Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nudné dny? Už ne! - 3. kapitola

23.02.2011 (20:15) • RosieH • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 677×

Chvíli přejížděl pohledem mezi místem před námi a mnou. Pak se podíval zpátky na Phoebe. Bylo na něm vidět, že váhá. Pár lidí se už začalo pochechtávat.

„Ale už si někam sedněte, pane Cullene, nemám na vás celý den. Ztratila jsem již více jak polovinu hodiny,“ řekla mu Beerová.

„Hned to bude,“ odpověděl jí Emm a pousmál se. Došel až k Phoebe, která mu právě odsouvala židli, aby mu tak udělala větší místo vedle sebe. Vypadalo to, že si k ní opravdu sedne, ale po tomhle Phoebině gestu Emmett povytáhl obočí a trochu se ušklíbl. A rozešel se směrem k nám. Phoebe za ním zůstala nevěřícně zírat a několik kluků se začalo smát.

Když Emmett došel k nám, měla jsem takovou radost z toho, že nebude sedět u té naší nány. V lavici před námi bylo volno po pravé straně. Já seděla po levé, takže jsem teď Cassidy trochu záviděla její místo napravo - přesně za Emmettem. Ale tak co. Hlavní je, že je pořád přede mnou a ne u Phoebe. Emmett přicházel zleva. Musel to tedy obejít, a jak procházel kolem, tak svou rychlou chůzí zvířil vzduch a do nosu mě uhodila jeho nádherná vůně.

Sedl si na své místo a začal se seznamovat se svou novou sousedkou. Seděl s Ashley Gelartsovou, která byla docela hezká, ale hrozně tichá. S nikým se moc nebavila. Já jsem se s n za tu dobu, co ji znám, bavila asi jen třikrát, ale jevila se mi i jako relativně sympatická holka.

„Ahoj, jak se jmenuješ?“ oslovil ji. Ashley odlepila pohled od sešitu, kde zrovna dopočítávala ten můj příklad z tabule.

„Ahoj, j-já se jmenuju Ashley,“ zakoktala se při odpovědi. Bylo na ní vidět, že je asi jako všichni překvapená, že si sedl zrovna k ní. Seděla jsem napřímená a poslouchala, co si budou říkat dál, ale Ashley nezklamala. Zdálo se, že ani s Emmettem se moc bavit nebude.

Do konce hodiny jsem matematice nevěnovala pozornost. Zamyšleně jsem pokukovala po Emmettovi, anebo jsem si potichu něco říkala s Cass. Konečně se ozvalo zvonění. Naházela jsem si učení do batohu a potom jsem se s ní rozloučila, protože úterý bylo blbé v tom, že jsme spolu měly jenom první hodinu. Šla jsem pomalu na angličtinu, když vtom se vedle mě zjevil Emmett.

„Čauky, kočko,“ pozdravil mě. Tohle jeho oslovení mě zarazilo. Nikdy jsem to nějak nemusela, ale od něho se mi i docela líbilo. Navíc jsem si musela přiznat, že mě to i celkem potěšilo.

„Nazdar, drzoune,“ odpověděla jsem mu, a při slově drzoune si vzpomněla na ranní rozhovor s Cassidy. Jo, bylo by krásný, kdyby to byl můj drzoun, pomyslela jsem si.

„Proč drzoune?“ Zatvářil se překvapeně. „Nelíbí se ti moje oslovení? Mně totiž jo, protože si myslím, že kočka vážně si.“ Tak to jsem nečekala. Neschopná slova jsem se na něj podívala a hledala známky toho, jestli si třeba nedělá srandu. Ale vypadalo to, že to myslí vážně.

„Ehm... děkuju,“ dostala jsem ze sebe a cítila, jak rudnu.

„Nemáš za co. Jo, a mimochodem sluší ti to, když se červenáš,“ složil mi právě další kompliment, a přidal k tomu ještě svůj okouzlující úsměv. Bože, kam na tyhle úsměvy jenom chodí? Zase jsem z něho byla úplně vedle a moje srdce to dávalo znát. Navíc jsem se, díky tomu, málem přizabila na schodech, protože jsem jaksi nedávala při chůzi pozor. Emmett mě naštěstí chytil a zase se rozesmál.

„Rosinko, koukám, že máš trošku problémy s nohama, né?“ posmíval se mi.

„Neříkej mi Rosinko, nesnáším to! A problémy s nohama nemám, kdyby tě to náhodou zajímalo, tak závodně tancuju, a beztak za to můžeš ty!“ vyletěla ze mě odpověď takovou rychlostí, že už jsem to nemohla zastavit. Hlavně to bylo kvůli tomu, že jsem začínala být docela naštvaná, jelikož nemám ráda, když si ze mě někdo utahuje. Navíc s Emmettem to je dneska už podruhé. On se smál dál. Sice míň, ale stejně se pořád smál.

„Tak se hned tolik nečerti. Byla to jenom legrace...“ dostal ze sebe mezi smíchem.

„Dobře no,“ skočila jsem mu do řeči, a pak se pousmála.

„Rosinko!“ dodal ještě. Zavrčela jsem, ale nechala to bez odpovědi. On se jen uličnicky usmál.

„Jak si to myslela, když jsi řekla, že za to můžu já?“ zajímal se po chvíli. A sakra. Já doufala, že to třeba neslyšel. Jak z toho teď jenom vybruslím.

„Co máš vlastně za hodinu?“ zeptala jsem se, abych převedla řeč jinam. Nesouhlasně si mě změřil, ale nakonec na moji otázku odpověděl:

„Angličtinu.“

„Jo? Já taky.“ I když jsem byla naštvaná, usmála jsem se na něj.

„Fajn, aspoň mi ukážeš, kde to je,“ řekl a úsměv mi oplatil. Tak jsme šli dál společně. Jenže já už celou cestu mlčela, nějak jsem prostě nevěděla, co říct. A hlavně jsem se bála, aby se na to znova nezeptal. Co bych mu asi tak řekla? Radši jsem začala dávat pozor na cestu. Nestála jsem o další Emmettovo posmívání. Ale byla jsem ráda, že tu je a že jde se mnou, protože jsem se s ním cítila tak nějak zvláštně dobře.

Učebna angličtiny byla naštěstí už jen kousek, tím pádem se Emmett ke slovu nedostal. Ulevilo se mi. Příště si musím dávat pozor na pusu. Zapadla jsem na svoje místo a připravila si věci na hodinu. Četli jsme Hamleta, takže to byla taková odpočinková hodina. Nemusela jsem ani moc dávat pozor. Většinu hodiny jsem si jen tak čmárala do sešitu. Začala jsem vnímat, až když začal číst Emmett. Četl zrovna jednu delší pasáž a já se zaposlouchala do jeho hlasu. Poslouchala jsem a poslouchala ten hluboký, ale příjemný mužný hlas s šibalským nádechem. A s úsměvem jsem si dál kreslila.

Po angličtině jsem měla ještě další dvě vyučovací hodiny. Měla jsem je ale sama. Tedy, né doslovně sama, samozřejmě s ostatními jinými studenty. Ale sama myslím bez Emmetta a samozřejmě bez Cassidy, se kterou mám sraz až na obědě.

O poslední hodině jsem se podívala na hodinky. Ještě pět minut a bude konec. Nemohla jsem se dočkat oběda. Měla jsem hrozný hlad a navíc jsem se neskutečně těšila na tu mojí milovanou Cassidy, až spolu zase všechno probereme.