Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » O-ou! 8. kapitola

Máte tu další kapitolu! Co se stane Alici? A čeho se vyděsí Esme? Proč bude Jasper vyšilovat? A co provede Emmett? Přečtěte si to! :P Tak enjoy, Vaše Pawi a Jaylie.

„Lásko, žádný kufry navíc nepotřebuješ, kdyby náhodou, koupíme je.“ Ujistil jsem ji. „Ale teď už opravdu musíme jet, abychom stihli let.“

Alice 

Tak moc mě štvalo, že nevím, kam jedeme. Nikdy se nestalo, že bych něco nevěděla dopředu, ale najednou si nastoupí moje sestra a konec. Vrrr… Ale Alice, klid, Jazzík má pro tebe překvapení, uklidňovala jsem se. Doufám, že se tam bude dát nakupovat. Ale hlavní je, že tam budu s Jasperem. Sakra moje myšlenkové pochody se pořád mění. To těhotenství se mnou dělá divy. Ty jo, já budu máma, to zní tak krásně. Celý svůj život jsem si myslela, že to není možné a ani po tom nějak netoužila, ale teď když vím, jaké to je čekat potomka, tak bych se toho nikdy nevzdala.

Budu jim moct nakupovat oblečení, kosmetiku a Esme pomůžu zařídit dům. Doufám, že budeme mít alespoň jednu holčičku, která bude tak trochu po mně. Mám ráda nákupy a moc mě baví.

„Dáte si něco k jídlu?“ vyrušila mé myšlenky letuška.

„Ano, dejte nám to nejlepší, co tam máte,“ ozval se můj milovaný manžel.

„D-dobře,“ vykoktala a položila přede mě talíř s kroketami, hovězím plátkem a sosem. Moje sliny si dělaly, co chtěly a už se množily.

„Děkuji,“ popadla jsem příbor a okamžitě to do sebe naházela. Letuška se rychle vypařila a Jasper mě pobaveně sledoval.

„Co?“ nechápavě jsem pokrčila obočí. Po posledním soustu jsem si utřela ruce a pusu do ubrousku a talíř odsunula.

„Když si představím, že jsi před necelými třemi týdny lidské jídlo nesnášela, tak se musím nad tvými chutěmi smát,“ uchechtl se a políbil mě na čelo. Let byl v pohodě. Sice jsem se to z Jazze snažila vydolovat, ale nešlo to. A když jsem se snažila kouknout z okna, když jsme přistávali, abych viděla, co za město to je, Jasper mi to zase nedovolil. Měl výhodu, seděl u okna, takže jen zatáhl roletu a bylo.

Letiště jsem nepoznala, ale měla jsem takový ten pocit déja vu, takže jsem tu už někdy byla?

„Lásko, vítej v Paříži,“ šeptl mi můj miláček do ucha, když jsme vystupovali před hotelem.

„Páni, to je super, já tě miluju,“ skočila jsem mu kolem krku.

„Já tebe taky,“ se smíchem mě objal a pak políbil. Po ubytování v hotelu jsme šli na noční prohlídku Eiffelovky, která stála přímo před naším obrovským oknem našeho luxusního apartmá ve 28. patře.  

Druhý den mě čekalo překvápko.

„Lásko, snídaně, vstávej,“ budily mě polibky.

„Hmmm… vždyť už jdu,“ sedla jsem si a pořádně se protáhla.

„Mám pro tebe překvapení,“ šeptl mi do ucha. Natěšeně jsem otevřela oči a rozhlížela se.

„A kde?“ Zvedla jsem dokonce i talíř s omeletou na tácu.

„Hledej,“ zasmál se. Se skousnutým rtem jsem mu začala šacovat kapsy u kalhot.

„Sakra,“ špitla jsem a sáhla za kalhoty. V zadu jsem nahmatala nějaký papír, vyndala jsem ho a koukla se, co to je.

„Ó můj bože,“ skočila jsem mu kolem krku. Tý jo, V.I.P. vstupenky na podzimní týden módy.

„Já tě tak miluju,“ políbila jsem ho na krk.

„Já tebe taky,“ zasmál se.

„To je krásný překvápko,“ začala jsem nadšeně mávat vstupenkami.

„Jsem rád, že se ti to líbí, ale teď papkej,“ pošoupl ke mně tác se snídaní.

„Dobře, už máme velký hlad,“ souhlasila jsem a s chutí se pustila do jídla. Bylo to vynikající, jako doma od Esmé.

Na dnešní den jsme si naplánovali prohlídku Paříže. Znova jsme se stavili u Eiffelovy věže a dokonce vylezli i nahoru. Výhled byl nádherný, Paříž jsme měli jako na dlani.

Dále jsme se vydali k Vítěznému oblouku, který nechal postavit Napoleon. A nakonec jsme pokračovali do Louvru. Louvre je obrovský a asi nejvíce mě uchvátila Mona Lisa. Po velmi náročném dnu plném chození a prohlížení památek jsme se vrátili do hotelu. Hotel byl obrovský a nádherný. Na první pohled bylo vidět, že je pro lepší společnost, tedy pro lidi, v našem případě upíry, s velkými finančními obnosy. 

Měla jsem velký hlad, i když jsme se na jídle stavovali v jedné restauraci.

Zatímco jsem si dopřávala krásně teplou sprchu, Jazz mi objednal jídlo, které na mě už čekalo v pokoji.

Po jídle jsme se usadili na gauči a vychutnávali společnou chvilku. Mazlili se, objímali, proběhlo pár polibků a sladkých slovíček, ale šla jsem brzy spát, protože na nás zítra čekal náročný den a nejenom zítra, vlastně celý tento týden. Strašně moc se těším, až vyměním celý svůj šatník a určitě i přistavím další část šatny… no, budu to muset pořádně promyslet. Usnula jsem s krásným pocitem, který mě neopustil ani ráno.

Probudila jsem se brzo, bylo to tím, že už jsem se nemohla dočkat. Hned jsem vyskočila z postele a zavřela se do koupelny, kde jsem provedla ranní očistu a poté se rychle upalovala nasnídat. K snídani jsem měla… ani nevím, co to bylo, ale bylo to vynikající.

V tom spěchu jsem ani nestihla pozdravit Jazze, tak jsem to urychleně napravila, když jsem se vracela do ložnice obléci se.

Jazz byl v našem menším hotelovém obýváku a koukal na zprávy. Rychle jsem k němu skočila a políbila ho, měla jsem v plánu jen malý polibek, ale Jazz ne.

Přitáhl si mě do náruče, opatrně položil na gauč a lehl si nade mne. Já si ho přitáhla za límeček košile a nehodlala ho pustit.

Úplně jsem zapomněla na dnešní den a na to, kam máme namířeno. Těšila jsem se jako malá. A byla jsem strašně moc vděčná Jasperovi za to, že to pro mě zařídil a hlavně za to, že tu bude se mnou, i když vím, že bude trpět. 

Najednou jsem dostala vizi. Kroutila jsem se na posteli a vzdychala bolestí. Jasper seděl u mě a vyděšeně mě pozoroval, pak volal Carlisleovi, tam vize končila. Byla jsem z toho docela vyděšená.

„Miláčku, děje se něco? Cítím z tebe strach,“ posadil nás Jasper.

„Já nevím, měla jsem vizi,“ šeptla jsem, ale najednou jako bych dostala křeč. Znovu a znovu. Z podbřišku se mi vydal slabý plamen, který pomalu postupoval do všech stran až po konečky prstů u nohou a rukou. Když se dostal do srdce, bolestně jsem vzdychla.

„Lásko? Co se děje?“ chytil Jazz mou tvář do dlaní. Najednou jsem dostala pocit dejá vu. Připomnělo mi to mou přeměnu. Konečně jsem si vzpomněla, i když ta bolest byla nesnesitelná. Ani jsem si to neuvědomila a ležela jsem na posteli a bolestně kníkala.

„Alice, co se to děje?“ vzlyknul. Jenže najednou bolest začala ustupovat, až se vytratila úplně a mně najednou začalo bít srdce.

„Je to v pořádku.“ Posadila jsem se a objala ho.

„Co to bylo?“ Pevně se ke mně přitiskl.

„Naši drobečci,“ odpověděla jsem mu.

„Cože? Počkej… tobě bije srdce?“ optal se mě se šokovaným výrazem.

„Jo, ale neboj, to je v pořádku. Esme a Bells už taky tluče, takže je to normální.“ Stále překvapený na mě hleděl, jako bych spadla z višně.

„Ale jak to?“ stále vyzvídal.

„Nevím, viděla jsem, jak se to stalo holkám a jak se pak Carlisle snaží něco objevit. Ale je to asi tím, že nás budou děti potřebovat jako lidi.“

„Hmm,“ řekl Jazz zamyšleně, „je to zajímavé.“

„Jo, to jo, ale teďka pohni zadečkem, protože se jde do víru módy!“ vypískla jsem nadšeně a rychle se doběhla zkontrolovat do koupelny, jestli na mně nejsou nějaké nedostatky. Naštěstí nebyly, tak se mohlo vyrazit.

Před hotelem na nás čekalo naše autíčko s velkým kufrem, jak jinak. Mám v plánu toho hoooodně moc nakoupit všem členům rodiny, tak je velká kapacita kufru nezbytností.

Esme

Byla jsem v domě. V našem domě. Najednou se ozval dětský pláč. Vyběhla jsem nahoru a otevřela jsem růžové dveře. Musela jsem se zděsit. Podlahu pokrývala růžová plovoučka a malý růžový kobereček. Zdi byly světle růžové s tmavě růžovými tvary. Postýlka, stoleček, židlička, závěsy, žaluzie… prostě všechno bylo růžové. Zděšeně jsem šla k postýlce a tam leželo miminko v růžovém oblečení, s růžovým dudlíkem a růžovými tvářemi, ale byl to chlapeček. Musela jsem zděšeně vykřiknout.

„Copak?“ přiběhl Carlisle a vzal mě do náruče.

„Zdál se mi hrozný sen,“ svěřila jsem se mu a víc se přitulila.

„Chceš mi to říct?“ zeptal se. Podívala jsem se mu do očí a kývla. Nemohla jsem odolat jeho zvědavosti.

„Zdálo se mi, že máme chlapečka a já mu udělala růžový pokojíček. Postýlku, hračky, a to všechno bylo v růžové. Dokonce i okenní rámy a futra,“ oklepala jsem se. Bylo to hrozné. Chudinka můj synáček. Tohle bych mu nikdy neudělala. Podívala jsem se na Carlislea a nemohlo mi uniknout, jak mu cukají koutky. Dotčeně jsem se na něj podívala, ale pak mi došla absurdnost toho snu a musela jsem se rozesmát. Můj miláček se ke mně tiše přidal, ale přerušil nás telefon.

Nevnímala jsem hovor. Zašla jsem do koupelny a opláchla se. Láskyplně jsem si pohladila bříško. Jsem tak šťastná. Tedy vždy jsem byla, ale teď jsem ještě víc. Oblékla jsem si župan a šla se posadit do naší ložnice na postel.

Carlisle pořád telefonoval.

„Jo,“ objevil se mu úsměv na tváři.

„Aha, tak já budu končit, mějte se,“ poznala jsem hlas Jaspera a pak se ozvalo jen pípání. Miláček se zadumaně zakoukal do zdi, ale jeho myšlenky asi přerušil můj kručící žaludek.

„Máš hlad,“ otočil se a usmál. Popadl mě do náruče a odnesl mě do kuchyně. Položil mě na židli ke stolu a zmateně se rozhlížel.

„Já neumím vařit,“ vydechl nevěřícně a s otevřenou pusou a vykulenýma očima se posadil vedle mě.

„To nevadí, jsi zase na jiné věci,“ chlácholila jsem ho. Sama jsem se vrhla k ledničce a udělala jsem si lívance s jamem a pár i se skořicí. Když jsem dojedla, dala jsem talíř do myčky a vyběhla do koupelny. Dala jsem si dlouhou sprchu. Vešla jsem do ložnice a dost mě šokovalo, že mi neleží oblečení na posteli. Sakra, Alice tu vlastně není, řekla jsem si smutně. Moc mi chybí. Sama jsem se oblékla a sešla dolů. Na stole jsem měla rozdělaný návrh a tak jsem se do něho pustila. Carlisle mě skenoval pohledem.

„Co je?“ zeptala jsem se ho po půl hodině okukování.

„Nic, jen jsi krásná a já tě moc miluju,“ přesunul se ke mně a políbil mě.

Následující hodiny byly naprosto úžasné.

Bella

Na ostrově to je úžasné. Jsme tu už 3 dny a všechny jsme prolenošili. Koukali jsme na filmy na obrovské plazmovce, plavali v moři mezi korály, milovali se na pláži a v ložnici, lovili zdejší zvěř, povídali si o budoucnosti. Prostě pohodička, klídek. Už nám chybí jen ten tabáček.

Nejvíc mě štvaly ty prospané noci. Proč musím spát? Radši bych je promilovala s Edwardem. A stejně, moje myšlenkové pochody nechápu. Za prvé plácám páté přes deváté, za druhé spánek miluju, ale tady se mi to nějak nehodí, a za třetí, to těhotenství mi začíná mávat s emocemi.

„Lásko?“ vyrušil mě Edward z přemýšlení.

„Hmm?“ zvědavě jsem zvedla hlavu, ale nikde tu nebyl.

„Nechceš mi pomoct v koupelně?“ ozvalo se z místnosti za rohem.

„Víš, já nevím,“ provokovala jsem ho.

„Co?“ ozval se zděšeně. S úsměvem jsem si to mířila za ním.

„Já jen, že nemám chuť ti pomáhat,“ pokrčila jsem rameny.

„Ale…“ zaseknul se. Stál ve sprše pod proudem vody. Svlékla jsem se.

„Radši si mě hned vezmi,“ zašeptala jsem. Edward si oddechl a omámeně si mě přitáhl do sprchového koutu. Polibkem mě vtáhl do neutuchající vášně. Zase.

Jsem poslední dobou strašně sexuchtivá.

Rose

Emmett je poslední dobou, tedy spíše poslední 3 dny, strašně nervózní. Je normální, aby se upír klepal? Asi ne, ale Emmettovi se to nějak daří. Za těch pár dní, co tu jsme, jsme stihli projít jen pár památek. Většinu času zkoumám jen jednu starou věc a to je můj Emmettek. Jak já ho miluju. A moc se těším na naše drobečky. Jsme v půlce druhého měsíce a já na tom jsem jako ve 4. Samozřejmě ne od pohledu, ale ty pocity...

„Lásko?“ probral mě Emmettův hlas.

„Hmm?“ tázavě jsem zvedla obočí.

„Ehm… nechceš se jít projít?“ zeptal se miláček. Zase mi přišel nervózní a dokonce víc než obvykle.

„Dobře,“ podezřívavě jsem si ho měřila.

„Děje se něco?“ ptala jsem se.

„Ehm… neee… jen to… mě tak napadla procházka? Na náměstí jsme ještě nebyli… a tak jsem si řekl, že se tam podíváme?“ odpověděl. 

„Dobře, jen se obléknu a můžeme jít,“ pokrčila jsem rameny. V šatně jsem na sebe natáhla bílé šaty, učesala se a jemně namalovala. Venku je teplo, ale zataženo, takže se nemusíme bát prozrazení.

„Můžeme!“ zavolala jsem. Emm už stál u dveří v černých riflích a bílé polokošili s rozepnutými horními knoflíčky. Krátké rukávy krásně ukazovaly jeho svaly.

„Miluju tě,“ špitla jsem a políbila ho. Přišlo mi, že ho to trochu uklidnilo.

„Já tebe taky,“ podíval se na mě něžně. Pááni, Emmett se nám nějak mění, řekla jsem si pro sebe.

„Jdeme?“ zeptal se a už mě táhnul, samo že opatrně, k výtahům. Sjeli jsme dolů a vydali se projít náměstí.

„Dáš si zmrzku?“ zeptal se, když jsme procházeli kolem cukrárny.

„Jo… čokoládovou a vanilkovou,“ olízla jsem si rty.

„Posaď se támhle,“ ukázal na lavičku pod lípou.

„Dobře,“ usmála jsem se. Emm zapadl do cukrárny a já se šla posadit. Lavička byla ručně vyřezávaná, nebo to tak alespoň vypadalo.

„Lásko? Musím ti něco říct,“ ozval se Emmett a podával mi zmrzku.  

Tak jak se vám to líbilo? Vaše komentáře byly velice potěšující. Snad nám tu opět necháte kritiku nebo alespoň smajla. :) Nebo máte nějaké otázky či přání? Zkuste napsat a my se pokusíme odpovědět nebo vyhovět. :D Shit, to zní jako reklama. :D No, to je fuk, ale stejně díky. Pawi a Jaylie.

« ƒ »

Autor: Pawi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek O-ou! 8. kapitola:

Přidat komentář:

Nick:

Text: