Stmívání.eu ~ Twilight Fan Home - FanFiction na pokračování » Nový vládce? Ne, konec utlačování! 3. kapitola

17.01.2011 (14:30) • Cora • FanFiction na pokračování • komentováno 3× • zobrazeno 1421×

3. kapitola - Vetřelec

Sam Uley, rok 2030

„Konečně,“ vydechl jsem si v duchu, když jsem se proměňoval do své lidské pod oby. Po dlouhých 10 hodinách se vracím zpět ke zbytku smečky. Hlídka je dlouhá a vyčerpávající, když už několik dní nemůžete usnout. Loudavým krokem jsem mířil k našemu stanovišti a těšil se na jídlo a odpočinek. Po pár minutách se ke mně připojil i Seth, Embry a Paul. Společně jsme vyčerpaní kráčeli domů. Asi po čtvrt hodině jsme dorazili k rodině. Emily nás hned zpozorovala a přišla nás přivítat. Dala mi pusu na tvář a objala mě. Ostatní pozdravila. Nepatrně jsem ji stisk vrátil a šel si sednout. Jako kdyby mi četla myšlenky, když mi přinesla něco k jídlu. Hladově jsem se do toho chtěl vrhnout, ale když jsem se pořádně podíval, co to je, hlad mě okamžitě přešel.

„Už zase brambory?“ zeptal jsem se otráveně.

„Promiň Same, ale nic jiného už nemáme. Všechno už došlo, i ta rýže. A brambor už máme taky jenom pár,“ řekla omluvně a smutně se na mě podívala.

Nechtěl jsem ji trápit a tak jsem se dal do jídla. Musel jsem se přemáhat, abych to nevyplivnul. Už 3 týdny samé brambory. Jenom brambory… A z toho máme žít?! Dřív n ež nás stihnou najít Wraithy, tak se buďto přejíme brambor, nebo umřeme hlady. Z ničeho nic se mi v hlavě zrodil obrázek hamburgeru s hezkým křupavoučkým masíčkem, zeleninou, kečupem…Ach… Rychle jsem myšlenku na jídlo zahnal, než začnu slintat jak bernardýn. Podíval jsem se po ostatních, kteří také nevypadali zrovna nadšeně. Musíme s tím něco udělat.

„Zítra půjdeme do města a zkusíme něco sehnat,“ promluvil jsem do ticha. Všichni na mě zírali, jako bych se zbláznil.

„Nedívejte se na mě tak. To chcete až do konce života jíst brambory?!“

„Toho se nemusíš bát, ty už zítra taky nebudou,“ odpověděla mi Claire.

„Jo, takže pak místo těch hnusných brambor budeme okusovat kořínky, co?!“ vyjel po ni Paul. Ten stres, nedostatek jídla a spánku působil nejvíce na něj. Byl ještě impulzivnější než dřív.

„Klid Paule,“ uklidňoval jsem ho. „Prostě zítra půjdu do města a vezmu s sebou pár kluků a něco seženeme. Nebudeme okusovat kořínky, ani lovit po stromech veverky!“ řekl jsem rázně.

„Dobře, ale budete opatrní, ano?“ promluvila Emily. „Víš, jaký strach vyvoláváte mezi lidmi. Mohli by vám ublížit, nebo rovnou vzít do zaječích a pak nic nesežen ete.“

„To víš, že budeme.“ Moje starostlivá Emily. Matka celé smečky. Pohladil jsem ji po tváři a dal jsem jí pusu. Pak už jsem na nic nečekal a položil si hlavu na ně co, co jen matně připomínalo polštář. Spánek se dostavil takřka okamžitě.

O několik hodin později

Probudil jsem se další den kolem šesté ráno. Líně jsem se protáhl na dece, na které jsem usnul. Vedle mě ještě klidně oddechovala Emily. Chvíli jsem se na ni díval a usmíval se. Emily je to jediné krásné, co na světě ještě zbylo. To jediné, co mě ještě drží nad vodou, abych se z toho všeho nezbláznil. Jemně jsem ji pohladil po tváři, ale tak, abych ji nevzbudil. Hned nato jsem se postavil a šel se trochu projít a vyčistit si hlavu. Došel jsem až k strmému spádu skály, na které jsme přežívali. Kdyby odsud někdo spadl, jistojistě by nep řežil. Posadil jsem se na kraj a díval se na krajinu, která teď byla naplněná strachem a nedůvěrou k nám měničům.

Moře agresivně bilo do vedlejšího útesu, jako by říkalo, že ani tady není nikdo v bezpečí před Wraithy. Vítr vál tak silně, až ohýbal i ty nejhrubší větve, z kterých odlétaly listy jeden po druhém. Jako kdyby nám ukazovaly, že ani příroda nás tady nechce. Ty, kteří se mění do vlčí podoby, a jejich rodinu. Že tady nejsou vítáni, protože jsou nebezpeční pro lidský národ.

Ať si příroda myslí, co chce. My jsme tady od toho, abychom chránili lidi před upíry a teď i Wraithy. Zvedl jsem se a naštvaně odkráčel zpět ke své smečce. Proč celý svět stojí proti nám? Proč se nás nesnaží pochopit a důvěřovat? Pořád jen samé otázky a žádné odpovědi.

Když jsem došel k rodině, bylo už světlo. Někteří ještě spali, jiní zase připravovali snídani nebo se chystali na výměnu hlídky. Já jsem si přisedl k Bradymu, Quillovi, Paul ovi a Embrymu. Právě o něčem diskutovali a tak jsem chtěl vědět o čem.

„Právě jsme mluvili o té výpravě do města,“ začal Quil. „Kdo všechno tam půjde a kdo bude hlídat La Push a Forks ?“ zeptal se.

„Colin, Brady, Leah a ty, Quile, budete hlídat území, já, Seth, Embry a Jared půjdeme do města a Paul zůstane tady, souhlasíte?“ zeptal jsem se. Všichni jenom přikývli a šli to vyřídit zbytku smečky, který už nespal. Já jsem si ještě na chvilku lehl a opět usnul.

„Vstávej, zlato, je snídaně,“ snažila se mě vzbudit Emily.

„Jenže mě se nechce,“ řekl jsem a obrátil se na druhý bok.

„Tak mi skočíme pro vodu a polijeme ho,“ okamžitě si rýpl Paul.

„To se zkusíš jenom jednou a budeš okusovat kořínky!“ vrátil jsem mu to a pomalu vstával. Musel jsem si zívnout, což neušlo Paulovi, který měl opět své kecy.

„Tak Sam už snídat nebude, právě si dal mouchu, která mu vletěla do pusy.“ Já jsem ho radši neřešil a šel se podívat, co máme.

„Nasbírali jsme nějaké houby a udělali jsme hřibovou polévku,“ řekla s úsměvem Rachel. „Žádné brambory!“ dodala ještě. Úsměv jsem ji oplatil a nabral jsi. Během dvou minut jsem to měl v sobě. Měl jsem hrozný hlad. Konečně něco jiného než brambory! Hned se mi zvýšila nálada o 50 procent. Ještě na chvíli jsem si přisedl k Emily, která také snídala, než ostatní dojí a my se vypravíme na cestu do města. Opatrně jsem ji objal kolem pasu a pusinkoval na krku. Přitiskla se ke mně a jedla dál. Za několik minut už bylo po snídani i zbytek smečky a já se musel, ač velmi nerad, odtrhnout od Emily.

Nejbližší obchod s potravinami byl v La Push, ale tam se nás opravdu hodně báli, když nás znali z legend a tak jsme zamířili do Forks. Sice to bylo dál, ale aspoň jsme tam měli malou šanci, že tam něco koupíme. Cesta trvala něco málo přes půl hodiny běhu. Když jsme se začali střetávat s lidskými obydlími, zpomalili jsme, abychom nebyli až tak nápadní. Pomalu jsme přicházeli k obchodu s potravinami s názvem „Forkské bašty“. Po cestě jsme zatím žádného člověka nepotkali, všichni se schovávali uvnitř svých domovů. Ani jsem se jim nedivil. Kdyby se tady objevil Wraith, určitě by je zabil. Ale stejně by si je našel, i když jsou schovaní a nepromenádují se po ulicích.

Tyto myšlenky jsem zahnal hned, jak jsme vstoupili do obchodu. Seth a Jared zůstali venku a já a Embry jsme šli nakupovat. Nejdříve si nás prodavač ani nevšiml, ale jen co zpozoroval, kdo jsme, začal něco hledat dole pod pultem. My jsme dělali jako že nic, pozdravili jsme a šli vybrat nějaké potraviny. Měli jsme nehorázné štěstí, že tu nikdo nebyl, jen my, ale i tak nás po celou dobu prodejce probodával pohledem. Nabrali jsme nějaké ovoce i zeleninu, maso, konzervy,… Prostě jídlo potřebné k přežití na delší dobu. I když u nás to bude jen na pár týdnu. Tomu jsem se musel potichu zasmát. Lidem by tolik jídla vydrželo na několik měsíců, ale nám jen na pár týdnů. Byli jsme jako kyselina…

Placení proběhlo celkem v pořádku, i když ten chlap zrovna dvakrát vřelý nebyl. Věděl, co jsme a i přes to nám to prodal, za což jsme mu v duchu děkovali.

Cesta zpět domů proběhla v klidu, bez jakéhokoli problému. Už jsme byli jen necelých sto metrů od naší skály, když jsme uslyšeli dlouhé táhlé vytí. Všichni jsme věděli, co to znamená. Nebezpečí!