Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nový vládce? Ne, konec utlačování! 5. kapitola

06.02.2011 (18:30) • Cora • FanFiction na pokračování • komentováno 0× • zobrazeno 1237×

EDIT: Článek neprošel korekcí.

5. kapitola – Přivitání

Jacob Black

To, co mi řekl Sam, mě velice potěšilo a cítil jsem, jak ze mě spadl kus břemena, který jsem nosil dlouhou dobu. Už když jsem před desítkami let od nich odcházel, cítil jsem se hrozně. Máme držet pospolu a ne se rozdělit. Cítil jsem se sám, i když jsem byl v domě plném „lidí“. Chyběly mi ty hlasy, které mi dříve v mé hlavě vadily. Ale já jinak nemohl. Musel jsem jít se svou láskou Nessie, do které jsem se otiskl. Byla mé všechno a bez ní bych nedokázal přežít ani den. Život s ní byl jako pohádka, i když občas s dost krutým dějem. Žít s páchnoucími zubatými potvorami nebylo zrovna dvakrát lehké. Ale pro ni jsem to udělal. Pro ni bych snesl modré z nebe, pro ni bych prožíval ty nejhorší muka. Pro ni bych udělal cokoli.

„Pojď už,“ houkl na mě Sam v myšlenkách.

Hned jsem za nimi vystřelil jako střela a začal se s nimi požďuchovat a dělat blbosti tak jako dřív. Byl jsem to zase já, starý Jakob. I s tou chybějící částí, a to částí vlka, který potřebuje svou smečku. Někoho, kdo mu plně rozumí ve vlčích záležitostech.

Rychle jsme se blížili k velké skále, která stála nedaleko moře. Nevěděl jsem, kam mě to vedou. Najednou jsme zastavili před ne moc strmým výstupem na skálu.

„Tady se proměníme a půjdeme za ostatními,“ vzkázal mi Sam.

Vždyť tady přece nemohou žít! problesklo mi hlavou. Ihned jsem ho poslechl a proměnil se. V okamžiku jsem měl na sobě oblečení a nechápavě pozoroval Sama. Tomu za chvíli došlo, proč na něj tak blbě zírám a začal s vysvětlováním.

„Víš Jaku, my teď žijeme tady, na této skále. Ostatní lidé se nás bojí, někteří z nás mají dokonce hysterický záchvat, když nás spatří. Asi po půl roce, co se na zemi objevili Wraithy se jeden dostal sem. Byl na rozhrání La Push a Forks, zrovna tam, kde se pořádaly nějaké slavnosti. Okamžitě jsme na něj vběhli a podařilo se nám ho zneškodnit, ale lidé místo toho, aby nám byli vděční za záchranu života, tak nás odsoudili a nadávali do stvůr. Nenávidí nás,“ řekl, když skončil svůj monolog a měl slzy na krajíčku. Zřejmě ho to dost ranilo.

„Same, to bude dobrý,“ poplácal jsem ho po rameni, abych ho trochu uklidnil, ale sám jsem byl v ohromném šoku. Tohle že udělali?! Vždyť je zachránili. A co legendy, vždyť každý obyvatel La Push je znal a tušil, že kus pravdy v nich je!

„Same,“ promluvil k němu Seth, „musíme se s tím smířit. Oni nás sice odsuzují, ale i tak je musíme chránit. A co je nám jinak po nich. My jsme tu jako smečka a ti, kteří byli opravdoví přátelé a rodina, tak zůstali s námi. Ať už úplně, nebo alespoň v kontaktu. Třeba si vzpomeň na Juli, na Julii Voliterovou. Ta jen potřebovala vstřebat, že legendy byly pravdivé. A teď nás chodí aspoň jednou za dva týdny navštěvovat. Co je nám jinak do ostatních?“

„Máš pravdu,“ řekl smutně Sam. „Tak jdeme, Emily bude určitě ráda, že tě vidí. A ostatní taky,“ řekl už trochu veselejším hlasem.

A měl pravdu. Jen co jsem vkročil na místo, kde se usadili, Emily nadšeně vypískla a běžela mě obejmout.

„Ach, Jaku, ty ses vrátil!“ pronesla nadšeně. „Ani nevíš, jak jsi nám všem chyběl!“

„Bráško!“ vypískla ve stejnou chvíli Rachel a také mě objala. Takhle to trvalo ještě nějaký čas, než se se mnou všichni přivítali. Vůbec jsem nečekal takové nadšení z mého návratu, zvlášť když jsem je tak ohavně opustil. Našel jsem zde i několik nových tváří, jako třeba Julii, do které se otiskl Brady. V celku rychle jsem se s nimi spřátelil, byli to super lidičky. Zůstal jsem tam s nimi až do stmívání. Povídali jsme si o všem možném. Co celou tu dobu dělali, do koho se kdo zamiloval nebo otiskl a potom jsem vyprávěl, jak jsem se měl já.

„Cullenovi jsou celkem fajn, když je poznáte blíže, jen kdyby tak nesmrděli. Bells už se celkem smířila s mým otiskem a s tím, že s Nessie chodíme. No a Nessie. Ta je prostě anděl.“ Při těch slovech jsem se culil a myslel na ni. Na malou hnědovlásku s krásnýma hlubokýma očima, plnými ústy, úzkým pasem, krásnýma dlouhýma nohama,…

„Jaku, my víme, že ses do ní zabouchl, ale nemusíš nám to tady poslintat,“ rýpnul si Paul a začal se šíleně smát. I pár ostatních se k němu přidalo. Já se jen blbě zašklebil, co jsem mu měl na to říct? Prostě je to kočka a já jsem do ní bezmezně zamilovaný…

„Jsem rád, že jsem vás zase viděl, ale už je pozdě, budu muset jít,“ řekl jsem a omluvně se na ně podíval.

„Jasně,“ usmál se Jared, „ale my tě půjdeme doprovodit až k hranicím,“ řekl s úsměvem od ucha k uchu. Všichni společně jsme se zvedli a s vlčí částí smečky jsem se vydal k hranicím. Samozřejmě ve vlčí podobě, abych si to pořádně užil.

„Nebude vám vadit, když zítra přijdu zase?“ zeptal jsem se Sama.

„Jasně, že ne. Proč by mělo?“

„No, chtěl bych vám ukázat i Nessie, tak jestli může přes hranice. Nikomu neublíží,“ dodal jsem rychle a udělal pohled ala nešťastné štěně.

„Jo, rádi ji poznáme,“ odpověděl a já si oddychl. Byli jsme už u hranic a chtěl jsem se rozloučit, když vtom Leah vyskočila směrem k lesu a zavrčela. Někoho tam viděla, někoho, kdo sem nepatří.

Moc by mě potěšil váš komentář, jestli mám pokračovat :).

Autor: Cora (Shrnutí povídek), v rubrice: FanFiction na pokračování

Sdílet

Diskuse pro článek Nový vládce? Ne, konec utlačování! 5. kapitola: