Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » O-ou! 6. kapitola

08.09.2010 (16:30) • Pawi • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 4207×

To už jsem nemohla vydržet a na Jaspera se vášnivě vrhla…

Začala jsem ho chtivě líbat a zatlačila mu do hrudě, aby se přemístil na postel. Asi jsem do něho zatlačila moc silně, protože na postel spadl s žuchnutím, pevně si mě k sobě přivinul a přidal se svými rty k těm mým. Překulil se nade mne a stále mě líbal. Jednu ruku měl na mém zátylku a druhou objížděl siluetu mého těla.

Nechtěla jsem to moc zdržovat, tak jsem mu začala pomalu rozepínat košili. Každé místečko, které jsem rozepnutím knoflíčku odhalila, mě neuvěřitelně rozpalovalo. Toužila jsem po něm strašně moc. Přetočil se na záda a mě si přetočil na sebe. Rozepla jsem poslední knoflíček jeho košile, odhodila ji pryč a líbala jsem Jazze na krku, hrudi, břiše, až jsem se dostala ke knoflíku jeho kalhot. Hned co jsem se ho jen dotkla, opět mě přetočil pod sebe a zbavil mě šatů, které jsem měla na sobě. Ležela jsem před ním jenom v kalhotkách, protože se podprsenka do těch šatů nehodila.

Prohlížel si mě s úsměvem na tváři a s jiskřičkami v očích. Jak jsem tam tak ležela polonahá, tak si začal hrát s mými ňadry. Slyšela jsem svůj zrychlený dech a roztoužené vzdechy. Nemohla jsem to vydržet, tak jsem mu rychle rozepla nejprve knoflík a poté zip u jeho kalhot. Pokusila jsem se mu je vysvléknout, ale nešlo mi to, tak si je Jasper vysvlékl sám.

Hned poté se vrátil k mým rtům a něžně mě začal hladit po těle.

Rukou mi projel mezi ňadry, obkroužil pupík a vjel mi s ní pod mé kalhotky. Když se jeho ledové prsty dotkly mého právě hořícího nejintimnějšího místečka, myslela jsem, že se zblázním. Už jsem nemohla dál čekat, potřebovala jsem ho, potřeboval jsem ho cítit v sobě. Přitáhla jsem si ho za vlasy blíž k sobě a zašeptala jsem mu do ucha „Chci tě!“

Najednou jsem byla bez posledního kousku prádla, které jsem měla ještě na sobě, a on bez boxerek.

„Nechci vám ublížit, ale už tě taky strašně moc chci,“ řekl a spojil naše těla. Celá jsem se prohnula z té rozkoše, kterou mi ten pohyb dával.

Pánví jsem vycházela vstříc jeho pohybům a nehty mu zarývala do ramen. Když už jsme se blížili k vrcholu, zrychlili jsme naše vzájemné pohyby. Nakonec ve mně vybuchla sopka a já vykřikla Jasperovo jméno.

„Milujeme tě,“ zašeptala jsem Jazzovi potom, co jsem aspoň trochu zklidnila svůj dech.

„Taky vás miliju,“ šeptl, políbil mě a pevně mě objal a zabalil do deky.

Krátce na to jsem upadla do hlubokého spánku.

Bella

„Edwarde, no ták, řekni mi to!“ přemlouvala jsem Edwarda dnes už asi po sté. Domů jsme dorazili kolem druhé odpoledne.

„Ne, ne, lásko. Je to překvapení,“ odpověděl jako pokaždé.

„Víš, že nemám ráda překvapení, a jestli mi to neřekneš, přísahám, že se sbalím a odejdu a už se k tobě nikdy nevrátím."

Zasmál se. „Bello, nesnaž se mi vyhrožovat. K ničemu to není.“

„Dobře, pokud mi neřekneš, kam máme namířeno, tak s tebou nikam nejedu,“ řekla jsem už pěkně rozzlobeně.

„Lásko, nezlob se, ale do toho letadla tě dostanu buď po dobrém, nebo po zlém, je to jen na tobě,“ řekl stále s úsměvem ve tváři. On se snad dobře baví?

„Ty bys použil násilí na ženu? A ještě k tomu těhotnou? Styď se!“ hrála jsem hru a jakože naštvaně odešla do ložnice.

Nepřišel za mnou, což jsem se dost divila, ale nechala jsem to být. V pokoji jsem si lehla do postele a pustila si hi-fi. Musela jsem usnout, protože když jsem se vzbudila a podívala se na hodiny, ukazovaly šest hodin večer. Můj dlouhý spánek taky dokazoval můj žaludek, který vydával pěkně hlučné zvuky. Vydala jsem se proto dolů pro něco k jídlu. Když jsem scházela schody, všimla jsem si Edwarda, který seděl na sedačce v obýváku a koukal na televizi. Dělal, jako že si mě nevšiml, ale to není možný. Nepromluvil a já to v plánu neměla, tak jsem kolem něho pouze prošla do kuchyně, kde jsem prohledala ledničku.

Našla jsem pár použitelných surovin a dala se do příprav. Vonělo to krásně a můj žaludek jako by to vycítil a začal o sobě dávat vědět stále víc nahlas. Jídlo bylo hotové za chvilku a já se do něho s radostí pustila. Zrovna jsem měla pusu plnou té dobroty, když mě někdo zašeptal do ucha, až jsem se lekla a začala se dusit. Byl to Edward a byl nebezpečně blízko.

„Ty nás chceš snad opravdu zabít! Podívej se, co děláš, vždyť jsem se právě udusila,“ soptila jsem na něho.

„Promiň, jen jsem ti chtěl oznámit, že za hodinu odjíždíme,“ oznámil mi, jako by se nechumelilo.

„Pozóór, chtěl si říct, odjíždíš. Já jsem se vyjádřila, myslím dost jasně. Pokud mi neřekneš, kam jedeme, tak jedeš sám, miláčku,“ upozornila jsem ho s úsměvem a hodlala odejít, ale chytil mě za ruku a přitáhl k sobě.

„Pořád tak paličatá,“ zašeptal mi do ucha a přitom mě jeho dech studil na krku, až jsem se zachvěla, „když ti řeknu jenom pár nápověd, pojedeš?“ optal se a doufal s tím, že budu souhlasit.

„Podle toho jaké to budou nápovědy.“

„Myslím,“ políbil mě na rty, „že to místo máš moc ráda a už dlouho jsme tam nebyli,“ znovu mě políbil tentokrát na nos, „je tam teplo a svítí slunce… a to ti musí stačit.“

„A víc tam toho v zásobě nemáš? Protože tohle mě asi nepřesvědčí.“

„Ne, protože kdybych ti toho vyzvonil víc, tak by to už nebylo překvápko.“

„Hmm… tak v tom případě…“ Otočila jsem se od něho a pomalu odcházela ke schodům.

„Bello?“

„Ano?“ dotázala jsem se, ale pokračovala v cestě.

„Můžeš mi říct, kam jdeš?“ byl vyvedený z míry, možná z mého chování.

„Kam bych asi tak mohla jít, ty trumpeto, jestli mám s tebou někam jet, tak asi budeme potřebovat něco s sebou. Takže jdu balit,“ odpověděla jsem a byla právě v půlce schodů.

„Lásko, myslím, že jsi zapomněla na Alice,“ podotkl s úsměvem. A já se hnedka obrátila a scházela ze schodů, protože jestli už je zabaleno, no tak se může vyrazit. Popravdě nemám ráda překvapení, ale jestliže Ed říkal, že je to místo, které se mi líbí, no, tak na to jsem zvědavá…

Jasper

„Lásko? Kam jedeme, ať vím, co si sbalit,“ mámila ze mě Alice informace.

„Nemusíš balit. Já to už udělal. A za 30 minutek vyjíždíme, tak se obleč, venku je zima,“ upozornil jsem ji a líbnul na spánek. Uraženě si odfrkla.

„Bello! Okamžitě stáhni štít!“ zakřičela a běžela dolů do přízemí, odkud se ozývaly hlasy Edwarda a Belly.

„Ahoj, Alice. Ne, nestáhnu,“ usmála se na Alici škodolibě. Potkaly se už na schodech.

„To není fér!“ dupla si. Byla strašně roztomiloučká, když se zlobila. Měl jsem chuť ji unést jen pro sebe do pokoje. Ale budeme na sebe mít času dost v Paříži.

„Ale je. My ostatní taky nevíme, co se děje,“ dupla si Bell. Bylo to komické. Edward se přiběhl podívat, co se děje, a když viděl ty dvě nahněvaně stát proti sobě, ještě k tomu si obě duply, vybuchl smíchy. Nemohl jsem jinak a začal jsem se smát taky. Jeho emoce byly silné a já stál vedle něho. Snažil jsem se klidnit, a tak jsem se jen pochechtával.

„Bellinko, prosím,“ udělala Alice psí očka, kterým se nedalo odolat.

„Ne,“ odsekla moje švagrová a oddupala do své ložnice. Edward zmlknul a utíkal za ní.

„Miláčku, nezlob se. Vždyť už jsi byla v pohodě,“ slyšel jsem ho říkat, ale po chvíli mě to nezajímalo. Alice oddupala do naší ložnice stejně jako Bella a já ji mohl odprošovat tak, jak to dělal Edward.

„Miláčku, nezlob se. Vždyť by to pak nebylo překvapení. Bude se ti to líbit. Víš, jakou bys mi udělala radost, kdybych tě mohl poprvé za celou svou existenci s tebou překvapit. Lásko, prosím.“ Šel jsem k ní po kolenou. Vím, jsem naprostý podpantoflák, ale stejně ji miluju. Dělá mi radost, když je Alice šťastná, ale tohle jí neřeknu.

„Dobře,“ přimhouřila oči a nedůvěřivě se ke mně přisunula.

„Strašně moc vás miluju, nezlob se. Jen ti chci udělat radost s překvapením,“ usmál jsem se váhavě a objal ji.

„Dobře, ale ty mě zkus pochopit. Jsem zvyklá všechno vědět dopředu. A teď nevidím nic.“ Mluvila tak zkroušeně. Musel jsem ji víc zmáčknout.

„A mimochodem, taky tě milujeme,“ líbla mě do vlasů.

„No vidíš, teď se teple oblíkni. Za 15 minut vyjíždíme,“ popošoupnul jsem ji k šatně. Radostně zatleskala a vrhla se na oblečení. S úsměvem jsem vzal kufry a odnesl je do mého porsche.

Edward od nás z ložnice také táhl jejich kufry, které jim Alice přichystala a skládal je do jeho Aston Martina. Emmett cpal jejich bagáž do jeepu.

„Na co ty holky potřebujou tolik kufrů, mě stačí jeden velkej,“ stěžoval si a zase je vyndal, protože se mu tam nevešly. Snažil se je tam naskládat všemožnými způsoby a já a Edward, kteří jsme už měli hotovo, jsme ho se smíchem pozorovali.

„Může mi někdo pomoct?“ Hodil kufry zase na zem.

„Prosim tě, uhni,“ odstrčil ho Ed a ladně tam kufry naskládal. Vešly se tam akorát.

„Jak jsi to udělal?“ divil se. Ani nestihl odpovědět a holky tu stály celé natěšené. I když Alice byla trochu nervózní, protože nic neviděla a z Belliných emocí jsem cítil trochu nevraživosti, protože nevěděla, kam jedeme. Ale Rose, i když nevěděla, kam jede, byla celá natěšená a šťastná.

„Počkejte, musíme to oznámit rodičům,“ řekl jsem a vběhl do kuchyně. Na lísteček jsem načmáral krátký vzkaz.

Mamčo a taťko

Vyjeli jsme si na výlet a vrátíme se v neděli. Prosím, omluvte nás ve škole a užijte si týden samoty. ;-D Pa pa Jazz, Al, Ed, Bell, Emm a Rose.

Nasedl jsem do auta a vyjel za Edwardem do města na letiště. Za mnou jel Emmett. Jeli jsme jen 100 km/h kvůli holkám, i když jsem slyšel, jak Bella Edwarda pobízí na vyšší rychlost, stejně nezrychlil a já byl stejného názoru.

„Miluju tě,“ políbil jsem mojí drobounkou manželku do vlasů.

„Já tebe taky a nezapomeň na prcky,“ položila si mojí ruku na bříško. Opojný pocit zjistit po necelých 300 letech, kdy jsem si myslel, že nikdy nebudu mít rodinu, že budu mít dceru nebo syna a ještě k tomu dvojčátka.

„Na ty se nedá zapomenout,“ usmál jsem se. Pak už jsme byli tiše a během hodiny jsme dojeli na letiště. My kluci jsme šli vyzvednout letenky, já do Paříže, Emmett do Říma a Edward do Ria.

Pak jsme se po párech rozešli do svého letadla.

Esmé

„Miláčku, kde máme ty kufry,“ zavolala jsem na Carlislea. Akorát odjíždíme domů.

„Už jsem je odnesl. Proč? Potřebuješ něco?“ objal mě zezadu.

„Už nic.“ S úsměvem jsem se otočila.

„Jak se máte? A nemáte hlad?“ ptal se pečovatelsky.

„Je nám krásně. Nikdy bych nečekala, že bychom si mohli pořídit rodinu. Myslím jako miminko. Svoje děti miluju a teď jsem dokonale šťastná,“ dojatě jsem se usmála.

„To jsme na tom stejně,“ usmál se můj muž a chytil mě do náruče. Odnesl mě do auta a my mohli vyjet. Po cestě jsme se ještě stavili na jídlo a kolem osmé večer jsme dojeli domů. Ale všude bylo ticho.

„Je někdo doma?!“ zakřičela jsem. Nikdo se neozýval. V obýváku nikdo neseděl, a tak jsem šla zkontrolovat i kuchyň. Na stole ležel papírek a na něm stálo, že si všichni odjeli na dovolenou. No, alespoň, že mi to dali vědět. Carlisle odnesl kufry do naší ložnice a přiběhl za mnou.

„Kde jsou?“ zeptal se.

„Odjeli na dovolenou a prý je máš do konce týdne omluvit ze školy.“

„Dobře,“ usmál se.

„Jdu se převléct, vlezu si do sprchy a půjdu si lehnout. Zítra mě čeká zákazník už v osm,“ oznámila jsem mu a vyběhla upíří rychlostí do ložnice.

„Dobře,“ zavolal za mnou. Ze šatny jsem si vyndala noční košilku a zalezla do koupelny. Alice mě jednou zabije, podívala jsem se na hedvábnou košilku s krajkami kolem.

Vlezla jsem si do sprchy a rovnou si umyla vlasy. Bylo to příjemné a já mohla přemýšlet nad tím, jaké štěstí mě potkalo.

„Jsi v pořádku?“ vyrušilo mě bouchání do dveří.

„Už jdu.“ Vypnula jsem vodu, usušila se a oblékla do té košilky. Otevřela jsem dveře a přešla k posteli.

„Konečně, bál jsem se, že se ti něco stalo.“ Přitáhl si mě do náručí a přikryl mě.

„Jen jsem přemýšlela.“ Přitulila jsem se k němu blíž.

„Tak to jo, hlavinko moje. Přeji dobrou noc.“ Políbil mě do vlasů a popřál krásné sny.

Ráno mě probudil Carlisle, když vsával do práce, a pak už jsem neusla, tak jsem si připravovala materiál na schůzku s klientem. Nějak jsem zapomněla na čas a už bylo půl osmé. Zděsila jsem se a okamžitě se vydala připravit a vyjela na smluvené místo.

Carlisle

Ráno jsem vyrážel do práce v šest hodin, opatrně jsem vylézal od své ženy z postele, ale i přesto jsem ji vzbudil. Rozloučil jsem se se ženou své existence a vyjel do nemocnice. Dnes jsem byl na ambulanci, ale i přesto jsem měl naplánovanou jednu složitou operaci malého chlapce. Jmenuje se Jerremy King a má vadu na srdíčku. Ale ta operace mě čeká až odpoledne, teď právě jdu na ambulanci a doufám, že se tu dnes neobjeví žádná vážná zranění.

Vstoupil jsem do ordinace a pozdravil sestru Katy. Katy je mladá sestřička, která k nám na oddělení nastoupila teprve nedávno, ale parádně jí to tu jde. Jako všechny sestry po mně hází pohledy a celé dny mě pozoruje. Kdyby to viděla Esmé, jsem si jist, že by je to rychle přešlo po tom, co by jim to vymluvila. Usadil jsem se do křesla ke svému stolu a zapnul počítač. Bylo krátce po osmé hodině a na oddělení byl stále klid, ten ale netrval dlouho. Ani ne za deset minut se rozdrnčel telefon a záchranář v něm nám oznámil, že nám vezou dva lidi po autonehodě. Jejich zranění prý nejsou vážná, tak se uvidí.

Opravdu, zranění byla jen oděrky, naražený prst a podezření na lehký otřes mozku. Ale i přes to jsme si je nechali přes noc na pozorování. Moje pracovní dny utíkají strašně rychle, jinak tomu nebylo ani dnes. A tak se blížila ta důležitá operace. Ještě jsem se zašel podívat na Jerremyho a jeho rodiče před operací a šel se na ni připravit.

Byl jsem moc šťastný, protože operace dopadla nad moje očekávání a Jerr si bude konečně užívat jako normální zdravý kluk v jeho věku. S výbornou náladou jsem se vracel z celodenní služby domů za svou těhotnou ženou.

Když jsem se přiblížil k domu, slyšel jsem pravidelné dýchání a srdce? Cože, srdce? Málem jsem z toho zjištění narazil do stromu, ale byla to pravda. Slyšel jsem klidně bijící srdce a v pozadí ještě něco. Myslím, že už to je rychle se třepotající srdíčko našeho nenarozeného miminka. To znamená, že mu bude bít srdce, takže to nebude plnohodnotný upír.

Zaparkoval jsem v garáži a potichu vyšel do obývacího pokoje, kde jsem našel Esmé spící na gauči a na sobě měla spoustu návrhů domů. Chudinka moje, usnula nad prací. Srovnal jsem všechny papíry a plány poházené okolo gauče a položil je na náš nový stoleček, který jsme museli po menší rvačce našich synů vyměnit. Občas se chovají jako puberťáci a to jsou prakticky dospělí.

Opatrně tak, abych ji nevzbudil, jsem vzal Esmé do náručí a odnesl do ložnice. Když jsem se jí pokoušel svléknout kalhoty, zavrtěla se a něco zamumlala. Vypadá to na to, že bude další, kdo v noci nezavře pusu a přidá se tak k naší Belle. Kalhoty jsem složil a položil na křeslo poblíž postele. Esmé přikryl a lehl si k ní.

Esmé

Na schůzku s klientem jsem se dostala asi s půl hodinovým zpožděním. Nebyl ani naštvaný a přiznal se mi, že taky dorazil o trochu později, takže jsme si neměli co vyčítat. Teprve dnes jsem se dozvěděla, o co u této zakázky půjde. Pan Royce Money, který je jen tak mimochodem až nepěkně bohatý, po mně chce, abych mu upravila kuchyň, kterou chce dát své manželce jako dárek k narozeninám. No, nevím, jestli mu bude vděčná za takový dárek, ale budiž, když si to přeje. Jak se říká ‚Náš zákazník, náš pán′.

Projednávali jsme barvu kuchyně, podlahu, materiál, tvar linky, prostornost, doplňky, předělání oken, osvětlení a podobné záležitosti. Byla s ním docela domluva, ale když chtěl sladit tmavě fialovou a šedou, málem mě klepla pepka. Naštěstí jsem mu to rozmluvila a domluvili jsme se na fialové a doplňky budou bílé a žluté. Už jsem si to docela promyslela. Podívali jsme se i do katalogů a já pak jela koupit barvy a objednat novou linku, jídelní stůl a židle. V obchodě jsem i vybrala ty doplňky. Zašla jsem si na oběd a pak jela zpět k panu Royceovi, jak mi dovolil mu říkat. Na odpoledne jsem si zaplatila dělníky a oni dnes stihli dát všechno pryč a udělat novou vyteplenou podlahu ze dřeva. Na večer jsem přijela domů pěkně vyhladovělá. Carlisle byl pořád v práci, tak jsem si uvařila večeři a při tom si pustila hudbu, kterou mi nahrál Edward na klavír. Večeři jsem si vzala do obývaku a při jídle jsem si pročítala papíry. Stejně toho muže nechápu. Jak může dát manželce k narozeninám novou kuchyň? Tohle mi udělat Carlisle, tak ani nevím, jak bych na to reagovala. Asi nechápavě a trochu nevěřícně. Ale můj muž by mi nikdy nedal tak… divný dárek. Prázdný talíř jsem odnesla do myčky a lehla si na gauč. Najednou mě trochu zapálilo na rukách a v hrudi.

Bylo to jako přeměna, akorát trochu menší bolest ale brnělo to stejně. Ale náhle to bylo pryč a já cítila, jak se mi rozlilo teplo po těle. Vylekaně jsem si šáhla na hruď a ucítila jsem srdce. Páni, mně bije srdce.

Ohromilo mě to a šokovalo. Co to se mnou ten prcek dělá? Pohladila jsem se po bříšku a zašeptala: „Ty prďolko, co to s maminkou provádíš?“

Posadila jsem se a vzala do rukou opět papíry. Pořád jsem byla trochu vykolejená, ale pak jsem začala přemýšlet, jestli jsem se rozhodla správně. Fialovo - žluto - bílá kuchyně? Ale ano, snad ano, uvidíme, jak to bude vypadat. A nad tímto přemýšlením jsem usnula.

***

Týden uběhl jak voda. Já úspěšně dodělala kuchyň u pana Royce a teď jsem si začala dělat návrh na náš dům, až se děti narodí. Budeme si pořízovat mnohem větší. Ale je to až za dlouho, tak to dělám, jen když se nudím. Carlisle má v práci klid, jak říkal. Měl jen dvě složité operace a osm nehod. Ve volných chvílích jsme se věnovali sami sobě, nebo mi četl, povídali jsme si a taky mě znovu prohlédl a vyptával se, jak to bylo s tím srdcem. Pak si vyčítal, že nebyl se mnou, když jsem měla bolesti. Dva dny mi trvalo, než jsem ho uklidnila. Přišel mi jako by to byl biologický otec Edwarda. Ten se takhle také trápil, když byla Bella člověk a třeba spadla a odřela si koleno. Litoval, že tam nebyl a nechytil ji. Tomuto zjištění jsem se uchechtla. Moc mi tu moje děti chybí. Já chci zpět moje děti, chybí mi tu praštěná Alice, něžná Rose, citlivý a provokující Edward, vtipálek Emmett, ochranářský a hravý Jasper a Bella, která je pro každou praštěnost a zároveň se chová i dospěle.

Ach jo, už aby se vrátili.

Rose

S Emmettem jsme se vydali na jinou stranu než Alice s Jasperem a Edward s Bellou. I když jsem nevěděla, kam jedeme, byla jsem neuvěřitelně šťastná. Emmett podal letenky a poslali nás do letadla. Posadili jsme se v první třídě a mě až po vzletu začala hlodat zvědavost.

„A kam že to jedeme?“ zeptala jsem se.

„Jedeme do Ř…, počkej to je překvapení,“ vypadlo z toho mého trumpety. Sakra, skoro mi to řekl.

„Miláčku, řekni mi to prosím,“ přitulila jsem se k němu.

„Neeřeeknuu,“ vylítlo z něj, jako kdyby odporovalo dítě. Ach jo, kdy on dostane rozum. Dal pryč přepážku a víc si mě k sobě přitáhl.

Asi po dvou hodinách k nám přišla letuška.

„Mohu vám něco nabídnout?“

„Dáte si něco?“ stočil na mě Emm pohled.

„Hmm… dám si hovězí steak, hranolky a coca colu,“ řekla jsem. Výhoda 1. zlaté třídy (pozn. aut.: nwm jestli to existuje, ale asi ne. :-D), jídlo jak v restauraci. Letuška si dost nadrženě prohlížela mojeho miláčka. Už jsem chtěla zasáhnout, aby mi ho tak neokukovala, ale Emmett to udělal za mě.

„Á prcci jsou po mně.“ Vzal si od ní talíř, položil ho přede mě a pohladil mě po bříšku. Jí spadla brada a lidé kolem se na nás koukali opovržlivě.

„Tss… takhle si zkazit život parchantem,“ odfrkla si asi 40-ti letá ženská naproti v uličce. Emmett ztuhnul a s hrozivým výrazem s na ni otočil. Letuška radši zmizela. Emmett se nadechl a…

Další kapitolka :-* pište komentářky, nás to potěší a my vás zase v neděli potěšíme další kapitolkou. :-D Díky Pawi a Jaylie.

« ƒ »

Autor: Pawi (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek O-ou! 6. kapitola: