mladá a vlezlá holka, která při pohledu na snubák málem dostala infarkt.

„Doneste nám oběd na pokoj,“ usmál jsem se na ni. Ani jsem nemusel říkat číslo pokoje, protože ho ta holka měla napsaný na papírku v srdíčku.

„Jistě,“ zrudla a papírek zmuchlala. Vesele jsem se na ni zazubil a šel k výtahu, kde čekala moje snoubenka. V pokoji jsme se převlékli do suchého a chvíli na to přinesli večeři.

Zbytek týdne jsme procházeli Řím. Rose si i nakoupila nové oblečení, které jí mimochodem opravdu slušelo. Ale už jsem se těšil domů. Ne, že bych nechtěl být s Rosie sám, ale už jsem měl absťák. Naposledy jsem byl na lovu v den odletu. A ještě k tomu jsem se snažil celý týden chovat jako slušňák, chyběly mi moje blbosti. Rose tu měla krev v láhvích, protože musela pít častěji.

Jasper

„Sakra, to není možný,“ nadávala Alice. Já byl ověnčený taškami. Zrovna jsme byli na poslední módní přehlídce a Alice samozřejmě musela všechny modely mít.

„Co se děje, lásko?“ přisedl jsem si k ní. Zrychleně dýchala, srdce uhánělo o sto šest a byla z ní cítit únava.

„Nesnáším moje lidství. Jsem pořád unavená a to dneska musíme stihnout to poslední nákupní centrum. Jestli ho nestihneme, tak odkládáme let, protože ho nemůžu nechat bez povšimnutí,“ lamentovala.

„Ale lásko, vždyť odlétáme zítra navečer. To stihneme, neboj,“ řekl jsem zděšeně. Jej, den navíc by mě zabil. Stačí, že trpím ten týden. Alice nemůže být bytost, ona je přírodní živel.

„Pojď, jedeme domů, ano? Zbytek zvládneme později,“ vytáhl jsem ji nahoru a cestou do auta jsem ji podpíral. Tašky jsem naskládal do kufru a Alice si zatím sedla do auta. Při cestě do hotelu usnula a tak jsem ji musel nést. Ne, že by mi to vadilo, pro moji lásku udělám cokoliv.

„Jaspere,“ vzdychla. Začal jsem se připitoměle usmívat. Zdálo se jí o mně. Láskyplně jsem ji políbil do rozježených vlasů. V pokoji jsem ji uložil do postele a šel se vysprchovat. Cítil jsem se unavený, i když jsem upír. Alice nás ale dokáže unavit. Miluju ji a přemýšlím, že ji požádám o ruku. Emm měl moc dobrý nápad a Al by byla ráda, kdyby mohla zařídit víc svateb. Byla by ve svém živlu.

Najednou se ozval křik. Rychle jsem vypnul vodu a upíří rychlostí se přemístil do ložnice. Kolem sebe ručník.

„Co se děje?“ vyděšeně jsem se k Alici posadil.

„Já… viděla miminka. Bella čeká dvojčátka. Ona je chovala a hrála si s nimi,“ koktala.

„Vždyť Bell čeká jen jedno, ne?“ zeptal jsem se zmateně.

„To říkal Carlisle, ale co když Bell čeká jednovaječný? A my dvojvaječný? Rose je třeba vyvinutější, proto byly vidět tři… já nevím jak je to možné,“ mlela rychle. Kdybych nebyl upír, nerozuměl bych jí. Toto bylo určitě hodně zajímavé zjištění. Ale stále mi bylo divné, že to Carlisle nepoznal na ultrazvuku, ale teď to nebudu řešit a užiju si poslední noc tady v Paříži s mojí láskou v náručí.

Bella

Ještě stále jsme na ostrově Esmé, ale už nám zbývá pouze pár dní pobytu tady. Domů se mi moc nechce, i když musím říct, že mi všichni moc chybí. A také je potřeba, aby Carlisle zkontroloval toho drobečka, kterého tu mám s sebou pod srdcem.

Strašně moc jsme si to tu užili. Většinu času jsme se vyhřívali na pláži nebo okupovali ložnici, což se dělo nejčastěji.

Jak už jsem říkala, zbývá nám ještě pár dní, tedy abych byla přesnější, jeden den a jedna noc. A já bych ještě ráda podnikla jednu věc, než se vrátíme domů. Mým snem vždy bylo zaplavat si s delfíny. Edwardovi jsem se o tom už zmínila a nebyl proti, tak se dneska vypravíme na naší malé jachtě kousek dál na moře a pokusíme se nějaké vypátrat a zaplavat si s nimi. Samozřejmě, že by bylo jednodušší zajít do vodního světa v Riu, ale u nás nic nejde jednoduše. Za prvé, je tu náš menší problém se sluncem, na kterém se Edward nádherně třpytí, a za druhé, chceme mít soukromí.

Momentálně si užívám ještě chvilku v posteli po dnešní divoké noci a Ed něco prohání na notebooku. Pozorovala jsem ho pyšným pohledem a stále, ani po těch mnoha letech, jsem nemohla uvěřit, že je můj, jenom můj. Asi jsem se zamyslela, protože jsem si nevšimla, že se přemístil ke mně na postel. Zaregistrovala jsem ho až tehdy, kdy se něco studeného dotklo mé tváře.

„Copak, copak, paní Cullenová, ještě se vám nechce z postele?“ zeptal se a něžně mě líbal na ústa. Pouze jsem zakroutila hlavou, abych nepřerušovala kontakt mezi našimi rty.

„A není vám pod tou peřinkou smutno?“ řekl se šibalským úsměvem na tváři a s jiskřičkami v očích.

„Není!“ vykřikla jsem a schovala se celá pod peřinu.

„Není?“ optal se znovu.

„Ne, není,“ odpověděla jsem stejně jako předtím, ale už věděla, co bude následovat. Ed se mi začal dobývat pod peřinu a přitom mě lechtal na místech, kde jsem moc lechtivá a o kterých věděl jen on.

Smála jsem se a kopala na celé kolo. A nakonec jsem se vzdala, protože už jsem se málem počůrala.

„Dobřééé, dobřééé, vzdávám se!“ vzdala jsem se.

„Cože? Asi jsem špatně slyšel, mohla bys to zopakovat?“ dělal, jako že je hluchý a přitom slyší úplně všechno.

„Říkala jsem, že se vzdávám, že jsi vyhrál. Máš pravdu… je nám strašně smutno,“ přiznala jsem porážku a dobrovolně nadzvedla peřinu, aby si ke mně mohl lehnout.

Přitulila jsem se k němu a nechala ho, aby mě hladil ve vlasech, a společně jsme relaxovali.

Po rychlém obědu mě Ed odnesl na naši malou jachtu a zamířili jsme na otevřené moře. Seděla jsem na přídi lodi, kde bylo skvělé místo na opalování a zároveň skvělý výhled na Edwarda, kterého jsem s velkým úsměvem pozorovala.

Stál za kormidlem a v ruce držel kompas a mračil se na něj. Připadal mi jako Jack Sparrow z film Piráti z Karibiku s kompasem, který neukazuje sever.

„Lásko, můžeš mi říct, kam máme namířeno?“ Už jsem to nevydržela a musela se ho zeptat.

„No, řekl jsem si, že když už nám tu moc času nezbývá, tak že ti splním to tvé přání zaplavat si s delfíny. Vygoogloval jsem místo, kde by se měli zdržovat, ale nějak to namůžu najít, protože to místo by mělo být přesně tady. A žádní delfíni tu nejsou,“ vysvětloval mi trošku zklamaně, ale pak se stalo něco krásného. Přímo před přídí naší lodi vyskočil krásný delfín a zanedlouho po něm i další jeho vrstevníci. S Edwardem v zádech jsem se přesunula na příď a pozorovali jsme tu nádheru. Ed si stoupl za mě a objal mě okolo pasu a své dlaně něžně položil na mé bříško.

Po chvíli to narušil Edwardův tichý hlas.

„Tak co, půjdeme k nim nebo se budeme jenom dívat?“ zašeptal mi tiše do ucha.

„Půjdeme k nim, tedy jenom pokud to není nebezpečné. Začínám z nich mít docela strach, protože jich je hodně,“ začala jsem pochybovat.

„Neboj se, budu tam s tebou. Nic se vám nestane, to ti slibuji, jako že se Edward Cullen jmenuji.“ Uklidnil mě, takže nám nic nebránilo vlézt do moře a zaplavat si s delfíny.

Večer jsme se jen tak váleli po pláži. Písek byl krásně vyhřátý. Edward mi oždiboval ouško a hladil mě snad úplně všude.

„Edwarde, to lechtá, nech toho,“ smála jsem se, když mi s oždibováním přejel na krk.

„Ale mně se nechce,“ zafuněl a nalehl na mě. Smích mě přešel a ovládlo mě vzrušení.

„Edie?“ vzdychla jsem. Polibky mě pálil po hrudníku a ňadrech.

„Hmm?“ zeptal se a podíval se na mě se zvednutým obočím, aniž by mě přestal líbat.

„Miluju tě,“ přitáhla jsem si ho na úroveň hlavy a hladově se vrhla na jeho rty. Moje činy měly rázný spád a během chvíle jsme se promilovali do slastných vrcholů. Pak jsme jen pozorovali necelý úplněk a mazlili se, dokud jsem neusnula.

Carlisle

Už nám zbývá jen jeden den samoty. Děti zítra večer přiletí. Musím holky prohlédnout, abych se ujistil, že jsou prcci v pořádku. Esme jsem prohlédl už dneska. Vše je v nejlepším pořádku. Teď mi sladce chrupká v ložnici a já se opět snažím najít něco v knihách. Poloupíři… poloupíři… prostě nic. Ach jo. Abych pravdu řekl, bojím se porodu. Asi si říkáte, že to je až za dlouho, ale musíme být připraveni na všechno.

„Carlisle?“ uslyšel jsem zavolání Esme.

„Ano, miláčku?“ vlítl jsem do ložnice.

„Pojď si ke mně lehnout,“ natáhla ke mně ospale ruku. S úsměvem jsem se vedle ní položil.

„Co podnikneme? Děti zítra přijedou… Co třeba okouknout památky v Evropě?“

„To je super nápad,“ usmála se na mě.

„Ok, jdu nám objednat tryskáč, ať to stihneme,“ vyskočil jsem z postele k telefonu. Esme se odebrala do koupelny a já vytočil číslo.

„Dobrý den, chtěl bych si na dnešek pronajmout ten nejrychlejší tryskáč, který máte. Na ceně nezáleží,“ řekl jsem jim mé požadavky.

„Jistě, máme tu ještě poslední letoun X150w. Na kdy ho chcete?“ ozval se hrubý mužský hlas.

„Na dnešek, dejme tomu za hodinu na letišti v Seattlu?“ navrhl jsem.

„Ano, to je možné, na jméno?“

„Carlisle Cullen,“ odpověděl jsem.

„Dobře, zaplatíte až po navrácení, stačí jen zaplatit zálohu, vše?“

„Jistě, děkuji, nashle,“ zavěsil jsem. Vyběhl jsem nahoru.

„Jdu se nasnídat,“ políbila mě moje milovaná a já zatím sbalil pár potřebných věcí. Když jsem sešel dolů, akorát uklízela nádobí do myčky.

„Hotovo, můžeme jet,“ řekla.

„Dobře,“ chytil jsem ji za ruku a odváděl ji do auta. Tašku jsem hodil dozadu a rychle vyjel do Seattlu.

Esme zapnula rádio a pobrukovala si melodie, které tam vyhrávali. Za 45 minut jsme byli v Seattlu na letišti. Zaparkoval jsem, zaplatil parkovné a s taškou v ruce a Esme zavěšenou v mém rámě jsem se vydal na oddělení soukromého letiště. Zaplatil jsem zálohu, pilota a palivo a mohli jsme letět. Usadili jsme se do letadla a po 10 minutách jsme vzlétli směr Londýn…

 Líbilo? Snad nám tu zanecháte nějaké komentáře. :D Teď budou prázdniny, tak snad toho sesmolíme víc a možná, opravdu jen možná, budou přibývat kapitoly častěji. Ale nic neslibujeme. Vaše Pawi a Jaylie.

  « ƒ »

Autor: Pawi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek O-ou! 9. kapitola: