Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nový vládce? Ne, konec utlačování! 6. Kapitola

08.02.2011 (10:00) • Cora • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 2622×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

6. kapitola – Královna mého srdce

„Jo, rádi ji poznáme,“ odpověděl a já si oddychl. Byli jsme už u hranic a chtěl jsem se rozloučit, když vtom Leah vyskočila směrem k lesu a zavrčela. Někoho tam viděla, někoho, kdo sem nepatří.

Jakob Black

Všichni jsme zareagovali stejně. V mžiku jsme stáli vedle Leah a začali vrčet. Sam, jako vůdce smečky, se vydal blíže, aby zjistil co, nebo kdo to je. Já a Seth jsme se plížili těsně za jeho ocasem. Štěstí stálo na naší straně a vítr k nám přivál pach vetřelce. Úlevně jsem si oddychl a Samovi poslal v myšlenkách vzkaz, že nehrozí žádné nebezpečí. Odskočil jsem si za strom a proměnil se. Navlékl jsem si na sebe oblečení a namířil si to přímo do lesa, kde se schovával takzvaný “vetřelec“.

„Pánové a slečno,“ začal jsem, „chci vám představit mou přítelkyni a životní lásku Nessie.“ dokončil jsem svůj krátký proslov a přitáhl si Nessie blíž k tělu. Celá zrudla pod náporem zvídavých vlčích očí.

„Zlato, proč ses schovávala? Vyděsila si nás,“ pošeptal jsem ji a usmál se na ni.

„No, dlouho ses nevracel a tak jsem měla o tebe strach. Vydala jsem se tě hledat, no a pak jsem dostala strach,“ řekla potichu a sklonila hlavu.

„To nic, aspoň tě rovnou můžu představit,“ usmál jsem se a pohladil ji po tváři. „No, i když to teď bude problém,“ zasmál jsem se a pohlédl na mé kamarády ve vlčí podobě.

„Ness, tohle je moje smečka. Zítra se za nimi stavíme a všechny ti je představím, ano? Teď už je celkem pozdě, musí si taky odpočnout.“ Sam sice něco štěkl na protest, ale naneštěstí jsem mu v této podobě nerozuměl a tak jsme se s nimi rozloučili a zamířili domů, ke Cullenům. Po cestě jsem Renesmé vyprávěl, jak proběhlo vítání se smečkou a jejich protějšky. Taky jak lidé zavrhli vlčí národ a jak se k nim teď chovají. Byla stejně překvapená jako já. To už jsme ale byli v naší vile a Bells s Edwardem nás netrpělivě vyhlíželi.

„No konečně!“ vykřikla Bella. „To nevíte, v kolik se chodí domů?! Kdo ví, co všechno se vám mohlo stát!“ seřvala nás jako malé děti a rychle objala Nessie. Oh můj bože ta zase vyvádí…

„Ale mami,“ ozvala se Ness, „vždyť už jsem dospělá a dokážu se o sebe postarat! A navíc jsem byla s Jakem!“

„No právě!“ odsekla ji Bells.
„No dovol! Já jsem náhodou velmi spolehlivý.“ Jak já nesnáším, když Bells vyvádí. Jen si na chvilku vyjdu s Nessie ven a ona si myslí, že spolu děláme kdoví co.

„Bella nevyvádí, jen má o vás strach,“ řekl Edward. „Teď pojďte dovnitř, začíná tu být zima a Esmé na vás čeká s večeří,“ řekl a tím ukončil naší hádku.

Vešli jsme do vytopené vily. Vždy jsem obdivoval Alici, jak vše dokázala v neskutečně krátkém čase zorganizovat. Ve vstupní síni už bylo vymalováno, položený koberec, obrazy, světla a daný nábytek. Skoro celý dům už stihla vybavit, zatímco já jsem se vítal se svou rodinou. Jen zbývalo první patro. My jsme zamířili do kuchyně, kde Esmé zrovna prostírala. Když nás spatřila, mateřsky se usmála a ukázala nám, ať si sedneme a začala podávat večeři. Musím uznat, že Esmé je úžasná kuchařka. I to nejobyčejnější jídlo, jako jsou třeba palačinky, dokázala udělat jako tu nejúžasnější pochoutku. Ness dala talíř s dvěma palačinkami a mně s pěti. Po jídle jsem měl sice ještě hlad, ale zahnal jsem ho. Nechtěl jsem, aby se mi Emmett znovu posmíval, že jsem jak kyselina. Holt jsem měnič, a ten potřebuje hodně jídla.

„Půjdeš si se mnou ještě na chvíli číst?“ zeptala se mě Ness.

„Jestli chceš,“ odpověděl jsem ji.

„Určitě, ještě nemáme přečtenou tu knížku od Shakespeara,“ usmála se na mě.

„No jo, vlastně. Romeo a Julie.“ Už ji čteme asi potřetí. Jen bezeslovně přikývla a zamířila do svého pokoje. Byl vymalovaný do světle růžové, její oblíbené barvy. Pokoj byl moderně zařízený a sladěný do růžovo – modro - červené. Tyto barvy totiž Nessie milovala a Alice to moc dobře věděla. Hned naproti dveřím bylo okno a prosklené dveře, které vedly na malý balkonek. Pod oknem byl dřevěný stůl, na kterém měla notebook a nějaké věci na psaní. Po pravé straně od stolu byla zasazena postel s modrými nebesy, aby se Nessí cítila, jako by spala na obláčku. U postele byl malý stoleček s lampičkou a budíkem. Vedle postele byla malá knihovnička, ke které Nessie okamžitě zamířila a vzala knihu s červenou záložkou posázenou malými koťátky.

Lehla si s ní na postel a mně ukázala, ať si lehnu vedle ní. Udělal jsem tak, jak chtěla, a rozsvítil malou lampičku u postele, aby lépe viděla a nekazila si tak její nádherné oči. Usmála se na mě, otevřela knížku a začala číst. Vůbec jsem nevnímal, co říká. Pouze jsem sledoval, jak se její rty ladně pohybovaly a vycházel z nich okouzlující hlas mé jedinečné lásky. Takhle jsem ji sledoval asi půl hodiny, než mi knížku předala a řekla, ať teď pokračuju já. Převzal jsem ji a začal číst. Pokukoval jsem po ni celou dobu, do té chvíle, než se její očka zavřela a ona se ponořila do říše snů. Já jsem vzal její záložku a přiložil ji na stranu, na které jsem skončil a knížku zavřel. Položil jsem ji na stůl a lehl si vedle ní. Chvilku jsem ji ještě pozoroval, jak lehce oddychuje a její hruď se s každým nádechem zvedá a při výdechu klesá. Poslouchal její srdce, které bilo pravidelně, aniž by vynechalo jeden úder. Zvuk jejího srdce byl pro mě ukolébavkou. Každým úderem jsem byl blíž a blíž ke spánku. A pak už jsem neslyšel vůbec nic. Ponořil jsem do hlubokého spánku.